Z deníku au-pair

Slovo do začátku roku: balanc (a o potřebě získat ho zpátky)

5. ledna 2014 v 19:19 | m.
Tak už jsme zase "doma". Začíná se mi motat, kde vlastně doma je. Ale vlastně mi je všude dobře, jen když mám u sebe vždycky někoho, kdo mě má rád a koho mám ráda já, a když mám taky pár příležitostí k tomu, být aspoň někdy úplně sama.

Přijeli jsme do bordelu a k hladovým kočkám - což jsme předpokládali - ale velice pozitivní zpráva je, že Ashleigh nechala puštěné topení, takže je skoro po celém domě (nebo alespoň v obyvatelných částech) příjemně teplo. Samozřejmě s výjimkou našeho vlastního pokoje, odkud nám vzali během Vánoc topítka a vůbec je nenapadlo je třeba včas vrátit zpátky a snad dokonce i zprovoznit, abychom tam neměli mrazírnu, až se vrátíme. Ještě že alespoň kotel byl puštěný, a já se mohla večer naložit do teplé vody. Sice v pokoji o teplotě lednice, ale aspoň ve vlastním. Fakt nerada se chodím koupat do horního patra, kde je nejen zima, ale i strašidelno.

Štědrovečerní, no, spíš štědronoční bilanc

25. prosince 2013 v 0:52 | m.
To je k nevíře, jak rychle jsem sklouzla ke starému spánkovému režimu a vůbec způsobu života! Sedím u svého pc stolu, blíží se půlnoc a vedle mě voní stromeček obsypaný barevnými světýlky a notnou dávkou ozdob všeho druhu. To je totiž taková naše domácí specialita. Vždycky jsem si myslela, že to je normální, pomalu každá ozdoba jiná, osamělé kousky z možná kdysi dávno existujících sérií, jedna série slaměných, jedna kouliček (každá jiná), jedna zvonečků (překvapivě shodných), nějaké papírové, co kdysi vyráběla máma, snad ještě když byla malá, pak papírové minidárečky - matně si vzpomínám, že u jejich výroby jsem snad i byla, ale bože, to už je let! A pak dlouhé ozdoby, pár ptáčků a pár dalších osamocených kousků s příběhem, který si rok od roku pamatuju míň a míň. A samozřejmě řetězy a světýlka a stará špička - kdoví, co se stalo s tou novější, nepamatuju si, že bychom ji rozbili. A všechno je to takové svým způsobem přeplácané a trochu moc, ale na druhou stranu je to absolutně krásné a já si to neumím představit jinak.

A pak vidím fotky stromků, co lidi sypou na facebook, a říkám si - to je jako všechno? Taková ubohá košťátka s jedním jediným setem ozdob v jedné barvě, rovnoměrně rozmístěných po těch několika větvích... to jim jako stačí? Kde je v tom ta vánoční štědrost? Kde je ta nepřekonatelná vůně jehličí a jak krásné je tu chundelatou jedličku hladit. Vážně si neumím představit Vánoce bez toho. A to už vůbec nezačínám o stromech umělých.

Odjezd domů na Vánoce a jak jsme dorazili

18. prosince 2013 v 23:43 | m.
Tak jsme dojeli! Nevím, jak jsme to zvládli, ale jsme doma.

Ani nechápu, jak k tomu došlo. Před odjezdem se všechen čas jakoby zhustil a narval do úzkého tunelu, jímž jsme profrčeli závratnou rychlostí, kufry a věci za náma letěly, všechno kolem se rozmlžilo a div jsme si neurazili hlavy o strop. Neděle byla takové oko hurikánu, kdy jsme si užili docela příjemnou pohodu a skoro až vánoční atmosféru, a v pondělí to přišlo. Ráno jsme šli makat s tím, že v jednu skončíme, jdeme balit a kolem čtvrté že vyjíždíme. Jenže za pár hodin přišla Ashleigh s komplikujícími informacemi. Nigel, který nás měl odvézt na Gatwick, si prý hnul se zády a nemůže pořádně řídit. To bych ještě chápala. Ale jak jsme se od téhle informace dostali k tomu, že ve dvě hodiny musíme všichni vyjet do Hovu, odkud nás pak za blíže neurčenou dobu Nigel na ten Gatwick doveze, to jsem doteď nepochopila.

Každopádně jsme se na sebe s panem M. podívali a zachvátila nás oba panika. Museli jsme okamžitě skončit a jít pakovat. Balení samozřejmě nebylo to jediné, co jsme museli stihnout. V našem pokoji byl bordel jak po výbuchu a my to všechno museli uklidit - a vyluxovat, neboť koupelna byla plná vlasů od ranního stříhání. A do toho lux přestal sát, protože měl plný pytel a nový jsme neměli. Vyluxovala jsem to z posledních vysavačových sil, a úklid proběhl dost nedokonale, jen aby se neřeklo. Snad to tam nikdo nebude moc kontrolovat, ostatně nemají tam co dělat, herdek, to je náš pokoj.

