Prosinec 2013

Štědrovečerní, no, spíš štědronoční bilanc

25. prosince 2013 v 0:52 | m. |  Z deníku au-pair
To je k nevíře, jak rychle jsem sklouzla ke starému spánkovému režimu a vůbec způsobu života! Sedím u svého pc stolu, blíží se půlnoc a vedle mě voní stromeček obsypaný barevnými světýlky a notnou dávkou ozdob všeho druhu. To je totiž taková naše domácí specialita. Vždycky jsem si myslela, že to je normální, pomalu každá ozdoba jiná, osamělé kousky z možná kdysi dávno existujících sérií, jedna série slaměných, jedna kouliček (každá jiná), jedna zvonečků (překvapivě shodných), nějaké papírové, co kdysi vyráběla máma, snad ještě když byla malá, pak papírové minidárečky - matně si vzpomínám, že u jejich výroby jsem snad i byla, ale bože, to už je let! A pak dlouhé ozdoby, pár ptáčků a pár dalších osamocených kousků s příběhem, který si rok od roku pamatuju míň a míň. A samozřejmě řetězy a světýlka a stará špička - kdoví, co se stalo s tou novější, nepamatuju si, že bychom ji rozbili. A všechno je to takové svým způsobem přeplácané a trochu moc, ale na druhou stranu je to absolutně krásné a já si to neumím představit jinak.

A pak vidím fotky stromků, co lidi sypou na facebook, a říkám si - to je jako všechno? Taková ubohá košťátka s jedním jediným setem ozdob v jedné barvě, rovnoměrně rozmístěných po těch několika větvích... to jim jako stačí? Kde je v tom ta vánoční štědrost? Kde je ta nepřekonatelná vůně jehličí a jak krásné je tu chundelatou jedličku hladit. Vážně si neumím představit Vánoce bez toho. A to už vůbec nezačínám o stromech umělých.


Acceptance - dialog

19. prosince 2013 v 15:10 | m. |  poesie
Už dlouho tu nebylo nic pro Klub Snílků a dneska mám zrovna takovou snovou náladu, tak snad se bude líbit. Iluze stá sedmá :)



Skláním se před tvou výsostí
ty modrý zázraku z nebes
já přišel jsem k tobě s hrdostí
a tys řek' mi:"Tak za mnou nelez!"

A naučils mě, jak se kát,
před čím prchat a kdy se smát
a mé srdce znovu začlo plát
a s hlavou plnou moudrostí

jsem teď hoden, tvoje svatosti!

.

Nestůj tu hloupě, pojď už dál
tvůj příchod jsem tak rychle nečekal
tvá pokora, vítězství nad zlým chtíčem
nechť je ti od ráje správným klíčem
ať najdeš tam, cos měl za ztracené
a pochopíš správně, co je cenné

tak nestůj tam hloupě, pojď už dál!

.

Odjezd domů na Vánoce a jak jsme dorazili

18. prosince 2013 v 23:43 | m. |  Z deníku au-pair
Tak jsme dojeli! Nevím, jak jsme to zvládli, ale jsme doma.

Ani nechápu, jak k tomu došlo. Před odjezdem se všechen čas jakoby zhustil a narval do úzkého tunelu, jímž jsme profrčeli závratnou rychlostí, kufry a věci za náma letěly, všechno kolem se rozmlžilo a div jsme si neurazili hlavy o strop. Neděle byla takové oko hurikánu, kdy jsme si užili docela příjemnou pohodu a skoro až vánoční atmosféru, a v pondělí to přišlo. Ráno jsme šli makat s tím, že v jednu skončíme, jdeme balit a kolem čtvrté že vyjíždíme. Jenže za pár hodin přišla Ashleigh s komplikujícími informacemi. Nigel, který nás měl odvézt na Gatwick, si prý hnul se zády a nemůže pořádně řídit. To bych ještě chápala. Ale jak jsme se od téhle informace dostali k tomu, že ve dvě hodiny musíme všichni vyjet do Hovu, odkud nás pak za blíže neurčenou dobu Nigel na ten Gatwick doveze, to jsem doteď nepochopila.

Každopádně jsme se na sebe s panem M. podívali a zachvátila nás oba panika. Museli jsme okamžitě skončit a jít pakovat. Balení samozřejmě nebylo to jediné, co jsme museli stihnout. V našem pokoji byl bordel jak po výbuchu a my to všechno museli uklidit - a vyluxovat, neboť koupelna byla plná vlasů od ranního stříhání. A do toho lux přestal sát, protože měl plný pytel a nový jsme neměli. Vyluxovala jsem to z posledních vysavačových sil, a úklid proběhl dost nedokonale, jen aby se neřeklo. Snad to tam nikdo nebude moc kontrolovat, ostatně nemají tam co dělat, herdek, to je náš pokoj.

