co se mi honí hlavou

Je boží jít do postele úplně zřízená

27. března 2013 v 22:07 | m.
Včera mi přijel mysteriózní pán, takže s nudou byl rázem šmitec, hurá! :) Dali jsme si hned řádnou procházku z Hlaváku až ke mně, neboť nejsme másla ani v tý kose, a pak jsme si užili mimořádně příjemnej večer ve dvou, což jsem fakt potřebovala, v posledních dnech mě jímala krizovka z osamělosti. A bodnula i ta pozdní večeře u dědka, prubli jsme nový příchutě Twistera a musím říct, že ten hořčicovej a sýrovej jsou fakt největší libovka. BBQ taky dobrý, ale je fakt, že toho jsem se nabaštila dost v Panerii. No, takže tak :D

Dneska jsme si docela přivstali, aby byl čas na snídani a sjednávání pojištění, na který jsme se nakonec vybodli (nikdo mi nebude řikat, co mám dělat, ani já sama :D) a Míra mě radši v asi pěti minutách naučil Hyper Music :D No, naučil. Samozřejmě se nedá říct, že bych to uměla, ale mám základ, vim, kde se to hraje, a rytmus mám v hlavě, jen ho naučit ty prsty a trénovat. Každopádně jsem to dneska byla schopná aspoň částečně zahrát, což už samo o sobě je nevídaným úspěchem a mě fakt baví, jak snadný díky němu (jakože mysterióznímu pánovi) tyhle věci jsou nebo spíš jak snadno se díky němu všechno děje. Roky jsem vedla takovej ten život plnej snění a co by kdyby a teď stačí jen na něco pomyslet (a někdy ani to ne) a on mě k tomu prostě tak nějak krásně dovede (ani mě nemusí nutit) a já tu věc najednou dělám.

Setkání s Altaïrem aneb Představoval jsem si tě úplně jinak

25. března 2013 v 12:57 | m.
Tak jsem se včera zúčastnila blogerského srazu, který bych pravděpodobně mohla označit za svůj první, neboť obvykle buď chodím na privátní akce "jeden na jednoho" nebo nechodím vůbec. U své nedávné účasti na RPG naživo si nejsem jistá, myslím, že jsem víc poznala jejich postavy než vyloženě je :D Prostě tohle byla taková první hromadnější akce za účelem poznat se a pokecat.

Jako první věc musím říct, že jsem si ho představovala fakt úplně jinak. Nevím proč, ale o blogerech a vůbec různých internetových týpcích mám zakořeněnou určitou představu a jak na ty srazy právě nechodím, nemá mi ji kdo sebrat. Ale důležitý je, že to bylo příjemný překvapení :D Víc vám neřeknu, poznejte si ho a prohlídněte sami 8)

To-do listy uklidňují

22. března 2013 v 18:31 | m.
Myslím, že mi začíná regulérně harašit. Jak jsem měla zezačátku měsíce nehorázně aktivní náladu, tenhle tejden jsem nehorázně proflákala a začíná mi to lézt na mozek. Celej den, pokud zrovna necivím na Doctora Who, civím do blogu a horečnatě nad ním přemýšlím. A nad sebou. Takový ty dny, který ubíhaj, aniž byste je čímkoli důležitým zaplnili, a vy víte, že už se nevrátí, a že, což je nejhorší:

Nobody Cares IGN.com

Nevím, jestli jste to někdy zažili a jestli mi rozumíte, co tím myslím. Někdy mívám sny, kdy najednou začnu panikařit, protože si uvědomím, že bych někde měla být a něco dělat, nebo se něco stane. Ale když tam pak dorazím, nikdo si nevšimne, že jsem přišla pozdě a já nevím, jestli tam vůbec mám být, ale nikdo se ani netváří, že bych neměla. Prostě to nikoho nezajímá. Jsem vzduch. Jako bych tam vůbec nebyla.

Minimalistovo internetové minimum

21. března 2013 v 17:52 | m.
No dobře, trochu se mi to zvrtlo. Tohle nebude moc krátký. A nebudou to čistě jen minimalistický weby. Ale bude to stát za to, slibuju.

Už dlouho nosím v hlavě nápad sepsat a zveřejnit všechny ty úchvatný odkazy, který mě provázely mými minimalistickými začátky a provází mě nadále, ale to víte, lenost je lenost, a tak to chvilku trvalo. Ale i lenosti jednou odzvoní.

Takže si počtěte, bez čeho se neobejdu a co byste měli zkusit aneb proč pořád sedím u toho zatracenýho počítače.

