Z deníku au-pair

Stíny nad Mercatale

19. července 2013 v 13:36 | m.
Nějak to ubíhá. Teta Irma mi dovolenou podle očekávání zkomplikovala a úterní večerně noční babysitting, zatímco dospělí si šli nalejvat řepu do místního ristorante, mě takovým způsobem rozladil, že jsem si musela pobrečet, abych to ze sebe dostala.

Nebylo to tak zlý. Všichni byli vesměs v pohodě, seděli vevnitř poměrně v tichosti, jeli na ipadech, ipodech, iphonech a vůbec všech těch ihovadinách a povídali si. Ale jak nikdo nechtěl jít do postele, zatímco já byla úplně vyřízená, ta práce, co mi to dalo, udržet se vzhůru, to zklamání z posledních večerů, kdy se společnost bůhvíproč dělí na dospělý a děti (a hádejte, kdo na ty děti musí dohlížet), což mě opravdu nebaví, rozjetá Siena, chrlící před děckama sprosté nadávky bez ohledu na Georgeovy výhrůžky, ať toho okamžitě nechá, nebo moje, že se bude moc divit, až to řeknu mámě, Bauxovy neskutečně smradlavý nohy a odmítání jít si je umejt, nastříkání Prontem (osvěžovač jsem nenašla) a následný příchod rodičů, kteří si vzápětí od Sieny vyslechli andílkovskou výpověď, jak byla hodná, celou dobu poslušně seděla na gauči a hleděla si svého (já práskat nechtěla, George to udělal za mě a Siena to se zcela ohromenou tváří bravurně popřela), a Bauxův skoro plačtivý proslov o tom, že jsme na něj nastříkali čistič, po kterym mu sleze kůže a že mu to něco udělá - přitom tři minuty předtím tu běhal jako rybička, vysmátej jak lečo, tancoval, aby ty nohy byly co nejvíc cítit, strkal je kdekomu do obličeje a měl z toho všeho nesmírnou bžundu. No nestačila jsem se divit.

Jak to pondělí probíhalo dál a jak jsem se prala s affiliate linkem

16. července 2013 v 16:42 | m.
16. července

Je třičtvrtě na deset ráno a já vůbec nechápu, co se zase děje. Včera se celej večer mluvilo o tom, jak ráno pojedeme do coffee shopu na tu děsně hustou čokoládu a že kvůli tomu musíme vstávat, ještě těsně před spaním se mě Ashleigh ptala, jestli zvládnu vstát na devátou (hahaha, ehm) a já jí řekla, že mě bude muset vzbudit, protože mi nejde nastartovat mobil, takže nemám budík, a ona že prý není problém. Tak fajn. No a teď tu sedím, už třičtvrtě hodiny čekám, že někdo vstane, dala jsem si mezitím sprchu, připravila snídani, vyndala nádobí po večeři z myčky a teď zkouším spravit internet, ale když ani nevím, kde ho tu maj uloženej, tak s tím asi nic neudělám, budu prostě muset počkat.

Včerejšek mám spojenej hlavně se snahou založit PayPal účet a získat affiliate link na prodej Emiliina Rennaisance Businessu. Upřímně jsem z toho pěkně rozladěná, neboť to měla bejt záležitost na pět, maximálně deset minut, a nakonec se z toho stala nepříjemně komplikovaná mise, kterou jsem navíc vlastní blbostí odložila na příští tejden. To bylo tak:

Pondělní rána nejsou vždycky tak strašně na houby

15. července 2013 v 11:54 | m.
15. července

Je půl dvanáctý. Nějak nechápu, jak se to stalo. Vždyť před chvílí bylo ráno O.o Před nějakou blíže neurčenou dobou mě vzbudila Ashleigh. Nevím, kolik bylo, mobil stávkuje a nechce se zapnout, ale byla tma. Vysvětlila mi, že jedou s Nigelem někoho vyzvednout, a že tudíž musím jít dolů do kuchyně, prý kvůli bezpečnosti. Jak odkráčela po schodech dolů a já se vykulovala z postele, napadalo mě, jak tomu asi podle ní můžu pomoct tím, že budu dole. Myslí si, že případný zloděje a vrahy zaženu štěkáním? Nebo že se chrabře postavím na obranu dětí s kuchyňským nožem? Kdoví, já jsem schopná lesčeho, ale mám takovej neblahej pocit, že zarostlej agresivní Ital by na mě byl přece jenom moc, tím spíš, když by třeba ani nebyl jeden.

