Plány, PF, předsevzetí

1. ledna 2014 v 22:46 | m. |  co se mi honí hlavou
Někdo mi to hrozně nepřeje a já se vůbec nemůžu dostat k psaní a hrozně mě to ubíjí. Snažím se o to už Štědrýho dne a prostě to nejde. Furt se děje něco jinýho a kdykoli to už už začne vypadat jako že budu mít volných alespoň pár hodin, prásk ho a zase někdo přijde na návštěvu nebo jdeme někam my. A mě už to vážně přestává bavit. Takhle jsem si tu dovolenou nepředstavovala. Vím, že ve výsledku asi budu ráda, že jsem těch tří týdnů (bože, kam se poděly?) náležitě využila a jen je neprozevlila, ale na druhou stranu bych právě to dost potřebovala, a z toho, že na to nemám čas a že mě svět momentálně totálně vláčí ze strany na stranu proti mé vůli, mi už kape na karbid. Jsem hrozně unavená a když jsem včera panu M. žehlila jednu jedinou košili, umdlévala mi z toho celá paže a já si nedovedla představit, co to bude za makačku, dostat se v Anglii zpátky do rutiny.

Všechnu tu uspěchanost se ovšem snažím využít a obrátit v něco dobrého. Už pár let si nehraju na předsevzetí, ani moc nebilancuju nad uplynulým rokem. Posledních pár let za to nestálo. Byly to vesměs dlouhé měsíce plné neuspěchů, menších či větších karambolů, únavného boje se systémem a neustálého pocitu prohrávání. Když už se mi přestal osud tak krutě vysmívat a věci začaly konečně docela šlapat, pořád mě na patře pálila hořká pachuť vědomí, že před rokem touhle dobou jsem horečnatě hlásala, jak budu příští rok zcela určitě v Anglii, a ono zase nic. Pořád jsem jen snila a ten sen mi čím dál tím víc unikal mezi prsty - a to se člověku přirozeně moc bilancovat nechce. A k čemu plánovat, když už teď vím, že se k tomu stejně zase nedostanu? Nějak jsem si v sobě vypěstovala určitou beznaděj a snad jsem i zlomila hůl sama nad sebou a přestala jsem se snažit o nějaké konkrétní plány a o klišovitá předsevzetí jako že letos zcela určitě zhubnu.

Naučila jsem se to dělat jinak. Nejen v prosinci a lednu, ale po celý rok se snažím soustředit na svoje priority a na dobrý pocit ze života i ze sebe sama. Je mi jedno, kam se vrtnu a co budu dělat, ale snažím se dávat si pozor na to, aby to bylo něco, co chci skutečně dělat a ne k čemu se jen nutím z různých důvodů. Ale takové věci si člověk musí poměrně často připomínat - aby si vzpomněl, že měl nějaký plán, co se mu líbil a co fungoval, ale že z únavy na něj zapomněl dohlížet, a na sebe taky. Proto si píšu tenhle článek jako připomínku, že jsem v těch posledních měsících trochu poztratila to svoje dokonalé štěstí a že o něj musím bojovat.


Letos se mi podařil tak obrovský skok! Po šesti letech jsem skutečně odjela na rok do Anglie a život tam mi na jaře, v létě a na podzim připadal jako pohádka. Na zimu se to s naším stěhováním nepříjemně zkomplikovalo a došlo i k dalším věcem, co mi zatížily hlavu a srdce, ale na tom všem se musí pracovat. Musím to zase nějak ošéfovat.

- Ashleigh mi nesmí dlužit peníze dýl než dva týdny. Nesmím jí to dovolit. Až se vrátíme a až přijde poprvé řeč na peníze, musím sebrat kuráž a říct jí, že mě to ohromně trápí a že se mi to vůbec nelíbí. Musím najít způsob, jak jí slušně sdělit, že je mi u prdele, jaké má kde problémy. Je naším zaměstnavatelem a je nepřijatelné, aby se k nám chovala takhle sprostě a nezodpovědně a nechala nás víc než tři měsíce čekat na peníze. De facto od léta v tom byl bordel a stresy s tím spojené sakra vážně nemám zapotřebí.

