Z deníku au-pair

Před stěhováním, za stěhováním, nikdo nesmí stát

29. října 2013 v 19:13 | m.
Tak je po stěhování. V pátek a sobotu jsme Ashleigh pomáhali s přesunem do Hove a zase jednou jsme si mohli uvrtět hlavou nad jejími myšlenkovými pochody a množstvím krámů.

Stěhoval se hlavně nábytek. Ashleigh si chce Thakeham pořád držet jako hlavní domov a místo na víkendy a pořád doufá, že to bude moct celý sakumprdum prodat, takže chce, aby to i vypadalo - a proto tu většina věcí zůstala. Ale některé věci jako samozřejmě ty největší a nejtěžší skříně, gauče, stolky, židle a taky stůl obří jídelní, jely do Hove.

Nepochopila jsem, proč si na to stěhování nezařídila stěhováky. Nigel a pan M. se při tahání těch nejtěžších věcí málem strhali, já si taky natáhla kdejakej sval a všichni jsme byli zpocení jako prasata ještě než jsme to vůbec naskládali do náklaďáku - a jeli jsme nadvakrát.

Nepochopila jsem, že neměla sbaleno, když jsme v pátek ráno přišli pomáhat - teprve snídala s tím, že se do toho teda jdeme dát.

Nepochopila jsem, že nepřiměla děti, aby si sbalily svoje. Seděly jsme u toho spolu, já spíš jen skládala a dávala do tašek, ona nad tím krčila rameny a nevěděla, co má dětem vzít a co chtějí. Proč proboha tenhle úkol nepřidělila jim, když oni jsou ti jediní, kdo můžou říct, co s sebou chtějí?

Pár dní do Halloweenu a úvahy o dárcích

21. října 2013 v 14:13 | m.
Tak už se to kolem nás pěkně zbarvuje. Ne moc, ale aspoň trochu, aby člověk dostal pocit, že je podzim. Listí pod nohama tu nešustí, protože pokud zrovna neprší, je aspoň mokro. Ale občas se zadaří a třeba i vysvitne sluníčko a to se pak snažíme toho využít a jako záminku si často bereme Daisy.

Práce je pomálu. Ashleigh odjela na další, snad už poslední letošní dovolenou do Itálie, a dům osiřel. Není v něm co dělat a co by člověk dělat šel, to si rozmyslí, protože v domě není nikdo, kdo by to ocenil (na co oprašovat a honit se za pavučinama, když tam za dva dny budou znova). A ke všemu v něm visí taková posmutnělá předzvěst blížícího se odjezdu Daisy, Pearl a Squizzie, bez nichž si to tu upřímně nedovedu dost dobře představit. Kdo mě bude celý ráno budit šlapáním mi po hlavě a lechtáním vouskama po tváři? Kdo mě vytahne z postele ve čtyři ráno zoufalým mňoukáním na dveře nebo skákáním na okno? Kdo nám bude zvracet pod postel? Erm...

Ne, dobře, to mi zrovna chybět nebude.


Přišla zima a s ní přicházejí změny

11. října 2013 v 16:28 | m.
Radar, Rainy, Rainbow, Raven, Rachel, Richmond, Rebecca, Red, Renoir, Rory, Rose, Roxanne (Roxy), Ruby (Hovnoo!), R2D2, Rajah, Ra, Ravenna, Raymond (Ray), Reena, Reese, Reggie, Remus, Renee /Rennie, Rhea, Rhia (i když to zní jako vložky), Richard /Rick, Richie, Rimbaud, Rin, RJ, Rocca, Rocket, Rococo, Rodney, Roger, Rogue, Rommie (Andromeda), Rosalie, Ross, Ruby Red, Ruby Jewel, Rush, Ryelle, Ryon, Rienne / Ryanne, Riley, Raya. Hmm...

Vybírám jména pro koťata, neb jsem se dozvěděla, že naše Ája je březí a za měsíc bude rodit. A taky že rodičové mají nové auto. A dalších pár věcí, když jsem si konečně po dlouhý době popovídala s mámou po Skypu. To je vono, konečně přicházejí ty momenty, kdy se člověk dozvídá velké převratné informace a vidí, že se v jeho nepřítomnosti něco děje. Kromě nich mě až bolí sledovat, jak se životy mnohých lidí, které znám, za ten rok vůbec nemění. Možná je to PMS, ale nemůžu si pomoct, prostě je mi z toho smutno.