Na poslední chvíli jsme se rozhodovali, co s sebou a co na sebe. Co se nevešlo, muselo zůstat. Na poslední chvíli jsme hledali spoustu věcí po domě. Na poslední chvíli jsme v běhu likvidovali zbytky jídla, vyklízeli naši ledničku (umýt jsem ji už nestihla), dělili její obsah na to, co se dá králíkům, co přežije tři týdny v Nigelově lednici (neboť naši Ashleigh potřebuje), a co si může někdo vzít, pokud to bude chtít. Tušili jsme, že u Ashleigh v Hovu ještě budeme mít čas kufry přerovnat, víc zploštit, abychom prošli kontrolou rozměrů, a leccos snad i ještě sníst (i když chuti zrovna v tom spěchu moc nebylo), a tak jsem část jídla zabalila s sebou. Na poslední chvíli jsme se loučili se zvířaty a uklízeli naši kuchyňku. Lepili igelitové sáčky, aby nepřesahovaly dvacet centimetrů - na tekutiny, co budeme mít v kufrech a co musíme odevzdat zvlášť. Všechno to bylo hektické a nepříjemné. K obědu jsme stihli jen polévku a ani tu jsme si nesnědli v klidu u Big Bangu, neboť do nás furt něco krafala a ještě nás úkolovala. A do toho s námi samozřejmě v posledních pěti minutách musela řešit peníze, které nám slíbila vrátit do našeho odjezdu. Vrátila, splatila skoro všechno (spletla jsem se přitom v počtech, ale naštěstí ne o moc), ale ještě mě stihla nasrat požadavkem, abych prý pro ni sepsala list veškerých peněz, které nám dala přibližně od července. Že prý to bude potřebovat pro bývalého manžela, neboť po něm bude chtít půlku těch peněz. Nezmohla jsem se na to, abych jí vynadala do krav, že mi pokaždé, když jsem se jí ptala, bude-li ty papíry chtít, řekla, že ne. Všechno jsem to vyhazovala a dám dohromady tak maximálně co nám měla dát od října, dřív asi ne. Tohle si totiž nikam nepíšu, k ničemu to nepotřebuju. A ona si teď najednou vymyslí... no nakopala bych ji do řiti, vážně jo! Nevím, jak to mám sakra dát dohromady. Nejspíš nedám.

Správná vánoční perspektiva

15. prosince 2013 v 21:13 | m.
Člověk si potřebuje občas připomenout, o čem ten život je, i ty Vánoce. Nevím, jestli je to vyloženě vánoční duch, ale něco je tu dneska zásadně jinak. Nikdo po nás nic nechtěl, nemuseli jsme vstávat, v domě bylo už od včera několik lidí navíc (pár jich tu ještě je), a tak si tu člověk připadal víc jako že tu má co dělat, a ne jen že je tu patý kolo u vozu.

Kolem poledne se rozjelo zdobení stromu, blbli jsme u toho, zpívali, tancovali a natáčeli videa, odpoledne Ashleigh uspořádala pozdní oběd s pečeným kuřetem, bramborama, nějakou tou zeleninou a typickým anglickým vánočním dortíkem, kterému se říká christmas pudding a je nesmírně sytej, napěchovanej ovocem a lepkavej. A taky v něm byla dvojitá dávka brandy, kterou se polévá, aby se mohl pro efekt zapálit, a která byla dvojitá proto, že napoprvé to pan M. nestihl vyfotit.

Zima, práce a náběh na angínu

12. prosince 2013 v 10:29 | m.
Čtyři dny zbývají do odjezdu a mně se dneska špatně spalo. Šla jsem spát s krkem bolavým - rozbolel se jako na povel včera během dopoledne a k večeru už jsem měla celkem jasno v tom, že to bude angína, tak jsem do sebe kopla šumák a pár vitamínů, ale vidím to bledě - a naše patro vydává rádo všelijaké strašidelné zvuky, hlavně teda když jsem sama v pokoji (jestli ovšem fakt jsem...), což jsem každý večer, protože pan M. chodí spát pozdě, takže se tam vždycky večer bojím. To člověku nedovolí jen tak usnout a pak má živé sny. A do toho jsem se pořád budila. A do toho mě chytala panika a rozjíždění mozkových závitů, kdy jsem se snažila vymyslet, kam do těch posledních dvou pracovních dnů (a případně odjezdového pondělí) vmáčknout registraci k doktorovi a objednání se na schůzku. Protože doma, jak mě večer báječně trklo, si k doktorce bez pojištění opravdu nedojdu. Tři týdny s týdenní angínou a o antibiotikách bych zvládla s přehledem, však se můžu konečně pořádně vyležet a těch pár dní tomu klidně obětuju. Ale tři týdny s angínou neléčenou? Nechci, aby se to se mnou táhlo jako v Itálii :(

Jestli se těším domů?

