co se mi honí hlavou

Chce to víc produktivity.

5. října 2013 v 18:17 | m.
Máme za sebou další poměrně příjemnej týden a já se zase jednou dostávám do focení. Hrozně mě to baví. Nepřipadám si na to nijak zvlášť talentovaná, určitě se dopouštím šílenejch antifotograferskejch přestupků - už samotnej fakt, JAK to dělám - že prostě vyblejsknu kdejakou kravinu a pak z toho třeba i vyhlodám nějakej zajímavej záběr, ale v podstatě to má jen malou uměleckou hodnotu a ke všemu si pak hojně pomáhám filtry, kde, i když to dá rozhodně práci, je sporný, jak moc musí bejt člověk talentovanej na hejbání posouvátkem a odhadování, kolik kterýho filtru udělá co.

Ale stejně mě to baví. Baví mě, že mám konečně svůj foťák, a i když za šera s nim neumim vyfotit ani to hovno (zase otázka, jak moc je to vinou samotnýho foťáku a jak moc si za to můžu sama prostě tím, že s ním totálně neumím zacházet), ve dne je to můj velkej kamarád na občasný cvakání potenciálně užitečnejch záběrů. A na Deviantartu se zase něco děje.


Moje meditace: Boj s myslí, cesta do sebe, vibrace a mantry

3. října 2013 v 16:47 | m.
Ok, takže když už mám všechno připravené, jsem na správném místě ve správnou chvíli a správně naladěná, medituju. Osobně vnímám to, čemu říkám "meditace", alespoň prozatím spíš jako cvičení, které mě má připravit na skutečnou meditaci. Většinu času strávím spíš, než meditováním jako takovým, praktikováním různých cviků, které mají za cíl kultivovat a zklidnit mysl. Učím se přecházet z bodu, kde všechny moje myšlenky lítají světem a časem zcela bez kontroly, do bodu, kdy se mysl zklidní jako hladina rybníku a člověk v ní konečně uzří odraz Měsíce jako velký zářící kotouč namísto chaotických záblesků. (cha, to je poetika! :D Ale vážně.)

Mysl je hlučná a zabordelená. Zpočátku se zdá být pouze neposedná a snad trochu nesrovnaná, ale jakmile si jí začnete všímat a dloubat se v ní, změní se v rozběsněnou bestii o nehorázné síle, která se zuby nehty brání jakékoli kontrole, a pokud si uvědomí, že se ji dokonce nedejbože pokoušíte zcela ovládnout, utišit, vypnout a odříznout, hell hath no fury like her. (pro neangličtině, hodně ji naserete)

Tohle je samozřejmě hodně individuální, zdaleka ne každý to tak má. Meditace je spíš o používání různých návodů, nechání se vést a zkoumání vlastního nitra za pochodu. Jsou to každého zamčené dveře do jeho osobní třinácté komnaty, a co tam kdo objeví, neví ani on sám.

Moje meditace: Příprava

1. října 2013 v 20:59 | m.
Já vim, já vim, mám rest. Už jsem vám pověděla, jak jsem k meditování přišla a co mi to dalo, ale ještě vám dlužím bližší výklad k tomu, jak vlastně medituju, co při tom dělám a jak to probíhá, takže jdu na to. Koho to nezajímá nebo jste to už u mě vyčetli, dejte si pro dnešek pohov a běžte si místo čtení třeba udělat čaj, tohle je hlavně pro ten zbytek, kterej je tu buď prvně nebo prostě nemá chuť hledat to v Archivu mezi řádky. (Btw všimla jsem si, že se mi někam vytratil odkaz na Archiv, takže pro ty z vás, kdo neví, že na Blog.cz se dá Archiv kteréhokoli blogu zobrazit prostým přidáním "/archiv" (bez uvozovek) za adresu, jsem ho přidala do sloupku - a vida, to se mi tam zase jednou možná vloudilo něco, co ještě někdo nevěděl ;))

Enjoy.

