Z deníku au-pair

Jeden trochu chlubivej článek

1. září 2013 v 13:57 | m.
Září? Jak jako září?? Kam se poděl ten tejden a půl od návratu z Itálie? Kam se podělo celý léto? A kam za chvilku pět měsíců v Anglii??

Čas mi teď neskutečně utíká. Takhle rychle mi snad ještě nikdy neběžel. A do toho mám trochu pocit, že nic nestíhám. Nejsem teda nijak uběhaná, ale jsem v Anglii skoro pět měsíců a ještě jsem nebyla v Londýně! Han-ba-mi! Normálně se stydim. A nějak to nechápu. To máme fakt tak málo času? Nebo jsme fakt tak unavení, že když už máme ten jeden volnej den, radši ho prozevlíme? Nebo se toho Londýna nějak bojíme?

Ale myslím, že už to nebude dlouho trvat. Jo nám konečně poslala peníze za červenec, a tak už se nemůžeme vymlouvat na to, že nemáme nic na anglickém účtě. Teď můžeme konečně koupit lístky do Londýna i letenky na říjen (ježiš, dyť to už je za měsíc!) a na Vánoce - a ty už jsou taky za chvilku. To je nářez. Proč to všechno tak uhání?

Užitečný článek

23. srpna 2013 v 23:02 | m.
Vracíme se zpátky k běžné anglické rutině. Od středy se můžu užehlit, uluxovat, ušudlat a vůbec si jinak uběhat prdel, ale hlavně teda toho žehlení byla nepředstavitelná hromada a obzvlášť tu a tam se objevivší nové kousky z Itálie ve mně znovu a znovu vyvolávaly rozporuplné pocity: smutek, že jsou na světě takoví lidé, co bezhlavě nakupují, nakupují a nakupují, ačkoli už tak žijí v nechutném nadbytku (a stěžují si na peníze), radost, že já taková nejsem, a zase smutek, že nemůžu vylézt na nějaký kámen, vykřičet do světa, že to je špatně, a všechny tak instantně napravit. Já vím, zase ten spasitelskej komplex. Nemůžu si pomoct.

"Dovolená" se chýlí ke konci. Potřebovala bych nějakou skutečnou.

17. srpna 2013 v 14:24 | m.
Je sobota. Zírám do hor a snažím se vyčistit si hlavu, ale moc mi to nejde. Mám ji plnou otázek a vzteku na Ashleigh.

Angínu už jsem přechodila. Nakonec jsem se obešla bez antibiotik, pomohl asi čas (trápila jsem se s ní celej tejden) a taky heřmánkovej čaj s medem, kterej kdybych měla dřív, možná bych si i leccos ušetřila. Stopangin byl dobrej jen zezačátku, pak nějak začal stávkovat a už nic nezmoh. Za zdejší napodobeninu Strepsils jsem dala šest euro a fungovalo to přitom míň než hallsky, a brufen přestal zabírat tak po dvou, třech dnech, takže ten zbytek jsem si užila v bolestech a... no, v angíně.

A aby toho nebylo málo, v pondělí se k tomu přidal zánět spojivek. Naštěstí pro mě, Baux ho prodělal jen pár dní přede mnou a Ashleigh mi na mé požádání věnovala jeho kapky, který mě z něj vykurýrovaly prakticky ihned, takže mě to trápilo jen nějakej den, dva, a hlavně po ránu, kdy jsem se budila s totálně slepeným okem, což nebylo příjemný.

A naše rodinka dokonale zapomněla na moje narozeniny. Pětadvacátý. Po pěti letech číslo, na němž mi i celkem záleželo.

A hned po angíně a zánětu spojivek, když se mi konečně začalo blýskat na pár fajn dní, jsem to dostala a nemůžu se tudíž koupat. A do toho samozřejmě zase bolesti.

Připadám si jako feťák, prakticky celý tři tejdny do sebe pěchuju brufen a další utěšovadla ve snaze zbavit se těch či oněch bolestí, a tak místo abych si tu dopřávala příjemnej detox horskym vzduchem, je mi nějak čím dál tím divněji, protože to nemám ráda, takhle si zasírat organismus. Ale bohužel nejsem z oceli.

We all live in a yellow submarine...

