Z deníku au-pair

Minimalismus versus Annie

26. června 2013 v 23:17 | m.
V životě asi každého, kdo si osvojil minimalistický přístup k životu, čas od času nastane nepříjemný moment, kdy je konfrontován s faktem, že bohužel ne každý má stejný názor na věc. Jako při věčném boji s maminkou, která si co chvíli koupí nový boty, u nichž už od pohledu víte, že je nikdy nebude nosit, protože jí k ničemu nejdou, nebo si pořídí bláznivej příborník jenom proto, že jsou na něm takový pěkný kytičky. A že už příborník má a novej nepotřebuje, to je jedno. "Však já si vymyslim, na co to využít, mně se to líbilo." Insert facepalm.

Ovšem zlatá maminka. Dneska mi málem explodovala hlava, když jsem byla nucena vstoupit do pokoje Annie, příšerky/dcery Jo, pro kterou teď pracujeme dvakrát týdně (penízky se posypou, jen co si konečně založíme účet). Pravda, můžu si za to sama, že jsem se optala na ty tajemné dveře. Kdybych to věděla, asi bych se jim obloukem vyhnula a dělala, že tam prostě nejsou.

Opeřím, blogeřím, o zvěř a děcka se starám, co já všechno nezvládnu.

23. června 2013 v 20:32 | m.
Odhlášení se z Odposlechnuto v Praze se ukázalo být vynikajícím krokem, stejně jako rozhodnutí, že se v nejbližší době nebudeme koukat na žádný filmy. Mám díky tomu mnohem víc času na produktivnější činnosti, například promazávám mail (a odhlašuju se z odběrů čehokoli, co mě přestalo zajímat, neboť smazat to rozhodně nestačí), procházím si starý fotky, na nichž vypadám extrémně dobře (není na škodu zavzpomínat občas taky na dobrý časy, žeáno), hledám nový zajímavý blogery, třeba takový, co maj stejně jako já zálibu v Pink Floydech, hodně čtu všechny ty svoje minimalistický idoly, ale hlavně pracuju na druhym e-booku, kterej bude přitom vlastně ve skutečnosti první. Nebojte, nejste jediný zmatený, mě to taky plete.

Prostě jsem se znovu přesvědčila, že když ten mozek na chvíli pořádně vypnu a provětrám, nápady najednou začnou přicházet samy, a mnohdy zcela brilantní. Jako třeba ten, že zatímco si lámu hlavu nad tím, jak srovnat všechen ten text, co z něj má bejt můj první e-book, na tumblru mi mezitím leží cosi už dávno napsanýho a srovnanýho, co už teď má skoro všechno, co je zapotřebí - má to začátek, tělo i závěr, a hlavně to má jedno jediný téma a tím je, Jak jsem přišla k meditování.

Proč je důležité dát si kitkat.

18. června 2013 v 23:29 | m.
Tak jsme se dočkali a Ashleigh nám konečně zaplatila. No, už bylo na čase, po dvou tejdnech.

Jedno jsem si ověřila - pracovat v nejistotě, kdy dostanu zaplaceno a kolik, mě fakt zatraceně nebaví. S penězma je to teď vůbec slabší. Minulej tejden nám hodně brigád odpadlo, lidi nám to všechno odříkali (a pan M. byl beztak nemocnej, takže i kdyby neodřikali, asi bychom stejně nejeli, ale napadlo mě, že by to chtělo mít v záloze víc potenciálních klientů, pro případ, když někdo odpadne), a tak jsem znova vyvěsila inzerát - když je to zadarmo, tak proč to nezkusit, žejo. Budeme hlavně asi hledat něco místo Sally, která nás čím dál tím víc štve. Zkrátila nám pracovní dobu ze čtyř na tři hodiny, pak nám několikrát odřekla, takže jsme tam nejeli vůbec, a včera nebyla doma a nenechala nám tam nikde ani peníze, ani vzkaz, takže jsme odjížděli bez peněz, bez vysvětlení, nasraní a mně to v hlavě vířilo stovkama způsobů, jak jí dát co nejasertivněji najevo, že mi to přijde krajně nesolidní a ať si na to nezvyká. Nakonec jsem se zmohla jen na dlouhej liebesbrief o tom, co všechno jsem stihla za ty tři hodiny udělat, a ať nám dá vědět, jestli nás ve čtvrtek bude potřebovat na čtyři, protože jinak nejedem. Nebo něco v tom smyslu.

Crawley je můj novej Camden Town.

