co se mi honí hlavou

Kde jste se mi zapomněli, čtenáři moji?

1. dubna 2014 v 23:52 | m.
Je to sranda, občas se tu objevit a prolézt nové komentáře. Baví mě vidět, že se ty roky práce vyplatily, zpětné odkazy fungují a moje články si denně rozklikne několik lidí, přestože už sem nepřispívám.

Nedávno jsem si ale všimla jedné věci, která mi nedá spát. Přestože byl de facto ukončen, tenhle blog má pořád ještě 47 následovníků, kteří ho sledují přes Bloglovin. 47! Kdo jste, lidi? A na co tu ještě čekáte?

Ne, vážně, ten zájem a ta důvěra mě těší, ale co by mě potěšilo mnohem víc, by bylo, kdybyste se přidali k těm dvaceti, co si už do hledáčku píchli i mou novou adresu. César nestárne, César jenom zraje, a fénix rozhodně nepřestal blogovat, jen si své hlavní hnízdečko přestěhoval jinam. A že se mu tam líbí.

Vlastní doména je jinej svět. Vlastní pravidla. Svoboda. A vo co jako de. Těch pár stovek za rok ani nepocítíš (ani nevim, kolik platim), a i když mi to zezačátku dalo celkem zabrat, zpunktovat to k obrazu svému, poměrně rychle jsem se zabydlela a už bych neměnila. S Wordpressem jsem spokojená. Mám tam všechno, co potřebuju, a mnohem víc.

A bloguju pořád stejně, aspoň doufám. Pořád hodně melu o kočkách a o Anglii (no bodejť, když se v ní právě nacházím a je mi tam maximálně dobře), furt se něčemu naivně divim, furt stejně na věci nadávám, když se nedějou podle mýho gusta, a pořád si nejsem jistá, co dál se životem. A taky pořád bojuju bitvy, co maj význam. Pořád mě baví podávat pomocnou ruku všem, co chtějí mít ještě trochu zajímavější blog nebo i trochu smysluplnější život.

Tak se za mnou pojďte podívat do nového. Od prosince 37 článků o au-paiření v Anglii, o meditování i o blogování, tak snad je z čeho vybírat :) A kdyby vás nebavilo to, vždycky vám můžu slíbit hafo kočičích fotek či - pokud jste členem či příznivcem, mohlo by zajímat - nemilosrdné pranýře AK blogerů. A zrovna máme koťata, muhaha >:)


338278844250068

Plány, PF, předsevzetí

1. ledna 2014 v 22:46 | m.
Někdo mi to hrozně nepřeje a já se vůbec nemůžu dostat k psaní a hrozně mě to ubíjí. Snažím se o to už Štědrýho dne a prostě to nejde. Furt se děje něco jinýho a kdykoli to už už začne vypadat jako že budu mít volných alespoň pár hodin, prásk ho a zase někdo přijde na návštěvu nebo jdeme někam my. A mě už to vážně přestává bavit. Takhle jsem si tu dovolenou nepředstavovala. Vím, že ve výsledku asi budu ráda, že jsem těch tří týdnů (bože, kam se poděly?) náležitě využila a jen je neprozevlila, ale na druhou stranu bych právě to dost potřebovala, a z toho, že na to nemám čas a že mě svět momentálně totálně vláčí ze strany na stranu proti mé vůli, mi už kape na karbid. Jsem hrozně unavená a když jsem včera panu M. žehlila jednu jedinou košili, umdlévala mi z toho celá paže a já si nedovedla představit, co to bude za makačku, dostat se v Anglii zpátky do rutiny.

Všechnu tu uspěchanost se ovšem snažím využít a obrátit v něco dobrého. Už pár let si nehraju na předsevzetí, ani moc nebilancuju nad uplynulým rokem. Posledních pár let za to nestálo. Byly to vesměs dlouhé měsíce plné neuspěchů, menších či větších karambolů, únavného boje se systémem a neustálého pocitu prohrávání. Když už se mi přestal osud tak krutě vysmívat a věci začaly konečně docela šlapat, pořád mě na patře pálila hořká pachuť vědomí, že před rokem touhle dobou jsem horečnatě hlásala, jak budu příští rok zcela určitě v Anglii, a ono zase nic. Pořád jsem jen snila a ten sen mi čím dál tím víc unikal mezi prsty - a to se člověku přirozeně moc bilancovat nechce. A k čemu plánovat, když už teď vím, že se k tomu stejně zase nedostanu? Nějak jsem si v sobě vypěstovala určitou beznaděj a snad jsem i zlomila hůl sama nad sebou a přestala jsem se snažit o nějaké konkrétní plány a o klišovitá předsevzetí jako že letos zcela určitě zhubnu.

