challenge

Tak už jsem tady s tím vápnem, pane Werichu!, Vladimír Škutina

20. března 2013 v 12:19 | m.
Hergot lidi, málokdy namátkou sáhnu po něčem, co mě tak moc vezme, jako tahle miniknížečka s ilustrací tváře pana Wericha na obalu.

Pan Werich. Člověk by mu rád říkal prostě jen Werich, protože on to byl takovej hodnej strejda. Takovej úžasnej opravdovej člověk, takovej přírodní úkaz, co tu měl bejt ještě dvě stě let a furt by měl co říct a furt by měl ten kouzelnej dar popsat věci tak, jak doopravdy jsou, a rozumět, co se děje. On by se v naší době neztratil. Člověk by mu rád řikal Werich, protože on sám se nijak nepovyšoval a nikdy si nenechal říkat "Národní umělec" nebo co. Ale ono se mu prostě špatně říká jen Werich, on to byl prostě PAN Werich.

On mi hrozně připomíná mýho tátu. Takoví dva fousatí mudrlanti s brejličkama a přivřenýma očima, co by si možná rozuměli. Takovej ten dobráckej humor a hrátky s jazykem. Takhle si budu navěky pamatovat pana Wericha a tohle mám nejradši i na tátovi.

Proč bychom se netopili aneb Vodácký průvodce pro Ofélii, Zdeněk Šmíd

14. března 2013 v 23:08 | m.
Jak jsem tak uklízela v knihovně, padlo mi oko na tu drobounkou knížečku a vzpomněla jsem si, že jsem si vlastně slíbila, že si ji přečtu. A tak jsem si ji přečetla.

Vodáckého průvodce mi doporučil táta. Udělal to poté, co začali stejnojmenný seriál, tedy Proč bychom se netopili, dávat v televizi, a nám se to oběma líbilo. Je to totiž přesně jedna z těch věcí, které máme my dva mezi sebou, tedy táta a já, jako takové tajemství, jako bychom byli kumpáni v nějaké čertovině. Je to věc vodáků a my jsme vodáci. Možná už ne tak aktivní, jako dřív, já jezdím každoročně, ale táta už na řece roky nebyl a sám je přesvědčený, že už nikdy nebude. Ale pořád to má v sobě, to se neztrácí.

Vodácký průvodce překvapil hlavně v tom, že se vlastně moc nepodobal tomu seriálu. Ono by to hlavně asi ani nešlo, protože ta knížečka je vlastně úplně drobounká a valnou část textu zabírají vodácké písně (které jsem mimochodem nikdy neslyšela, nevím, jestli to je jen autorova tvorba nebo jestli se to někde má fakt zpívat, ale já to prostě nikdy neslyšela), a tak je tam málo prostoru na zápletku. Člověk z toho vlastně dostane akorát ten krásnej vodáckej pocit, jako by zrovna seděl u toho táboráku, čuchal ten kouř z pomalu hořícího dřeva a poslouchal praskání mísící se se zvukem kytary a s těmi několika hlasy, co se chytly při prvních akordech a snaží se vzpomenout si na slova "Dívky uplakaný".

Hluboké pastviny, Arthur C. Clarke

20. září 2012 v 20:24 | m.
A máme tu další příspěvek do čtenářského deníku a přemýšlím, že ty otázky nějak upravím nebo že to udělám nějak jinak, protože stávající osnova mě přestává bavit.

Jana Eyrová, Charlotte Brontëová

11. září 2012 v 20:41 | m.
Vida, ani ne týden a už mám další příspěvek, to se polepšuju, co? :)

Jana Eyrová, nebo spíš Jane Eyre, protože ty český překlady jmen mi dost dobře nejdou přes pysky, je už dost dlouhou dobu moje oblíbený dílo. Nevzpomenu si, jestli jsem to vlastně někdy četla, asi ne, ale kdysi dávno jsem to sledovala jako seriál, u babičky, ještě si na to matně vzpomínám, i když už nevim, která verze to byla. Vzpomínám si ale na ty pocity, co to ve mně zanechalo.

