co se mi honí hlavou

I'm a Puttypeep! aneb O multipotencialitě podruhé (a nějaké bonusy)

29. června 2013 v 19:16 | m.
To se nám ale dějou pěkné věci :)

Nestačíme ani dejchat, jak furt makáme, ale i tak jsem si udělala čas stát se konečně členem Puttytribe = klubu pro multipotenciály Emilie Wapnick. Dole pod články si můžete všimnout nálepky ()

Emilie Wapnick, pokud jste to ještě nečetli v mém prvním příspěvku O multipotencialitě (nebo to nemáte odjinud), je báječná optimistická osůbka blogerka, zakladatelka Puttylike.com, webu pro multipotenciály.

Multipotenciál, nebo jak se jim říká v Puttytribeu, multipod nebo Puttypeep, je jinak řečeno něco jako renesanční člověk. Je to člověk, který umí trochu toho, trochu tamtoho, má spoustu různých, zdánlivě nepropojitelných zájmů, a u žádného z nich nevydrží tak dlouho, aby se z toho dal odvozovat nějaký "životní cíl" nebo jasně nalajnovaná kariéra.

Dnešní společnost je zoufale moc zvyklá na to, že každý má "to svoje", nějakou tu nálepku, ať už je to "věčný student", "právník", "medik", "ofaubák, "spisovatel" nebo "zedník". My, multipotenciálové (ach, je to boží, konečně po xy letech se mít kam zařadit), nemáme jednu nálepku; kdybychom byli článek na internetu, nebylo by možné nás zařadit do jedné rubriky, museli byste nám přiřadit hned několik štítků a ty štítky se relativně často obměňují, podle toho, co nás zrovna nejvíc bere. Neřiká vám to něco?

Cirratin miniřetězáček o pěti bodech

1. června 2013 v 19:08 | m.
Když se řekne "řetězák", zní to, jako že se bloger nudí a potřebuje nějak zabít čas. Nebudu vám lhát, je to hlavní důvod, proč reaguju na Cirratinu výzvu právě teď, když čekám, až dorazí hosté na Ashleighinu BBQ. Ale pravdou je, že se mi hlavně líbí její základní myšlenka a jelikož jsem ji sama už před časem pochopila jako jednu z největších životních pravd, ráda bych ji šířila dál.

Ta výzva zní takhle:"Chci, abyste něco zkusili: vyjmenujte pět působivých věcí o sobě. Napište je nebo je jen tak zařvěte do místnosti. Ale má to háček - nesmíte použít něco, co jste (např. jsem hodnej, jsem spravedlivá), můžete uvést jen věci, které děláte (např. vyhrál jsem mistrovství republiky v šachu, vařím nejlepší chilli v Massachusetts)."

Právě zmíněný článek, na nějž Cirrat odkazuje ve svém článku, 6 Harsh Truths That Will Make You a Better Person, je jeden z největších otvíráků očí, co se vám můžou dostat pod ruku, a proto vřele doporučuji, ne-li přímo nabádám a vyzývám k jejich přečtení. Hned první z těchto Pravd hlásá, že "Svět nezajímá, kdo jste. Svět zajímá, co mu můžete nabídnout".

Obrana minimalismu

7. května 2013 v 22:23 | m.
Sedla jsem zrovna k psaní e-booku, na něž jsem si pár dní nedovedla najít čas a štvalo mě to, a i když mi chvilku trvalo dostat se do psací ráže, nakonec se prokázala stará známá pravda, kterou lze jistě aplikovat i na jiné věci než psaní - že nejdřív to jde ztuha, ale jak se prolomí bariéra, už to nezastavíš.

Ukázalo se, že se mi o minimalismu píše nejlíp, když ho musím bránit, protože jak jsem při troše starého dobrého gůglení narazila na tehle článek s názvem Proč se nestát minimalistou, začalo to ze mě lézt nejdřív jako prostý správně vyburcovaný komentář, ale najednou z toho byl článek jako prase a já se na chvilku zasekla nad následujícím dilematem - mám to sem dát hned a podělit se, nebo si to mám nechat jako materiál pro e-book, do nějž by se to vlastně přesně hodilo? Nicméně nakonec jsem si řekla what the heck, tyhle myšlenky tam každopádně taky zazní, takže nikdo o nic nepřijde, a sem s tím, dokud je to správně nasraný a aktuální.

Samozřejmě abyste to čtení měli kompletní, asi by bylo záhodno otevřít si k tomu i zmíněný článek a aspoň zběžně ho přelousknout, abyste jako vůbec věděli, vo čom to melu, žejo. Ale zase ti chápavější z vás to jistě z mého testamentu vyčtou i tak. TÁKŽE! Tady je můj komentář k danému článku a moje Obrana minimalismu.

