Jestli se těším domů?

9. prosince 2013 v 0:14 | m. |  Z deníku au-pair
Osm dní!! Už jenom osm dní!!

Nemůžu tomu uvěřit. Celá ta věc s návštěvou doma na Vánoce mi doteď připadala hrozně snová a jaksi... nereálná, a teď, když se to raketovým tempem blíží, mi to připadá úplně bláznivý. Člověk se začne pomalu přelazovat do domácího módu, do českého, a všechno tady mu připadá o něco bláznivější. A už teď vím, že až zas budu tam, všechno to vyprávění, prohlížení fotek a snahy přiblížit lidem doma, jak žiju tady... zase mi bude připadat nereálná Anglie. Jako by ty dva světy nemohly koexistovat vedle sebe. Člověk nemůže patřit do obou. Jsou oddělené nepřekonatelnou kulturní bariérou, nejde je sloučit, každej je úplně jinej - a přitom se z jednoho do druhýho můžete pohodlně dostat za dejme tomu tři hodiny (i s cestou na letiště). Dyť to je jak jet někam do Brna! To přece kurně vůbec neni daleko! Dyť to bych mohla jezdit třeba každej den. Tak jak je možný, že je to od sebe tak strašně daleko?


Jak já se těšim na ten kulturní šok. A na to všechno, co bude znamenat bejt doma. Prázdniny. Skutečná dovolená, víc než dostatečně zasloužená po osmi měsících dřiny v tomhle snovym blázinci. A hlavně po těch bláznivejch Vánocích. Moje obavy z Vánoc asi nějak převážily moje těšení se na ně - letos jsem teda stresu z dárkování totálně propadla, kam se hrabe moje loňská pohodička - což způsobilo, že čím víc se přibližovaly, tím víc čas letěl, a najednou je to prakticky tady! Už jen poslední týden na poslední shánění dárků (fuj, je to možný, že ještě furt nemáme hotovo?), balení a loučení se (Ashleigh nám hodlá uspořádat předvánoční posezení s obědem a zdobením fakt etrémně kurva velkýho stromu :D), a frčíme na Gatwick.

Vana. Teplá voda kdykoli během dne a na jakkoli dlouho. Normální kohoutek - jeden! Místo, kde jsem skutečně doma, mám tam svůj dokonalej ikeáckej nábytek s lehoučce otevíratelnými šuplíky :D, svou vlastní postel s normální dekou velikosti na jednoho člověka (!), svůj stolní počítač, co se nemusí každou chvíli strkat do zásuvky a nabíjet, normální kancelářskej stůl s výběrem několika počítačovejch židlí - všechno ve správné výšce!, teplo, který je hlavně všude stejný, včetně předsíně, kuchyně a koupelny, moje čindy a čerstvý kotě, co se asi bude jmenovat Rory (tak nějak jsem doufala v Doctor Who referenci, ale ona je to nakonec holka, tak to spíš bude Gilmore's Girls reference, ale nevadí :D), moje knížky a věci, spousta oblečení, co jsem ho osm měsíců neviděla, takže to bude jako objevovat dávno zapomenutej světadíl, český jídlo, rohlíky a chleba, normální tuhý máslo v kostce (který se musí nechat změknout a neni slaný, to bude fakt nezvyk - ne že by se tady takový nedalo koupit, ale prostě mám ten mazlavej Lurpak radši), kupovaný vajíčka, naše bláznivý vánoční ozdoby ve stylu "každej pes jiná ves", moje vlastní povlečení do postele, froťák a chlupatý bačkory (kam se hrabou crocsy. Je to báječná bota, ale prostě to neni tak domácký, když v tom furt chodíte ven. V bačkorách ven nepůjdu), moje čakrová svíčka, bábovka, bramborák, španěláky, uhlířina a další kvanta věcí, co si rozhodně vydupu, řízek s bramborovym salátem a Štědrej večer strávenej s rodinou u jednoho stolu, kde se sejdeme vždycky tak akorát na ten jeden večer, nějaký to dárkování, hodně objímání a nezdravá dárka dojetí, naprostá neexistence nutnosti cokoli dělat nebo kamkoli jít, absolutní svoboda vstávat, kdy chci, a se zbylým denním časem dělat naprosto co chci (čili že nic, odpočinek, relaxace, hraní Mafie a Sims a snad i tvoření, a to všechno naprosto neomezené hodinou, kdy musím jít zase ven makat), čajovnový sraz a Silvestr s mojí bandou, snad pečení cukroví s babičkou, možná pečení vánočky s mámou, rozhodně vybírání stromku a zdobení, naše rychlovarná konvice a mikrovlnka a báječnej novej toustovač/paninovač, co jsme koupili vloni a zatím jsem si ho moc neužila, yellow label čaj z nějakýho mýho vlastního velkýho hrnku, možná Nesquik z mý krásný malovaný mističky z Cambridge (nebo to byl Oxford?), atd. atd. atd.

