co se mi honí hlavou

In the middle of nowhere

23. února 2013 v 12:23 | m.
Představovala jsem si to jinak, klasicky. Myslela jsem si, bůhvíkolik času neprosedim u netu při hledání práce v Anglii, při blogování a tak, ale zaprvý tu net skoro vůbec nejede - pokud teda nesedim na půdě jako zrovna teď, kde je ovšem příšerná kosa, a zadruhý mám skoro furt co dělat. A jak jsme s panem Mysteriózním rádi, že na sebe konečně máme čas, tak jsme na sebe furt nalepení jak dvě karamely a jeden bez druhýho jsme se dodneška málem ani nevyto. Dneska už se začínáme klidnit. Zatímco on si dole poklidně skládá, já vyběhla na chvilku nahoru, že to teda zkusim. A hele, vono to de.

Ta zima kolem je jaksi krásná, ale zároveň mě znervózňuje. Být na chatě, když nemůžeš jít ven, neni úplně to pravý ořechový. Baví mě tu chodit po zahradě, sednout si na studnu, meditovat, dýchat, rozhlížet se po krajině. Teď by to ovšem znamenalo, že mi upadnou prsty na nohou (bohužel zimní boty nevedu, mám tu nanejvýš holiny a ty moc nehřejou), zadek přimrzne ke studni a nos se mi slepí, jak je tu ledovej vzduch. A furt sněží.

Jsem ráda, že jsem tady, ale zatím jsem v relaxační fázi, ta produktivní mě teprve teď začíná chytat, a už to máme za pár, v něděli bychom měli jet domů. Snad se mi podaří to doma trochu líp zorganizovat a ukrást si pro sebe co nejvíc času u stolu, vážně bych ráda zapracovala na novym webu. Jsem z toho rozmrzelá. Zatím jsem vůbec nedosáhla toho, co jsem chtěla, a budu to muset probrat se svým IT poradcem, protože takhle to nejde. Kdykoli chci na webu dělat, server nejede a já se tam nedostanu. A pak ten Wordpress, se kterym si nevim rady a ačkoli vim, co bych chtěla, nevim, jak to nastavit. Takhle to prostě nejde. Chci už tam bejt a fidlat na novym, mám pocit, že tomuhle blogu už dávno vypršela expirační doba.

Mám nápady. Ale jejich realizace se furt nějak odkládá. Klásik.

Potřeba

11. února 2013 v 23:56 | m.
Poprvé vnímám silnou potřebu žít ve dvou. Někde ve vlastním. Někde, kde se nemusím z ničeho zodpovídat, s nikým do krve hádat, kroužit okolo sebe a jen čekat, kdy to zase přijde a co za kravinu to bude tentokrát. Poslouchat lži, pociťovat křivdu za křivdou a být nucena do morku kostí se stydět za celou svou existenci, ačkoli k tomu reálně a objektivně není žádný důvod. Nic jsem neprovedla. Snažím se žít, jak to jen jde, dělat věci správně a následovat svůj instinkt. Pomáhám, kde to jde, i za cenu vlastního duševního zdraví nebo nepohodlí, v práci se dřu jako hovado, ačkoli bych na to celkem v klidu mohla kašlat a ačkoli to nikdo moc neocení. Dělám to pro sebe. A pro tu naivní holku uvnitř mě, která nikdy nepřestane doufat, že ti dva lidi, na nichž by mělo záležet nejvíc, se tohle všechno dozví. Že jednou možná budou mluvit s lidma, kteří mě doopravdy znali, a ti jim poví, jaká jsem byla. Protože oni to neví, nemají tušení. Ale až se to dozví, že na mě nakonec přece jenom budou pyšní.

Cítím zoufalou nutnost zažít svobodu, ale taky strach, protože nevím, jak začít. Myslím, že perfektní začátek bude moje dovolená s panem Mysteriózním. Do práce jdu už jen ve středu a ve čtvrtek, od té chvíle mám volno a jestli to správně chápu, po těch dvou dnech už se do téhle práce nevrátím. Je třeba zařídit pár věcí, ale v neděli bychom měli jet k nám na chatu. Zezačátku to asi nebude úplně paradise, ten barák je třeba nejprve zprovoznit, ale pak by to mohlo bejt hodně dobrý. No, nebudu předbíhat. Ale na otázku, jestli se těším, neumím ani dát pořádnou odpověď. To by byl eufemismus. Já se netěším, já zoufale počítám sekundy a chce se mi vřískat vztekem nad tou sviňárnou, že to ještě není, že ještě tolik času protrpím, než bude všechno tak, jak to má být, než budeme spolu a věci začnou zase dávat smysl.