Tak jo, projekt "E-book" spuštěn, držte si klobouky :)

29. dubna 2013 v 22:47 | m.
Včerejší zamyšlení nad e-bookem a to, že jsem to hodila "na papír", mi pomohlo přiznat si, že to fakt chci udělat. Je jedno, co bude dál a co se s tím pak rozhodnu udělat, hlavně to ovšem musím v první řadě napsat a pak se uvidí.

Trochu jsem pogooglila a začetla se hned do několika ultimátních průvodců ve stylu "Jak napsat e-book", a na první pohled mě nejvíc uchvátil ten od jisté Amy Lynn Andrewsové, jejíž blog mimochodem vypadá užitečně i v dalších směrech, takže ho mám uložený v záložkách pro budoucí pročtení, ale teď se chci hlavně soustředit na ten e-book.

Docela mě překvapilo, jak snadný byl začátek. Mám téma, mám i nějakou představu o vzhledu, a tak nebylo těžké začít psát. Popravdě jsem jen za dnešek "odpracovala" asi čtyři hodiny (přesně teď nevím, byly přestávky) a kdybych už nebyla unavená a kdyby mě tak strašně nebolely záda (náš annex postrádá jednu důležitou věc, a to sice pořádný místo k pc práci), dost možná bych psala dál, protože prostě jak jednou přijde psavá, no znáte to.

Polemika nad e-bookem

28. dubna 2013 v 19:21 | m.
Já to z tý hlavy prostě nemůžu dostat. Už dlouhý měsíce přemýšlím o e-booku a ať na to kouknu z jakýkoli strany, já ho prostě chci napsat. Jenže s tím hrozně bojuju. S tou svou nerozhodností.

Upřímně řečeno si myslím, že by to mohl bejt boom a že bych s tím mohla poměrně prorazit. Protože ať googlím jak googlím, minimalismus - a hojné psaní o něm - se zdá být čistě doménou anglicky píšících autorů, a v češtině o něm ne a ne najít něco pořádnýho. Zatímco v angličtině se k tomu tématu dají dočíst tuny a tuny neskutečně inspirativního materiálu (a že už mám ty tuny řádně načtený), česky píšící autoři jako by o něm nevěděli, nebo o něm prostě moc nepíšou - možná že bojujou s tou stejnou otázkou jako já:"Má smysl začínat teď psát česky o něčem, co zahraniční autoři už dávno popsali milionkrát líp? Má smysl hrát si na Novu, převzít co v zahraničí naprosto fantasticky funguje a přežvejkávat to do češtiny pro lidi, kteří buď neumí anglicky nebo prostě o minimalismu moc nevědí a chtěli by vědět?"

Řada minimalistů, jejichž blogy pravidelně čtu, se shoduje v odpovědi - tvrdí, že každej člověk k minimalismu přišel jinak, každej ho jinak prožívá, pro každýho jsou důležitý jiný aspekty a každej má v rukávech jiný triky a esa, jiný věci, který mu přijdou bláznivě užitečný a u nichž naprosto nechápe, že je už dávno nepoužívaj všichni.

Shit is getting real

8. dubna 2013 v 10:54 | m.
To jsem se zase rozjela s tvořivou - jsem ráda, že když ustala ta blogová, nahradila ji docela brzy jiná. Nejprve jsem se fidlala s designem a nastavením, pak jsem se zase jednou registrovala do textové RPG (která vypadá slibně, ale bohužel ji asi brzy budu muset opustit kvůli odjezdu) a nakonec mě včera čapla fototvořivá a za pomocí BeFunky jsem z nějakých starších fotek udělala docela ucházející kousky na DeviantArt. Musím říct, že tam mě ta neaktivita od zrušení Photobucketu hryzala nejvíc a jsem fakt ráda, že jsem ji konečně prolomila.

Je to všechno o psychice. K tomu všemu mě nejvíc dokoplo nalezení nemála fotek staršího data, které jsem buď nikdy neviděla nebo jsem na ně dávno zapomněla, a kde se vůbec nepoznávám. Na některých vypadám naprosto strašně a odmítám uznat, že jsem to já, na spoustě mi to naopak neskutečně sluší a hergot, to jednoho nakopne :D A nejlepší na tom je, že nejenom starší datum - fotky z rozlučky v Karlosu se taky mimořádně povedly. Njn, to jsou ty jejich kvalitní blesky. A nebo jsme prostě fakt tak krásný lidi.