14. června 2013 v 17:14 | m.
Jsem v sedmém nebi. Baštím čokoládovej termixek a užívám si tu chuť a texturu, která mi připomíná domov, na kterou jsem dostala chuť asi tak před týdnem a kterou jsem tu naprosto nečekala. Ale třeba na tý myšlence "Objednej si něco u vesmíru a on ti to doručí" něco fakt je. Co, vy jste neviděli Secret?

Minulou neděli jsme samozřejmě museli jet do Crawley. Už jsme tam dlouho nebyli, byli jsme unavení ze všech těch extra hodin pro Ashleigh a z první pracovní session u Jo a měli jsme silnou potřebu rozfofrovat nějaký peníze, obohatit šatník a vůbec si tak nějak zpříjemnit život různýma užitečnýma věcičkama, co se dají sehnat v Poundlandu i jinde. Nakonec to dopadlo tak, že jsme rozfofrovali hodně peněz a od rána až do zavíračky jsme lítali křížem krážem po centru, slintali nad tím či oním a za leccos jsme neváhali ty prachy dát, protože když už je člověk jednou má a má ten výběr, byl by hřích si pořádně nenakoupit do zásoby na příštích pár let věci, co vydržej a budou vám dělat radost.

Jak jsme byli na Seven Sisters

10. června 2013 v 20:35 | m.
Tak jsme to dokázali! Jeli jsme na Seven Sisters! :)

V pátek večer nám Ashleigh napsala - zrovna jsme byli na nákupu - že jestli chceme, ať si vezmeme v sobotu volno, že prý stejně většinu víkendu nebude doma. No, to byla boží zpráva! Měli jsme všeho dost - upracovaní, ustresovaní okolo peněza a zkroušení z toho, že když máme na neděli domluvenej výlet na SS s Danielem (IT/muzikantem, co jsme ho potkali na svatbě), nebudeme moct jet do Crawley. Takže tohle nás nadmíru potěšilo a okamžitě jsme se jali kontaktovat Daniela a zjišťovat, jestli by náhodou neměl čas už v sobotu.

Měli jsme ohromnou kliku, obratem odepsal, že čas má, takže jestli chceme, ať ho vyzvedneme doma v Hove (což máme po cestě do Brightonu) někdy po obědě, a odtamtud pofrčíme na útesy. A tak jsme frčeli.


Ukázalo se, že autem do Brightonu je to překvapivě blízko, nebo spíš - rychle se tam dojede. Sotva jsem chtěla Danielovi psát, že už jsme na cestě, vyvedl mě pan M. z omylu prohlášením, že tam budeme za čtvrt hodinky a ať se připraví. Naše květnová zdlouhavá a strastiplná cesta vlakem nám v tu ránu připadala jako největší hovadina pod Sluncem a pan M. prohlásil, že příště jedině autem. V Brightonu sice parkování není nejlevnějši, ale když jsme to propočetli a porovnali, usoudili jsme, že to cenově vyjde skoro nastejno, a přitom co do pohodlí a rychlosti se to s pitomejma vlakama srovnávat vůbec nedá.

Anglie. Slunečno. Účes stále drží. My teda rozhodně víme, jak se užívá dne.

8. června 2013 v 12:55 | m.
Čas. Čas! Kdo ho dneska má?

Nějak se toho hodně děje a já to nestíhám zapisovat. Celej tejden máme naprosto fantastický letní počasí, kolem dvaadvaceti stupňů, slunečno, nádherně. Jednou jedinkrát, včera, se nám trochu zatáhlo a lehce kapalo, ale to spíš jen tak aby se neřeklo, ve skutečnosti máme fakt léto.

V úterý jsme toho využili a v nestřežené chvíli hupsli do bazénu. Nebyla jsem si úplně jistá, jestli to máme povolené (byla jsem z většiny přesvědčená, že mi Ashleigh říkala, že můžeme, ale raději bych si to byla ještě pro jistotu ověřila), nicméně nikdo nebyl doma, tak se nebylo ani koho zeptat - jak příhodné. Takže prostě nešlo odolat :)

Znovu jsem si připadala jako ve snách. Facebook mám zaplavenej povodněma v Čechách, trnu u fotek nábřeží, z nichž teprve si člověk uvědomí, kam až ta voda vylezla, a v Anglii azuro, počasí na koupání. Od hladiny se mi do očí odráželo sluníčko a já si furt musela řikat, tohle snad ani neni možný. A protože ten svůj pošahanej život dobře znám, už jsem začala uvažovat, co všechno se mi posere v příštím roce, když tenhle je takovej vesměs vycházející. Nejsem na takovou pohodu a bezstarostnost zvyklá.

