věci, které miluju

# 16 Baskytary a baskytaristi

25. července 2012 v 18:11 | m.
V souvislosti s předchozím článkem a vůbec tou mou hudební náladou mě napadlo, že mi tu už nějakou dobu stagnuje 1000 věcí. Ne že bych někdy počítala s tím, že to dokončím, ale proč to balit tak rychle, žejo 8)


Baskytara!!! Pro mě osobně jeden z nejúžasnějších nástrojů vůbec. Má stejně ladný a krásný tělo jako obyčejná elektrická kytara, ale specializuje se na hlubokej bručivej zvuk, na ty basy, co dávaj hudbě šťávu a hloubku a bez nichž by většina skladeb prostě nedávala smysl, nebyly by úplný. Je to jeden z vrcholů základního kapelního trojúhelníku, kterej s ní dotváří bicí a elektrická kytara (samozřejmě proměnlivé, ale tohle je takovej ten běžnej základ). Je to podklad. Je to to, co uzemňuje, je to zvuk vibrací, kterej při správnym úhozu uhodí do bránice podobně jako kopák a kterej třeba mýmu mozku - nevim jak u vás - dává jasnej signál "přimhouřit oči a udělat -ááách...".

Moje basička se jmenuje Sunny. Je značky Fokus a pokud mě má zvrhle výpadkovitá mysl nemýlí, dostala jsem ji k devatenáctým narozeninám, což je bezmála pět let zpátky. Jmenuje se tak, protože má překrásnou teplou barvu, která na každym osvětlení a z každýho úhlu pohledu vypadá jinak, je medově hnědá, je načervenalá, je sladce rezavá, je tmavě vínová, je zářivě zlatá, jak se jí chce. Vzpomínám si taky, že než jsem si ji vybrala, zamilovala jsem se do tohohle designu v jednom časopisu - prd jsem tomu rozuměla a nebylo kdo by mi poradil, takže jsem si vybírala podle vzhledu - a tenhle design se jmenoval Sunburst. Takže i odtud to jméno. A ten časopis pořád ještě mám.

#15 Čokoláda

1. července 2012 v 20:33 | m.
http://parents.mit.edu
Stručně řečeno, já čokoládu miluju, protože je to tak neuvěřitelná, kouzelná věc. Nejde jenom o to, že je to dobrý na chuť, jde o celej ten koncept, co všechno se s tím dá dělat, jakými způsoby to jde upravit a ozdobit, jak se to dá ozvláštnit, s čím zkombinovat, jak se dá pracovat na struktuře a barvě - no stačí se podívat na pár obrázků z prodejen pravých belgických pralinek nebo vůbec různých čokoládových cukráren.

Čokoláda je vzrušující, přijde mi přinejmenším stejně záhadná jako věci mystické, nadpřirozené, umění úpravy čokolády mi přijde srovnatelné s pojmy jako je malířství, sochařství nebo architektura, a přitom se pracuje v podstatě na molekulární úrovni, jde o neskutečné umění stvořit miniaturní tmavou kuličku, která při položení na jazyk vyvolává v člověku naprosto neskutečný fyziologický i psychický reakce. Je to elixír slasti a vášně, je to neskutečně sexy a zároveň je to tak nevinný, že to můžou milovat i děti. Dá se z toho stavět, tvořit, péct, vařit, dá se to použít při malování obrázků nebo patlání po těle, dá se to přidávat do kosmetiky, dá se tím navonět naprosto cokoli vás napadne (ach ano, moje oblíbené čokoládově vonící svíčky...) a každé podobě to je pořád ta stejná, magická věc, která se neochodí a nikdy nás nepřestane bavit. Vážně si neumím představit nic, co by tomu bylo podobný.

Zbožňuju tu čokoládově tmavou barvu. Sama o sobě, když se jí dá prostor (třeba na bílé nebo v kombinaci se svěží zelenou) mě přivádí k šílenství. Vždycky, když vyrábím designy, snažím se tam dostat hnědou. Mám hnědé plný šatník a i když se moje barevné preference čas od času obměňují, hnědá pro mě nikdy nevyjde z módy, protože je to barva přírody, je to barva kůry stromů a hlíny a je to barva čokolády. A nechte si to, to vim taky, že je to i barva něčeho mnohem méně poetického.