9. srpna 2013 v 17:08 | m.
Abych řekla pravdu, je to čím dál tím "lepší".

Naše "dovolená" v Itálii už nám začíná lézt na mozek, a to pořádně. Předně Ashleigh naprosto ignoruje fakt, že jsem nemocná - a fakt jsem, když jsem včera ráno nakoukla do krku a zmerčila notoricky známé bílé tečky na mandlích, už jsem o tom, že to JE angína, nepochybovala. Jednou, dvakrát denně se mě zeptá, jak se cítím, a já jí jako mantru opakuju pořád to samé - unaveně, pořád stejně, bolí to, nic moc, vyčerpaně... - snažím se obměňovat slova, abych nezněla jako gramofonová deska, ale klidně bych se mohla přestat snažit, ji to stejně nezajímá. Ve vysněném světě by mi moje HM řekla, ať si jdu lehnout, a na to všechno, co tu dělám, by využila pana M. Ale to ona ne, udělej tohle, udělej tamto a navíc si z nás posledních pár dní dělá nepředstavitelnou prdel.

Il Palazzo se mi nějak brání

6. srpna 2013 v 10:03 | m.
Dovolená v Itálii se zatím vyvíjí vyloženě ukázkově. Stihla jsem si prožít totálně brutální reakci na olíznutí prstu od chili papričky a neskutečnou bolest v uších a krku po nevydařeném skoku do vody a jako by toho nebylo málo, včera večer jsem šla spát s bolestí krku dost podezřelou na to, abych si začala hledat rady a návody, jak se doma léčit z angíny, a s tou samou bolestí jsem se taky vzbudila. Nejlepší na tom samozřejmě je, že jakmile vygooglím "jak léčit angínu doma", odpověď je "Vždy vyhledejte lékaře". Very-fucking-useful! Rok jsem zdravá jak řepa (až na drobné výkyvy, ale nic vážného) a když mám před sebou ještě týden v Itálii, na kterou nejsem pojištěná, tak se mi stane tohle? FML.

V Toskánsku podruhé

2. srpna 2013 v 21:11 | m.
Jen pár dní uběhlo a zase jsem v Toskánsku. Il Palazzo mě přivítal tak, jak jsem ho opustila, jen možná rozkvetlejší, a réva, co zastřešuje terasu, už vypadá jako réva a už má bobule.


Tentokrát je tu se mnou pan M., tak je to trochu jiné. Samozřejmě v lesčems lepší. Máme pro sebe "pigsty", neboli chlívek - přestavěný na ubytování pro au-pairs. Je to takovej malinkatej kamrlík, ale nám na těch pár dní stačí, i když se o ni musíme dělit se slušnou bandou kobylek a se škorpióny, o nichž jsem byla přesvědčená, že je to jenom sranda. No, neni. Včera nás navštívili hned dva a ten první byl dlouhej jak dlaň bez prstů. To by asi bolelo.

Cesta byla tentokrát mnohem příjemnější. Nigel je robot. Skoro nejí, jen málo pije a prakticky nikdy se mu nechce na záchod, takže bylo na mně, abych si to hlídala a přibližně každý tři hodiny jsem se přihlásila o zastávku. Taky jsme se s panem M. napakovali sendvičema, banánama a muffinama ze Sainsbury's (božíí!!), takže jsme netrpěli ani hladem. Co dvě hodinky jsem něco zbodla a dokonce se mi i podařilo se trochu vyspat, i když neskutečně přerušovaně (budila jsem se snad každý dvě minuty, takže si spočítejte počet probuzení na víc než dvacet hodin cesty, a několikrát jsem sebou nepříjemně škubla v domění, že padám. To fakt nemám ráda). Největší negativum cesty byla asi Daisy. Jelikož jsme jeli jiným autem, bylo vzadu mnohem míň místa a ačkoli s každým normálním psem byste se tam i tak pohodlně vešli, Daisy si usmyslela, že prostě hodlá sedět na tom samym místě co já (nebo pan M., bylo to tak o nervy, že jsme se museli střídat), takže si to asi dovedete představit. V jednom kuse na nás ležela, opírala se o nás, padala na nás a prostě se nedala odstrčit. Najednou jsem si uvědomila, jak je ta potvora těžká. A to ani nemluvim o tom, že si během cesty několikrát řádně ulevila a z huby jí taky zrovna nevonělo. No prostě bájo.

