Z deníku au-pair

Říkejte mi Aggie. Co, vy neznáte pořad How clean is your house?

27. dubna 2013 v 21:09 | m.
Tak máme po dalším pracovním týdnu a guess what - máme auto! :) V pátek večer jsme dostali klíčky a hned jsme vyrazili do Storringtonu a do Tesca na nákup. Bylo naprosto boží moct nakupovat jak dlouho chceme a nemuset spěchat kvůli někomu, kdo na nás čeká venku s autem. A procházka po Storringtonu pomohla taky, i když tam jsme toho zase tak moc neviděli. Navštívili jsme pár charity shopů, music shop (kde měli asi tak jednu baskytaru, takže tudyma cesta nepovede) a papírnictví, kam jsem se těšila už od našeho příjezdu. Konečně mám pořádnej tlustej linkovanej sešit na psaní dopisů a pakl obálek. Už jen to zalepit, nadepsat, a pak si naplánovat další výlet na poštu. To by se snad mohlo stát někdy příští tejden.

Prodlouženej víkend. Snad si konečně někam vyjedeme

25. dubna 2013 v 12:44 | m.
Vypadá to na dobrý zprávy. Ashleigh mi ráno řekla - jestli jsem to správně pochopila - že dneska večer odjíždí do Itálie a vrátí se až v pondělí. Děcka tu taky nebudou, takže nám na práci zbyde akorát péče o zvířata, a to by nemělo bejt tak zlý. I když je pravda, že to dokáže bejt otravný, hlavně pokud vám za dveřma neustále štěká pes a pod oknem se zoufale dožaduje pozornosti kočka. Ale s tím si snad poradíme.

V první chvíli jsem se lekla, že nám tím pádem dá míň peněz, ale dala mi stejně jako obvykle, tak snad nebude výplata nižší příští týden. Ostatně nemá nárok, naše hodiny jsou v pořádku, spíš v plusu, a to i přesto, že jsme včera i dneska skončili mnohem dřív. Teda aspoň já. Ale ono jak se to vezme. Včera jsem sice vypadla v jedenáct, ale pak jsem zase dvě hodiny večer dělala babysitting. Tentokrát to bylo o něco lepší, Baux se mnou dokonce i mluvil, hráli jsme fotbal, přičemž jsem málem vyflusla duši (kde ty děcka berou tolik energie? :D), chvilku jsem ho sledovala při hře na playstationu a povídali jsme si o zvířatech a pak mi pouštěl nějaký videa na youtube. Je mu trochu blbě rozumět, hrozně mumlá, ale jsem ráda, že jsme navázali nějakej kontakt. Aspoň s někým. S Ashleigh to zase tak žhavý neni, v posledních dnech tu skoro nebyla a my vůbec nic nevíme.

Začal nám druhej tejden. Ashleigh je nedostupná. Apple cider.

23. dubna 2013 v 22:23 | m.
Inu, tak tu máme druhej tejden pobytu a věci se mají tak napůl skvěle a napůl divně.

Je divný a hlavně nepříjemný, že Ashleigh s náma teď skoro nekomunikuje. Když už jo, tak stroze zadává úkoly a hned zase zmizí, mně dneska (sice ne vysloveně zle, ale přece) vytkla hned několik věcí, včetně mého pomalého žehlení, za což jsem ji měla chuť kopnout do kolena, protože mě především zpomalily ty šílený Nigelovy košile, co na mě nasypala v pátek. Jinak si myslím, že pomalá vůbec nejsem, problém je především v tom, že tahle rodina má naprosto neskutečný množství šatstva (její šatna? Říká vám něco jméno Carrie Bradshaw?) a vůbec věcí a hlavně že se pere každej den několik várek, z nichž po vyžehlení je několik štosů, často k tomu je třeba připočítat štos obřích prostěradel a povlečení velikosti king size, jejichž mandlování je utrpení.

Máme za sebou první tejden. Yippeeyay! (cat photo included)

19. dubna 2013 v 20:46 | m.
Tak jsme přežili první týden!

