drabbloviny

Sonda do hlubin Eminy duše

9. prosince 2012 v 11:06 | m.
Můžete to brát jako drabblovinu, jako literární dílko, nebo jako záznam skutečnýho snu, co se mi dneska zdál, jak se vám chce. Můžete mě zkusit psychicky rozpitvat, je-li vám libo.

Upřímně si začínám říkat, jestli to není nějaká nemoc, tyhle neskutečně živý a totálně ujetý sny, co mě pronásledujou. Nedá se tomu snad už říkat noční můry, už pár týdnů se mi nezdálo nic, co by mě skutečně vyděsilo a probudilo uprostřed noci totálně zpocenou, přesto to ale nejsou příjemný věci a mám pocit, že mi z toho čím dál tím víc hrabe. Nejde jen o to, že na to pak musím myslet celej den a že pocity, co jsem v těch snech prožívala, se mě drží jako klíště, jde hlavně o to, že se nevyspím. Už měsíce jsem se pořádně nevyspala, tyhle - a mnohem horší věci - prožívám noc co noc.

A to mám nad hlavou lapač snů a pod polštářem kus křišťálu. Pche. Myslím, že mně by nepomohla ani svěcená voda.

Až tady jednou nebudu

9. prosince 2012 v 10:47 | m.
http://alicexz.tumblr.com

(inspirováno úžasnou Alicí X. Zhang)

Až tady jednou nebudu.
Pořád mě uvidíš v každém západu slunce.
Uslyšíš mě ve větru, až si bude hrát s listím.
Ucítíš mě v každém závanu čerstvého vzduchu a v každé kapce rosy na trávě.
Vzpomeneš si na mě, až si budeš hřát prsty o šlehající plameny táboráku.
Kapka vody ve tvé koupeli. Poslední list, co spadne na podzim, a první květ vykvetlý na jaře.
Vzpomeň si, až ti hřejivé paprsky slunce budou tančit po tváři a až se ti o kotníky otře kočka.
Vzpomeň si, až vykvetou šeříky. Ucítíš mě jako skořici ve vánočním cukroví, jako vůni levandule, jako chuť mléčné čokolády.

Fénix nezmírá, jen se přerozuje. Tělo spálí oheň, však zůstává energie. Síla pohledu. Něha úsměvu. Myšlenka.
Pro ty, kdo chtějí věci měnit a žít tak, jak se má. Pro tebe.
Dýchej. Bolest i trápení zas přejdou a zase bude líp.
A já budu pořád s tebou.

Siniphae

25. listopadu 2012 v 0:17 | m.
Mněhe, zase jednou mě chytila inspirace k obrázku z Imaginária :) Mimojiné teda i proto, že přesně na následující téma mám rozepsanou jednu... nevim, jak to nazvat. Knížku? Příběh? Jo, příběh bude asi lepší označení. Nečekám, že bych to někdy dokončila. Je to už pár let zpátky, co jsem začala. Ale ráda se k tomu tu a tam vracím, aspoň v myšlenkách. Ráda vzpomínám na to, jak se mi to tvořilo v hlavě a jak se to samo skládalo dohromady. A občas si to po sobě ráda přečtu a zapřemýšlím, jak jsem na takový detaily proboha přišla a odkud se vzaly nápady na interiéry, který tam popisuju. Mít představivost je krásný...

Warhorse

2. září 2012 v 22:00 | m.
A vida, jak člověka před spaním pěkně chytá inspirace... :)




"Poběž, příteli!", vykřikl jsem a popohnal Mercuria, svíraje zároveň pevně otěže nepokojného bělouše. Dva koně uháněli bok po bohu krajinou, drželi téměř stejné tempo, přesto jsem však mezi nimi cítil jasné rozdíly.

Především Mercurio byl můj kůň. Byl to válečník, nejsilnější a nejodvážnější zvíře, jaké jsem kdy měl tu čest potkat. Mezi koňmi mu nebylo rovno, alespoň podle mého soudu. Byl divoký a plný vášně a odhodlání, neměl strach pohlédnout smrti do očí, odvážně se se mnou vrhal do jakéhokoli nebezpečí a nikdy jsem neměl pochybnosti o jeho loajalitě. Jedinkrát mě nezklamal, právě naopak mi byl vždy nejvíc nápomocný, poslouchal mé rozkazy, aniž bych měl zapotřebí je vyslovit, jako by naše mysli byly nějak propojené, jako by vždy přesně chápal, co je třeba udělat a kam je třeba se rozjet či kdy zastavit.

Sbohem, příteli

2. září 2012 v 20:51 | m.
A já to přece jenom udělám. Už jednou jsem vás tu "poctila" jakousi sci-fi slátaninou, co mě zrovna napadla při pohledu na obrázek, a i když jsem měla pocit, že to sem úplně nepatří, přesto jsem ráda, že jsem to zveřejnila. Bavilo mě to psát. Stejně jako mě už léta baví psát si do počítače, i když nikdy nic nedokončím a všechno to dotáhnu tak maximálně do podoby výjevu, víceméně bez děje, někdy i s dějem, ale věčně nedokončeným a nedomyšleným.

Ale jako co má bejt? Proč by všechno mělo mít konec? Proč by to mělo mít začátek? Proč se nespokojit prostě s výjevem?

Psaní drabble má svoje pravidla, takže tyhle svoje literární pokusy bych tak nenazvala, stejně jako moje rádobyhaiku poesie má do skutečného haiku kilometry daleko (že já musim všechno dělat po svym...), a možná že vás to ani nebude bavit číst, ale co už, mě to baví psát. Je to trochu jako psaní básniček pro Imaginarius. Vlastně mě k tomu i dost přivedl. Imaginarius, vytváření místností pro RPG hru podle obrázků, vlastně celá ta RPG hra, a pak samozřejmě taky deviantart, kde v poslední době objevuju čím dál tím úžasnější a fantasknější dílka, která ve mně vyvolávají miliardy nejrůznějších pocitů a chuť je zaznamenat. Takový propojení smyslů. Obraz a písmo. Dva vjemy. Někdy mi na to stačí pár veršů, někdy je to na delší povídání. Někdy bych na tom jednom obrázku vystavěla celej příběh.

Ale na to jsem asi moc líná.

Žádost

29. května 2012 v 23:26 | m.

ilustrace by 88grzes

A tak jsem zapálila město. A to město hořelo a hořelo a já se dívala, jak všechny mé sny přichází vniveč. Jako ostatně vždycky. Pobavena tou ironií jsem se uchechtla. Typické.

*

"Neřekl jsem vám, že vás nebereme?", zamručel spěšně bělovlasý muž, jak usedal za svůj stůl a nasazoval si brýle. Asistentka v bělostném kostýmku mu podávala jakousi složku a on se do ní začel, na mě se ani nepodíval. "To jste řekl", odpověděla jsem suše. "Tak co tu ještě děláte?", prozpěvoval. "Žádám vás, abyste to zvážil. Někdo jako já by pro vás mohl být-" "Někdo jako vy je mi úplně k ničemu!", vyštěkl a švihl složkou o stůl. Jeho oči teď zíraly přímo na mě. "Myslíte si, že jen proto, kdo je váš otec, se tu z vás všichni poděláme? Mám svých starostí dost, nepotřebuju se starat o dalšího fracka.", utnul a mně bylo jasné, že tím naše konverzace skončila. Inu dobrá. Otočila jsem se na podpatku a beze slova odkráčela.

*
 
 

Reklama
The Puttytribe