A pár let zpátky jsem objevila filmovou (nebo spíš seriálovou) verzi z roku 2006, která mi dokonale učarovala a nevěřila jsem, že by se to někdy dalo natočit líp. Viděla jsem to doposud minimálně osmkrát a ještě se mi to neokoukalo, přesto jsem se ale pár týdnů zpátky rozhodla, že dám šanci i nějaký další verzi - nebo přesněji řečeno, přišla jsem na to, že vůbec existujou i nějaký další verze. Načež jsem si přečetla recenze a vybrala si slibně vypadající verzi z roku 2011. Ach-můj-bože! Dokonalost! Zjistila jsem, že je o tolik hlubší než ta moje zamilovaná, že se o tolik líp věnuje detailům, že má o tolik zajímavější, syrovější postavy, no prostě slintala jsem slastí, když jsem tu přehlídku sledovala.

A pak jsem se rozhodla, že si prostě musim konečně přečíst tu knihu, abych věděla, která verze je přesnější a víc se váže ke knize a která je spíš hollywoodová. Na celé čáře vyhrála novinka z roku 2011, kde herci obvykle až na slovíčko přesně dělají a říkají to, co říkaly postavy v knize, je to mnohem souvislejší a mnohem míň melodramatické a já se prostě znovu zamilovala. No ale dost už o filmu, tohle má bejt o knize.

Kolébka, Arthur C. Clarke

6. září 2012 v 18:02 | m.
Ehm, ehm. Ano, já vim, tuhle kategorii doplňuju asi tak pravidelně jako mejdlo v koupelně, ale rušit se mi ji nechce. Rozhodně se nedá říct, že bych nečetla, právě naopak, teď přes prázdniny se u mě rozjela úplně šílená akutní knihofilie, ale tady do toho se musim nutit. No, třeba si na to časem trochu víc zvyknu a pak už to půjde samo. Jako třeba twitter. Neni to tak dlouho, co jsem zmiňovala, že si na něj furt nemůžu zvyknout. A teď? Darmo mluvit :D

Anyway, pro tentokrát jsem zase sáhla po Clarkeovi, po kterym teda sahám pokaždý, ale ne úplně všechny jeho věci stihnu dočíst v termínu. Ale teda Kolébku jsem stihla.

Cesta bílého jestřába, Eva Joachimová

11. června 2012 v 12:04 | m.
A zase jednou tu máme sondu do duše knihomola. Poslední dobou to za moc nestojí, protože i když si pokaždý naberu tři až čtyři knihy, stěží stihnu přečíst jednu. A já vim, že jsem slibovala, že se polepšim. Ale holt asi nepolepšim, neumim to XD

Cesta bílého jeřába se zdá být pouze jednou ze série více knih, podobně laděných. Zatím jsem o ně nezavadila, pokud ano, možná do nich i nakouknu, ale určitě je nebudu vyhledávat vědomě.

CBJ začíná slibně, několika dopisy, které autorka zasílá svému mentorovi a prosí o pomoc. Zdá se jí pořád jeden a týž sen, výjev z čínského prostředí, který si neumí vysvětlit. Způsob, jak je ta scenérie popsaná, mi pohladil duši, to byl skutečně příjemný kus čtení, ale to bylo bohužel asi tak všechno.

Smrt, Maurice Maeterlinck

12. dubna 2012 v 16:08 | m.
Ne že bych ji dočetla úplně celou, ale i těch pár kapitol mi dalo docela slušnou představu, o co se jedná, takže hurá do obnovování kategorie, na kterou jinak hrozně kašlu :) Přitom je to škoda, čtu furt něco, ale málokdy mě to zaujme natolik, abych o tom chtěla psát. No, co se dá dělat...

První, druhá a třetí vesmírná odyssea, A. C. Clarke

22. prosince 2011 v 9:37 | m.