Ale řekla jsem si, že budu hodná a prostě půjdu dolů a natáhnu se tam na gauči. Dyť je ještě tma, žejo, tak vo co de.

Jenže když jsem otevřela okenice, ukázalo se, že tma už samozřejmě dávno není. Vážně, já si ty okenice musím pořídit domů do Prahy. Skrz to neprojde ani paprsek O.o

A navíc jsem na lince našla vzkaz, ať poklidím v kuchyni, nakrmím Daisy (která od večejška už zase kulhá, chudák - děje se jí to poměrně časo, vet tvrdil, že to může být alergie, tak byla nějakou dobu na dietě, ale zjevně to nepomohlo) a vynesu ven polštáře, který se z nějakýho důvodu každej večer uklízí. Fakt to nechápu. Myslí si, že by je tu někdo ukradl? Nebo že bude pršet? O tom nějak silně pochybuju. I když jsem ráno měla pocit, že slyším venku bubnovat déšť, venku je sucho, muselo se mi to zdát. Nebo byl někdo zrovna na hajzlu.

První den v Casa del Ashleigh. Už vím, kde jsme.

14. července 2013 v 19:04 | m.
14. července

Je devět ráno, notes mi tvrdí osm, ale I know better. S Ashleigh jsme si včera řekly, že devátá bude ok jako čas, kdy začít (pohodička), ale asi jsem měla tušit, že to nebude tak žhavý a že se prostě uvidí, jak kdo vstane. Ráno jsem sice na chodbě už slyšela hlasy, ale když jsem sešla dolů, ukázalo že, že vzhůru jsou akorát Baux a nějaký dva kluci, který ještě neznám. Jeden z nich bude George. O něm jsem včera leccos slyšela, prej pořád na někoho nastražuje různý vtípky, tak trochu kanadský srandičky a podobně. Nikdo ho za to nemá moc rád a neustále tak spolu plánujou, jak mu to vrátit. Účastní se toho skoro všichni, hlavně teda děcka, Nigel a David, kterej je sice Georgův táta, ale vůbec na to nevypadá a s nesmírnou radostí na něj šije boudy a veřejně se ho zříká ve chvíli, kdy George něco někomu provádí. S Davidem je sranda 8)

Včerejší večer byl z dobrý poloviny věnovanej vymýšlení poměrně komplikovanejch srandiček na George. Upřímně doufám, že si George tyhle svoje choutky vybíjí jen na lidech, který zná. Každopádně si dám pro jistotu záležet, abych se před ním náhodou neprokecla, že mojí děsivou nemesis jsou pavouci. Některý lidi takovou informaci přebírají tím nejhorším způsobem - sotva jim to řeknete, už vymýšlejí, kde sehnat toho největšího pavouka a jak vám ho hodit ráno do čaje. Nějak takový myšlení nechápu. Nepřijde mi to vtipný, obzvlášť pokud to zahrnuje hraní si s něčí fóbií nebo ničení či špinění jeho majetku. To se prostě nedělá. A nejlepší na tom je, že George se údajně sám extrémně bojí veškerejch brouků.