Den na Silverstone Classic 2013 - životní zážitek (a spousta fotek)

29. července 2013 v 20:56 | m.
Ochutnávka luxusu na festivalu Silverstone pokračovala druhej den. Pan pořadatel měl závodit v půl desáté a půl jedenácté, a tak jsem budík poštelovala na devátou, jelikož jsem měla zato, že se všichni budou snažit už ten první. Nakonec na ten vyrazila akorát Siena s kamarádkami a já s Nigelem jsme hned po ránu vyrazili k hlavnímu vjezdu, hledat pana M., který právě dorazil.

Hledání se nakonec protáhlo, protože Nigel se v tom gigantickym areálu vyznal asi tak stejně jako pan M. a do toho ještě problém s jazykem, takže se nebyli schopni domluvit. Nakonec se ale přece našli, Nigel nás odvezl zpátky k bydlíkům, kde jsem panu M. nadšeně ukazovala, že ten největší je značky Winnebago, tedy je to ten stejný karavan, v němž se v mé oblíbené prastaré parodii Spaceballs proháněli vesmírem Lonestar a Blaf, a taky jsem mu stručně povyprávěla o předešlém večeru a jak jsem v noci mrzla, ale že to stejně stálo za to.

Jam ve Worthingu a Silverstone Classic 2013

29. července 2013 v 19:48 | m.
Zas to jednou letí, že nestíhám psát. Báječnej pocit 8)

Stalo se, že minulou středu nás Cy vzal s sebou do Worthingu na jam. Cy je náš zahradník, skvělej týpek a vynikající muzikant. Učí Sienu na kytaru a hraje s několika kapelami a dělá to takovým tím božským způsobem, že to dělá neskutečně dobře a přitom z toho nečeká žádný peníze. Dělá to prostě jen tak pro srandu.

Původně jsem myslela, že když se řekne jam, znamená to, že si zahrajem s nima, ale nakonec to tak úplně nedopadlo, hlavně proto, že oni to fakt zatraceně uměli :D Djembe jsem z kufru auta ani nevytáhla, nebylo by ho slyšet (ozvučení nám oběma způsobilo dočasné ohluchnutí na několik dalších hodin), a můj pokus sednout za bicí, když si pan M. dával duetek se Cyem (ten byl zrovna "za basou"), dopadl žalostně, takže jsem ho včas vzdala a ustoupila někomu z kapely, kdo to narozdíl ode mě uměl. Zase jednou mě zamrzelo, že na ty bicí neumim. V hlavě jsem to slyšela, ale neuměla jsem to zahrát.

A tak jsem po zbytek session poslušně hrála roli diváka, fotografa a kameramana a pořizovala jsem pro pana M. záběry, kde si to dává společně s bandou vyzrálejch anglickejch muzikantů a tvoří dějiny svého života. Nevadilo mi to. Za objektivem jsem ráda, i když je to jen ajfoun.

Jak se připožďovalo, hudba plynule přešla z rocku a rockenrollu na vyřvanej metal, kterej sice neni můj šálek čaje, ale stejně, slyšet to takhle zblízka, zadarmo, s možností sledovat to pohodlně ze židle bez nutnosti tlačit se ve vydejchanym lokále s desítkama rozjařenejch hudebních maniaků, byl okouzlující zážitek. Bylo to takový dospělý. A skvělý.

Tři (téměř) muži v autě, o psu rozhodně mluvě

24. července 2013 v 17:41 | m.
Jsem už zase zpátky v UK a dávám se dohromady z road tripu z Itálie. Z nějakýho záhadnýho důvodu máme dneska odpoledne volno, jakože fakt volno, a kromě návštěvy v bance (hurá, už mám odblokovanej účet, ale pořád se mi nedaří dokončit registraci u PayPal, já to prostě nechápu!) neděláme nic, jen relax, válení se, povídání si o všem možném přítomném a budoucím a pár minut zpátky se pan M. jal na kytaru cvičiti a já tudíž konečně sedám k povinnému úkolu - totiž povědět vám dvě tři slova (ha-ha, známe se) o návratu do UK a uzavřít tak seriál "Emátko v Itálii" (odkazy na celou sérii pod článkem).