Na poslední chvíli jsme se rozhodovali, co s sebou a co na sebe. Co se nevešlo, muselo zůstat. Na poslední chvíli jsme hledali spoustu věcí po domě. Na poslední chvíli jsme v běhu likvidovali zbytky jídla, vyklízeli naši ledničku (umýt jsem ji už nestihla), dělili její obsah na to, co se dá králíkům, co přežije tři týdny v Nigelově lednici (neboť naši Ashleigh potřebuje), a co si může někdo vzít, pokud to bude chtít. Tušili jsme, že u Ashleigh v Hovu ještě budeme mít čas kufry přerovnat, víc zploštit, abychom prošli kontrolou rozměrů, a leccos snad i ještě sníst (i když chuti zrovna v tom spěchu moc nebylo), a tak jsem část jídla zabalila s sebou. Na poslední chvíli jsme se loučili se zvířaty a uklízeli naši kuchyňku. Lepili igelitové sáčky, aby nepřesahovaly dvacet centimetrů - na tekutiny, co budeme mít v kufrech a co musíme odevzdat zvlášť. Všechno to bylo hektické a nepříjemné. K obědu jsme stihli jen polévku a ani tu jsme si nesnědli v klidu u Big Bangu, neboť do nás furt něco krafala a ještě nás úkolovala. A do toho s námi samozřejmě v posledních pěti minutách musela řešit peníze, které nám slíbila vrátit do našeho odjezdu. Vrátila, splatila skoro všechno (spletla jsem se přitom v počtech, ale naštěstí ne o moc), ale ještě mě stihla nasrat požadavkem, abych prý pro ni sepsala list veškerých peněz, které nám dala přibližně od července. Že prý to bude potřebovat pro bývalého manžela, neboť po něm bude chtít půlku těch peněz. Nezmohla jsem se na to, abych jí vynadala do krav, že mi pokaždé, když jsem se jí ptala, bude-li ty papíry chtít, řekla, že ne. Všechno jsem to vyhazovala a dám dohromady tak maximálně co nám měla dát od října, dřív asi ne. Tohle si totiž nikam nepíšu, k ničemu to nepotřebuju. A ona si teď najednou vymyslí... no nakopala bych ji do řiti, vážně jo! Nevím, jak to mám sakra dát dohromady. Nejspíš nedám.


Správná vánoční perspektiva

15. prosince 2013 v 21:13 | m. |  Z deníku au-pair
Člověk si potřebuje občas připomenout, o čem ten život je, i ty Vánoce. Nevím, jestli je to vyloženě vánoční duch, ale něco je tu dneska zásadně jinak. Nikdo po nás nic nechtěl, nemuseli jsme vstávat, v domě bylo už od včera několik lidí navíc (pár jich tu ještě je), a tak si tu člověk připadal víc jako že tu má co dělat, a ne jen že je tu patý kolo u vozu.

Kolem poledne se rozjelo zdobení stromu, blbli jsme u toho, zpívali, tancovali a natáčeli videa, odpoledne Ashleigh uspořádala pozdní oběd s pečeným kuřetem, bramborama, nějakou tou zeleninou a typickým anglickým vánočním dortíkem, kterému se říká christmas pudding a je nesmírně sytej, napěchovanej ovocem a lepkavej. A taky v něm byla dvojitá dávka brandy, kterou se polévá, aby se mohl pro efekt zapálit, a která byla dvojitá proto, že napoprvé to pan M. nestihl vyfotit.


Zima, práce a náběh na angínu

12. prosince 2013 v 10:29 | m. |  Z deníku au-pair
Čtyři dny zbývají do odjezdu a mně se dneska špatně spalo. Šla jsem spát s krkem bolavým - rozbolel se jako na povel včera během dopoledne a k večeru už jsem měla celkem jasno v tom, že to bude angína, tak jsem do sebe kopla šumák a pár vitamínů, ale vidím to bledě - a naše patro vydává rádo všelijaké strašidelné zvuky, hlavně teda když jsem sama v pokoji (jestli ovšem fakt jsem...), což jsem každý večer, protože pan M. chodí spát pozdě, takže se tam vždycky večer bojím. To člověku nedovolí jen tak usnout a pak má živé sny. A do toho jsem se pořád budila. A do toho mě chytala panika a rozjíždění mozkových závitů, kdy jsem se snažila vymyslet, kam do těch posledních dvou pracovních dnů (a případně odjezdového pondělí) vmáčknout registraci k doktorovi a objednání se na schůzku. Protože doma, jak mě večer báječně trklo, si k doktorce bez pojištění opravdu nedojdu. Tři týdny s týdenní angínou a o antibiotikách bych zvládla s přehledem, však se můžu konečně pořádně vyležet a těch pár dní tomu klidně obětuju. Ale tři týdny s angínou neléčenou? Nechci, aby se to se mnou táhlo jako v Itálii :(


Jestli se těším domů?

9. prosince 2013 v 0:14 | m. |  Z deníku au-pair
Osm dní!! Už jenom osm dní!!