To všechno mezitím mi přijde jako nějaká šaráda, nějakej mizernej sen, co nemá pointu a já vůbec nevím, proč ho sním. Co to je za lidi kolem mě? Co za svět? Proč jsem tady? K čemu je všechen ten věčnej boj? Jako by to nemohlo být jinak, jako by to už ani nešlo, ale proč? Co jsem se načetla o krásných světech a vztazích a idejích, proč je to všechno pro můj život pořád větší sci-fi? Jak málo by mi stačilo. Jen se v klidu tetelit v tý svojí křeččí kouli, jen aby druzí respektovali můj osobní prostor, jen mít nad sebou nějakou vyváženou autoritu, která si zaslouží obdiv a respekt a která si poslušnost pouze nevynucuje. Která by ocenila dobře vykonanou práci nebo alespoň úmysl a nehledala chyby tam, kde nejsou, která by neustále pitomě nerýpala a nevytahovala na světlo světa věci, o nichž se člověku nechce mluvit, v tu nejnevhodnější dobu, která by radši mlčela, když není schopná říct nic pozitivního, která by zbytečně neprovokovala, když přitom dobře ví, že na svou pitomou otázku nemůže dostat žádnou normální odpověď.

Darmo mluvit. Nesnáším se opakovat. Nesnáším poslouchat, jak někdo totálně překrucuje realitu a zneužívá toho, že jsem rozhozená, aby si na mně mohl hojit svoje vlastní komplexy a nespokojenost s vlastním životem.

Nebudu žít jejich život. Nebudu žít ničí život. Budu žít jen ten svůj a budu pořád taková, jaká jsem, a nebo nebudu vůbec. A jediné, na čem mi v tomhle světě záleží, jsou lidi, kteří to vědí a chápou a kteří přijdou s pomocnou rukou, když vidí, že je jí zapotřebí, a ne s pitomýma kecama, který nikdy nikomu nepomohly. Záleží mi na tom, aby si těch pár vzpomnělo, až tu nebudu, a aby na mě měli pěkný vzpomínky. Jak jsem se snažila. Jak jsem nabízela pomoc. Chci, aby si pamatovali, že jsem je nikdy neodmítla a že jsem chtěla zkoušet nový věci a dělat to správně.

Zoufale moc toužím po životě s někým, kdo - jak píše Vlaštovka - za mnou zavře okno, když ho nechám otevřený a usnu. Kdo vezme zbytek večeře z kuchyně, když já všechno nepoberu. Kdo mi podá kečup z ledničky, když já už sedím a zapomněla jsem na něj. Kdo to prostě občas vezme za mě, když já už nemůžu.

Měli jsme v práci jednu paní, která si všechny znepřátelila tím, že jim dost okázala dávala najevo svoje přesvědčení, že ona jediná tam pracuje a ona jediná něco dělá. V těchhle dnech na ni náhodou dost myslím. Vím přesně, jak to myslela.

Potřebuju si opravdu pořádně odpočinout a tady to nejde.

Má pravdu ten chlapec

4. února 2013 v 23:15 | m.
Hergot, já teď vůbec nic nestíhám! :D

Je to ještě mnohem horší než začátkem ledna, pan Mysteriózní je teď u mě pečenej vařenej, takže když zrovna nejsem v práci, tak jsem plně zaneprázdněna společenskými povinnostmi a sednout si ke kompu prostě nende, maximálně když společně projíždíme všelijaký videa na youtube a hledáme hudební inspiraci, učíme se Stockholm Syndrome od Muse (fakt to neni tak těžký, byla jsem příjemně překvapena) nebo se jen tak koukáme na Achmeda a spol..