Ale tomu flákání se u fotek už zvoní hrana. Vlastně jsem to dělala jen proto, abych se zabavila - a odložila míň příjemné věci, co musím udělat - a taky jsem se snažila pročistit PC od nevydařených a zbytečných fotek, k čemuž mě zase inspirovalo jedno motto na Twitteru. Už nevím, kdo a jak to přesně psal, ale šlo tam o to, že digitální fotografie nám dává možnost skladovat tisíce a tisíce fotek toho samého, a to včetně nekvalitních, rozmazaných a nesmyslných. Něco si člověk nechá na vzpomínku, i když je to mázlý, prostě mu to zvládne připomenout ten moment, ale je fakt, že velkou část toho skladujeme úplně zbytečně, beztak to člověk nikdy nezveřejní. Akorát u toho pak tráví čas a furt do toho brejlí a vzpomíná a vzpomíná a zapomene žít. A jak říkal Brumbál, no ale vždyť to znáte.

A tak jsem toho hodně promazala. U některých jsem se asi unáhlila, ale dobrá věc na tom je, že jak je nevidím, už si nevzpomenu, že jsem něco smazala a že tam něco chybělo :D Blahoslavena budiž mizerná paměť, v tomhle případě.

Dneska mi přijede Míra. Těším se na něj, ale zároveň se mi z toho dělá zle. Ta konečnost, definitivnost, nevyhnutelnost. Zase to na mě padá a nejradši bych skočila v čase o týden dopředu, aby už ten zlom byl za mnou. Abych se už nemohla zabývat zdejšími problémy ani kdybych chtěla. Abych už nemusela myslet na věci, co bych měla zařídit, ale nestíhám, stejně jako lidi, který jsem chtěla vidět, ale no chance, už je prostě pozdě. Budeme si muset vystačit s internetem a poštou.

Čeká mě ještě velké balení, jsem tak možná v polovině - do kufru jsem už naházela většinu věcí a oblečení, ale bude muset proběhnout velká selekce, ale to až pod Mírovou taktovkou, já bych to sama fakt nezvládla a navíc se na to nedokážu soustředit. A nestíhám prostě nic. Za hodinku se mám sejít s kýmsi kdesi na oběd a dřepím tu v županu a s mokrou hlavou a kolem mě je bordel jak v tanku a to jsem ještě chtěla uklidit, než půjdu, a taky mám pořád v to-do listu zametení střechy a vybrání okapů a kdy to mám asi sakra dělat?

Hlavně že jsem měla tejden čas na flákání se v RPG a čumění na Gossip Girl. Která mě mimochodem děsně vytáčí, takže nechápu, proč na to znova koukám. Mozek někdy fakt funguje zvláštně.

Velké konce a začátky

6. dubna 2013 v 15:20 | m.
Mám pět dní do odjezdu. Uvažuju kdoví nad čím a kdoví proč. Snažím se nějak zabavit, abych nemusela myslet na to, jak dny utíkají. Snažím se být co nejvíc společenská, ale už mi z toho trochu hrabe. Vidět všechny a se všemi se rozloučit prostě není v mých silách a pořád musím myslet na ty, co už nestihnu. Z některých lidí cítím jistou nevyslovenou výčitku, že jsem se zrovna s nimi nesešla, protože zrovna oni si zřejmě připadali příliš důležití než abych na ně zapomněla. A možná že i jsou, nebo byli, ale nemůžu prostě stihnout všechno. A hodně si teď uvědomuju, že znám fakt strašně moc lidí a dost z nich mám i ráda. Jsem vlastně šťastnej člověk.

Desiderata a vůbec věčné texty

31. března 2013 v 18:49 | m.
Zastav se a věnuj pár chvilek myšlenkám na sebe. Kdo jsi? Čeho jsi dosáhl? Kam kráčíš? A proč? Přemýšlej nad světem. Je takový, jaký ho chceš mít? Co pro něj můžeš udělat, aby byl lepší? A jak můžeš být lepší ty sám? Máš šanci ovlivnit vše, máš na to celý život. Máš šanci tvořit dějiny a způsobit změnu. Žádný čin není moc malý, když je vykonán pro někoho, pro něco. A žádný dost velký, jde-li o planetu. Pečuj o ni a její obyvatele, jakkoli jen můžeš. Záleží na tom.