Naučila jsem se to dělat jinak. Nejen v prosinci a lednu, ale po celý rok se snažím soustředit na svoje priority a na dobrý pocit ze života i ze sebe sama. Je mi jedno, kam se vrtnu a co budu dělat, ale snažím se dávat si pozor na to, aby to bylo něco, co chci skutečně dělat a ne k čemu se jen nutím z různých důvodů. Ale takové věci si člověk musí poměrně často připomínat - aby si vzpomněl, že měl nějaký plán, co se mu líbil a co fungoval, ale že z únavy na něj zapomněl dohlížet, a na sebe taky. Proto si píšu tenhle článek jako připomínku, že jsem v těch posledních měsících trochu poztratila to svoje dokonalé štěstí a že o něj musím bojovat.

Minimalistův vánoční manifest za zrušení stresu

3. prosince 2013 v 22:35 | m.
Každej rok, už je to tradice, píšu před Vánocema článek, hlavně pro rodiče a další nejbližší, aby věděli, co mi maj dávat a co ne. A každej rok je to pro mě o něco těžší, protože se ze mě stává čím dál tím zabejčenější minimalista a čím dál tím míň toho pro sebe potřebuju a chci.

Jsem v podstatě spokojená s tím, co už mám, naopak mě tísní pocit, že toho mám až moc. Hlavně moc oblečení, který ještě musim nějak vyřešit (přes votoč se mi to nepovedlo, budu se muset zasnažit nějak víc), a určitě moc různejch serepetiček, který jsem kde posbírala, dostala a podobně a který kolem mýho vkusu bohužel ani neletěly - a nebo jsou sice hezký, ale já je prostě k ničemu nepotřebuju.

Kudy chodim, tudy provádím revizi a podrobuju všechno, co mám, zkouškám smysluplnosti a zásluh. Uvažuju, co mi to přináší, a když nic moc nebo mě to dokonce svazuje, chci se toho v první řadě zbavit, než budu nabírat cokoli jiného. Dostávat dárky, když ještě nemám zredukované položky, které mě trápí a jichž se chci zbavit, ve mně vyvolává úzkost.

A tak hlásám: s dary pro mě si starosti nedělejte.

Já jsem báječná osoba, pokud jde o to, co mi dát k Vánocům, k narozeninám nebo čemukoli jinému. Já jsem totiž hrozně nenáročná. Nehledím na cenu a moje měřítka nemají nic společného s tím, kolik člověk za svůj dárek pro mě utratil. V životě by mě nenapadly myšlenky jako "no, to se moc nepředal". Prostě ne. Vůbec to v hlavě nemám. A jsem ráda, když za mě nikdo neutrácí a když se hlavně nikdo k ničemu nenutí. Jsem tisíckrát raději, když mi osoba mně blízká nabídne dobrou masáž, vlastnoručně uklohněnou domácí večeři, i kdyby nevalného výsledku, nebo jinak příjemný zážitek, který by běžně uvažující člověk za vánoční dárek neoznačil, a přitom přece splňuje ten pravý účel jakéhokoli dárku - potěší.

Obzvlášť cenný je pro mě dar něčího času a něčích schopností. Snad vůbec nejcennější mi je, když mi někdo pomůže překonat nějaký můj blok, dejme tomu za mě udělá něco, k čemu se za boha nemůžu přimět, i když to vážně chci udělat. Čeho se bojím, nebo u čeho nevím, jak na to. Když za mě někdo udělá ten první krok nebo mě vezme za ruku a udělá ho se mnou, abych viděla, že to jde, a neměla pocit naprosté neschopnosti.