Blog vůbec nemá šanci. Sedm článků za leden (Sedum!!!), to je nejnižší počet ever, snad s výjimkou dubna 2010, kdy mi to tu nechtělo ani za prase fungovat a já si tehdy musela vypomoct tumblrem - a stejně mě to tam nebavilo. Ale jednu věc jsem tam hodně oceňovala, a to ten brutálně minimalistickej design. Mám pocit, že přesně tehdy to začalo, přesně tehdy jsem se rozhodla, že mě tady ty všechny hlavičky, loga, barvy a hovadinky nebaví a že to tu chcu mít pěkně černý na bílym a žádný nesmysle okolo. Myslím, že to byla jedna z nejdůležitějších věcí, co jsem kdy udělala, pokud jde o blog, ale i tak celkově. Fakt se mi v tom minimalismu líp žije. Je to nejlepší životní filozofie, jaká mě mohla praštit do čumáku.

Když je řeč o minimalismu (kdy neni?), Matt mě dneska přivedl na jeden velice čtivej dokument s názvem The Radical Minimalist. Je to přesně ten druh dokumentu, pod nějž se můžu podepsat a z nějž bych tu nejradši citovala téměř každou řádku jako ohromný moudro, ale co bych se s tim dělala, radši vás odkážu na fullverzi. Respektive fullverzi demoverze, neboť jestli to správně chápu, tak tohle je jenom ochutnávka z jakýhosi čehosi, co se dá koupit - což by určitě bylo zajímavý, ale na druhou stranu jsou to věci, co jsem už tisíckrát četla jinde a tisíckrát je ještě číst budu. A kdo v sobě nemá správně zapadlý kolečka, tomu ty věty stejně nic neřeknou. Vy si to musíte hlavně ověřit, zkusit a zjistit, co to s váma dělá, pak to teprve začne dávat smysl. Nikdo doopravdy napoprvý nepochopí, co se myslí všema těma okřídlenejma větama. Můžete je slyšet milionkrát a stejně je plně nepochopíte. Teprve až s opravdovou niternou zkušeností to začne dávat perfektní smysl a stane se to vaší životní pravdou.

Chceš si posrat život? Půjč peníze kamarádovi

24. ledna 2013 v 20:59 | m.
Pozitivní zprávy. Jak moc dokážou změnit člověku náladu.

Už je to víc než rok, co se trápím pro peníze, který jsem v nejlepší víře půjčila svému někdejšímu příteli, a pro toho dotyčnýho, kterej totálně a dokonale zradil mou důvěru, ty peníze mi nejen nevrátil do několika dní, jak bylo domluveno, ale ani do několika měsíců a ani po víc jak roce a půl, a ani po vypršení smlouvy o půjčce, kterou se mi s ním tehdy nějakým zázrakem podařilo po pár měsících podepsat. Ale že by mi to nějak přidalo na klidu, to zase ani ne.

Dneska už vím, že to byla blbost. Ten člověk mi ublížil jako málokdo jinej v celym mym životě a dá se říct, že mi zkazil celej rok 2012, protože ho celej provázela (a ještě dlouho ve vzpomínkách bude provázet) pachuť tý zrady, naslibovanejch horů dolů, prázdnejch keců a strachu o to, jestli ty peníze ještě někdy dostanu zpátky. Stejně jako vzteku na sebe sama, že jsem takovou blbost udělala, a totálně zlomenýho srdce. Srdce zlomený láskou, na to už jsem zvyklá. Ale srdce zlomený zklamaným přátelstvím? No neni to pro mě úplně nový, ale takhle zlý jsem to nezažila.

Únava se projevuje

23. ledna 2013 v 20:34 | m.
Ono to neni jenom zdání, že nemám na nic čas. Já ho fakt nemám. Normálně namakám v měsíci tak do těch 170ti hodin, za leden jich budu mít přes dvě stě. A já se divim, že ten měsíc zmizel kamsi do háje a já během něj nikde nebyla, nic jsem nedělala a vůbec nic jsem nevyřešila. Byla jsem tak akorát na návštěvě u Maude a naopak já měla doma na návštěvě pana Mysteriózního. Takovej můj záchytnej bod v tom všem bláznění.

Je to znát. Nejsou to jen vlasy, který mi lezou na nervy a nedaj se nijak upravit (i když jsem to už nevydržela a krpet si je přistřihla, furt to není ono, cítím, že po nějaký době zase jednou potřebujou poněkud profesionálnější zásah než jakýho jsem schopná já sama), nejsou to jen tu a tam bolavý kolena nebo záda nebo únava. Je to totální vyčerpání. Nejvíc jsem ho vnímala minulej tejden, kdy jsem odmakala tři dlouhý dny o víkendu, pak v pondělí jsem byla u Mauděte a úterý, středu a čtvrtek, jsem opět strávila v práci. Načež o víkendu jsem byla zaneprázdněna návštěvou a pak zase do práce v pondělí... už to přestávám zvládat a zoufale se těším na volno. Bohužel ale nevím, jak to zařídit, abych si ho opravdu mohla užít. Přemýšlím, že bych měla někam vypadnout. Jestlipak by se v týhle sibérii dalo bejt u nás na chatě?