9. prosince 2013 v 0:14 | m.
Osm dní!! Už jenom osm dní!!

Nemůžu tomu uvěřit. Celá ta věc s návštěvou doma na Vánoce mi doteď připadala hrozně snová a jaksi... nereálná, a teď, když se to raketovým tempem blíží, mi to připadá úplně bláznivý. Člověk se začne pomalu přelazovat do domácího módu, do českého, a všechno tady mu připadá o něco bláznivější. A už teď vím, že až zas budu tam, všechno to vyprávění, prohlížení fotek a snahy přiblížit lidem doma, jak žiju tady... zase mi bude připadat nereálná Anglie. Jako by ty dva světy nemohly koexistovat vedle sebe. Člověk nemůže patřit do obou. Jsou oddělené nepřekonatelnou kulturní bariérou, nejde je sloučit, každej je úplně jinej - a přitom se z jednoho do druhýho můžete pohodlně dostat za dejme tomu tři hodiny (i s cestou na letiště). Dyť to je jak jet někam do Brna! To přece kurně vůbec neni daleko! Dyť to bych mohla jezdit třeba každej den. Tak jak je možný, že je to od sebe tak strašně daleko?

Předvánoční

30. listopadu 2013 v 22:55 | m.
Chytla mě cestovní horečka. Ještě nemám půjčenej malej kufřík, tak se zkusmo pakuju do velkého a říkám si, že nevím, jak se do něj vejdu.

Asi bych si toho neměla moc brát, není třeba - jedu jen na tři týdny a hlavně domů, tam přece člověk všechno má - ale na druhou stranu se právě ty tři týdny doma chcete po osmi měsících v zahraničí blýsknout novým oblečením a všema fantastickýma věcma, co jste si tu koupili, a nechcete přijet jako chudej příbuznej jen v tom, co máte zrovna na sobě.

A do toho dárky. Jako obvykle to ani letos není žádná sláva s inspirací - letos je to ještě o to horší, že jsem tam celej rok nebyla, abych mohla vypozorovávat ty letmé náznaky přání, zakončené obligátním "ale já stejně nic nechci", po nichž se máte aspoň čeho chytit. A tak jsem to letos zase jednou viděla na nakupování na poslední chvíli, doma v Čechách, poněvadž odsud se s tím stejně tahat nebudu, když mám do letadla jenom ten příručák.

Nojo, jenže pak jel člověk nakupovat do Brightonu a už se vezl.

Sžívání se s novým systémem není sranda

24. listopadu 2013 v 19:14 | m.
Píšu, píšu. Už dávno jsem vzdala obnovování aktuálního počtu slov na NaNo profilu - mám jich teď nějakých 32 000 a pořád ubírám. A nechci, aby mě klesající graf demotivoval, když právě o to mi už delší dobu šlo. Konečně jsem začala ubírat! Hojně mažu, co už bylo řečeno výše nebo co zní prázdně, a doufám, že ve výsledku zbyde jen to jádro, že nezapomenu na nic důležitého a že se nebudu opakovat. Taky občas proberu svoje zásoby fotek a hledám něco k ilustraci, ale zdá se, že ve fotografování mě minimalismus ještě nijak neovlivnil. I ty nejminimalističtější záběry mi pořád připadají až příliš... hutné a rozptylující. Necítím z nich to, co bych chtěla, aby cítili odvážlivci, co to budou číst.

Přemýšlím, jestli neoslovit nějakého amatéra ilustrátora třeba z řad AK nebo čtenářů. Ale jelikož knihu nebudu prodávat, co by z toho měl? Leda by se to někomu chtělo udělat prostě jen tak pro tu srandu :) Tím chci nenápadně naznačit - kdybyste někdo měl nějaké minimalisticky působící fotografie nebo kresby, o které byste se chtěli podělit se světem, pošlete mi třeba odkaz na galerii a já na to mrknu. Nechci tu knihu vyloženě zaflákat obrázky, ale občasnou ilustraci mám ráda a chci, aby se na to i hezky koukalo, i když se s tím asi po designové stránce nijak zvlášť crcat nebudu.

Stěhovací update: Chci maminku.