Vnímám to obzvlášť pozitivně i proto, že je dneska fakt krásně, což v člověku tak nějak podporuje tu dobrou náladu, ale pomohla mi i dnešní přítomnost Vivian. Zdá se, že i když tu už dělá dva roky, pořád v lesčems plave a vlastně neustále improvizuje. U spousty věcí neví, kam paří, jak je udělat a jak by měly být, pořád si pro sebe něco povídá a sama sebe (nebo mě) se ptá, jak by bylo nejlepší to či ono vyřešit. Stejně jako já nesnáší mytí a utírání sklenic na víno a k tomu všemu mi hodně připomíná Kim, jedinou pořádnou angličanku, s níž jsem pracovala před lety ve Woody's při mojí první au-pair zkušenosti. Je veselá, typicky anglicky vtipná, energická, příjemná, a s ničím se příliš netrápí. A děsně vtipně se směje. Moje noční můry o tom, co řekne Ashleigh těm příšerně zmandlovanejm prostěradlům, který vypadaj, jako bych je vyžehlila a pak se do nich zabalila a válela sudy z kopce, spolehlivě zahnala prohlášením, že jak se to napne na postel, stejně to nikdo nepozná.

Už se to usazuje. Em na mandlu. Pár pařmenů vždycky bodne.

17. dubna 2013 v 23:06 | m.
Peru. Nebo se o to aspoň snažím. Znovu se ujišťuju, že bez googlu bych byla ztracená :D I když jsem se toho z manuálu zase tolik nedozvěděla a pořád nevim, proč nesvítí kontrolka na pračce, aspoň mi to řeklo, kolik času by to mělo trvat. Škoda, že jsem s tím nezačala dřív, už dobrou hodinu cítím, že bych si ráda šla lehnout, ale dokud to nedopere, nebudu moct. Nebo že bych to nechala do rána a doufala v nejlepší? Stejně je to praní vtipný, když nemáme prášek, jen aviváž :D Já a pračka, njn.

Ale jinak se nenechte mýlit, zdá se, že zvládám leccos, co by mě dřív vůbec nenapadlo. Například mandlování. Do včerejška jsem netušila, jak takovej mandl vlastně funguje a co to obnáší, dneska už jsem na něm strávila dobrý čtyři hodiny a dva obří koše povlečení a utěrek se pod mýma rukama proměnily v úhledné komínky. Ale že to dalo sakra práce. A stejně mám pocit, že výsledek byl příšernej. Jenže to prostě nejde, tvl, udělat to úplně do dokonalýho hladka, vždycky mi někde zůstanou vrásky. A naneštěstí, Ashleigh je puntičkářka. Chm, to bude náročnej rok.

Prozatím chaos, ale to se snad brzo usadí

16. dubna 2013 v 20:11 | m.
Je to náročný. Včera jsme strávili v domě skoro celej den a i když to nebyla celou dobu jen práce - něco přes dvě hodiny jsem jen dělala babysitting, což v praxi spočívalo v sezení v kuchyni a čtení si - nedá se říct, že bychom zatím měli nějak moc volna. Ono se sice řekne, šest hodin denně, ale zdaleka to není pravda, ostatně celej víkend jsme byli po ruce, co chvíli nám na dveře zaklepe Ashleighin přítel Nigel a buď nám přijde něco oznamovat nebo si odvede pana Mysteriózního na projížďku autem, prostě jsme furt v pozoru.

Dneska to bylo obzvlášť matoucí, protože kolem deváté jsme museli všechno pustit z rukou a jet s Nigelem na víc než hodinovou projížďku někam do - Arundelu? - kde nám našli práci navíc u jedné architektky, která má barák propojenej s kanceláří plnou dalších architektů, kteří byli víc než nadšeni z představy, že jim někdo přijede vyluxovat a otřít prach a ty plamínky v jejich očích mě poněkud znervózňovaly :D Jak může někdo nemít čas si vyluxovat? Prostě angličani.

Jak jsme byli na české svatbě plné angličanů

14. dubna 2013 v 22:10 | m.
Tak víte co, normální neděle. Ráno nás vzbudil Libor telefonem, že se za chvilku staví a předá nám papír s instrukcemi k přípravám zahradního pikniku, pak že musí na hodinu zmizet, ale že se zase vrátí. Tak jsme se v rychlosti nasnídali a vyrazili na zahradu, kde zatím stál jen velkej bílej stan a bylo třeba udělat něco práce, jako rozmístit oblázky s nalepenými mechovými srdíčky kolem pařezů, naplnit mísy domácími sušenkami (naprosto epická záležitost, jednu rozlomenou jsme hned - zcela degustátorsky - zprasili a byla boží), rozmístit lahve se vzkazy a opravit fotogalerii - spousty zalaminovaných fotek rozvěšených po kamenných sloupech, které se během noci rozletěly do všech koutů.