Musím říct, že s čokoládou mám jedinej problém, a to sice ten, že mě z ní dost bolí zuby. Mám je fakt dost citlivý, takže cokoli, co je moc sladký nebo studený, mi dělá problém, ale s čokoládou je to nejhorší. Díky tomu jsem si na ni vypěstovala takovej pavlovův reflex, v podstatě to funguje tak, že když se podívám na čokoládu, začne mi z toho být trochu nepříjemně a stahuje se mi pusa, protože očekávám bolest :D Já vim, zní to divně, ale funguje to tak. Nebo aspoň fungovalo donedávna, kdy jsem pracovala v pekařství a tak nějak jsem se naučila tu bolest po sladkém ignorovat. A taky to nebolelo úplně vždycky, takže jsem se jí zase naučila jíst, i když předtím to pro mě byla spíš jen velice občasná potravina.

Nejlepší čokoládový výrobky pro mě?

Bezpochyby mléčná čokoláda s lískovýma oříškama nebo s mandlema. Nebo lískový jádra v čokoládě, to už je jedno, jak to pojmete. Zbožňuju pistáciový košíčky (teď nevim, co je to za značku, ale jednou jsem to zkusila a málem jsem umřela slastí, ačkoli pistácie samy o sobě ráda nemám). Fernet v čokoládě. Jednou jsem to ochutnala a jak mi fernet nic neřiká, v týhle kombinaci to na mě působilo jako čistý afrodisiakum a ne, nebyla jsem opilá. Jen jsem si tý božský many dvakrát cucla a jakým způsobem se mi to převalovalo po jazyku, no to se nedá :D Prostě orgasmus. Pak samozřejmě horká čokoláda, když je zima (nejlépe oříšková, nugátová nebo kokosová), nebo kakao. Čokoládou obalená vanilková zmrzlina. Kočičí jazýčky. Piksla nutelly - to mě protáhlo střední. Vždycky když jsem měla depku ze známek, sežrala jsem tu celou pikslu klidně na dva zátahy.

A ačkoli obecně nejsem zastánce opatlávání se vším možným při milostných aktech, nechat někoho, koho máte rád, aby z vašeho těla slízával čokoládu... no, má to něco do sebe :D

Čokoláda je prostě sexy.

#14 Být blogerem

10. června 2012 v 23:59 | m.
Ač se to zdá být nasnadě, ne vždycky si připomenu jednu věc, kterou na svym životě fakt miluju a bez který si ho neumim představit, a to je blogování.

Nejde jenom o to, že něco píšete. Psát může každej. Ale jde o to, že píšu veřejně, na místě, který je relativně jenom moje a který si můžu uzpůsobit k obrazu svému, jako by to byl můj malej virtuální pokojíček. Jasně, existují tu jistá pravidla, jako že si tu třeba nemůžu zapálit (rozumějme metaforu na to, že si tu třeba nemůžu vyvěsit porno), to by bytnou (provozovatele) nepotěšilo, ale pořád je to můj pokojíček a když si tu chci honit ego na něčí debilitě, troubit do kapesníku nebo sdělovat světu svoje názory a pocity, tak prostě můžu.

A hlavně to někdo čte. Někdo má šanci si to tu přečíst a říct si "hmm, něco podobnýho se mi taky stalo" nebo "tyjo, tohle je docela dobrej nápad". A má šanci zareagovat a říct mi zase nazpět svůj názor. A tak se, milé děti, tvoří komunita.

#13 Každodenní šálek čaje

28. května 2012 v 14:17 | m.
Náhoda tomu chtěla, že zrovna když se chystám psát o svojí čajofilii, bylo zvoleno čajové téma týdne. To jsou věci...

by Sibuki @ DAJá jsem teda hroznej čajofil. Některý lidi ráno nemůžou fungovat bez kafe, já zase bez čaje. Vypiju leccos, ale abych fakt nakopla organismus, musí to bejt černý jak bota a hodně sladký. Jestli to je nějak fyzicky daný, že vás černej čaj probudí, nebo jestli to je prostě jen placebo, který mýmu tělu řekne "vstávej, vole", to nevim, ale mám to tak už dlouhý roky a když jsem někdy někde, kde čaj nemaj, nebo nemaj cukr, tak hned vim, že to ráno za moc stát nebude.

Zvláštní na tom je, že já ten čaj kolikrát ani nevypiju. Stávalo se mi to obzvlášť když jsem chodila do školy nebo se to stává když vstávám brzo do práce a nemám dost času - což mám málokdy, protože vstávám "na čas", přece nebudu vstávat o půl hodiny dřív jen abych měla čas na něco tak zbytečnýho jako je snídaně, žejo. Nebo prostě na to, abych měla čas mít dost času. Kdepak, to já radši všechno hekticky.

