Z deníku au-pair

Crawley. Babiččiny narozeniny. Poprvé u Sally. A myšlenky na domov.

21. května 2013 v 19:10 | m.
Kdo nemá tašku z Primarku, jako by nebyl, komentovala jsem nedělní nákupy, když jsme právě Primark opustili a všichni se tvářili nadmíru spokojeně. Libor si nakoupil košile, takže mohl jít do práce, jak zahlásila Hanka a jeho to děsně potěšilo, pan M. si pořídil několik nových triček a já sama investovala do pásku, tílka a náramku z přesně toho typu stojanů, co na něm po všech českých HMkách a CAčkách visí tuny cetek za nehorázný ceny a nikdo s mozkem by si to tudíž nekoupil. Však jsme se kolem toho s Maudětem něco naslintaly, takže když jsem zjistila, že Primark tyhle třpytivý kravinky prodává za cenu kolem jedný, dvou liber, nemohla jsem odolat a už byl můj.

Blbosti si nekupuju. A rozhodně nemám ráda nefunční věci. Ale jednou za čas si dopřeju něco, co se mi fakt kurevsky líbí a u čeho vím, že i když mi to bude jen ležet ve šmukboxu, dost často to odtamtud budu vyndavat, abych se na to prostě jen dívala, hrála si s tím, obtáčela kolem toho prsty a aby se mi to líbilo. Vim, že mi to bude pro potěchu.

Půlnoční mise na Gatwicku. Můžete navštívit Lucase Bertoneho. Únava.

19. května 2013 v 0:36 | m.
Ashleigh je zpátky. Nedopravila se ovšem sama. Jako by nestačilo, že je pan Mysteriózní vezl ve středu na Gatwick, včera pro ně musel jet taky, a to v deset večer, z čehož se nakonec stalo jedenáct, protože letadlo prý mělo zpoždění nebo si to neuměli vyhledat, nevím, každopádně ještě že zavolala. Kolem desátý jsme už oba byli notně načatí, tak jsme se šli vzbudit umýváním akvárka a u toho jsme se tak zasekli, že jsme pak museli hrozně spěchat, abychom tam byli včas, až z toho pan M. blbnul a vjížděl, kam neměl. Upřímně doufám, že ty CCTV kamerový záznamy si nikdo nebude prohlížet, naše otáčení se do protisměru proti několika autům muselo na pohled fakt stát za to, já ani nevím, neměla jsem na to žaludek a musela jsem si zakrýt oči :D

Spěchání se nakonec ukázalo být zbytečným, jelikož ti dva nebyli k nalezení do nějakých třičtvrtě na dvanáct, a jelikož se na passenger drop offu nesmí stát na dýl než na nabrání přicestovalých příbuzných, museli jsme to pořád objíždět a už nám z toho hrabalo. Když jsme konečně našli Nigela, visel na telefonu a Ashleigh nikde, takže jsme nabrali jen kufry a pak jsme si dali další dvě kolečka. Jeden by řekl, že už toho voseru bylo dost, ale ti dva si s tím samozřejmě nemohli vystačit, a tak když jsme je konečně zmerčili oba a nabrali, bylo nám řečeno, že teď pojedeme k jakési pumpě, kde máme nabrat Nigelova tátu, odvézt ho domů a pak se teprve vrátit k sobě. Upřímně řečeno jsem si připadala totálně jako Tommy Angelo na misi. Když už si konečně myslíte, že máte po misi a je na čase vrátit se do Salieriho baru, "Můžete navštívit Lucase Bertoneho". Hell nooou, já už chci save!

Nová brigáda a otázka peněz. Baskytara. Ashleigh opět v Itálii.

16. května 2013 v 12:47 | m.
Lenost je hrozná věc. Včera kolem desáté Ashleigh opět odjela do Itálie a od té doby jsem tak strašně neefektivní, až to bolí. Nic se mi nechce, ani psát e-book, ani pracovat, ani jít ven, a to je tam přitom nádherně. Jenomže mám nervy z dnešní odpolední brigády, a tak úzkostlivě sleduju hodiny a čas mi díky tomu letí jako splašenej a já mám pocit, že už si nestíháme ani uvařit oběd a už budou dvě.