Jak Em k meditování přišla (a co jí to dalo)

13. září 2013 v 17:22 | m.
Před dvěma týdny se mi tu vyskytl dotaz, jak prý jsem k tomu meditování přišla, a jestli můžu nasdílet nějaké tipy a rady. Zase jednou mi to připomnělo, že se tu tomu věnuju spíš okrajově a že vlastně nevím, jestli mě tu někdo sleduje tak dlouho, aby měl o té mé cestě přehled - kdyžtak se přihlašte ;)

Pro ty ostatní jsem dala dohromady takovou stručnou historii jakože Em a meditace, a pár tipů se tam snad najde taky, tak na to budu moct častěji odkazovat. Takže! To bylo tak:

Foto by: kdosi (Vítkov 2011)Na podzim 2010 jsem na tom nebyla dobře. Ten rok stál vůbec za houby, ale na konci léta to všechno vyvrcholilo neslavným rozchodem, kterej jsem totálně nezvládla a úplně mě rozsekal. Jestli jsem na tom někdy byla bídně, teď teprve se tomu skutečně dalo říkat dno - všechny priority na sračky, všechny naděje v háji, všechny emoce a nervy v kýblu a já věděla, že mám poslední šanci objevit to něco, to záchranné lano, co vás z toho vytáhne a změní vám život, a nebo se už nikdy nevzpamatuju.

A právě v té době to přišlo - tedy jsem dost vyhledávala tipy na výstavy, přednášky a akce, kam se dalo jít zadarmo (peněz bylo pomálu), a kdosi mě velice příhodně upozornil, že na Náplavce bude za pár dní přednáška o meditaci - zadarmo - tak jestli nechci jít. Věc se má tak, že mě podobné věci vždycky dost zajímaly - relaxační hudba, koupání při svíčkách, masáže, vonné tyčinky - tak nějak jsem si to všechno spojovala s pojmem "meditace", a ten jsem si zase spojovala s něčím příjemným, s něčím, co by měl člověk dělat pořád. I když jsem vlastně pořádně nevěděla, co to je a jak se to dělá, přišlo mi to jako něco, co se mě opravdu dotýká.

A tak když mi se mě zeptali, jestli si o tom nechci zadarmo poslechnout víc, tak jako samozřejmě, že jo. Count me in! :)

Meditační deníček

2. září 2013 v 17:14 | m.
Nedávno mi někdo ke čtení doporučil blogerku jménem Amber Rae z heyamberrae.com. Tak jsem ji prubla a po pár článcích jsem měla jasno a šoupla jsem ji do čtečky, protože jsem chtěla vědět víc. A celkem brzo se ukázalo, že se to vyplatilo.

Amber je schopná blogerka, prakticky okamžitě mě dokázala konvertovat z prostého čtenáře na komentátora, a i když jsem se kvůli tomu musela přihlásit na Disqus (nesnášim, když se musim furt registrovat do dalších a dalších sítí), stálo mi to za to. Ukázalo se, že Amber je taky mimořádně inter-aktivní - na komentáře poctivě odpovídá a je to holka zvědavá - ani nevim jak, a najednou si tam se mnou povídá a vyzvídá, jako by dvě kamarádky seděly v kavárně u stolu a tlachaly o svých zájmech.

Předevčírem jsem ji okomentovala článek o tom, jak nalákat múzu (článek pro všechny tvořivce, trpící občasnými krizemi). Řekla jsem jí, že mně asi nejvíc pomáhá meditace, a ona se hned optala, jak to přesně dělám. A tak jsem jí napsala pár základních tipů a e-mail pro případ, že bude chtít vědět víc.

Když je jinde tráva zelenější...

21. srpna 2013 v 18:55 | m.
...dá se vrátit a přitom zůstat v rozjezdu?

Tak už jsme zase "doma". Proč ty uvozovky? Pod vlivem narozeninových přáníček, došlých z Čech, si uvědomuju, že se mi vlastně docela stýská. Že čím dál tím častěji, byť ne úmyslně, myslím na svou postel, na vínovou barvu stěny ve svém pokoji, na strakaté povlečení a polštáře, na který se chytaj žmolky chlupů, na nábytek z Ikey, na květináč s ožranou dracénou a taky ten plastovej s kytkou, co nevim, jak se jmenuje, na svý marný snahy pěstovat vánoční hvězdu, na svou knihovnu a knihy v ní, na plány, které s tím pokojem ještě mám a zatím jsem je neuskutečnila. Na pytle starýho oblečení, který se mi sice před odjezdem podařilo za pomoci Mauďátka nafotit a naloudovat na Votočvohoz, ale jelikož o ně v podstatě nikdo neprojevil zájem a už je to čtyři měsíce, Votoč mě laskavě informoval, že je odstraňuje z katalogu a ať to příště zkusím s lepšíma fotkama.