Což je divný, protože to neni tak, že bych to měla opravdu radši. Miluju ty rána/dopoledne, co vyjdou tak pěkně, že nemusim nikam spěchat, mám tři prdele času na všechno, nikdo mě nebuzeruje, nikdo po mně nic nechce, nikdo se mi nekýbluje ke stolu a tak tomu podobně. To se pak pěkně v klidu postarám o ranní hygienu, aniž bych se musela už od rána vztekat, že zas nemám kde sedět (v kuchyni to nejde a u počítačovýho stolu volno taky nebejvá), můžu si v klidu udělat snídani a pěkně svym tempem, až se mi bude chtít, dojdu k tomu svýmu stolu a tam se rozložim a v klidu si zapnu počítač, bez nervozity z toho, kterou vteřinou do pokoje vtrhne máma, aby mě odsud vyhodila. Bohužel, taková rána jsou mi fakt raritou. Lidi se mi diví, že jsem furt tak nevrlá a bez nálady, já se spíš divim, že jsem ještě vůbec při smyslech, protože s naším domácím systémem jsou i takový věci jako poklidná snídaně naprostým oxymoronem a událostí, kterou je třeba oznámit na facebooku, protože to se prostě stává jednou za uherák. A nejhorší na tom je, že něco takovýho jako vypít si v klidu svůj čaj nebo se dokonce najíst by mělo bejt úplně normální!!!

#12 Kočky a jiné šelmy

23. května 2012 v 23:28 | m.
Mám spoustu favoritů ve zvířecí říši, třeba veverky, psouny, surikaty, červenou pandu, kolibříky, žáby, lachtany, tučňáky nebo keporkaky, ale žádnej z nich mi tolik nepřirostl k srdci jako kočky. Je to zvláštní, dřív jsem mívala morčata a dost lidí si mě s nima spojovalo, dokonce mi tak řikali, "morče", a já si myslela, že to jsou zvířata mého srdce a že něco tak fascinujícího jako je kočka nikdy nebudu mít příležitost pozorovat zblízka, mít možnost se o tom učit, pochopit to a sžít se s tím. Ale jednoho dne to přišlo a od toho dne já nevím, jestli jsem se o nich naučila dost na to, abych je prostě musela milovat, nebo jsem se s nima sžila a přizpůsobila se k jejich obrazu, kterej se mi tolik líbí. Fakt těžko říct, protože když žijete s kočkou, nevíte jistě nic, jen to, že od ní můžete čekat naprosto všechno a že je třeba být vždy připraven. Tím spíš, když žijete s několika.

#11 Čajovny

16. května 2012 v 23:24 | m.
No to by bylo fakt divný, kdyby mi tu chyběly čajovny. Co se mi na nich líbí? Asi ta útulnost, kterou mi připomínají něco důvěrně známého, já nevím, domov? Že se tam můžete válet po zemi, mnohdy je to dokonce nezbytnost a najednou to nikomu nepřijde špatný. Sebelepší restaurace, hospoda nebo jakejkoli jinej podnik, všechno je to super, ale má to tu velkou chybu, že je to všechno pořád strojený. Pořád, ať jste, kde jste, musíte dodržovat pravidla pro sebeprezetaci na veřejnosti. Jako že se sedí na židli nebo křesle, že se nedávají nohy na stůl, že se jí spořádaně příborem... Všechno je to fajn, ale chybí tomu přirozenost a jistota, s jakou se pohybujete po vlastním území, u sebe doma.

#10 Fast foody

15. května 2012 v 11:51 | m.
Já vim, já vim, tohle je takovej pofidérní lajk, ale obávám se, že abych byla upřímná, nesmí to tu chybět. Fast foody jsou zlo, ale fakt hrozný zlo. Jenže kdybychom v tom neviděli nic pozitivního, nebyl by to takovej hit.