Prvně musím říct, že jsem to pomotala. Neměli jsme do Nigelova příjezdu dvě a půl hodiny, ale hodin pět - udělala jsem klasickou cimrmanovskou chybu a nějak jsem to zapomněla vynásobit dvěma, poněvadž se taky z tý Pisy bude vracet, žejo (někdy fakt žasnu nad vlastní debilitou), ale naštěstí tentokrát o nic nešlo. Prostě jsem jen měla víc času na snídani na terásce, áchání nad vší tou mlhou, čaj, cpaní dalších a dalších várek prádla do pračky, poslední sprchu (zas už jenom studená voda, achjo) zabalení se (s mou minitaškou sranda na pět minut i se svlečením postele), drobné poklizení, poslech hudby z notesu, poslední hupsnutí do bazénu a likvidování zbytků z lednice, které se nehodilo nechávat pro hosty (Ashleigh Il Palazzo pronajímá a zrovna jedna banda lidí měla přijet jen pár hodin po nás). Sežrala jsem skoro dva melouny kantalupe na posezení, no přece to nevyhodim :D

David těch pár hodin strávil dočítáním knihy, která ho prý nesmírně zaujala (The Angel's Game) a kterou posléze věnoval Ashleigh. Jsem zvědavá, jestli si ji přečte. Nevím proč, ale nějak ji netipuju na vášnivého čtenáře knih plných laskavé životní filozofie.

Výlet na jezero Trasimene aneb Rock Boat

20. července 2013 v 11:28 | m.
Mlhou spánkou nechám se zajmout... potřebu máám si trochu zdreamnout... ♫ (Tata Bojs, Snová)

Pravda, je mi trochu spavo a těším se, že si zejtra doma pospim (doufám, že to půjde, při tom všem rozrušení). Ale hlavně jsem ty Biorytmy (který mám mimochodem po tom tejdnu dost rozházený) konečně našla na Uložtu a teď si tu dělám příjemné ráno s trochou české klasiky - a jaký! To jeho R! Ty jeho řetka! :D Někdy mi to v tý angličtině vysloveně chybí. A nejvíc mě dostává, jak si to i po těch měsících, co jsem to neposlouchala, pořád pamatuju slovo od slova.

V Il Palazzu (z guestbooku se mi dokonce podařilo vyčíst celé jméno 8)) je napůl rušno a napůl pohoda. Všichni už odjeli, včetně Ashleigh a dětí, a my s Davidem (kterej právě vstal, mimochodem takhle brzo ještě, co jsme tady, nikdy nevstal :D), Ital, co se se mnou ráno snažil domluvit (spíš neúspěšně, řekla bych :D), venku seká trávu a my máme ještě tak dvě a půl hodinky než se vrátí Nigel z Pisy. Pak nevím, co je v plánu - oběd? Měl by bejt, ale z těch zbytků tady pochybuju, že by se nám podařilo něco vytvořit. Že bychom šli na pizzu? Nikdo o ničem nemluvil. Jsem z toho trochu nervózní.

Cesta zpátky by měla bejt pohoda. S Nigelem se mi sice moc času trávit nechce, ale naštěstí mám ještě Daisy a Davida a při troše štěstí pojedeme trajektem, což by mi rozhodně prozářilo den. Když je řeč o záření, venku to fantasticky šajní a celý údolí pod náma je totálně utopený v mlze. To je pohled, vám řeknu, za všechny prachy. Já-chci-pořádnej-foťák!

Ale naštěstí se umoudřil mobil pana M., aspoň tak na nějakou tu nepatrnou dokumentaci. Sice mu vůbec nerozumím, vypíná se, jak se mu chce, a prakticky furt se vybíjí, ale tu a tam i zafunguje. Škoda, že se mu nechtělo fungovat, když jsme jeli na jezero.

Výlet na jezero bude jedna z těch velkejch věcí, co si budu pamatovat. Je toho tolik, co by z toho člověk chtěl zapsat, ale zase - jak tam čtenář nebyl, tak si to stejně pořádně neprožije, a zaznamenat každou myšlenku, kterou jsem cestou měla? Ne, že bych to nesvedla. Ale bylo by to fakt na dlouhý povídání.

 
 

Reklama

The Puttytribe