Jsem hlavně nervózní kvůli penězům. Ashleigh je sice silně nápomocná v tom, že nám shání brigády (na inzeráty se nám zatím nikdo neozval), ale když mi v úterý řekla, že pro nás má jednu, kde pan M. dostane 9-10 liber za sekání trávy, zatímco já mám tamtéž dělat cleaning za nějakých sedm, tak jsem se tak nasrala, že jsem to ještě doteď nevydejchala. Samozřejmě jí jsem nic neřekla, vyhrknout na ni něco jako "DAFUQ!" mi nepřišlo vhodné a navíc je fakt super, že nějaká práce bude, ale o těch penězích si s ní budu muset promluvit a ne a ne na to najít příležitost a vhodná slova.

Protože jsme hned po příjezdu dostali kázání od Hanky, ať proboha nepracujeme za míň než deset liber, jestli si chceme vydělat. Problém je, že toho zatím fakt nemáme moc, a tak si člověk úplně nemůže vybírat, jestli chce mít vůbec něco. Ale tak kdybychom měli třeba aspoň těch osm, co u Victorie, byla bych celkem spokojená, ale co mi hlava nebere a co mě nasralo, je ta nebetyčná diskriminace.

Nakonec přece jen Brighton. Pan M. má kytaru. Máme výročí.

12. května 2013 v 20:37 | m.
Brighton se nakonec samozřejmě konal, i když jsme chvíli uvažovali, že by možná bylo nejlepší se na to vysrat (hlavně po ránu, kdy lilo jako z konve). Z National Railways se nám neozvali ani v pátek, i když jim Nigel nechal vzkaz na záznamníku, takže bylo jasné, že reklamovat bohužel nebudeme a že si holt musíme dát příště větší pozor na to, co zaklikáváme. Upřímně teď přemýšlím, jak to s tím příště vymyslet jinak, protože placení lístků z českého účtu mě přišlo dost draho. Ale zatím nemám náhradní plán, krom toho jednoho, co navrhla Hanka - jelikož se prý v dohledné době sami chystají do Brightonu a na Seven Sisters (kam jsme původně chtěli včera jít taky), snad bychom se mohli svézt s nimi a podělit se tak o náklady. Což by mělo být výhodné pro všechny a nevyžadovalo by to shánění lístků ani trable s cestováním vlakem - jimž se prostě nikdy nevyhnu a buďte si jistí, že pokud někam jedete vlakem se mnou, nevyhnete se jim ani vy.


Letí to. Procházky, práce a zkoumání. Zařizování Brightonu. Nesnáším vlaky.

12. května 2013 v 19:21 | m.
Nějak to letí. Poslední tejden odsprintoval takovou rychlostí, že jsem ho stěží zaznamenala, natož abych si stíhala psát, co jsem kterej den v baráku dělala (normálně si vedu pro strýčka Příhodu záznamy), a ani jsme neřešili finance, takže když jsme to dneska po tejdnu dávali dohromady, vypadalo to přesně jak jsem si to představovala - museli jsme si pořádně namáhat mozky, protože jsme zrovna tenhle tejden utráceli po troškách za kdeco a rozhodně jsme ode všeho neměli účty. Ještě že jsme dva a každej si pamatuje něco, nakonec jsme to nějak dali dohromady a pozitivní zpráva je, že se mi sice pomalu, ale přece rozmnožuje zásoba liber. Ještě to není na nějakou vymakanou baskytaru a narůstalo by to dvakrát rychleji, kdybychom měli víc práce navíc (nechali jsme vyvěsit inzerát ve Storringtonu, bude tam dva tejdny, tak snad to k něčemu bude. Taky jsem jeden prskla na internet), ale bohužel zatím nic nepřibylo, pořád máme jen ten úklid u Victorie v Arundelu (a ta nám to zkrátila na pouhé dvě hodiny týdně) a pan M. zahradničí u souseda. Mít tak aspoň jeden cleaning navíc. No, snad se někdo chytne na ty inzeráty.

Steyning. Obligátní foto s červenou budkou a bílá baskytara.