Můj milý italský deníčku

14. července 2013 v 9:42 | m.
Hlásím se z Itálie! Byly tu jisté obavy, nebo spíš informace, že nebude internet (prozatím naštěstí je), tak jsem z hrůzy už po cestě začala psát deník postaru do notepadu, abych na nic nezapomněla. Je mi to trochu nepřirozený. Z nějakýho důvodu se mi mnohem líp píše přímo do editoru, kde vím, že stačí jeden klik a už to "visí". Takže případně omluvte nezvyklé formulace, prostě psát to offline je pro mě fakt... nezvyk :D

Ha, za měsíc mám narozeniny

11. července 2013 v 19:57 | m.
Poslušně hlásím, pořád slunečno. Ráno se to sice tvářilo všelijak, ale vytáhlo se to a teď už zase šajní. Ashleigh se včera neplánovaně vrátila a vyměnili jsme si snad tunu smsek kvůli babysittingu pro Bauxe, kterej bohužel nemůžeme odkejvat - po odpoledních jsme zadaní. Dobře to ví, stokrát jsem jí řekla, že pracujeme každej den, tak nevím, v co doufá. Že to kvůli ní odřekneme? Kdybych zrovna kvůli tomuhle týdnu už nepropsala kalhoty, co do kreditu, snad bych to klidně udělala. Nechce se mi dělat. Když je tak krásně, prostě se mi nechce. A fakt bych radši zůstala sedět doma a flákala se u bazénu, předstíraje babysitting. Někdy si říkám, jestli jsem se nezbláznila, že dělám pořád někde drhnu záchody, když hlídat nějaký mrňousy by byl o tolik větší pohoda. Ale ona to neni tak úplně pravda. Všechno má svý mínusy. Ale bylo by fajn mít občas nějakou změnu na odreagování, nějak mi to teď vymejvá mozek a neumim ho pořádně vyvětrat.

Léto na Little Thakehamu

8. července 2013 v 0:55 | m.
Whoaaa, to jsme si to zase rozdali s víkendem jak se patří! :)

V Anglii je zase jednou léto a jelikož jsme dostali volný celý dva dny, děláme, co je v našich silách, abychom toho řádně využili. Ashleigh nás mate, neboť měla už v sobotu vypadnout do Londýna, a přitom je tak nějak pořád tady, takže vlastně nevíme, jak to s tím volnem v týdnu bude, ani jestli tam máme zejtra jít na obvyklou osmou. Ani jsme nevěděli, jestli máme krmit zvířata - Nigel se tu tak nějak ochomýtal, ale když jsem se tam ráno byla podívat, všichni měli vyžráno až na podlahu a kočky se na to krmení vrhly jako by nežraly aspoň od pátku. Když jsem se ho na to teď večer zeptala (stavil se s úkolem pro pana M. na zítra), prý krmil, takže se nemusíme starat. No to mu tak věřim.

Původně jsme počítali s mnohem volnějším režimem, ale obávám se, že z toho nic moc nebude, aspoň ne zejtra. Ale co už. Trochu jsem se toho obávala, no asi my oba, takže jsme se nějak podvědomě pokusili aspoň z toho víkendu vytřískat, co se dalo. Řekla bych, že se nám to celkem podařilo.

Serendipity aneb Šťastné náhody

4. července 2013 v 23:06 | m.
Baví mě to. Dát průchod životu, nechat věci, aby se děly, otevřít mysl a pak už jen přijímat dary osudu, nové informace a možnosti. Vézt se na vlně, konečně po letech se na ní opravdu vézt a nenechat sebou jen smýkat.

Baví mě, jak mi ten můj Ultimate Chopper konečně plní přání, jak se pro mě poselství Secret stává pravdivou zkušeností, jak věci vycházejí. Jak jsem se vyladila na tu správnou vlnu a konečně chytám jen to užitečný a důležitý a všechny nesmysly jdou kolem mě (nebo aspoň většina). Jde to. A neni to tak těžký. A právě proto, že to vim, nemám klid v životě plnym řešení sraček a nesmyslů, prostě protože vim, že to fakt je zbytečný. A že to nemusíte řešit. A že vás to vůbec nemusí zajímat.

A hlavně mě baví, jak se mi vždycky, když začnu žít trochu zajímavej život (myšleno vypadnu z domova a začnu fungovat někde jinde), začnou dít naprosto nečekaně fantastický věci, takový ty věci, o kterejch kdybych jenom četla na blogu někoho jinýho, hrozně bych záviděla a chtěla bych to taky zažít. Nabaluje se to jako sněhová koule a je to čím dál tím lepší.

Je fantastický mít zase čas na blog. A na pořádnej relax.