Grilovačka u Ashleigh a pracovní víkend. Zatrolená migréna. Anglické počasí si odskočilo do Čech.

2. června 2013 v 21:09 | m.
Řekla mi, že jsem hvězda, a dala mi celej zbytek čokoládovýho dortu 8) Juch juch. Však jsem se na něj napracovala.

Jinými slovy, máme za sebou další náročnej víkend, tentokrát téměř zcela pracovní. Včera jsme hned od rána pracovali jako obvykle, krmili zvířenu, umejvali a uklízeli barák, you know, usual stuff, a večer jsme pak počkali na Hanku s Liborem, kteří se opozdili, a jen co dorazili, společně jsme se vydali za Ashleigh na tu onu grilovačku, kam nás pozvala. Zpočátku jsem měla pocit, jako bychom tam nějak neměli bejt, jako by nás zvala jenom ze slušnosti, ale nakonec se ukázalo, že to byla asi nejlepší bonding party, jakou jsme si mohli přát. Neplést s bondage párty.

Končí nám máj. Nedosažitelný alkohol. Bude grilovačka.

31. května 2013 v 17:30 | m.
Tak já nevim, celej tejden si řikám, že mi to nějak nejde, furt se nemůžu zorganizovat, přeleju kytky, špatně roztřídím prádlo, zamrazím něco, co mělo přijít do lednice, mizerně vyžehlím povlečení, při krmení zvířat neohlídám Daisy, takže několikrát sežere všechno jídlo pro kočky, a ještě k tomu jsme pracovali o den míň kvůli svátku, takže jsem se prostě trochu obávala, že dostaneme tenhle týden míň a spokojenost nebude nic moc. Namísto toho za mnou ovšem dneska Ashleigh přišla (chápete, dneska, ne zas až příští středu, jak se stalo jejím nemilým zvykem) - a přišla sama, neposlala Nigela! - a jako úplnej vrchol nám dala ještě o deset liber navíc s tím, že nám nesmírně děkuje, že jsme tenhle týden byli báječní a obrovsky nápomocní a že se omlouvá, že nám nemůže dát ještě víc, a že jsme super a ať se máme hezky.

Jako jo, jsem vysmátá :D Já tu ženskou prostě nechápu. Ale whatevs, dneska je zatim báječnej den.

Crawley podruhé, Vik a Sainsbury's. Máme volno a je nádherně.

27. května 2013 v 15:44 | m.
Zbožňuju Crawley!

Včera jsme se tam podruhé vypravili, tentokrát bez Hanky a Libora, a když jsme konečně měli čas to tam pořádně prochodit, shodli jsme se, že do jiného města - kromě Londýna, samozřejmě - už jezdit nemusíme, protože tady mají prostě všechno.


crawley.lcldrains.co.uk

Hlavní nákupní stríta tam nemá jméno, alespoň Google o žádném neví, ale zato je na ní takovejch krámů, že jenom projít všechno tam nám zabralo většinu času, a to i když je docela kraťoučká. Šněrovali jsme to ze strany na stranu a nevěděli, na co dřív koukat.

Náročnej týden pro pivo i přes plot skočí. (Cože??)

24. května 2013 v 23:36 | m.
Už melu hovadiny. Konečně ležim!

Tenhle tejden byl oproti předchozím taková zabíračka, že jestli takhle budeme pokračovat, musím si vymyslet lepší systém odpočinku. Jsem strašně unavená. Při práci u Ashleigh mám v posledních dnech problémy vidět, co by se ještě dalo udělat, protože to vidět nechci, nechci nic dělat, chci se svalit na zem a usnout, nebo jak se mi honilo hlavou včera - I just wanna curl up in the corner and cry. Zvykla jsem si být rychle hotová a odcházet dřív. Je mi to vždycky nějak blbý, ale když není Ashleigh doma nebo je někde zalezlá a já fakt nemám do čeho rejpnout, tak si rozhodně nevymýšlím nic navíc a mizim. Ono se to beztak neděje moc často, tady je furt práce jak na kostele a pokud je v domě Vivian, tedy v pondělí a pátek, tak si můžu bejt jistá, že budu spíš přetahovat - jako dneska. Od jedenácti jsem skučela, že už nemám co dělat a že chci pryč, a nakonec jsem se zapomněla u mandlu a uvědomila si to ve čtvrt na dvě (končit mám v jednu). Letěla jsem odtamtud takovym fofrem, že jsem se o ten mandl málem přerazila.

 
 

Reklama

The Puttytribe