Dubito ergo cogito, cogito ergo sum

20. března 2013 v 20:13 | m.
Popadla mě zase trochu debordelizační nálada, takhle k večeru. Tak jsem se pustila do jednoho šuplíku. Zase jsem nestačila koukat, jak kolem toho bordelu člověk měsíce chodí a neví si s tím rady a pak to najednou prostě vidí, jako by to tam bylo celou dobu a teprve teď z toho spadl filtr vnímání (sorry, moc koukám na Doctora Who). Zpočátku to sice vypadalo dost beznadějně, ale nakonec jsem se zbavila slušnýho množství odpadu a celá jedna krabice od bot je pryč. Přerovnáno, vytříděno, povyházeno. Ale nějak z toho nemám nejlepší náladu. Někdy člověk při těchhle aktivitách narazí na věci, který mu je opravdu bolestný si připomínat. A pak to prostě není ono.

Mám tam třeba jedno přání, ručně vyrobené Kim, jednou moc milou angličankou, s níž jsem pracovala ve Woody's café, když jsem tehdy v roce 2007 přijela prvně opeřit. Měly jsme spolu hezkej vztah, pracovalo se s ní dobře, je zvláštní, jak spoustu lidí a věcí dokážu zapomenout, ale ona mi z nějakýho důvodu dokonale utkvěla v paměti, vím přesně, jak vypadala, co nosila, jak se pohybovala, vybavuju si detaily jejího obličeje, její hýkavej smích, její intonaci a vtipy, co vyprávěla. Nevím, proč.

Sehnat dobrý cestovní pojištění koukám taky neni sranda

19. března 2013 v 15:11 | m.
Já už z toho začínám normálně blbnout. Právě jsem řekla mámě, že jsem ještě neobědvala, takže si nedám kafe, a nato jsem začala vymýšlet, co si uvařím. Bylo mi divný, že nemám hlad. A pak mi o několik minut později došlo, že jsem úplně blbá, dyť já se najedla venku! Bože, já jsem takovej sklerotik, zavřete mě někdo do blázince než si ublížim.

Tak jsem si teda šla udělat to kafe, když už jsem teda po obědě (jako fakt hustý, zapomenout, že jsem ani ne před hodinou jedla, to už je síla i na mě), ostatně si ho zasloužim. Přiměla jsem se po těch několika dnech naprosté nechuti cokoli dělat zajít konečně do zdravotní pojišťovny s papírem z pracáku. Takže to si můžu odškrtnout. Ale zdaleka to nekončí.

Mimochodem nevíte někdo, jestli musím hlásit změny i na sociálku? Pro tu mi pracák ani nedal žádnej papír O.o Mám v těch úřadech zmatek...

Za kamennou zídkou a oceánem

16. března 2013 v 22:55 | m.
www.georgemclachlan.ca
Jsem do těch anglických domečků prostě blázen. Ujíždím na kamenných zídkách a baráčkách se složitou strukturou plnou rohů, oblouků, vikýřů, okýnek, kamenů, dřeva a všelijak prolamovaných střech. Všechny ty baráčky, předzahrádky, ulice a parčíky plné zeleně, to všechno je prostě doslova zasazené do zeleně a všelijakých barevných květů, jako by to vyrostlo přímo uprostřed lesa a jako by angličani ještě znali a ctili koncept původního prostředí, přírody, lesa a prostě toho, že tam, kde žijí, nebyli první.

U nás ve městě je to jiné, ten životní feeling. Pocit paradoxdního uzavření se před světem, jen ocel, beton, smog a odpadky. Spousta kanálů a aut, která neplní svůj pravý účel, jen je není kam zaparkovat a pořád stojí na semaforech. Modré zóny, málo místa a všechno to tu na člověka padá. Spousta rozbité technologie, která nepracuje, jak by měla, a nikdo ji neopraví, protože na to nejsou peníze. Stromy tu nerostou, tráva je nemocná a když se konečně na jaře zazelená, tak ji hned lidi ušlapou a psi pokálí. Květiny tu nejsou a když jsou, tak nemohou vonět. Jen těch pár šeříků na jaře se tím vším smradem na pár týdnů probojuje a to je tak všechno. Člověk je ve městě, ale nemá představu, jak to vlastně kolem něj vypadá. Neuvažuje v řádech kopců, prašných cest a stromořadí, ale v řádech chodníků a ulic, kde na kus hlíny nenarazí. Tady já nemůžu dýchat, tady neumím opravdu žít.

Vždycky mě nesmírně naplňovaly všechny ty krásné obrázky z Anglie, anglické scenérie, anglický venkov nebo předměstí, ale je to hodně cítit klidně i v Londýně, prostě angličani jako by měli větší povědomí a přikládali větší váhu přírodě a prostředí než politice a nadávání. Angličani si nestěžují, oni zvládnou všechno. A vědí, že život nedělá sezení v hospodě a nadávání a drby, ale péče o dům a zahradu, péče o rodinu, práce na sobě samém, ty maličkosti jako umět si vychutnat čaj (nejen) o páté či dobrou kávu, experimentovat a jezdit na kole, procházet se a volně dýchat a prostě tak nějak krásně existovat.