Za hodinku byl Libor zpátky a taky se objevila Ashleigh, na kterou jsem se předtím nedozvonila, tak jsme šli na chvilku po svých povinnostech - které normálně v neděli provádět nemáme, ale teď je tu holt trochu chaos a než se to usadí a urovná, no znáte to.

Myslím, že to umývání nádobí mě zabije. Nikdy bych nečekala, že to řeknu, ale radši budu od rána do večera žehlit pitomý košile než hodinu umývat sklenice. Nesnáším skleněný nádobí! :D Bohužel mají v tomhle baráku nehorázně obří kuchyň plnou takovýho nádobí, že by si s tím vystačil celej Hilton, a velká spousta toho nesmí přijít do myčky. Chudinky moje ruce.

Po obědě jsme se řádně vohákli, neboť nám A. nabídla, že nás vezme autem do kostela, kam jsme původně nedoufali jet - přece jenom nás nikdo výslovně nepozval a přišlo nám nevhodné se vtírat. Spokojili bychom se s piknikem, na němž jsme zjevně chybět nemohli, neboť jsme s lesčíms měli pomáhat a pana Mysteriózního požádali, aby jim zahrál na kytaru při plánovaném sázení stromku. Ale nakonec se nám zadařilo mnohem víc, zúčastnili jsme se naprosto kouzelný svatby ve zdejším kostele, kde se zpívalo, povídalo, proslovovalo a samozřejmě svatbovalo a řeknu vám, svatba dvou Čechů v anglickym kostele, v angličtině, za účasti Čechů i Angličanů, to byl fakt zážitek, kterej se dá těžko popsat slovy. Ani v nejmenším jsem neměla pocit, že bychom tam neměli být, a mezi námi, to už něco znamená :D (zasvěcení vědí)

Sobota, první robota

13. dubna 2013 v 16:43 | m.
Tak máme za sebou první au-pairské úkoly, celkem obstojně jsem si poradila s nenáviděným a obávaným žehlením, úklid kuchyně byla vcelku hračka - až na leštění sklenic, který fakt nenávidím a vždycky se bojím, že je rozbiju - a stlaní postelí taky zvládám, ačkoli mají brutálně těžký matrace a zvednout rohy chce dost sílu. Taky jsem se seznámili s Hankou a Liborem, dvěma moc fajn lidma, kteří u Ashleigh pracovali kdysi dávno a dodnes mají spolu dobré vztahy - a bydlí odtud jen kousek. Ti dva se tu budou zítra brát, takže ačkoli bychom normálně měli o víkendu volno, dneska a zítra budeme sloužit jako handymani při přípravách. Zatím jsme jen rozvěšovali pár fotek, ale chcalo a mně podjely nohy, takže jsem málem spadla z metrový zídky. Naštěstí jsem sebou stihla fláknout dobrým směrem a skončila jsem jen celá zválená v blátě, což bylo fakt cool :D

Momentálně řešíme s panem Mysteriózním rodinné finance, aby bylo ve všem pěkně jasno, a mrzneme. Od rána nám totiž nefunguje topení a my nevíme proč. Nigel, Ashleighin nový přítel, sice slíbil, že se na to podívá, ale dává si pěkně na čas a my už nevíme, jak se zahřát. Topí nám tu jen dvě elektrická topítka a to je dost málo, ale drží nás to naživu.

Jak jsme dorazili do Anglie

12. dubna 2013 v 20:12 | m.
Whoa, whoa, whoa! Jsme na místě :) Už jsme se trochu ubytovali a právě nám zprovoznili internet, takže potřeba jít se projít na čerstvém anglickém vzduchu ustoupila potřebě okamžitě updatovat facebook. Njn, je to silnější než my, zatím. Ale než začnu s prvními dojmy a informacemi - a že jich bude - nejdřív něco o cestě sem. Abyste to měli kompletní.