Ale nemusí to být nic tak hlubokého, taky si cením malých nehmotných věcí, které mi nikdo nevezme - vzít mě na procházku někam, kde se mi to líbí. Doporučit mi nějakou hudbu, o níž zaručeně víte, že se mi bude líbit. Vzít mě do čajovny. Respektovat, kdo jsem, hlavně tedy že zbožňuji lenošení, pohodlíčko a teploučko. Z toho se dá odrazit na tolika levelech! A nikdy nesrovnávám a nehodnotím dary, které dostávám. V mé mysli neexistuje místo pro "no, ten mě pozval na pitomej svařák, zatímco ta mi dala výbornej svetr s tučňákem za x stovek!". Já tak prostě vůbec neuvažuju, vážně ne :D

Mrhání časem

23. listopadu 2013 v 14:23 | m.
Meditování a snahy dostat se do přítomného okamžiku mě naučily uvědomovat si, jak strašně moc mrhám časem. Je to geniální schopnost při boji s prokrastinací. Začne vás to děsit, uvědomíte si, že jste právě strávili deset hodin čuměním do facebooku a na seriály, a co všechno se dá zvládnout za deset hodin? Uklidit celej byt? Vymalovat menší místnost? Dopřát si kvalitní spánek a večeři? Jít někam ven a něco zajímavého zažít? Napsat fakt dobrou slohovku a dostat za ni jedničku? Našrotit se naprosto brilantně na nějakej nenáviděnej předmět a nechat se dobrovolně vyvolat, abych si pro příštích pár týdnů ušetřila stresy?

Člověka to začne štvát, ty promrhaný hodiny a minuty. Jak půl hodiny četl na netu nějakou blbost, když se místo toho mohl jít naložit do horký vody a bublinek a užít si chvilku relaxace, nebo si jít zaběhat a udělat něco pro svoje tělo. A začne taky vidět, jak časem mrhají lidi kolem něj.

Ale to mě taky inspiruje. Když vidím, jak někdo zabíjí čas nějakou bezmyšlenkovitou neproduktivní činností, a uvědomím si to, o to víc mě to nakopne, abych šla dělat něco užitečnýho nebo tvořit nějaký hodnoty, protože já mám na víc.

Nina Yau právě vypustila do světa článek "Is there an app for that?", kde mimo jiné píše (volně přeloženo):

"Při cestování hromadnou dopravou, autobusem či vlakem se dívám kolem sebe a 80% cestujících má hlavu skloněnou a zírá do telefonu. Kam se podělo prosté sezení a užívání si jízdy? Chápu, že někdy to není moc příjemné; spíš to může být utrpení než něco, v čem byste se mohli vyžívat. Ale stejně je v pořádku jen sedět sám se sebou, nechat svou mysl se někde toulat, nechat myšlenky přicházet a odcházet. Podívejte se z okna, klidně i když jste v tunelu a venku je jen tma; nechte své oči zírat do nekonečna. Jednou za čas, pokud takhle sedíte dost dlouho, konečně dojdete na tiché místo, kde vás nebudou mučit vaše falešné představy o tom, že pro nikoho nic neznamenáte, pokud nerozesíláte do světa permanentní updaty o tom, co zrovna děláte, nebo neposíláte spoutě lidí vtipné obrázky koček."

Takhle nějak já v mhd medituju. Jezdívala jsem s mptrojkou, ale když jsem jezdívala do práce, která mě stresovala, děsilo mě, jak rychle pak cesta uteče, a jak mě o ni válčení s myšlenkami připravuje. Bere mi tu poslední možnost se uklidnit a mít chvilku pro sebe, než začne to šílenství - celodenní jednání se zákazníky. A tak jsem se naučila jezdit jen tak. Bez hudby, bez knihy - na to byla ta cesta beztak krátká - bez chytrého telefonu s aplikacemi na hry a blbinky, a rozhodně i bez internetu - ten jsem ostatně na mobilu nikdy neměla. Naučilo mě tu cestu si mnohem víc uvědomovat a získat zpět kontrolu nad časem. Nevláčel se mnou, nešokoval mě tím, jak rychle uběhl, neničil mě tím, jak se vleče - když vnímáte přítomnost a neztrácíte se v myšlenkách, každá chvíle je stejně dlouhá.

Minimalismus - moje definice

18. listopadu 2013 v 0:33 | m.
Už víc než tři roky se tu rýpu v minimalismu a tu a tam utrousím i nějakou související poznámku, ale v zásadě mi tu dosud chyběla nějaká pořádná definice, co to ten minimalismus vlastně je, a už delší dobu mě to štvalo. Před nějakou dobou jsem napsala tuhle Obranu minimalismu, kde se dalo leccos vyčíst, ale nebylo to ono. Musela jsem to udělat jinak.