Já vim, já vim, tuhletu challenge dodržuju asi jako všechna svoje letošní předsevzetí, ale jak se říká, lépe pozdě než později, takže přece jenom, směle do toho.

Předevčírem jsem konečně po dloouuhé době dočetla i třetí vesmírnou Odysseu. Ještě mi chybí jeden kousek ze skládačky a budu to mít za sebou celé, takže bych měla být schopná poskytnout o tom nějaký ucelený report, jenže ono mi to nějak moc nejde. Pravdou je, že Ráma mě prostě bavil víc. Ještě tak první Odyssea, tedy až poté, co jsem přelouskala nudný a nesmírně dlouhý úvod z minulosti, mě bavila a něco mi dávala. Dvojku jsem pak měla zatěžko si představit, a u trojky už moje představivost dokonale selhávala. Možná to je i tím, že jsem obojí četla velmi trhaně, trvalo mi dýl než měsíc přelouskat každou z těch knih, takže jsem ztrácela nit a každou kapitolu jsem se musela potýkat s tím, že jsem si nepamatovala, kdo je kdo. Jména postav mi splývala a pamatovala jsem si stěží Bowmana a Floyda staršího. Když se k tomu ještě přidal Floyd mladší, už jsem vůbec nevěděla, čí jsem, a jen matně jsem si vzpomínala, jaký je vlastně mezi těmi dvěma vztah. Prostě zmatek.

Pochopení zázraků života, Petr Uspenskij

4. června 2011 v 17:10 | m.
Já ani nevím, kde začít, protože tohle je prostě kniha, kterou nedokážu popsat, uvést, zhodnotit, zařadit ani nic podobného. A hlavně ji nedokážu postavit do řady k těm všem ostatním knihám, které jsem přečetla, protože je prostě úplně jiná.

Je to především kniha, kterou jsem prostě měla přečíst. Měla se mi dostat do ruky, a tak se mi do ní dostala. A když jsem ji začala číst, pochopila jsem velmi rychle, že mě čeká nejeden šok, protože tohle dílo mi dá do souvislostí věci, které už dávno vím nebo o nich tuším, ale neměla jsem v nich systém, nechápala jsem je. A ne že by to teď bylo jinak, pořád nic nevím, ale aspoň tuším, jak říká autor, že "někde něco je" a že to něco je tak strašně lákavé a správné, že to musím mít. Nebude to zítra, nebude to možná ani za rok, ale cesta, kterou kráčím, tam vede.

Připadá vám, že mi vůbec nerozumíte? No to je právě ono. Museli byste za sebou mít stejný kus cesty jako já, abyste pochopili nejen o čem píšu tady já, ale i o čem mluví Pochopení zázraků života. Protože to není četba jen tak pro někoho a rozhodně to není lehká četba, domnívám se, že je to spíš záležitost pro ty z nás, kteří už v tomhle směru kousek ušli a kteří tuší, jaké to je, kráčet po takové Čtvrté cestě. Bláboly? Možná. Ale líp vám to nepopíšu. To se musí vidět, zažít, procítit a pochopit :) A je taky, domnívám se, pravdou, že kdybych tu knihu dostala do ruky před pár měsíci, nedala by mi toho tolik co teď. Byla prostě správně načasovaná :)


Slepičí polévka pro duši, 3. porce (Jack Canfield)

26. května 2011 v 11:50 | m.
Už nevím, kde jsem prvně slyšela, že Slepičí polévka zahřeje na duši, ale od té chvíle jsem ji nosila v hlavě a v diáři s poznámkou "půjčit si a přečíst" a teď jsem to konečně udělala. Jaké to bylo? Skutečně hřejivé, místy až tak, že mě to zvedalo ze židle v náhle přišedší touze podělit se o ta kouzelná slova a zařvat "Vidíte? Hej, to je přesně ono, tohle si myslím!". Ale nějak nebyl nikdo nablízku. No, nevadí, od čeho mám ostatně ten blog? :)

 
 

Reklama

The Puttytribe