Když máte někoho rád, hrozně si přejete, aby něco udělal jinak. Aby se vymanil z nesmyslů, v nichž si topí hlavu, aby prolomil vzorce svého chování, které mu po celá desetiletí přinášely pořád ty stejné neuspokojivé výsledky, a přesto si v nich z nějakého důvodu lebedí a snad si je i pěstuje. Aby konečně taky řekl:"Seru na všechno, dneska jsem sova!" a hodil nohy na stůl. A aby konečně s definitivní platností vyřešil svoje problémy a přestal je pouze dočasně zametat pod koberec, kde už je jich beztak tolik, že se to tam ani nevejde.

Ale pak si zase říkám, že já mám se svou momentální prokrastinací co říkat a dokud tu knihu nedopíšu... na druhou stranu už to, že jsem začala, je pro mě obrovskej úspěch. No, teď mi to až tak nepřijde, protože od sebe chci prostě víc než jen drobný krůčky, ale to se zase srovná.

Lekce o egu

27. září 2013 v 14:00 | m.
Předevčírem jsme se strašně pohádali s Jo. No, pohádali. Spíš to bylo tak, že ona hodinu hulákala a kdykoli jsem se snažila říct něco nazpět, byly to z jejího pohledu omluvy, výmluvy, arogance, hádání se, dětinskost, neschopnost převzít zodpovědnost, neprofesionálnost, nedospělost atd. atd. Moje reakce jí nezajímala, všechno to bylo jen projevem mého ega a kvůli mně měla víc než hodinové zpoždění na důležitou schůzku. Všechno mě to tak rozsekalo, že mi bylo celej večer zle od žaludku, nemohla jsem se navečeřet, rozbolela mě hlava a nemohla jsem přestat brečet a cítit se příšerně. Takhle mě už hodně dlouho nic nerozsekalo.

Pořád o tom musím přemýšlet, jak jsem zareagovala, jestli to bylo v dané situaci v pořádku a co udělám dál. Pravda je, že jsem zvyklá na leccos a vím, že svět je plnej magorů a psychopatů, s jejichž potřebou hojit se ze svého zpackaného života na druhých se prostě tu a tam člověk setká. Jsem už otrkaná a většinou vím, jak se v takovou chvíli zachovat, ale na co jsem nebyla připravená, byl moment, kdy to rozhodnutí nedělám jenom za sebe, ale za dva.

Londýn: The Who Shop, Earl's Court a na břehu Temže

25. září 2013 v 0:00 | m.

Tak tedy z Piccadilly jsme se rozjeli za mým kamarádem do Stratfordu (přičemž jsme si užili extrémně dlouhou náhradní cestu autobusem za jednu jedinou stanici metra - povrchová doprava v Londýně sucks), a tam jsem se konečně shledala s vytouženým foťákem. Kamarádovi pro mě máma samozřejmě po maminkovsku nacpala i další věci - moje levný crocsy, který jsem tu za ten půl rok prostě nesehnala, což mě donutilo jít do drahejch originálů, který mi ke všemu jsou velký, takže je asi zase rychle pošlu dál (kdyby měl někdo zájem, jsou to tyhle), mou oblíbenou pletenou čepici, jedinou, ve který si nepřipadám jako blbec, a kterou jsem si před lety koupila na Camdenu při svém prvním pobytu v Anglii (jak se ten kruh uzavírá, co?), a ještě taky kouzelnej kelímek Oriflame, kterej mě nikdy nepřestane rozčilovat tím, jak to leze za nehty kdykoli do něj strčim prst, ale jaj, je vanilkovej.