Tak tenhle text jsem před nějakou blíže nespecifikovanou dobou vyplodila a zapsala si na kus čtverečkovanýho papíru, co se mi právě dostal do ruky - vypadl na mě z jednoho starýho diáře. Napadlo mě, že by nebylo od věci uchovat ho digitálně, takže tady je, a zároveň k tomu mě napadlo podělit se o další, kterej teda není můj, našli ho údajně v 17. století v chrámu sv. Pavla v Baltimore (ve skutečnosti ho napsal nějakej Max Ehrman někdy v roce 1927, ale to máte fuk, hlavní je poselství) a mě na něj o osmdesát let později přivedla Natálka, moje spřízněná duše, s níž jsem se potkala v Anglii a týbrďo, to byly časy. Ten text jsem si zapsala do diáře tiskacím písmem a jednou za čas na něj narazím při probírce knihovny a vždycky mě dostane, jak totálně nadčasovej je a pravdivej. Nejsem úplně fanoušek vyvěšování si nějakých mott a textů kolem sebe, na korkový nástěnce mi visí akorát nasranej Garfield s "MONDAYS SUCK", ale kdybych si někdy nějakej text měla nechat třeba nalepit na stěnu jako tapetu, tak to by to byl právě tenhle.

Být naměkko je v tuhle chvíli povoleno

29. března 2013 v 16:40 | m.
Stejně jako řešit hovadiny. Je možný, že by na světě byl někdo, kdo si barví vlasy častěji než já? Pochybuju.

Dopoledne jsem měla nějakou divnou náladu, tak jsem se přiměla k procházce na relativně čerstvém vzduchu (nj, Vinohrady), a jako záminku jsem si vzala barvu na vlasy. Procházka bodla. A bylo fajn zjistit, že tu neskutečně levnou Reviu za třicet korun, kterou nedávno doporučovala S., u těch čongů na Míráku fakt mají. Nicméně jsem se té oči vypalující oranžové poněkud lekla a zvolila radši dražší, ale oku něžnější variantu.

Už mám kufr. Koupili jsme ho s Mírou předevčírem při honbě za cestovním pojištěním. Od toho momentu mi ten kufr stojí v pokoji, přesně na tom místě před knihovnou, kde jsem si ho předtím představovala, a já nevím, kde začít. Momentálně mám pocit, že se nikdy nesbalím, a jímá mě panika při představě, co všechno si sice nechci a nepotřebuju brát, ale když to tu nechám, tak se to pak vyhodí - všelijaká kosmetika a patlátka na vlasy, co máma nepoužívá. Přemýšlím, že bych to nabrala do krabice a donesla na rozlučkovou párty, kterou mi pořádá těsně před odjezdem kamarádka, a že bych podarovala svoje okolí nějakou tou vzpomínkou a lakem na vlasy :D Jsem si jistá, že to fakt oceněj.

Tvl rozlučková párty. Já budu mít regulérní rozlučkovou párty. Na tyhle věci jsem nikdy nebyla, ani nepořádám žádný narozeninový oslavy atd., ale celý ty roky, co jsem přemýšlela o návratu do Anglie, mi ležela v hlavě otázka, jestlipak tentokrát zase odjedu tak strašně narychlo a bez rozloučení. A jestli to těch několik vztahů, na nichž mi nejvíc záleží, tentokrát přežije. No ale hlavně teda ta párty. Celej měsíc teď v podstatě probíhá v duchu "Je to dost možná poslední akce, na který mě uvidíte, a pak minimálně rok nic", takže je to trochu o nervy (ta nostalgie a "tyjo, ty tady budeš tak chybět"), ale jsem ráda, že to tak vychází a že mám šanci všechny ještě vidět.

Restaurace U Eriky II.

28. března 2013 v 23:00 | m.
Tak teda abych to dopověděla, včera jsme si takhle pěkně ve čtyřech zašli na oběd do restaurace U Eriky II., což teda IMHO neni úplně nejvymakanější název, ale každému podle jeho chuti a vkusu, pro majitele ta Erika asi je hodně důležitá.

Bohužel musím říct, že jsem si hned na začátku protrpěla svou noční můru při zběžném čtení venkovního jídelního lístku, neboť poslední položkou na poledním menu bylo cosi "se straceným vejcem", z čehož jsem umřela, protočila panenky a zavyla, že tam nechci. Protože v takových chvílích už vím, čeho se přibližně dočkám na jídelním lístku, a bojím se toho. Málokdo se vyžívá v utrpení, živočišný druh grammar nazi není výjimkou, fakt nerada navštěvuju podniky, kde gramatika ustrnula nanejvýš na úrovni školáka prvního stupně. Ale nebuďme příliš zlí, žeáno, samozřejmě, že jsem jim dala druhou šanci a vstoupila.

 
 

Reklama

The Puttytribe