- Nesmím se nechat tak omezovat a nechat se stresovat našim soužitím tak jako dosud. Je to tam silně nepraktické, s tím toho asi moc neudělám. Ale něco málo by snad šlo. Možná by pomohlo omezit naše potravinové zásoby. Pan M. je v tomhle směru neuvěřitelný sysel a i když to na jednu stranu chápu, na druhou je mi bytostně špatně z toho, jak málo prostoru na sebe máme vymezeno a kolik ho zabírají štosy zásob. Myslím, že by bylo příjemné zkusit je omezit a zase jednou mít ve skříních a policích vybílíno. K tomu pocitu mě navádí i to, jak jsme to nezvládli před odjezdem a kolik se toho vyhodilo. Příště to chci zvládnout líp. A musím si v domě najít nějaké příjemnější místo na sezení a psaní. Hlavně někde mimo, protože bych raději co nejmíň používala k těmto účelům kuchyň. Jak to udělám s tou zimou všude, to nevím.

- Rozhodně potřebuju víc volného času. Už žádné neplánované uklízení u Victorie. Z jejího domu budu mít do konce života žaludek naruby a navíc mě vyloženě sere, jak s námi zametla co do peněz. Nenechám si srát na hlavu, chodíme k ní na office a na nic jiného nemám čas, nezájem. Musím být zlá a nakrást si pro sebe tolik času, abych si zase dovedla připadat odpočatě a jako že zvládám, ne jako že se řítím tunelem s rozbitýma brzdama. Totéž platí o Jo. Ještě úplně nevím, jak to udělám, ale celé svátky si hustím do hlavy, že musím jeden den u ní vypustit. Finančně to bude pecka rozdíl, ale vážně bych to měla udělat. Věřím tomu, že to udělá velký rozdíl. Jenže se taky bojím, aby ji to se mnou nepřestalo bavit, ty šachy machy s rutinou a rozvrhem. To mi ale může bejt jedno! Co je mi sakra po ní?! Je to hnusná, nepříjemná práce a mě to stresuje. Proč vůbec něco řeším?

- Až budu mít víc času, bude pro mě nejspíš ještě těžší se bránit Ashleighiným prosbám o nějaké extra práce, hodiny navíc a další, de facto neplacené službičky, v mém volném čase. Musím si začít velmi, ale velmi poctivě zaznamenávat naprosto všechno, co pro ni dělám, a taky naprosto všechny příjmy i výdaje. Bude to voser, hroznej voser, ale zároveň se na to těším. Už jsem to dělala prvních pár týdnů po příjezdu a teď toho bude mnohem víc na zapsání, ale chci vědět, kolik hodin pro ni namakám reálně a kolik mám skutečně volného času sama pro sebe. Nerušeného, to je taky podstatné. Nevzpomínám si, kdy jsem naposledy měla pořádné, ničím nerušené, skutečně jenom moje volno.

- Až tohle volno zase získám zpátky, vrátí se tvořivá a psavá. Teď jsem z toho všeho tak vystresovaná, že vůbec nemůžu psát. Leží mi to v hlavě den co den a neustále prožívám paniku z toho, že jsem přes Vánoce dala psaní pouhou pitomou půl hodinu. Furt tu bylo něco jiného a stejně tomu je už od konce listopadu, kdy se mi nepovedlo dokončit NaNoWriMo tak, jak jsem si plánovala, protože najednou začalo být hrozně moc práce. A to přece nejde. Nejen prací živ je člověk. A já nechci, aby mi těch dalších pár měsíců uteklo tak děsně rychle a abych během nich vůbec nijak nepokročila. Jsem šťastná, když tvořím nebo nějak kreativně se vyjadřuju. Psavě, fotograficky, hudebně, blogodesignově, to je jedno, ale něco z toho prostě musím dělat a vědomí, že jsem se k tomu už několik měsíců absolutně nedostala, mě vyloženě vyčerpává už samo o sobě. Stejně tak vědomí, že jsem v Novým rokem měla vážně v plánu tenhle blog uzavřít a spustit nový, ale nepodařilo se mi prostě najít čas na pachtění se s nastavením WP. Zatím to tam má spoustu chybek a nedokonalostí a i když už tam pár štěků visí, stojí to za houby, protože mě nebaví psát do něčeho nedodělaného.

