co se mi honí hlavou

Perfektní zprávy, ty já mám ráda

11. března 2013 v 17:46 | m.
Tak na pracák zavoláno, zajdu tam zítra, a taky mám za sebou návštěvu na OZP. Máma pochopila, že asi fakt jedu, a přepnula se do nápomocného módu. Podívala se mi na všechny ty šílený papíry, ve kterejch se při nejlepší vůli nedovedu vyznat, a zašla tam se mnou, a i když "baba" u přepážky vypadala extrémně nerudně a máma se rezolutně zavrtávala do židle a dělala se neviditelnou s prohlášením, že jestli nás vyvolá tahle, tak k ní ani náhodou nejde a půjde si pro jiný číslo, nakonec se ukázalo, že to byla velice příjemná a schopná pani, vida je, předsudky 8) I přes ten šílenej zmatek se v tom docela rychle zorientovala a řekla mi, ať si vyžádám celkovou kontrolu, abychom to srovnali. Těch sedum táců dluhu tak nejspíš zmizí z povrchu zemského, asi mi stejně hrozí nějaký penále (a dost možná bych si zasloužila pokutu za to, že jim v tom furt dělám bordel), ale i kdybych měla platit dva tácy, pořád lepší než sedm a to je dnešní třetí dobrá zpráva.

Tou první bylo ranní zjištění, že se mi na to máma podívala a že tam se mnou zajde. Druhou pak informace, že ve vedlejším bloku otevřeli nové pekařství a že před ním rozdávají pivní rohlíky zadarmo :D Česká nátura se samozřejmě projevila a hned jsme se tam šly hrozně nenápadně projít a při té příležitosti zjistit, co tam mají. Ukázalo se, že kromě spousty jiných věcí mají i normální housky a rohlíky, což by se skoro dalo brát za nejlepší zprávu dne, neboť u nás to bylo doteď s pečivem pěkně na houby. A aby toho nebylo málo, mají tam taky třené banánky, perník a děsnou spoustu druhů koláčů. Haúúú >:D

Všechno narychlo, ale furt je čas filozofovat

10. března 2013 v 20:34 | m.
Tak jsem dala do kupy téměř vše potřebné pro úřad práce, takže zítra bych se tam už fakt mohla donutit zavolat. Těší mě mít to všechno pěkně připravený po ruce a srovnaný. Vyplnit formuláře je práce na pět minut (nechápu, proč jsem to minule dělala ručně, když to jde velice jednoduše naklikat na netu), ale dát dohromady všechny další papíry, to už neni taková prdel a udělalo se mi z toho trochu špatně. Ale při troše štěstí půjde všechno hladce a podporu dostanu, aspoň na tu chvilku.

Což je právě ono. Vzhledem k tomu, jak rychle se teď věci dějí, nebo mohou dít, část mého mozku uvažuje tak, že kdybych se na to byla vykašlala, tak by se hovno stalo. Prostě bych byla měsíc, dva, bez příjmů, což si relativně mohu dovolit, nebo si to aspoň část mého mozku myslí. Ale druhá část si naštěstí uvědomuje, že si to dovolit nemůžu. Že kdyby byly věci jinak, nemusela bych to tak moc řešit, ale za stávajících podmínek by byl vyloženě kreténismus si o tu podporu nezažádat a nenechat si tak vytrhnout aspoň kus trnu z paty.

Ďábel nosí Pradu je blbost.

8. března 2013 v 23:20 | m.
Nečtěte to, jestli se na to máte v úmyslu dívat a nechcete to mít zkažený spoilerama.

Čtěte to, jestli vás taky serou nesmyslný scénáře.

Ok, takže holka se odvážně přihlásí na místo, "pro který by milion holek vraždilo" a z nějakýho bláznivýho důvodu ho dostane. To neni tak nepochopitelný, na takovejch místech se lidi točí a po několika asistentech, kteří byli k ničemu, se není čemu divit, že ředitele firmy popadne amok a přijme prvního, kdo se mu připlete do cesty, v rámci experimentu, s myšlenkou že co už. Horší to nebude.