Čajovna Shisha II - mno, mno...

16. března 2013 v 11:41 | m.
Na včerejšek se mi podařilo naplánovat po měsíci zase jednu slezinu v čajovně a nevím, jestli to bylo tím, že jsem to nadhodila jako pravděpodobnou rozlučku, nebo prostě nikdo neměl zrovna nic na práci (až na pár vyvolených), každopádně se nás tam sešlo asi patnáct, což je nebývale vysoká účast.

Vůbec nevím, kde jsem vzala Shishu dvě, fakt si nevzpomenu :D Asi jsem googlila a vyskočilo to na mě, protože jsem o ní doteď neslyšela. Bývávali jsme Shangriloví a ještě předtím jsme bývávali Dvoušálkočajoví, ale časy se mění a člověk hledá místo, kde ho nebudou okrádat, kde se mu bude dobře hačat a budou tam fajn lidi a taky ho obslouží dřív než za půl hodiny.

Shisha je v tomhle fajn. Rezervaci jsem udělala za minutku, dostali jsme pro sebe celou jednu místnost a příjemným překvapením bylo sezení na zemi, klasická polštářovaná, která mě vždycky na těch čajovnách tak bavila a kterou bohužel skoro všude, kam jsem chodívala, zrušili a nahradili křeslama nebo dokonce židlema, na kterejch se fakt sedět nedá, ne celej večer.

Sny o Thakehamu

13. března 2013 v 20:15 | m.
Dneska jsem měla divný sny. Byly divný v tom, že jsem je nečekala. Celou noc se mi zdálo, jak jsme dorazili do Anglie, jak si prohlížíme náš budoucí domeček, jak si vybalujeme a začínáme se seznamovat s novými povinnostmi. Skoro celé se to odehrávalo na zahradě toho obřího domu, kterej na mě z těch několika fotek zjevně zapůsobil mnohem silněji, než bych čekala. Moc si toho nepamatuju, jen pocity, jen že tam bylo hodně lidí, konaly se tam nějaký akce, byla tam nějaká zápletka a pěkné výhledy na okolí. Byla to taková hodně živá vesnice a jejím centrem "náš" dům.

Vzpomínám si i na moment, kdy jsem si určitým způsobem uvědomila, že je to jen sen, že to není dostatečně realistické a že vidím všechno rozmazaně. Můj mozek na to zareagoval nevídaně, všechno se zaostřilo a mnohem víc "uklidnilo", aby to dávalo mnohem větší smysl, aby to upokojilo mou logiku - a okamžitě to zafungovalo. V tu ránu jsem si uvědomila, že to není sen, nebo spíš že byl, ale čím dýl se tam zdržuji, tím víc se stávám jeho součástí. Uvědomila jsem si, že tam teď patřím a není úniku. Že tam musím zůstat a tam je moje místo. Že padla možnost návratu.

Termohrnek, pas a spousta oblečení

12. března 2013 v 20:09 | m.
Nestačím se divit, co všechno v těchhle dnech stíhám O.o Položky na to-do listu mizí jako by na ně někdo dupnul, takhle produktivní jsem snad nikdy nebyla!

Dneska jsem se konečně vydala na pracák. Nutno dodat, že mě nejvíc baví, jak se doba, po kterou něco odkládám, než to udělám, rapidně zkracuje. Zkušenost. Dospělost. Co já vím. Možná se jen snažím být vytížená, než pojedu. Abych jen neseděla na prdeli a nečekala. A ono se mi to daří.

Takže teda pracák - musím říct, že si u mě šplhli jednou malou vychytávkou - na lísteček vám to teď vytiskne, jak dlouho budete čekat. Mně to řeklo pětadvacet minut a co jsem tak odhadovala, tak nějak to fakt bylo. Přijde mi to jako téměř geniální nápad. Copak já, já už jsem zvyklá. Dneska jsem se ráno jen sprchla a pak jsem si udělala čaj do termohrnku a zabalila kus buchty do piksly, že posnídám tam. Protože proč ztrácet čas snídaní doma, když si tam můžu v klidu dřepnout na schody a najíst se tam, zatímco budu čekat. Jedna z úřednic šla zrovna krátce po mém příchodu o patro výš a na těch schodech mě potkala. Na moment se zarazila a pak povídá:"No ne, vy jste normálně vybavená! To se mi líbí.", zasmála se a odešla.

 
 

Reklama

The Puttytribe