A tak se mi hlavou začaly honit nápady na to, co s tím vším oblečením udělat dál, jenomže tam nejsem, abych je realizovala, a to mě štve. Některé věci se z to do listu odškrtávají neskutečně obtížně a trvá to věky. A já se bojím, abych se zase nevracela do toho samého světa, do toho samého života plného nedořešených věcí. Když jsem tady v Anglii, žiju. Dělám věci. Jsem plná nápadů a nic mě tu nestahuje zpátky. Nikdo za mnou nechodí s neustálýma připomínkama, vzbuzujícíma ve mně pocit naprosté neschopnosti, méněcennosti a podřadnosti, po letech získávám zpátky sebevědomí a mám klid. Dnes a denně si lámu hlavu nad otázkou:"Jak to udělat, abych si tohle mohla ponechat i při životě v České Republice?"

Jde to vůbec? Žít v ČR a být skutečně šťastný a spokojený, bez té hořkosti někde vzadu na patře, bez vzteku a neustálého pocitu svázaných rukou?

Pět a dvacet

14. srpna 2013 v 20:48 | m.
Když je člověku pětadvacet, skoro si to říká o pořádnej bilanc, ale já úpřímně řečeno necítím potřebu důkladně rozrýpávat celou svou minulost a zvažovat, co za to stálo a co ne. Cokoli mě potkalo, cokoli jsem zeslonila i cokoli se mi povedlo, mě vedlo přesně k tomuto okamžiku, vedlo mě to k tomu, jaká jsem, kde jsem a s kým jsem. A tudíž si na to skutečně nemůžu stěžovat.

Kdybych do toho měla co kecat, když se to plánovalo, některý věci bych určitě vynechala. Nenechala bych se zviklat do pojišťovnictví. Zkusila bych se namísto toho dostat na nějakou školu, kam by pro mě nemuselo bejt až tak těžký se dostat - jen tak pro zajímavost. Něco humanitního, co má rádo psychologii, sociologii a fildu, ale neni to na ně tak vysazený jako vyloženě FFUK. Něco, co při přijímáčkách nerozmlátí všechny ideály uchazeče, ale prostě mu to nabídne příjemný prostředí, kde se může dozvědět víc o věcech, co ho zajímají, a rozvíjet se. Kdybych si mohla namíchat vlastní osud, přihrála bych si nějakou spřízněnou duši, která by to tehdy rozhodla za mě, takovou školu mi našla a vzala mě tam. Ne na furt a ne proto, abych měla kdovíjaký diplomy. Ale proto, abych netrávila čas marným snažením se o pojišťování všech osob známých i neznámých.

Ale možná bych to nebyla já, kdybych neprošla všema těma sračkama. Možná by mě lidi tak nebrali a neposlouchali, kdyby věděli, že jsem si sama neprožila pár pořádnejch krizí.

Měsíc a půl v Puttytribe - co mi to dalo

14. srpna 2013 v 18:15 | m.
Budou to brzo dva měsíce, co jsem se zaregistrovala v Puttytribe, a z více důvodů se mi teď hodí o tom slovo nebo dvě říct, udělat si takový shrnutíčko, k čemu mi to vlastně bylo dobrý a jestli se to vyplatí.

Tak předně - jsem máslo. Ačkoli členové poměrně často pořádají takzvané huddles, neboli potlach pro více lidí á la Skype (používají k tomu G+), zatím jsem nenašla koule k nějakému se přidat. Asi hlavně proto, že zatím se nekonal žádný, který by mě tématem vysloveně zaujal, ale i prostě proto, že se bojím představovat se po internetu bandě cizích lidí- Ačkoli by mě mohlo uklidnit, že zdaleka ne všichni jsou rodilí mluvčí, že moje angličtina je na tom dobře a že jsou to koneckonců všechno super lidi, kteří určitě nebudou mít problém mi něco zopakovat, když to nechytnu, stejně mám trému a ještě jsem nervní z toho, že nebude dost rychlý připojení. No prostě to bůhvíproč vidím hrozně černě. Asi že mi na tom tak záleží.