Jestli si někdo myslí, že jedinej možnej způsob, jak dostat v tomhle světě skvělý místo, je bejt perfektně připravenej a zcela vyhovující profilu, tak je to naivní blázen. Neřikám, že všechno je o náladě a jak se kdo vyspí, ale tyhle věci hrajou velkou roli a když zrovna personalistovi hrábne, proč by nevzal i někoho úplně zcestnýho, jen pro tu prdel nebo "třeba překvapí" faktor?

Jak jsem šla využít voucher - s hvězdičkou

8. března 2013 v 15:20 | m.
Tak jsem se včera konečně dokopala (bože, jak já miluju tuhle větu) a hecnutá tímhle fantastickým heslem jsem zavolala na číslo vypsané na mém dárkovém voucheru na indickou antistresovou masáž hlavy, jímž mě o Vánocích obdaroval brácha, vlastně pardon, Ježíšek. Na voucheru stálo, že je nutné se objednat alespoň 30 dní předem a ježto jeho platnost měla vypršet 6. dubna, krpet jsem se lekla a řekla jsem si, že nebudu baba a že tam teda půjdu.

Nakonec se ukázalo, že tím jenom strašili, slečna v telefonu mě šokla otázkou, kdy se mi to hodí a jestli prej "dneska". Načež jsem řekla, že tak narychlo to zase nestíhám, a tak mě objednala na "zejtra". Což teda bylo dneska, to jste asi pochopili.

Ono se řekne, jít na něco zadarmo. Ale představte si tohle - já nevim, jestli je to "jenom" stres nebo nějaká závažná psychická porucha, možná jsem fakt nemocná, ale čas od času mívám až panické záchvaty úzkosti z představy, že musím někam jít, s někým tam jednat, něco si domluvit, nebo už jenom prostě jít do cizího prostředí, úplně sama, a tam podstoupit nějakou věc, kterou na mně někdo má provádět. Analýza pleti, masáž, návštěva solné jeskyně, bezplatné poradenství toho či onoho typu, zaprvé nesnáším už jenom to, že se musím něčemu podrobit a nevím dopředu o co jde, zadruhé, řádně poučena životem, ve všem čuchám nějaký šmelo a podfuk.

A nemyslete si, že je to jenom lehká nervozita. Zrovna dneska mě to chytlo tak silně, že jsem měla značně omezené vnímání okolí - to k tomu tak nějak patří, skoro nevidím a moc nevnímám, co se děje kolem mě - a značně nejistý krok, což bylo nejhorší, když jsem dorazila na místo. Už jenom usadit se na židli přisunutou ke stolu a nic neporazit mi dalo práci.

Konečně na votoči!

7. března 2013 v 19:05 | m.
Jak jste si možná všimli, ve sloupku mi přibyla ikonka votocvohozu.cz. Tato zdánlivě bezvýznamná prkotina má náhodou význam vcelku olbřímí, neboť to znamená, že jsem KONEČNĚ po zatraceně dlouhý době uskutečnila svůj sen a založila si profil na votoči, abych se mohla nějak užitečně zbavit těch kop hadrů, co o ně zakopávám už roky a co mi je bylo přesto líto vyhazovat. (Neboť že je člověk minimalista, nemusí nutně znamenat, že nepotřebuje prachy a že si může dovolit jen tak sypat věci, co se mu nehoděj, do popelnice, nebo v lepším případě do příslušných kontejnerů.)

No dobře, sen je možná trochu silný slovo, zase tak vlhká z toho nejsem, ale rozhodně to je velká věc, protože jsem to fakt měla v plánu už pěknejch pár měsíců a nějak jsem se k tomu furt nedovedla přimět, najít si na to čas a tak vůbec, no dyť to znáte. Ovšem dneska? Konečně si to můžu odšrtknout z to do listu. Tak se mi to líbí 8)

Nesnáším dny plné smíšených pocitů

4. března 2013 v 21:41 | m.
... bolí z nich hlava.

Varování: výlev.

Někdy mám pocit, že smysl života mých rodičů spočívá v neustálém odrazování mé osoby od čehokoli, co by mě mohlo byť jen vzdáleně bavit, brát a skutečně naplňovat. Myslím, že žijou v jiném světě, ve světě za obrovským tlustým plexisklem, odkud nevidí a možná ani nechtějí vědět, kdo že to vlastně jsem. Nechápu, že mě tak málo znají. Že se tak málo snaží se mě vůbec poznat. Někdy se zarazím a uvědomím si, že nechápou jedinou důležitou věc o mně. Jak se to mohlo stát?