19. listopadu 2013 v 21:03 | m.
Tak jsme přestěhovaní. Přišli jsme o svoje oddělené bydlení, o soukromí, o pohodlí a o spoustu dalších věcí. Je mi z toho smutno a všelijak. Sedím zrovna v Ashleighině kuchyni na její židli u jejího stolu a bolí mě z toho záda. Kamkoli si tu sednu, všechno je tu nedomyšlené a nepraktické, nechápu, jak tu může žít. Je to zoufale nemoderní, přičemž moderností nemyslím design (ten starý anglický look se mi líbí), ale použitelnost, která tu prostě není. Strašně moc se mi chce zpátky a vůbec se mi to nelíbí.

Dům je obří a je tu zima. Už teď. Co teprve v lednu? Máme snad tu nejzazší možnou ložnici vůbec, takže se nachodíme jako blázni, a kudykoli jdeme, je tam zase zima. V pokoji samotném máme pár topítek, ale od děravých zdí kolem oken je tam průvan. S nábytkem jsme taky spadli o příčku níž než jsme byli - dala nám tam naši komodu a stůl, ale jinak jsme dostali do vínku její prehistorický nábytek, jehož šuplíky se téměř nedají vysouvat, a obecně je prostě na hovno. A taky tam není internet. Kdykoli budu chtít plnohodnotně používat počítač, musím do spodního patra.

Když jsem si chtěla napravit nervy, záda a bolavou hlavu horkou koupelí (konečně po měsících vana!), zjistila jsem, že teče jen ledová voda. A tak jsme museli čekat na Nigela, než přijede domů a nastaví kotel. Ten se teď bude zahřívat dvakrát denně a nemám představu, kolik vody v něm bude a jestli si vůbec tu koupel můžu dovolit. A jestli bude možné si tu a tam dopřát odpolední sprchu po práci. Nemám nic proti otužování, ale ta voda je absurně ledová a jelikož zima je i v celém zbytku domu, nebylo by příjemné hrát si na hrdinu. A navíc tam máme oddělené kohoutky - jednu z věcí, co nikdy nepochopím.

Halloweenový článek

31. října 2013 v 17:52 | m.
Dobré zprávy, ty já ráda. Ještě ráno jsme se nové brigády dost báli, ale nakonec se ukázala jako docela příjemná, nijak zvlášť náročná a navíc ne tak bídně placená, jak jsme původně mysleli. To všechno dohromady spolu s tím, že jsme nedostali pokutu za parkování (nebyli jsme si jisti, jestli stojíme dobře), že jsme si prošli v Arundelu takovou maličkou skrytou Příčnou Ulici (ale nic moc tam neměli), že jsem si včera koupila pěknej, provázkem opletenej květináč (a plánuju si do něj pořídit vánoční hvězdu, až ji někde uvidím), že za pár tejdnů jedu na dlouhou návštěvu domů, že Clařina hospůdka Sage je vážně pěkné místečko, kde se mimojiné odehrávají jazzové koncerty, že je dneska Halloween a na večer sosám Střihorukého Edwarda a Nightmare before Christmas (obojí jsem dlouho neviděla), že nám Ashleigh povolila, abychom u Clare pracovali každou středu ráno (a k Ashleigh pak půjdeme odpoledne) a že zítra zase jedeme do Hove, kde uvidím Perličku a Veverku.

Ty mně minule daly. Mysteriózní pán je v nestřežené chvíli vypustil do zahrady a ty mrchy si to v tu ránu namířily pěkně přes plot k sousedům a za boha jsem je nemohla nalákat zpátky. Na Pearl nakonec zabralo netradiční mávátko vyrobené z urvaného stébla jakési oschlé rostliny z jednoho z Ashleighiných květináčů, ale Squirrel by mávátko nemohlo být ukradenější a moje volání jakbysmet. Čím naléhavěji jsem ji volala, mlaskala na ni, luskala prsty a klepala na dřevěný plot, tím ostentativněji se po cizí zahrádce procházela směrem ode mě, tu a tam se zastavila a oňuchávala listí jejich keře. Naprostý nezájem o mou osobu nakonec korunovala okamžitým přiběhnutím k sousedce, která to všechno viděla z okna a jala se mi se zběhlým zvířetem pomoct. Myslím, že Ashleigh by si s ní měla promluvit a domluvit se na tom, že tam ty kočky holt občas budou chodit. Udržet je totiž jinak v domě, když potřebujete dveře do zahrady otevřené, je poměrně náročné a k nim navíc dost necitlivé. A ostatně sousedi by mohli být rádi. Jejich caparti, tisknoucí rozjařeně ruce na okna a volající "Daddy, daddy, look!" na mě působili docela nadšeně.

 
 

Reklama

The Puttytribe