Život v karavanu - Kontakt a zmenšený vesmír

4. srpna 2013 v 12:26 | m.
Další myšlenky z krátkého offline pobytu v bydlíku. První část zde.

V bydlíku je člověk mnohem víc v kontaktu s přírodou. Jelikož všechno, co pro sebe potřebuje z hlediska fyzických potřeb, napěchoval do co nejmenšího prostoru, hranice toho prostoru, tedy životního prostoru, se smrskly a jen tři kroky od sebe, ať už stojíte kdekoli, máte vnější vesmír a svět. Před vašimi dveřmi je trávník. Nebo hlína nebo písek, cokoli si sami zvolíte. A pokaždé to může být jiné.

Když jsem se v noci třásla kosou, protože jsem neměla spacák a nedovedla jsem zprovoznit topení (ať jsem dělala co jsem dělala, pořád to hučelo jen studeně), a protože se mi nepodařilo ani zapnout vodu, uvědomovala jsem si, jak krásné je vlastně spoléhat sám na sebe. Už když jsem si balila, měla jsem pocit, že se mi bude hodit pashmina a že místo děrovaného svetru bude lepší pořádná mikina. A taky jsem si vzala dlouhé kalhoty na spaní, láhev vody a pár suchých toustů pro případ nouze, jen toust a salámová tyčinka, kdyby náhodou. To všechno mě zachránilo.

Nevím, kde se ta připravenost a prozíravost ve mně bere. Zase asi zkušenost. Každopádně mě to ohromně baví. Být připraven na cokoli je neskutečná vlastnost, díky níž je moje křivka nálady v podstatě pořád stejná a ať se děje co se děje, a není snadné ji rozhodit. To je pro mě osobně neskutečný pokrok na poli osobního rozvoje. A díky podobným situacím si to uvědomuju. Jak moc jsem se změnila a poučila a jak moc jsem v kontaktu sama se sebou.

Život v karavanu - myšlenky o minimalismu, karmě a Tajemství

4. srpna 2013 v 11:47 | m.
Něco zápisků z offline večera na Silverstone.

Vzpomínám si, že jako malá jsem s karavanem už do styku přišla. Nevzpomenu si, jestli jsem v něm přímo spala, ale vím, že když jsme s našima a partou známých jezdívali každé prázdniny kempovat na Dvořiště nebo Lipno, pár "bydlíků" tam bylo. Vždycky mě to svým způsobem fascinovalo, když jsem se k tomu nachomýtla, ale vlastně jsem nad tím nikdy moc nepřemýšlela, pokud zrovna nějaký nestál přede mnou. Teď dost dobře nechápu, proč.

Seběhlo se to rychle a včera jsem z toho všeho měla příšerný pocit, ale stalo se, že jsem se nějakým zázrakem dostala na festival Silverstone a právě teď, čtvrt hodiny před dvanáctou, sedím sama ve svém vlastním bydlíku, za nějž jsem neplatila a o nějž jsem se ani neprosila, a až do zítřka ho mám úplně pro sebe. Zítra za mnou dorazí pan M. a budeme tu spolu - nevím, jestli si ho moc užijeme, budeme asi převážně venku na festivalu, ale stejně mě to nutí přemýšlet.

Rozhlížím se kolem sebe a uvědomuju si zvláštní věc. Že mi to tu všechno dává absolutní smysl, mnohem větší než mi kdy dávalo jakékoli jiné bydlení. Bydlík je zvláštní věc. Je to jako když jsem hrávala The Sims a mou největší vášní bylo stavět co nejmenší domečky s co největším využitím prostoru. Snažila jsem se všechno potřebné napěchovat (ale tak, aby to nedusilo) do co nejmenšího, nejútulnějšího prostoru. Zejména z lenosti a pohodlnosti, abych nemusela dlouho čekat, než Simík přejde do jiné místnosti. A abych všechno viděla na jeden pohled, abych měla přehled a nemusela scrollovat obrazovku.

 
 

Reklama

The Puttytribe