Dneska jsem zase byla akční a mám se za co chválit. Hned zkraje mě upoutal článek Breaking the sentimental attachment to books na Becoming Minimalist (fantastickej web, vřele doporučuju, Joshua Becker je jedním z nejinspirativnějších minimalistů týhle doby a jako i v tomhle případě, často hostuje spoustu dalších fantastickejch autorů, kteří mají na téma minimalismu rozhodně co říct) a vzala jsem to jako takový doplnění ke svojí včerejší aktivitě. Protože je fakt, že i když jsem knihovnu dost uklidila a srovnala, pořád mě tam bily do očí ty dvě řady nad sebou a je fakt, že tam mám i knihy, který by tam nemusely bejt - minimálně půjdou do mámina pokoje, kterej je zatím ve fázi výstavby, ale rozhodně v něm bude velká knihovna, až bude hotovej. A tak jsem se do toho jen tak narychlo pustila a odnesla odtud celej stoh věcí, který mě upřímně zase tak nezajímaj a ani k nim nemám žádnej vztah, vlastně tam byly dost zbytečně. Jako obvykle, ještě jsem neskončila. Hlavně proto, že část mojí knihovny zabírá máma se svýma lejstrama a do těch bohužel nemůžu zasahovat, to je holt její bordel na mym území. Sigh. Ale aspoň už mám knihy jen v jedný řadě. Zejtra nebo někdy jindy je ještě přerovnám podle tématu a velikosti, teď je to přeházený, ale víte co. Krůček za krůčkem se to zlepšuje.

Progress bar a hlavně odměna

3. března 2013 v 21:09 | m.
Nejlepší věc na debordelizování je, když to neděláte v rámci prokrastinace, ale prostě proto, že chcete a máte na to čas.

Hrozně se mi líbí, jak se zkracuje doba, po kterou o věcech jen mluvím, než je udělám. U některých je to trochu složitější, ale aspoň u těch "menších" se mi to daří a jde to skoro samo. Já si u těch činností představuju takovej pomyslnej progress bar, kde se načítá, jak moc mi ta věc leží v hlavě a jak moc mě sere a jak se blížim tomu, kdy se naseru už maximálně a udělám to. Posledně jsem se takhle nasrala, když jsem tu měla Míru, a pustila jsem se do dlouho odkládané čistky štosu not, tabů a textů, co ji skladuju u klavíru a děsně mě tam rozčilovala. Čistku ještě nemám úplně hotovou, ale i ta část, co jsem už udělala, mi stejně pomohla zbavit se pořádný hromádky papírů, většina šla do mojí oblíbený "reuse" přihrádky na stole, kam ukládám papíry, co už jsou z jedný strany popsaný, ale ještě se dají bez problémů používat. Jedna z věcí, co mě nejvíc bolí, je když se vyhazujou jen zčásti popsaný papíry.

Čistka pokračovala dneska, kdy jsem se vrhla na těch několik štosů papírů a dokumentů, co se mi povalovaly po horní polici v knihovně. Díky asistenci koček to dalo dost zabrat (kočka + papíry = velice šťastná kočka), ale dopadlo to nadmíru dobře. Přihrádka pro "reuse" je teď přímo narvaná a část papírů šla rovnou do sběru, kde mě nejvíc těší, že jsem se konečně zbavila papírů z různých pojišťováckých školení, který jsem si neustále držela "Pro strýčka Příhodu". Frankly, bylo tam dost zajímavejch informací a jsem celkem přesvědčená, že jako školitel bych v tomhle mohla bejt dobrá, protože se mi dařilo pochytit z teorie všechno, co bylo skutečně důležitý, a kdyby do nás krom toho nelili taky spoustu sraček, mohla jsem tehdy mít větší úspěchy, no ale co už. Faktem je, že ty informace stejně už nikdy nevyužiju a nemělo smysl se tím zatěžovat. Sejde z očí, sejde z mysli. Když na to už nebudu muset nikdy narážet, tím líp. Škoda toho nebude.