Přesto, psát vám tu nějaké základní definice se mi moc nechtělo, přijde mi to jako přežitek - už to stokrát udělali jiní a je toho plný internet, stačí si to slovo zadat do googlu.

Z mnoha zdrojů se tak dozvíte, že minimalismus je v podstatě filozofie jednoduchosti, přesněji filozofie, vedoucí ke zjednodušení života, jeho zefektivnění, zaměření na podstatné věci a oproštění se od všech zbytných a nadbytečných. Odlehčení, zpříjemnění, vyklizení a vyčištění s cílem získat víc prostoru - fyzicky i emocionálně - a víc svobody. Minimalismus většinou začíná tím fyzickým - ono se snáze uklízí v nepořádném šatníku než v samotném životě - ale postupem času dojde na všechno. Taková filozofie se dá snadno aplikovat prakticky na jakoukoli oblast života: oblékání, nakupování, hledání si práce, trávení volného času, nakládání s penězmi i s energií, zařízení bytu, cokoli si představíte.

Jak to? Prostě proto, že každého člověka učí nastavit si priority a nevěnovat čas ničemu, co za to nestojí. Ať už jde o ubíjející práci, snahu dokončit projekty, které vás už dávno nebaví, odkládání potřeby zrenovovat ložnici, aby se v ní příjemněji spalo, a debordelizovat krámy zaplněné úložné prostory. Dělejte jen to, co vás opravdu baví, mějte jen to, co opravdu potřebujete, a na zbytek se vykašlete - taková je jeho zpráva, ve vší stručnosti.

Ale chtělo se mi k tomu napsat ještě něco víc, a tak jsem začala klepat do editoru cokoli, co mě v souvislosti s minimalismem napadlo, co mi říká a co pro mě znamená. Tady to, konečně, je.

www.contemporist.com

zdroj obrázku: Contemporist.com

Blbosti a banality

11. listopadu 2013 v 22:45 | m.
Haraší mi z toho. Ve skutečnosti mám momentálně napsáno 38 886 slov a pořád přidávám, i když vím, že to ve výsledku tak dlouhé vůbec mít nechci. Ale myslím, že rychlost přibývání klesá, protože toho vlastně není zase až tolik důležitého, co člověk potřebuje říct, a hodně se opakuju - v různých obměnách, ale je to pořád to stejné.

A tak přehazuju kapitoly a snažím se přijít na nějaký skutečně posloupný spád věcí, aby to dávalo smysl a mělo to hlavu a patu. Dneska jsem přišla s dalšími nápady, jak to udělat, a zase to dostalo jinou podobu. A zase uvažuju o přejmenování, ale už z toho tak nehysterčím, začínám to brát jako normální věc, že se prostě dílo v průběhu psaní vyvíjí. Kdoví, co z toho vznikne nakonec.

Akorát jsem z toho nějaká rozjívená a nevím, jestli je to jenom z toho a že mi to leze na mozek, a nebo je v tom ještě něco dalšího - možná ta zima a tak nějak úzkost z toho, co bude. No prostě klasická podzimní depka, a do toho pořádně silné odpolední kafe, z nějž se klepu ještě teď. A vztek na moje pořád se mastící vlasy. Banalita, já vím, ale nedovedete si představit, jak moc mě to dokáže otrávit.

A chybí mi sluníčko a teplo. Zima v koupelně a v kuchyni dovede člověku taky pořádně zkazit náladu a já díky tomu počítám dny do stěhování do hlavního domu, kde snad taková kosa nebude, ale kdoví, co za jiné nevýhody to bude mít, to budeme teprve zjišťovat.

Ovšem největší depku asi člověku přivodí nepochopitelně se zasekávající eSerial a nemožnost podívat se na víc než dvě minuty Big Bangu v kuse. Pak přijde zásek a je úplně jedno, že podle lištičky je načteno ještě několik centimetrů. Někde je prostě chyba a nejede to a jestli mě něco dokáže skutečně frustrovat, tak je to zasekávající se film nebo seriál.

Ale když se to vezme kolem a kolem, stejně mě nejvíc baví, když si můžu stěžovat na blbosti a banality. A pak si pustit Searching a It ain't right od Feudů a uvědomit si, jak jsem vlastně i s tou depkou totálně šťastná, jen když je to tady v Anglii a s tím, s kým tu jsem.