Osm měsíců je už vážně dlouhá doba. Mám se tady dobře, ale nic tu vlastně neni moje. Mám to jen propůjčený a mnohdy za dost svazujících podmínek. Neni to domov. A ty věci, co jste vždycky měli doma... bez nich se to dá chvilku vydržet, zvyknout si, a vlastně vám až tak nedochází, jak moc vám chyběj, ale teď, když se ty Vánoce blížej, čím dál tím víc takovejch maličkostí mi vyplouvá na povrch paměti a já se čím dál tím víc divím, na co všechno jsem zapomněla.

A strašně se těšim, až to zase budu objevovat. Tři tejdny ve svý vlastní posteli. Kurně, to budou Vánoce jak maj bejt!


Takhle nějak se na to tvářím. Mama, I'm coming home... 8)
 


Komentáře

1 Guizmo Guizmo | Web | 10. prosince 2013 v 8:46 | Reagovat

Cestovatelův život časem zmáhá, ten pocit, že mám doma sporák a židle a všechno je super. Budu si muset taky pořídit nějakou fanšálu... Třímetrovou xD

2 M. M. | Web | 11. prosince 2013 v 14:11 | Reagovat

Hraní Sims :D
Ta fotka je super, fakt jako kdybys běžela :D Jde vidět, že se domů vážně těšíš, ten popis u mě vyvolal správnou domácí "atmošku" :D
A je pravda, že ten rozdíl je strašně velkej, když člověk odněkud přijede z ciziny... a pak se vrací zpátky. Vlezeš do letadla a vystoupíš najednou v jiným světě, navíc to umocňuje to, že z letadla často prdlačku vidíš, takže tu změnu nemůžeš sledovat tak nějak... "postupně" :)

3 m. m. | E-mail | Web | 11. prosince 2013 v 14:28 | Reagovat

[2]: Tjn, ovšem tentokrát poletím aspoň na dvojsedadle s přítelem, takže konečně budu moct čumět ven pořádně. U okýnka teda asi bude on, letí poprvé, ale přes cizí lidi se nemůžeš ani naklánět, ani přes ně koukat - posledně, když jsem takhle koukala přes nějakou holku, strašně nepříjemně na mě čuměla, až jsem se jí chtěla zeptat, jestli jí to neni neslušný :-? Několikrát jsem po ní střelila pohledem, ale vůbec jí to nevzrušilo. Takový lidi jsou fakt radost.

4 Brabikate Brabikate | Web | 11. prosince 2013 v 19:51 | Reagovat

Až jsem si nějak víc začala vážit své vlastní postele, když to čtu. Těším se na Vánoce a umím si představit, že ty asi ještě mnohonásobně víc. Tak ti přeju, ať se nic napokazí a všechno je krásně svátečně vánoční... :) Mimochodem, ta fotka je skvělá!

5 Edona Edona | Web | 11. prosince 2013 v 22:04 | Reagovat

V Anglii jsem zatím byla jen jednou a doufám, že ne naposled. Tehdy mi bylo tak 13náct a já měla sny o životě tam. Nějak mě neopustily, pořád se šrotím a hlavně šporuju, jak se říká. :D Musí to být super, bydlet tam. PS: Ta fotka je boží! HP nezklame. :-)

6 M. M. | Web | 12. prosince 2013 v 10:56 | Reagovat

[3]: Jn, taky nechápu lidi, co si celou cestu čtou/čumí do elektroniky/spí, ale když se přes ně chceš alespoň maličko podívat, okamžitě zvednou hlavu a střelí po tobě pohledem typu: "Nečum! Moje okno!", ale přitom z něj vůbec sami nekoukají! Nevim, pokud bych si celou cestu chtěl číst a viděl bych, že člověk vedle mě se natahuje jak surikata, aby viděl, tak se ho zeptám, jestli si nechce vyměnit místo, ne? Nebo se alespoň zamáčknu víc do sedačky, aby viděl, a ne že se připlesknu přes celý okno prostě.. :D

7 m. m. | E-mail | Web | 12. prosince 2013 v 15:05 | Reagovat

[6]: Přesně, tyjo! Ta holka i její máma na mě koukaly jako na debila, a přitom se obě za celou cestu z okna podívaly jednou, a to ještě takovym dost otrávenym, nezáživnym pohledem. Tak doprdele! Se neseru k okýnku, když mě to nezajímá, ne? :D

Ale to jsme holt my logický a ohleduplný lidi. Spoustě lidí takový, podle nás základní, věci vůbec nedocvaknou.

[4]: Hh, dík za přání a pochvalu panu M. vyřídím :) Šikovně to chytil, na to, že jsem přitom vyskakovala.

[5]: Bydlení tady určitě má svoje přednosti :) Ale lepší by asi bylo bydlet tu ve vlastním, než u někoho. Teď v zimě si rozhodně v tom obřím, cizím, nevytopenym baráku nelibuju :-? Nezbyde mi než doufat, že se to tu brzo prodá a půjdeme do jinýho, kde zase budeme mít vlastní kousek, a nebo že se nová nájemnice z annexu vystěhuje a Ashleigh nám ho vrátí. To by bylo fajn 8-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
The Puttytribe