Mít v rukou všechny ty věci mě nutilo do úsměvu. Musela jsem se usmívat tomu, že ty věci urazily takovou dálku jen kvůli tomu, abych je měla a abych se měla dobře. Že mu to máma nacpala i přesto, že mi měl vést jenom ten foťák a i kvůli němu mrmlal. Musela jsem si představovat jeho obličej, když mu to sypala do náruče, a navíc mě samozřejmě těšilo, že to mám všechno konečně v rukách a že kdo si počká, fotí. Ovšem tedy nejdřív si budu muset vzpomenout, jak se to vlastně dělá. Těch pár měsíců fotoabstinence udělalo svoje.

Konečně v Londýně!

23. září 2013 v 1:18 | m.
Čekala jsem na to pět let, pět měsíců a dvacet osm dní, ale nakonec se mi to povedlo: znovu jsem se podívala do Londýna! :) Pro někoho by to nebyl žádnej big deal. A někdy mám pocit, že ani pro mě neni, dost často mi to ani nedochází, snad právě proto, jak strašně dlouho jsem o tom mluvila a těšila se na to. Ani po těch pěti měsících, co jsem už v Anglii a tak aspoň třikrát týdně si na to vzpomenu, mi nepřijde jako big deal, že jsme tam včera konečně byli. Ale jak se znám, však ono mi to zase se zpožděním dojde a dost pravděpodobně z toho budu žít dalších několik let a budu mít pěkný vzpomínky. Aspoň teda pokud si je včas začerstva zakonzervuju tady, takže směle do toho :)

Recept na lepší náladu

19. září 2013 v 0:02 | m.
Když se všechno zdá bejt trochu na hovno, je třeba myslet na následující věci:
  • že jsem v Anglii, kde jsem si strašně dlouho přála bejt
  • že tu nejsem sama
  • že máme v sobotu volno a když se dokopeme, pojedeme do Londýna a možná bude konečně foťák
  • že v neděli, když bude síla, můžeme jet do Crawley a dát si tam třeba shake
  • že máme celej příští tejden napůl volno, protože tu z famílie nikdo nebude = klídeček na práci
  • že se tu mám výborně a baštim si jako král
  • že máme letenky na Vánoce a za pár tejdnů jedu na návštěvu domů
  • a že uvidím rodiče, babičku, bráchu, kočky, co už je dávno neznám a co neznaj mě, a kamarády
  • že budu brzo čuchat jehličí a rozvalovat se po letišti s pořádnou dekou normální velikosti
  • že se naložim do vany a budu tam strašně dlouho
  • že se voháknu a vyrazim do nějaký pořádně provoněný hospody a tam si dám točenou
  • že se pak zase vrátím do Anglie a dál si tu budu spokojeně žít a že se bude pár měsíců na to oteplovat a zase bude jaro,
a dát si sprchu. Pořádnou, horkou, s Happy time a Černou Orchidejí a s drbací houbou. A jasmínovej čaj. A zapálit vonnou tyčinku. A učesat si vlasy. A oblíct se celá do vypranýho. A vypsat se z toho. A přelakovat si nehty. A pochmatat v ruce svoje narozeninový cibulky na řetízku (nakonec jsem je nevyměnila, to jsem vám řekla?). A přemýšlet o meditaci, ale nakonec se na to vykašlat a říct si, že se místo toho radši půjdu pořádně vyspat. A nejít na facebook a nekontrolovat novinky. A dlabat na Twitter a nečíst už dneska žádný založený, ohvězdičkovaný články. A už nepřemejšlet.

A pak je jedno, že cleaningy u Jo se zničehonic staly utrpením a že je z toho člověk zklamanej a přemýšlí, jestli mu to za to stojí a jak dlouho to má zkoušet. A že váš obličej vede už kolik dnů dlouhou válku s akné a prohrává. Že vám nedržej vlasy a PMS trvá, i když teta už dávno odjela. Že vás všechno svědí a bolí a že se nějak necejtíte. Že si nutně potřebujete dát knedlo zelo vepřo, španěláky od mámy, křupavej bramborák, tradičně přesolenou polívku s játrovýma knedlíčkama a bramborovej salát, zasmát se od srdce s kamarádama a mít teplo na záchodě.

Když si dáte pořádnou sprchu, vyčistíte chrup a jdete včas spát s vidinou pevného přitulení k někomu, kdo je v tom všem s váma, tak je všechno hned fajn.