V podstatě jde o tytéž důvody jako proč mám ráda město. Je to v tý možnosti úplně zapomenout na svoje fyzický potřeby. Znáte to, jak si někdy řikáte, kdybych já nemusel jíst a chodit na záchod, tolik bych toho stihl? Koncept fast foodu se do značné míry postaral o tu první věc. Ne že bychom nemuseli jíst, ale nemusíte nad tím strávit tolik času. A ta úspora je neskutečná. Moje generace si to moc neuvědomuje, protože ruku na srdce, kdo z nás normálně vaří, ale dřív bejvalo úplně normální strávit půlku dne právě nad touto činností, a někdy tomu tak je i dodnes. Vidim to třeba na svojí babičce. U ní je vaření jednoho jídla otázkou i několika dní. Na začátku máte myšlenku, pak musíte sehnat suroviny, ty se musí nějakym způsobem zpracovat, třeba se i nechat odležet a pak se to vaří, peče, smaží a kdovíco se s tim ještě dělá, než se vám to dostane ve finální podobě na talíř. To je neskutečně dlouhej a v podstatě komplikovanej proces, kterej samozřejmě má svoje kouzlo a nechci ho nijak zlehčovat, ale v dnešní době, kdy existuje tolik lákadel, tolik věcí, co můžete dělat, kdo má zájem trávit tolik času vařením a vůbec myšlením na jídlo? Já teda ne.

#9 Prsa a další krásy

14. května 2012 v 23:07 | m.
Říkejte si co chcete, ale ženský tělo je prostě nádhera. Nemluvim teď o nějakejch specifickejch parametrech, ale obecně o tom konceptu ženskýho těla. No to zase vymyslel génius!

Ženský se mi vždycky líbily, dávno předtím, než mě svět informoval, že existuje něco jako bisexualita a že se mi můžou líbit nějak jako že vážně. Líbily se mi prostě proto, že jsou tak krásně vymyšlený. Že vypadaj jako housle. Jako rukojeť, jako něco, co můžeš vzít do ruky nebo obejmout a všechno zapadne na svoje místo. Ženy byly stvořeny k objímání. K potěše oka. Žádnej chlap se nedokáže pohybovat s takovou krásou jako dobře vymodelovaná ženská. Jak se nesou, jak boří světy jenom těma svýma bláznivýma křivkama, co se houpou a kolébají ze strany na stranu jako lístek na vodě. Pávice. Královny. Dárek od boha, jestli v něj věříte, pro potěchu, pro radost, aby svět vůbec věděl, co je to krása, co je to umění.

#8 Limetky

14. května 2012 v 22:34 | m.
www.realfood.tesco.comNejde jen o to ovoce a jeho chuť, ale o celej ten koncept, co ta limetka představuje. Že v tom žádnej nevidíte? Tak já vám něco povim.

Kdysi jsem byla členem něčeho, čemu se říkalo Lime club. Bylo to sdružení takovejch těch alternativních, divnejch, v něčem originálních a výjimečnejch lidí. Každej z nich měl něco do sebe a byl skutečným "předmětem na zkoumání", takže asi chápete, proč mě bavilo se toho účastnit. Miluju divný lidi!

Ten klub měl velice zajímavou představu o tom, co je to limetka, a znělo to přibližně takhle. Limetka je víc než citron. Citron je kyselej, hnusnej, divnej, mainstreamovej, nezáživnej, fádní. Limetka polechtá na jazyku, povzbudí, je neotřelá, osvěžující, bláznivá, originální, svoje, žhavá, fascinující, alternativní, je prostě jiná. Limetka jako člověk je někdo úžasnej, někdo s vlastním názorem na svět a dávkou něčeho, čemu můžete říkat originalita nebo ozvláštnění. Limetky jsou takový ty lidi, u nichž si řikáte "ten člověk fakt vybočuje z normálu a je úžasnej" nebo "chtěl bych bejt takhle hustej"-

Každá limetka v klubu měla nějakou svou "specialitu", někdo třeba sbíral fakt divný věci, psal zvláštní povídky nebo skládal poesii, limetky byly sečtelé, světaznalé a vtipné osobnosti, a vůbec ten klub měl sáhodlouhej popis, kterýmu měla odpovídat každá limetka, ale já myslim, že si to už dokážete představit.

#7 Život ve městě

14. května 2012 v 22:05 | m.
Když jsem hrávala Sims (jedničku), mojí specialitou byly minidomky. Dávno předtím, než jsem slyšela něco o minimalismu, nesmírně mě bavilo navrhovat domy tak, aby zabíraly co nejmenší plochu, aby místnosti byly co nejmenší a nejekonomičtější a aby v nich bylo všechno. Aby simíci měli všechno na dosah ruky, aby museli udělat co nejmíň kroků. Vždycky mě bavilo, že nemusím nikam daleko posouvat obrazovku. Všechno se mi to vešlo do jednoho záběru.

Mám za to, že život ve městě je právě životem v takovym minidomku. Máte tu všechno, nahňácaný jedno na druhym, a nemusíte se skoro hnout z místa. To se mi na tom městě hrozně líbí.

 
 

Reklama

The Puttytribe