5. května 2013 v 22:47 | m.
Steyning je oproti Worthingu naprostá vesnice. Je to tam maličký a malebný a jako každá taková village to má jednu ulici posetou maličkejma krámkama, kde nemaj nic moc zajímavýho, a rozhodně žádný Primarky a Poundlandy. Měli jsme navíc tu smůlu, že jsme dojeli kolem třetí a kdejakej krám už zavíral nebo byl dávno zavřenej (mně nakrkla hlavně zavřená pošta), ale rozhodně se tam líp parkuje. Ovšem ty jejich parkoviště na long stay mě hrozně baví. Můžete na nich zadarmo parkovat jak dlouho chcete, ale podmínkou je, že se nevrátíte dřív než za hodinu. Což mi prostě nedá a furt nad tím musím přemýšlet. Jako tyvole proč? :D Aby měli dost času vám tu káru vykrást nebo z ní vyoperovat nějakou životně důležitou součástku, jejíž ztráty si ovšem nevšimnete dřív jak za týden? Nějak mi nedává smysl, co by z toho kdo měl, že mu tam to cizí auto stojí dýl jak hodinu.

Worthing. Konečně moře. A trable s parkováním.

5. května 2013 v 21:16 | m.
Takže teda Worthing. Dostat se tam kupodivu trvalo mnohem kratší dobu, než jsem čekala, a byla to cekem příjemná projížďka autem - což zrovna ode mě moc často neuslyšíte, takže už to něco znamená. Zaparkovali jsme to u Waitrose (obchoďák, něco jako Tesco, ale většinu věcí mají o kapku dražší) a po proštudování cedule zjistili, že máme dvě hodiny parkování relativně zadarmo - akorát si musíme vevnitř koupit něco za pět liber a prokázat se při odjezdu účtenkou. No big deal.

Takže jsme vyrazili, já se obrnila bundou, protože ačkoli poslední tejden furt pařilo sluníčko a v pátek jsem k Victorii jela v kraťasech, v sobotu ráno muselo samozřejmě logicky pršet a fučet jak svině - což bylo tady ve Worthingu ještě o to sviňovitější, že jsme byli u moře, což jsem si mimochodem v první chvíli vůbec neuvědomila. Vůbec jsem nevěděla, že jsme tak blízko! Když jsme si to šinuli Worthingem směrem, kde měl pan M. zjištěné hudebniny, a ledabyle mávnul rukou, že "...a tamhle je moře", tak jsem na vteřinku nepochopila, že to myslí vážně - nijak jsem to předtím na mapě nestudovala a prostě mě to nenapadlo. Jakmile mi to ovšem došlo, tak moje první starost byla se tam dostat a zase jednou po letech čmuchnout ke slanýmu vzduchu a vidět ten obzor a prostě dostat do plic nějakou tu čerstvost a taky pořídit nějakou fotku pro maminku, samozřejmě. Což jsme teda hned po pár minutách udělali, takže si to můžu odškrtnout.

Původně jsem doufala v něco slunečněji vyznívajícího, ale bohužel Anglie, takže jsme se museli spokojit s pošmournem a největším vichrem, kterej si nedal pokoj, tudíž na většině fotek máme s panem M. buď zavřený oči nebo nám slzej nebo máme hubu plnou vlasů (teda aspoň já), no ale aspoň tahle jedna - rozhodně je to moře a rozhodně to tam bylo dost cejtit solí a takovym tim smradlavym pobřežím.

Co se týče hudebnin, lovili jsme, ale bylo málo času a nebyli jsme moc úspěšní. Zatím kamkoli vlezeme, nic moc tam nemaj nebo to maj drahý. Nebo spíš takhle - ta fantasticky znící bílá basa ve Steyningu byla za 290 liber (kam mi to milý mladík - mimochodem rozpoznal, že jsem hrála Muse, má bludišťáka - srazil z 320ti, aniž bych nějak výrazně smlouvala) skutečně skoro zadarmo v porovnání s její běžnou cenou, která se obvykle pohybuje okolo 800, co jsme tak zkoumali po netu. A nelze jí upřít, že má naprosto boží zvuk, oproti tomu, na co jsem byla zvyklá - až jsem se jí bála, jak mi přišla dobrá. Ale ačkoli pan M. by mi ji údajně nepovolil, protože je aktivní, můj hlavní důvod je ten, že si to prostě zatím nemůžu dovolit, tolik peněz nemám a i kdybych měla, měla jsem v plánu jít do basy tak kolem sto padesáti nejvíc. Možná levnější basy zní příšerně (i když já to neslyšim), ale jak jsem řekla panu M., já taky hraju příšerně, takže vo co de. Aspoň se budeme s novou příšerně znějící basou skvěle doplňovat.