Hledáme

3. března 2013 v 12:15 | m.
A nenacházíme. Původně jsem si myslela, že odjet ve dvou jako couple bude mnohem snazší, ale opak se ukazuje být pravdou, i na těch nejdoporučovanějších stránkách chybí možnost zaškrtnout, že jedete dva, takže to člověk musí napsat až do textu a už tím ztrácí šanci. Takže hledám po všech single nabídkách, kterých je kupodivu až závratně hodně, ale bohužel ten systém neni úplně ideální, takže to musím ručně procházet fakt všechno. Dost dobře nechápu, proč tyhle stránky nemají mapku, kde by člověk zaškrtl místo bydliště a hledající au-pairka by tak snadno mohla hledat podle lokality, neboť by ihned po příchodu na stránky viděla mapku s vlaječkama, kam všude se dá vrtnout. Tahle je to hrozně vyčerpávající. A hlavně mi pak přijde skoro nemožný najít dvě slušný místa poblíž sebe, abychom se aspoň mohli vidět a být v kontaktu, když nic jinýho.

Ale to by bylo pěkně na hovno.

Navíc nejsem doma ani tři dny a naši už se vyjádřili ve smyslu jako že by velice neradi, abych se další dva nebo tři měsíce plácala doma s tím, že nic nemám. Ze všech stran neustále slyším, proč jsem prostě nezůstala v práci a nehledala při tom. Zdá se, že jediná osoba na světě nechápe, proč jsem to udělala - tak možná kromě mých bývalých kolegyň. Asi bych se tím neměla rozrušovat, obecně si málokdo dokáže představit, co za práci to je, dělat za pultem dvanáct a více hodin denně za mizernej plat a obětovat tomu veškerej svůj dech, svou energii a mnohdy svoje zdraví, fyzický i duševní. Málokdo dokáže pochopit, proč jsem se během pobytu tamtéž nedokázala plně věnovat hledání, který vyžaduje hodiny sezení u počítače, sepisování inzerátů, vybírání vhodných fotek, lustrování aspoň deseti různých stránek a čtení čehokoli, co ti to vyplivne, aby ti náhodou něco neuniklo. Ne, dokud jsem pracovala v Panerce, nedokázala jsem se tomu věnovat. Nedokázala jsem na to ani myslet. Teprve teď u toho kompu fakt sedim a fakt jedu, s čistým svědomím, že se tu neflákám a že tu dělám to, co tu dělat mám, protože na to mám energii a čas.

A to mám ještě do toho dalších milion věcí k dělání. Během příštího týdne musím dát dohromady podklady pro účetní, aby mi mohla udělat daně. To znamená vrhnout se na polici plnou papírů a někde mezi těma štosama najít to, co je zapotřebí - a mám dost obavy, že budu muset ještě volat do Ječmínka, aby mi odtamtud poslali zápočťák. I když ad jedna bych ho tu asi měla někde mít a ad dvě jsem přesvědčená, že jsem ho musela dávat té účetní při nástupu, takže se pokusím ji dokopat, ať si laskavě hrábne do archivu a najde si to tam. Protože sorry, ale komunikovat s Ječmínkem je to poslední, co bych teď chtěla dělat.

Dál musím vyřešit registraci na pracák. Což bude taky vyžadovat milion papírů, pokud ovšem mě tam ještě někde nemají uloženou, pak by to snad šlo bez nich, jen se zápočťákem z Panerie, kterej ovšem taky musím nejdřív mít. A taky musím jít na poštu, zas tam mám nějakej veselej doporučenej dopis, ze kterýho asi umřu. Úřady. Papíry. Lejstra. Dokumenty. Doložte to či ono. Nedivím se, že mě každou chvíli bolí žaludek nebo že mi je blbě, nedivím se, že se v noci převaluju. A do toho všeho samozřejmě kvanta domácích prací a od pátku se střídám s mámou na výstavě u táty, aby tam nebyl sám. Půlka dne strávená naprostým nicneděláním a neschopností cokoli dělat. Můžu maximálně vzít notes a dál procházet nabídky. S každýma dalšíma deseti nepoužitelnýma mě jímá větší smutek. Samozřejmě se to dalo čekat, ale stejně. Jsem unavená a když se mě do toho každej den aspoň jeden člověk zeptá "Tak co, kdy jedete?", brečela bych. Nedokážu ani popsat, jak moc bych chtěla říct "Čoveče pětadvacátýho, nějak nestíhám balit, to je úplně za chvilku!"...