P.S.: Ještě někdo tu má pocit, že si začínám hrát na Šťastný Blog? O.o

Tvořivá pohoda

6. listopadu 2013 v 23:35 | m.
Psaní v rámci NaNoWriMa mě nečekaně nabíjí. Vlastně nevím, co je na tom tak nečekaného. Ale já se holt pořád něčemu divím. Stejně jako mě vždycky znovu překvapí, jak moc klidná si připadám v totálně uklizeném bytě s minimem věcí na očích, jak moc je mi dobře, když bytem voní jídlo nebo aromatická svíčka, kolik se toho dá ve dvou lidech zvládnout za čtvrt hodiny, obzvlášť když sebou oba mrskáte, jak moc se vám změní styl oblékání a vnímání pohodlnosti, když se nemusíte fintit "mezi lidi", jak dobře mi udělá, když se po totálně žíznivém, vyprahlém odpoledni, zaliju třema sklenicema vody se šťávou, jak je možné z té největší změti písmen a slov dát dohromady smysluplný, po sobě logicky jdoucí text, když si na to uděláte čas, o co větší je chuť na večeři, když je na lince dost místa na její přípravu, jak skvělá věc jsou zbytky jídla, ohřívané v mikrovlnce, jak s pozdní hodinou roste chuť na horký čaj, který si ale samozřejmě nemůžu dát, protože by mě nabudil a já bych pak nespala, jak příjemné je pustit si na večer meditační hudbu a něco tvořit, jak nadšení z jednoho člověka nakopne k druhému a než se nadá, leží na zemi a dělá sklapovačky, a jaký rozdíl je mluvit o věcech, co chcete dělat, a fakt je dělat.

Že jsme měli mít dneska viewing (tedy prohlídku, zájemce) na dům, to jsme věděli, ale nějak nás do poslední chvíle nenapadlo, že by chtěl do našeho annexu. A tak jsme teprve po jeho příchodu, když jsme od pani provádějící slyšeli něco jako "lovelly little cottage", oba zběsile utíkali do toho našeho místa činu a během pár minut jsme s ním dokázali neuvěřitelné věci. Žel Uchu, pán se na něj nakonec podívat nešel. Ale mě to stejně nedá a mám z toho rychloúklidu radost. Když se to dělá ve dvou, tak je to hned a mnohem větší zábava a mnohem silnějším efektem.

Když už jsem v tom byla, umyla jsem si dneska po sprše jen tak pro zábavu umyvadlo a záchod. Jsem holt divná.

Pan M. přišel s nápadem každý večer před spaním čtvrt hodiny uklízet, abychom nevstávali do bordelu. Nejdřív jsem si v duchu odfrkla, že to je báječnej nápad, vzhledem k tomu, že doposud jsem uklízela jenom celej den, ale pak mi došlo, že to vlastně fakt je dobrej nápad. Když budeme tu čtvrthodinu uklízet oba, tak máme hotovo. Víc na ten náš kumbálek nepotřebujeme. Za čtvrt hodiny je všechno oblečení složeno, nádobí odnošeno, umyto a odloženo na odkapávač (se s tim nebudu utírat, neasi), linka i sporák otřený, skleněná dvířka od trouby naleštěná, všechno poklizeno a ready na návštěvu - a když je to ready na návštěvu, tak je to tuplovaně ready na to, aby si to člověk mohl celý večer jen tak příjemně užívat.

Líbí se mi představa, že první věc, co budu dělat po ránu, nebude umývání nádobí a sklízení linky, abych si měla vůbec kam postavit hrnek na čaj. A že budu večery trávit v příjemném uklizenu, jež podporuje nejen dobrou náladu, ale i tu tvořivou.

A taky mě baví chodit včas spát a ráno být vyspaná. Baví mě být inspirovaná, číst a psát a být v útulnu. Je to taková pohoda.

Jak se mi tvoří s NaNoWriMo

5. listopadu 2013 v 22:59 | m.
Nejvíc se sama sobě směju, jak neumím poslouchat ani ty zaručeně nejověřenější rady. Ne, já to prostě musím pojmout jako návod, jak to nejlíp zpackat, a jedu bod po bodu. Hned první zaručený návod á la Jak napsat e-book mi dobře radil, abych o svých projektech nemluvila, dokud nebudou hotové, protože jinak riskuju, že ztratím případné zájemce prostě proto, že budu příliš dlouho mluvit a kde nic tu nic. A voilá, co já samozřejmě hned neudělám :D

Nemůžu si holt pomoct, jsem až příliš nadšená, než abych o tom nemluvila. A navíc se docela těším, až z těch zápisků v budoucnu budu dávat dohromady vlastní skvělý návod na to, čeho se vyvarovat, který snad další generace nadšených prvopisálků bude okázale ignorovat tak, jako to dělám já.