V prázdnu

14. ledna 2013 v 12:26 | m.
No vidíte to, tak jsem hned po volbách začala v hlavě skládat pěkně poetickej článek o vzpomínání na starý časy, ale neměla jsem čas ho dopsat, poněvadž jsem si potřebovala jít brzo lehnout, a taky jsme se doma zase rafli (nebo spíš rafly, s mámou), a to člověku taky chuti nepřidá. A jak tak teď koukám na ten koncept, tak už mi to přijde neaktuální. A tak i ty nejlépe inspirovaný a promyšlený články kolikrát vůbec nepřijdou na světlo světa, prostě jim to není přáno.

Toulky mysli za oceánem

4. ledna 2013 v 14:09 | m.
Čtu si zrovna tenhle luxusní článek na Jenpromuze.cz o Klausovi a jeho posledním vydařeném pozdravu "mým národům" a převaluju v hlavě, co všechno s sebou budu balit do Anglie. Abych řekla pravdu, na ten moment, kdy si půjdu koupit kufr na kolečkách a začnu ho plnit věcma, který tím pádem označím za ty jediné, bez nichž se skutečně neobejdu, se neskutečně těším. Bude to pro mě jakejsi rituál, vrchol minimalismu, ten nejlepší moment vůbec, jakej může minimalista zažít - moment přerodu a trhání se od všeho, co vlastníš a co vlastní tebe. Zbavení se všech pout, smrskutí tvého vlastnictví na nějakých dvacet kilo věcí, což je pořád děsně moc, ale rozhodně je to sakra velkej rozdíl oproti celýmu pokoji, narvanýmu věcma.

Budou mi chybět moje knihy, ale těším se, až budu chodit do knihovny a číst si je v angličtině - a snad se zase trochu zlepšovat v jazyce prostřednictvím porozumění textu. Někde tu ještě mám kartičku do knihovny, už čtyři roky dumám, jestli by mi ještě fungovala, kdybych ji teď chtěla použít. Vlastně na tom vůbec nezáleží. Jasně že asi fungovat nebude a je to jedno, bleskově si zařídím novou a budu na ni vejrat, na tu lesklou zbrusu novou kartičku s mým jménem, která bude jedním z nesporných důkazů toho, že jsem to udělala a že jsem fakt tam, kde jsem. Budu tu kartičku milovat. I když se nějakou dobu nedokopu do tý knihovny jít, protože na to vůbec nebude čas s tím vším blázněním a řešením jinejch věcí, stejně se budu cítit mnohem klidněji, až ji budu mít v peněžence.

For my lover, for my lover... ♫

2. ledna 2013 v 11:01 | m.
To byly sakra Vánoce!

Včera - a nejen včera - jsem se přesvědčila, že dokonalost ještě existuje a že ještě je možný mít se skutečně dobře, bez háčků a čárek, bez jakýhokoli "ale" nebo "jen kdyby ještě". Prostě dokonalost.

Everybody thinks that I'm a fool but they don't get any love from you, the things we won't do for love, I'd climb the mountain if I had to, I'd risk my life so I can have you, you, you... ♫

Alonso. Busker z Covent Garden. Zamilovala jsem se tam do jeho hudby, obzvlášť jeho podání Roxanne, to bych brečela. Je to přesně jedna z těch krásnejch věcí na světě, který působí jako dokonalý anestetikum na jakýkoli problémy a trable, ať se děje cokoli. Tohle je duševní. Neni to jako horká koupel nebo jít s někym na pivo, je to mnohem hlubší a víc to funguje, je to lék. Zrovna ten svůj lék poslouchám, naštěstí jsem tehdy neodolala a koupila si jeho cédéčko. A je věčná škoda, že se o něj nemůžu podělit. Tihleti neznámí autoři... na youtube nic nenajdete, jen jedno amatérský video, kde toho neni moc vidět, internet ho prakticky nezná. K vzteku :P Kdybych byla nějakej hudební producent, okamžitě si pro něj dojedu, čapnu ho za kabát a šup s ním do světa. Boží člověk.