Potřebuju mít prostě něco v ruce, nebo se zblázním. A do toho pořád ještě nevyřešený dluhy. A ta svině, co mi dluží jednadvacet táců, se zase neozývá. Jsem vážně, vážně unavená.

Muzikantění

27. února 2013 v 21:44 | m.
Tak zkušebna byla vynikající a ani se nezlobim, že mě to přimělo vstávat po sedmé ráno. Přece jenom ve dvou se vstává úplně jinak než v jednom. Mysteriovo doslova alarmující budíkový vyzvánění je sice poněkud napřesdržku a jestli si ho příště nezmění, tak ho asi zabiju, ale jinak jsme to zvládli i se snídaní dost rychle a beze spěchu, dokonce jsem se stihla ještě trochu přistřihnout. Přijde mi zajímavý, jak se ty vlasy složej pokaždý jinak, takže zatímco jeden den netuším, co s nima, druhej den tam prostě přesně vidim tu linku, jak to ustřihnout. Ale neměla jsem moc času, tak jsem to udělala jen na jedný straně a dost halabala, ale naštěstí mám pořád ještě kolem sebe lidi, kteří si s tím vědí rady :D Zručný Mauděcí zásah během dvou minut napravil mnou napáchané škody a hned se cítím jak znovuzrozená a hlavně mě ty vlasy konečně přestaly srát. Co těch pár centimetrů dýlky pryč udělá, žejo. Ježiš, to jsou kecy.

Anyway, hraní bylo boží. Ve zkušebně mě vždycky unavuje to zdlouhavý ladění, zapojování, fidlání s čudlikama a mrcasení se okolo zvuku, ale tentokrát to rozhodně stálo za to, všechno jsem perfektně slyšela a to se to hnedka hraje jinak, když vám za prdelí nestojí na jakejkoli hluk alergický rodič, nabádající vás, abyste si to "odbasovali". Což, uznejte sami, jde s baskytarou udělat fakt těžko. Proč se jí asi říká BASkytara.

Trápí mě šlachy na rukách a je fakt, že tím, jak moc teď na tu basu drtím, tomu nepomáhám, ale čert to vem, dnešní Hysteria a Stockholm Syndrome byly dost luxusní a tímhle tempem to nebude trvat dlouho a budem to dávat fakt slušně. Muse mě už dlouho takhle nebavili. Mám ty zatracený basový linky v hlavě od rána do večera, takže to by bylo, aby nebylo. Rovněž se chystám na Plug In Baby a hned nato si plánuju Bliss, kterej si už nějakej ten pátek přehrávám aspoň na klavír a - no, co k tomu říct, je to prostě jedna z mých nejoblíbenějších musáckejch věcí.

Barvim a bloguju

26. února 2013 v 20:25 | m.
Tak u toho zase jednou dřepím.

Konečně-na-to-mám-čas.

A baví mě to. Prošla jsem si oblíbené odkazy a zjistila, že pár mých miláčků skončilo nebo jsou jejich blogy přesunuty. Upřímně, tadyten odkazníček tu mám spíš jen tak jako reklamu těm několika vyvoleným, mnohem víc blogerů ovšem sleduju přes Bloglovin, kterej mě mimochodem fakt baví, neunikne mi už ani článek. Kdyby byl blog.cz co k čemu, tak tuhle službu obšlehne a dá svým uživatelům to, co chtějí a potřebují. Ale co už. Meh.

Přepadla mě drobná krizička z toho souznění ve dvou. Čtyřiadvacet hodin denně prostě furt bejt ve dvou, furt obtáčet svou existenci a svoje momentální nálady a plány kolem toho druhýho shledávám krajně vyčerpávajícím. Padla tu tudíž otázka, jak to tedy budeme zvládat v Anglii. Ale o to se nebojím. Až budeme pracovat a bude třeba furt něco řešit a dělat a něčím se zabývat, nebojím se, že bychom si lezli na nervy. Sedět vedle sebe a civět na sebe je přece jenom něco jinýho než společně makat.

Včera jsme založili profily na těch nejdoporučovanějších au-pairáckých stránkách a v jednom kuse je kontroluju, kdyby náhodou. Procházíme taky už existující nabídky a některý se nám i líbí, ale neni toho moc. No, uvidíme.

 
 

Reklama

The Puttytribe