S Cifem nejdál dojdeš. Řešíme peníze. Pravidla si je třeba stanovit dopředu.

5. května 2013 v 20:10 | m.
Mám trochu problémy dát se do psaní, protože jednak se toho o víkendu dělo celkem dost, a jednak jsem ještě trochu mimo z toho, jak jsem teď několik hodin spala. Tyhlety odpolední napy naprosto zbožňuju a hlavně si užívám, že narozdíl od dob, kdy jsem je provozovala doma, mě z nich tady nebolí hlava. Lepší matrace? Polštáře? Míň stresu a sezení u kompu? Lepší vzduch? Nebo prostě náhoda? Nevim, ale je to příjemná změna. A taky je boží mít konečně kočku, která vám po pěti minutách z tý postele nezdrhne. Pearl tam s náma dneska zase spala celý odpoledne. Cat nap, jak má bejt.

Tak teda víkend. V pátek u Victorie to bylo celkem příjemný. Rozhodla se, že nás potřebuje tentokrát jen na dvě hodiny, takže jsem se v klidu pustila do chodbičky vedoucí z přízemí do podzemí, což byla jedna z věcí, na kterou jsem si dělala zálusk už od první návštěvy a teď po mym zásahu má konečně zase bílý obložení, že to oči vypaluje. Jsem spokojená a pomyslně se mazlím s lahví Cifu, na kterej prostě nedám dopustit, je to nejlepší čisticí prosředek ever. Můj cifeššek... ehm.

Přípravy na párty a víkend. Jedeme na výlet. Utekl mi králík.

3. května 2013 v 15:41 | m.
"Siena asks, Siena gets", pravila Vivian, a tak od rána všichni pracujeme na vyklizení garáže, úklidu a výzdobě baráku a spoustě dalších drobností, neboť na zítřejší večer se tu chystá garážová párty.

Netuším, kolik smradů jí sem na to přijde, ale asi to bude něco a Ashleigh s Nigelem to evidentně berou jako záminku někam vypadnout, takže jsme byli pověřeni babysittingem bandy rozjívenejch děcek, který by se údajně mohly třeba opít a spadnout do bazénu, což mi přijde poměrně zajímavý, vzhledem k tomu, že Sieně je 14 a předpokládám, že jejím kamarádkám pravě tak. To Ashleigh vážne předpokládá, že se tu opijou, a vůbec jí to nevadí?

Ale co je mi po nich. Já si hledím svýho byznysu a i když mi to trvalo, zvládla jsem všechny svoje dnešní úkoly i všechno to navíc (včetně babrání se s kytkama a visutejma květináčema a spousty pomáhání Vivian) a teď jen přemýšlím, jestli se mi tam chce jít po obědě věšet a žehlit prádlo nebo nechce. Hmmm, to ale bude těžká volba...

Letní počasí. Konečně to-do listy. Upovídaná Viv.

2. května 2013 v 13:48 | m.
Máme se dobře. Je krásně, pan Mysteriózní teď tráví většinu času prací na zahradě, takže se tam slušně připaluje (a já mu to závidím), můj denní rozvrh je teď mnohem pohodovější (což pravděpodobně závidí on mně) a veškerá zdejší zvířena si nás velmi oblíbila (bohužel tomu obřímu pavoukovi, co si to včera večer naštrádoval do naší ložnice otevřeným oknem, se to vymstilo, už hraje osminohej fočus v pavoučím nebíčku). Zrovna teď jsem doma z předčasně ukončení šichty a dělám si v hlavě takovou menší revizi týdne, jak zatím běžel.

 
 

Reklama

The Puttytribe