- A taky se chci vážně vrátit na nějakou rozumnou pracovní úroveň, která mi bude umožňovat vůbec aspoň myšlenky na nějaký sport, na meditování, snad i proboha dokonce na čtení, prostě další z tisíců věcí, co mě dělají šťastnou a k nimž jsem se už nechutně dlouho vůbec nedostala. Je to vůbec možné, že jsem furt jenom pracovala nebo mi čas užírala nepohodlnost a nepraktičnost našeho bylení? Zjevně je a to je strašně špatně.

Na ten zbytek zimy v Anglii se vůbec netěším. Bude to teď nejspíš ještě horší než doteď a jen myšlenka na to, že cca za tři měsíce by se už mohlo začít vracet jaro, mě teď bude držet při životě. A taky budu mít asi dost napilno s přemýšlením, co bude dál, neboť v dubnu se budeme muset vrátit domů na otočku kvůli pojištění, a pak přijde čas na lámání chleba a řešení dost důležitých věcí.

Strašně se těším, až se ten blázinec, co přišel se zimou, zase nějak uklidní a věci se snad vrátí do vcelku příjemné pohody, v níž byly předtím. Abych zase mohla vnímat, co se kolem mě děje. Příjemně žít. Mít čas na maličkosti jako dát si fakt dlouhou koupel se solí a nemuset myslet na to, že už bych měla vylézt a jít něco dodělávat, než bude moc pozdě a bude třeba jít spát. Nebo ten luxus moct si jít lehnout dřív! S vědomím, že už nemám nic akutního na práci a že prostě můžu.

To všechno jsem teď ztratila a chci to zpátky, a tak si do nového roku přeju, aby se mi to podařilo rychle získat zpátky a aby se zase všechno usadilo do nějaké příjemnější a mnohem méně bláznivé polohy. Všechno souvisí se vším. A štěstí se musí umět vyjít naproti. Už abych zase měla čas se jen tak v klidu, tichu a míru nadechovat a uvědomovat si, co všechno mám a jak se mi v roce 2013 dařilo! Byl to báječnej rok, byl to boj a pořád je, ale mám pocit, že ten příští bude zase hlavně ve znamení snahy udržet si ve všem rovnováhu a neztrácet ji pod náporem bláznivějších a mnohem pracovnějších měsíců. Balanc. Vyrovnanost. Tam někde mezi pilnou prací po půlku dne a poklidným večerem u krbu či knížky je to moje štěstí. Tak ať ho v příštím roce tak snadno nepouštím z dohledu, a vám přeju samozřejmě totéž ;) Ať je nový rok inspirativní a ať v něm věci a lidi dávaj smysl.

 


Komentáře

1 saorisse saorisse | Web | 2. ledna 2014 v 1:55 | Reagovat

Tak nejdřív bych chtěla okomentovat tvůj styl psaní...máš to krásně čtivý. :)
Je škoda, že sis zatím pořádně neodpočinula, ale snad to ještě stihneš. Můžeš mít opravdu dobrej pocit z toho, že jsi volno neproflákala. :) O mně se tohle říct nedá. :D
Na rok do Anglie, no tyjo, vždycky obdivuju ty, kteří se vydají do ciziny na tak dlouhou dobu. Ale au-pair bych chtěla taky vyzkoušet...jen na kratší čas a do Německa nebo Rakouska, protože se zaměřuju na němčinu.
Ať se ti splní přání do Nového roku. :)

2 m. m. | E-mail | Web | 2. ledna 2014 v 13:01 | Reagovat

[1]: Dík za pochvalu :)

No musím si odpočinout trochu v lednu, když to nevyšlo o Vánocích.