Ale k jádru pudla - NaNoWriMo! Je to přesně to, co jsem potřebovala. Nedávný, říjnový, Puttython, tedy třídenní maraton psaní či jiného tvoření v rámci Puttytribe, mě perfektně nakopl, a hned po jeho doběhnutí (napsala jsem během něj cca šest tisíc slov) jsem se měla na co těšit - řekli mi, že v listopadu se tradičně rok co rok koná akce zvaná National Novel Writing Month, během níž účastníci mají za úkol v 30ti dnech napsat dílo o počtu 50 000 slov. To byla výzva pro mě!

Nejlepší na tom je, že s e-bookem vůbec nemusím mít tak velké ambice, a ani nemám. Stačilo by mi dobrých 20 000 smysluplného textu, ale s tou smysluplností právě válčím, neboť jsem, klasicky po svém, už dávno napsala víc textu, než kolik potřebuju, jenže zmateného a ne dost dobrého. A tak mažu. A píšu. A zase mažu. A přehazuju paragrafy. A pořád dokola píšu začátek, protože mi to furt nesedí. A i když dobře vím, že nemám editovat v průběhu, stejně se crcám s fonty a zvýrazňuju místa, kam chci dát důraz. A pořád přemýšlím, jak si to vlastně představuju - což je taky další parádní základní chyba. To by člověk měl vědět tak nějak dopředu, ne? :D

Ale to je všechno jedno. Dělám to vlastně úplně blbě, ale to je fuk, hlavní je, že to dělám, fakt píšu, dostávám to ze sebe a snad to i místy dává smysl - a když budu pokračovat, tak ho to nakonec bude dávat určitě. Na ničem jiném teď nesejde, než na faktu, že se díky NaNoWriMu učím psát denně alespoň 1600 slov a že mi poskytuje dost šikovné statistiky jako kolik jsem napsala slov toho dne, kolik mi jich zbývá do naplnění limitu, jaký mám denní průměr (momentálně 1799 - dneska jsem měla dobrej den), kolik dní zbývá do konce měsíce a dokonce kolikátého výzvu dokončím, budu-li pokračovat stejným tempem.

Jenom na jednu věc se netěším - až NaNoWriMo skončí.

Liebster podruhé

29. října 2013 v 16:04 | m.
Ukázalo se, že tu mám ještě jednu opomenutou nominaci od jmenovce M., jehož blog jsem sice začala sledovat poměrně nedávno, ale už se stal mým velkým oblíbencem, kterého bych si mimochodem dovedla velmi dobře představit v AK a snad bych mu i prominula tu stejnou přezdívku ;) Možná je to zase ta moje slabost pro divný a všelijak vybočující lidi, možná je to v tom, že fakt dobře a pravidelně píše a že se u těch jeho článků kolikrát chlámu nad tím, jak dokonale si umí udělat srandu sám ze sebe, a možná v tom vězí i jeho příjemnej minimalistickej design, přehlednost a inspirativní články s recepty na jednoduchá veganská jídla. Celkově je to prostě o něčem a je to dobře ochucený, takže mu nemůžu odmítnout odpovědět na jeho vlastní liebsterovské otázky, žeáno :)

Liebster Blog Award aneb yet another řetězák

28. října 2013 v 23:55 | m.
Už je to nějaká doba, co jsem reagovala na řetězák - málokterej mi už dneska přijde zajímavej, otázky se většinou opakujou a odpovědi tuplem. Ale zase když přijde vyloženě výzva, tak se tomu vyhejbat nebudu. Už nějakou dobu kolem mě poletuje cosi s názvem "Liebster Blog Award" a jak jsem si vždycky říkala, damn, proč mě nikdy nikdo k takovejm blbostem nenominuje, byla by aspoň sranda, a ono si to na mě dneska konečně sedlo a já byla konečně nominována jedním z nejčerstvějších nováčků v AK, Adamem Dildou. Nezabiju ho, jak se obával :) Naopak to využiju jako takový nakopnutíčko, jelikož mám pocit blogovacího záseku a potřebuju odseknout. Takže...


 
 

Reklama

The Puttytribe