Cesta rozhodně nebyla nic moc. Psychicky i fyzicky jsem to krapet nezvládala a pořád to ještě neni ideální, ale snad se to brzo zlepší. Už na Florenci, jakmile se autobus rozjel, mě to sebralo. Mnohem víc, než bych čekala. Problém je, že ačkoli nejsem nijak zvlášť citově vázaná na Českou Republiku, jsem hodně vázaná na svou rodinu. Obzvlášť vidět babičku naprosto strhanou a s pláčem v očích mi rozhodilo sandál, protože takhle jsem ji neviděla aspoň co umřel děda a předtím vlastně taky nikdy. Babička prostě nikdy nebrečí, vždycky se jen směje nebo vzteká, ale pláč, to ne.

Velkou část cesty mi pak tudíž běželo hlavou, jestli jsem udělala správně, že jsem ji opustila. A naše, jejichž fungování be z mé přítomnosti si neumím představit. Ale třeba překvapí. Kdybych mohla, vystoupila bych z busu hned za Florencí a běžela dom, jak mě to vzalo, ale co pak z toho? Co dál?

A tak je, myslím, dobře, že jsem vystoupit nemohla. Trochu jsem to obrečela, ale co už. Život půjde dál a však já to zase rozdejchám.

Než jsme se nadáli, byli jsme v Plzni a já za sebou měla první záchvat nevolnosti. Chvilku jsem brejlila do notesu, a to jsem neměla, jelikož se mi v buse i tak dělá špatně, a do toho na mě v posledních dnech vůbec cosi lezlo, a najednou to na mě uhodilo, což nebyl zrovna slibný začátek cesty. Nakonec se mi ovšem žaludek docela umoudřil a i když si myslím, že jsem měla teplotu, a navzdory šílené únavě jsem to nějak přežila. Akorát mě teda nakrkla baba za mnou, která si na mě zavolala manžela ve chvíli, kdy jsem si v noci sklopila sedačku. Ten mě přišel setřít, že ať si to zvednu, že tam nemá ta ženská místo vůbec na nic. Vážně by mě zajímalo, na co potřebovala ve dvě ráno místo v autobusu. Aby mohla tancovat čaču? Byla jsem hodná a zvedla si to - hlavně proto, že jsem neměla zájem se hádat, a že jsem věděla, že stejně neusnu - ale pak mě to půlku noci pronásledovalo a štvalo a pořád jsem vymýšlela další a další elegantní a božsky nonšalantní způsoby, jak jsem je oba mohla poslat do prdele.

Poslední večer doma

11. dubna 2013 v 9:43 | m.
Tak jsem si tu na to založila rubriku, na ty au-pairský kecy. K čemu papírovej deník, když máte blog, žejo. A o novinky z pobytu mě už požádalo tolik lidí, že jim prostě nemůžu nevyhovět a nepsat to sem :) Samozřejmě pokud bude net, v což vážně-silně-doufám.

Tak tedy. Finišujem. Míra se odjel rozloučit s bráchou a s tím zbytkem rodiny, co bydlí v Praze, a já těch posledních pár hodin využila k posledním společenským interakcím na půdě ČR. Všechno zatím řešíme docela střídmě. Dneska jsem si vyřídila pracák a nestačila jsem zírat, jak vysokou podporu mi přiklepli. Normálně škoda, že ji dostanu jen za jeden měsíc, skoro bych uvažovala, že tady zůstanu, za takový prachy :D Člověku hlava nebere, že dostane za naprostý flákání skoro to samý co za celej měsíc ne úplně snadný práce. To fakt lidem nedává zrovna motivaci k tomu, aby si tu práci hned našli.

Taky jsme nakoupili dětem nějakou čokoládu - hmotné dárky jsem Mírovi rozmluvila, přijde mi, že tak zazobanou rodinu těžko uctíme čímkoli, co bychom tu sehnali, a navíc je neznáme, takže jsem přesvědčená, že spíš něco zkonzumovatelnýho bude way to go. Sehnali jsme pěkný čokoládový kolekce a pro pani něco alkoholovýho, tak snad neurazíme a bude chutnat. A hlavně doufám, že to přežije cestu, o to mám asi největší obavy.

 
 

Reklama
The Puttytribe