Aupaiřina je dobrá zkušenost, určitě směle do toho ;) Pro případné dotazy a inspiraci mohu doporučit na FB forum "Au-pairs In...". Tam se schází operky z celého světa a je tam spousta odkazů na užitečné stránky, FAQ a tak.

Dík, tobě taky 8-)

3 Eli Eli | Web | 2. ledna 2014 v 14:47 | Reagovat

Mrzí mě, žes neměla přes Vánoce ani chvilku klidu. Já bych je prostě vyházela, a nazdar. Uspořádala bych dvě, max. tři, společné posezení, a nazdar. Copak ti lidi neví, že tě v Anglii věčně sdírají z kůže nad rámec, a ještě za to třeba neplatí?! Dej si jako předsevzetí příště se se všema neštvat. ;)

Držím palce, ať v roce 2014 najdeš tu svou vysněnou rovnováhu. Ať se ti daří lépe, a ať máš dost kuráže na vyjádření svých nespokojených názorů, co se práce týče. :-)

4 m. m. | E-mail | Web | 3. ledna 2014 v 14:52 | Reagovat

[3]: Tak tady šlo hodně i rodinné návštěvy a třeba starý známý, co přišli de facto za našima, ale já je taky roky neviděla, tak přece nebudu celej večer dělat, že tu nejsem :)

No, nemůžu si stěžovat, že bych viděla málo lidí nebo tak. Jen člověka mrzí, jak děsně to uteklo, ale ruku na srdce, uteklo by to stejně. A kdybych neměla co dělat, dost času bych ztratila odpočinkem u původních sérií DW a to bych pak byla docela nasraná taky :D Asi si nevybereš.

Dík za přání, všechno se to bude hodit :-D Taky ti přeju, ať ti všechno vychází a všechno šlape, jak má :)

5 Bels Bels | E-mail | Web | 3. ledna 2014 v 21:27 | Reagovat

Vůbec mi o tom stresu a všem nemluv. Děsí mě, že v pondělí jdu zase do té hnusné práce a všechno, stres, únava, nestíhání, nespokojenost, vše se zase vrátí.
Též doufám, že si tohle všechno vyřeším, že snad chytnu fleka jinde (ale z čeho má člověk jen s maturitou a bez praxe asi tak vybírat, že...) a zase budu moct trošku klidněji dejchat a hlavně mít sílu pro to všechno, co bych chtěla. Protože zrovna ta mi chybí asi nejvíc, cíla a energie ;)
Hodně štěstí v tomhle roce, m. Ať se vše daří a hlavně ať stále víš, co dál :)

6 Jindra Jindra | 3. ledna 2014 v 23:01 | Reagovat

[4]: to snad ne, sledování oblíbeného seriálu považuješ za ztrátu času? Čas nemusí být neustále vyplňován prospěšnou činností. Člověk není robot. A účastnit se návštěv, když vyloženě o ty lidi nestojíš, není povinnost. Já si z toho hlavu nedělám. Pozdravím je, prohodím pár vět a jdu si po svým...

7 m. m. | E-mail | Web | 4. ledna 2014 v 8:09 | Reagovat

[6]: Je to ztráta času, když máš deset jinejch věcí, co potřebuješ udělat a který narozdíl od čučení na seriály docela spěchaj.

Já o ně stála, to je ten problém :) Byli to i moji známí, moje vzpomínky. Jenže jsem s nima prostě nepočítala, tak mě krpet štvalo zjišťovat to všechno za pochodu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
The Puttytribe