Šuplíky a poklady

18. září 2013 v 14:55 | m.
Baví mě uklízet měsíce nedotčené místnosti a šuplíky v domě. Ashleigh má spoustu věcí, o mnohých ani sama neví, a mě prostě baví se tím prohrabovat. Bavilo by mě to ještě víc, kdyby se toho aktivně účastnila a byla by třeba možnost se zeptat, jestli by ten některejch krám nechtěla charitativně věnovat (nebo výhodně prodat) někomu, kdo by tu věc miloval a užil mnohem víc než ona na dně šuplíku - třeba mně.

I když jsem poměrně spokojená s věcmi, které mám, debordelizace je nikdy nekončící proces, který hlavně zahrnuje i obnovování. Vyhodit staré krámy a namísto nich si pořídit něco opravdu pěkného, třeba i za lepší peníze. Probrat skříň a vyházet z ní všechna neforemná trička, která se hodí tak akorát na uklízení, a ani na to si je nevezmu, protože jsem z nich už vyrostla a táhne mi na cemr. Střelit nebo položit na popelnici vysoký boty, který jsem sice vážně musela mít, ale žel bohu se do nich prostě přes ty svý tlustý lýtka nevejdu, a namísto toho všeho si pořídit nějakej fakt pěknej svetr v barvě, která mi fakt sekne.

Trochu ve splínu. Úvahy.

12. září 2013 v 17:31 | m.
Tak máme zpátky internet! Ashleigh se konečně rozhoupala někoho si na to zavolat, ten se v tom pár hodin štrachal a teď už nám to zase pěkně frčí, takže už zase internetujeme a hlavně stahujeme bambilion filmů pro případ, že by se to zase potento, tak ať máme zásobu :D Po těch několika týdnech, kdy se to zpomalovalo až tak, že nešly otevřít ani některý stránky a o videích jsme si mohli nechat zdát, mi to připadá úplně neuvěřitelný.

Normálně jsem docela ráda někdy offline, na pc mám ostatně co dělat i bez netu, ale teď se to nějak hrozně nehodilo. Nemohli jsme si to hlídat, a tak nám podražily říjnový letenky. Měli jsme to řešit už dávno, ale to bude asi tím, že jsme vlastně nebyli úplně rozhodnutí, jestli teda pojedeme nebo ne. Ale teď, když je to jasné, nám začíná docházet, že se nám vlastně stýská. A začíná to klasicky maminkami.

Z deníku au-pair: září, návrat k rutině a známé tváře

7. září 2013 v 22:49 | m.
Už je to tady - vstávání do tmy. Podzim dorazil do Anglie.

Ještě jsme si to nepřiznali, ale už se asi vážně připlížil - rána jsou studená, kytky zalívám v teplácích a mikině, odpoledne si to většinou ještě hraje na léto - párkrát jsme se v tomhle týdnu byli i vykoupat - ale večer už zase kosa a tma padá čím dál tím dřív, což nám komplikuje večerní zalejvání. Vono se to dělá dost blbě, když na to nevidíte, žejo.

A taky teď mnohem míň vidíme děti, což mi až tak nevadí (v Itálii jsem si jich užila víc než dost, a taky jsem se dostatečně přesvědčila, co je to za sígry). Minulej tejden byli u táty a v baráku nebylo prakticky co dělat - to bylo fakt divný, ale dokázalo to, že nebejt těch dvou bordelářů, co v domě doslova nehnou prstem, Ashleigh by nás vůbec nepotřebovala. A teď už jim začala škola, tak se během dne akorát potýkám se stopami jejich existence jako jsou tuny nádobí od snídaně, tyčovej mixér od smoothie postavenej přímo na linku a ještě kilometr od dřezu aby to nadělalo co největší nepořádek, a nebylo to jednoduchý, stlaní postelí, luxování, ořezávání neuvěřitelnýho množství tužek a pastelek (dělala jsem to hodinu a půl, až se mi nadělaly mozoly), odklízení oblečení, praní a žehlení, žehlení, žehlení, hlavně teda školních košil.

 
 

Reklama

The Puttytribe