1. července 2013 v 0:27 | m.
Herdek, to bylo dneska krásně!

Konečně pořádná odpočinková neděle, jak má bejt. Dneska bylo fakt božsky, tak jsme toho řádně využili. Po děsně dlouhý době jsem konečně zase jednou vstávala bez budíku (v jakékoli podobě) a to až v nějakejch deset, což mi upřímně připadalo jako minimálně čas oběda, oproti obvyklým sedmi ráno. Jelikož jsme nikam nejeli, nemusela jsem se obtěžovat snídaní (tvl, dyť já už denně snídám víc než dva měsíce. To je neskutečná pecka :D Aspoň pro ty, kdo mě a můj způsob života znali předtím) a rovnou jsem se zapla notebook. K obědu pak pan M. připravil kuřecí plátky s kari rýží, k čemuž jsme si pustili příhodnou přílohu - Červenýho Trpaslíka.

Po obědě jsme se chvilku poflakovali a váleli po posteli s kočkama, jichž už zase byl "plnej barák" - jak jsem otevřela dveře, že vyvětrám, napochodovaly nám sem Pearl i Squizzie a obě se rozhodly, že je čas spát neboli nabrat síly na hlavní večerní zevlovačku, takže bylo ohromně těžký tý spavý atmosféře taky nepropadnout, ale nakonec jsme odolali. Dokonce můžu hrdě prohlásit, že jsem to byla já, kdo aktivně vypochodoval z dveří s tím, že se jde vypláznout ven na sluníčko.

No dobře, to nezní jako nějaká hyperaktivní činnost, ale hlavní je ta myšlenka bejt venku na vzduchu a odpojit se ;)

Pan M. mě za nějakou blíže nespecifikovanou chvilku následoval a pak jsme asi dvě hodinky blbli v bazénu a slunili se, což byl výbornej nápad dělat bez krému, mám úplně rudej čumák i ruce a svědí to jak sviňa :D Každopádně já si nestěžuju. Přesně s tím cílem, tedy získat barvu, jsem k tomu bazénu šla. Pravda, když jsem mluvila o barvě, nemyslela jsem vysloveně rudou, ale to nemoh ten nahoře vědět.

Jak jsme busy a řada nemalých radostí

29. června 2013 v 22:33 | m.
Jsme rozhodně busy.

Jak jsem nakousla v předchozích článcích, děláme teď přibližně 180 hodin měsíčně, takže o nějaké flákačce se tu rozhodně mluvit nedá, jedeme naplno. Velice rychle se tak potvrdila Hančina slova o tom, že jakmile si tady najdeme nějaké ty extra joby na odpoledne, zjistíme, že si tu vyděláváme způsobem, o jakém se nám ani nesnilo a o jakém si hlavně můžou nechat zdát doma v Čechách. No jen si představte, že někomu hodinu smýčíte pavučiny a luxujete (hodina přitom uteče jako nic) a dostanete za to tři kila. A teď si vemte, že k tomu někomu chodíte smýčit a luxovat dvakrát týdně na čtyři hodiny.

Díky tomu se naše finanční zásoby rychle rozrostly natolik, že už uvažujeme, co s nimi - skladovat v šuplíku, hodit na zde vedený účet, poslat na český a rovnou tak konvertovat...? Upřímně nevím, jestli tu vůbec dostaneme nějakej úrok, natožpak jestli bude tak zajímavej, aby se nám vyplatilo si tam kromě peněz od Jo (kvůli níž si ho vlastně budeme muset založit) vkládat i všechnu ostatní výplatu. A jelikož moje ekonomické uvažování taky za moc nestojí, nějak se neumím rozhodnout, co je lepší - schraňovat si to všechno do teho šuplete nebo zdejšího účtu a vyměnit až příští rok po příjezdu, nebo to radši měnit, jak říkával někdo, koho už si nepamatuju (ale vim, že mě tim děsně sral), čim jak nejdřív?

A taky se nabízí otázka: má to vůbec smysl měnit na koruny, když rok 2014 dost možná strávím na Novém Zélandu?

 
 

Reklama

The Puttytribe