Přemýšlím, jak jsem o Vánocích vůbec nic nestihla. Ale ono toho zase asi nebylo moc, co bych potřebovala stíhat. Myslela jsem, že budu mít čas věnovat se novýmu blogu, ale zatím vůbec a nevypadá to, že bych teď v nejbližších dnech ten čas měla. Což je na jednu stranu naprosto úžasný. Všechen svůj volnej čas teď trávím s jedním člověkem a stojí to za to. Ty nejvyšší dávky anestetik, jaký je vůbec možný si vzít. Jen do mě s nima. Nevnímám, neřeším, nestarám se, všechno je mi jedno a je mi dobře. Neplánuju. Všechno bude, až přijde čas. Všechno se vyřeší. A když ne, no tak se taky neposeru.

Vášeň. Najednou má pro mě úplně jinej význam.

Nedal by si někdo trochu mlíka?

"Ty se jdeš futrovat v deset večer?"

18. prosince 2012 v 22:16 | m.
Zeptala se mě máma a já na to:"Jo."

A musela jsem se tomu usmát. Vlastně je to fajn, ještě pořád mám věci, z nichž se dokážu těšit, a který mě udržujou relativně v klidu. Jako houska s máslem. Hodně sladkej čaj. Kousek hermelínu s cherry rajčátkem. Hruškovej páj a vůbec všechny ty fantastický dorty, kterejma si sladím život v práci. Hudba - teď třeba už dva dny v kuse poslouchám Ellie Goulding a nemůžu se jí nabažit. A lidi.

Komentáře, co mě drží nad vodou, protože vím, že v tom nejsem sama. Kamarádi, kteří se veřejně postaví na mou stranu, když mám s někým spor, místo aby mlčeli nebo mi šeptem potajmu sdělovali, že to vidí stejně. Ono se to může zdát jako maličkost, ale věřte mi, pro mě není. Je to pro mě obrovská věc a hodně dobře si ji zapamatuju.

Lidi, co pro mě něco udělaj, aniž bych je o to musela prosit. Lidi, co za mnou přijedou jen proto, aby se mnou byli, žádný velký plány, žádnej stres, prostě jen vědomí, že nebudu sama a někdo mi jde nabídnout svoje rameno.

A koťata, ty čím dál tím roztomilejší koule chlupů, který mám furt na očích a nemůžu se jich nabažit. Jsem hroznej tyran, furt je beru do ruky a pusinkuju. Nemůžu si pomoct :)

A kafe. A kafe a kafe a kafe. A voňavý svíčky a moje zelený rostlinky (bohužel obraný o dracénu z Ikey, nějaká chundelatá svině mi ji ožrala). A ta výborná superpálivá pizza, co jsem měla včera k obědu. Nebo švédský kuličky z brusinkovou omáčkou z Ikey. Nebo výborná svíčková v kombinaci s výbornou společností. Plány. Naděje. Na něco se těšit. Něčemu věřit. A dát si k tomu kremžskou hořčici...

Dokud se žere, ještě se neumřelo.

Dokud to byla hypochondrie, byla to ještě sranda, ale teď...

17. prosince 2012 v 21:05 | m.
Ah, konečně mám jednou čas a chuť přemýšlet nad novým blogem/webem - nevím, jak tomu mám vlastně říkat O.o

Ve světle stávajících okolností člověk chtě nechtě musí přemýšlet nad cestou ven z toho blázince. Jen kdybych nebyla tak nerozhodná a ztracená v tom, co všechno s tím vlastně chci dělat. Právě jsem se asi hodinu vymýšlela s úvodníkem a designem a když se tak na to podívám, nemám z toho úplně ten pocit, že to je ono. Takže to bude klasicky chtít dát si trochu odstup a až se na to podívám příště, třeba to budu cítit jinak :D

In the meantime, bilancuju. Nad tím, co pro mě má smysl a co ne. Nad tím, kolik šancí jsem už dala zbytečným lidem. Kolik nervů už mě stála všelijaká individua. Jak málo času mám na věci, co mi skutečně dávají smysl, a na lidi, s nimiž bych měla být. Jsou to kola osudu? Nebo si to nějak dělám sama?

 
 

Reklama

The Puttytribe