Nemůžu tomu uvěřit. Celá ta věc s návštěvou doma na Vánoce mi doteď připadala hrozně snová a jaksi... nereálná, a teď, když se to raketovým tempem blíží, mi to připadá úplně bláznivý. Člověk se začne pomalu přelazovat do domácího módu, do českého, a všechno tady mu připadá o něco bláznivější. A už teď vím, že až zas budu tam, všechno to vyprávění, prohlížení fotek a snahy přiblížit lidem doma, jak žiju tady... zase mi bude připadat nereálná Anglie. Jako by ty dva světy nemohly koexistovat vedle sebe. Člověk nemůže patřit do obou. Jsou oddělené nepřekonatelnou kulturní bariérou, nejde je sloučit, každej je úplně jinej - a přitom se z jednoho do druhýho můžete pohodlně dostat za dejme tomu tři hodiny (i s cestou na letiště). Dyť to je jak jet někam do Brna! To přece kurně vůbec neni daleko! Dyť to bych mohla jezdit třeba každej den. Tak jak je možný, že je to od sebe tak strašně daleko?


Opouštím ten paskvil, co si říká Autorský Klub

4. prosince 2013 v 19:59 | m. |  Pár slov k Autorskému Klubu a Blogu
Myslím, že mohu s klidem říct, že jsem se snažila. Do AK mě přijali v září před třemi lety a od té doby jsem dělala psí kusy proto, aby za to můj blog stál, a taky jsem se rozhodně pilně účastnila klubového dění. Z vlastní vůle a chuti jsem tu a tam spisovala vlastní verzi Kladiva na AK blogery v návaznosti na nesmrtelnou Kittanyu (po níž jsem pojmenovala kotě), šířila jsem slovo Krutomluvovo a AK jsem tři roky vyloženě žila, protože ty základní ideje, na nichž vznikl, naprosto nemají chybu a archivy klubového blogu jsou mi dodnes blogerskou biblí, inspirací a kodexem, jímž se řídím.

Ale už to není ono. Už dlouho ne. Z Klubu se dávno stal paskvil, výsměch a prapodivná organizace pofidérních kvalit, ještě pofidérnějších pravidel (která nikdo nezná a na něž se beztak naprosto nehledí) a úplně nejpofidérnějšího chování k jejím vlastním členům, na jejichž názoru by snad mělo záležet především, ale bohužel kužel, nezáleží na něm vůbec.

Už dávno mě nebaví bojovat za ideály a krásné myšlenky, když bojuji sama a proti tak zvané vyšší moci, která by to měla dělat sama, ne to nechávat na druhých a určitě ne to naprosto ignorovat, ba i bojkotovat.

Kdo má oči, dávno ví, jak to s tím klubem je a za jak málo dnes stojí věci, které na něm kdysi byly tak lákavé. Dával prostor k vlastnímu blogerskému růstu, prostor pro názor a vlastní tvorbu, vedl za ruku, pěstoval kvalitu a zdravou konkurenci a nenásilně zvyšoval laťku a vedl lidi k pevnějším morálním zásadám ohledně blogování. Nabádal, abychom měli na paměti, že píšeme pro čtenáře a nejen pro sebe. Abychom měli úctu především k těm, kteří to budou číst, a ke všem svým kolegům, kteří mají taktéž místo vedle nás.

Žel Uchu už delší dobu mám pocit, že to není AK, co se snaží upevňovat blogerské morální zásady ve mně, ale že je to právě naopak. Že to já kážu Krutomluvovy vize o tom, jak má vypadat autorský blog, to já obhajuji Kittanyino Kladivo a nutnost neustálého dohlížení na dodržování pravidel psaných i nepsaných, jaksi logicky plynoucích z myšlenky klubu samotné, to já ukazuji prstem na blogery, kteří by se za starých poměrů do tak prestižního klubu vůbec nedostali, to já pomáhám Destinateovi s kutím blogerského vkusu a citu pro příjemný, funkční design (za tu rubriku mu nesmírně děkuji, ta jediná má v AK skutečný smysl a jediná běží v duchu základní myšlenky pracovat na sobě a být vždycky o něco lepším blogerem, než jakým jsem byl včera) a od rána do večera po mailech pomáhám těm, na něž se v nečekaně žádaném DP nedostalo a kteří si neví rady, kudy kam.

Chci, aby byla jedna věc jasná - vím, že mám citlivé ego a že ho leccos polechtá a leccos pobouří, i když by nemělo. Vím o tom a pracuji na tom, ale ať se na to dívám z jakékoli strany, dlouhodobá zkušenost mě přesvědčila, že současný Autorský Klub mi už nemá co nabídnout, a pokud mně není dovoleno nabídnout něco jemu a realizovat věci, o něž přitom převážná většina členů v diskusích vysloveně žadoní, pak moje členství v něm naprosto postrádá smyslu.

Proto následuji příkladu mnohých mnou a nejen mnou obdivovaných a uznávaných blogerů, následuji zejména nejčerstvějšího příkladu jedné ze skutečných dosavadních hvězd na potemnělém nebi AK, Metteorwy, a opouštím AK ve stavu zbídačelém, zlomeném a spíš uměle (a špatně) udržovaném při životě, v naději, že jednoho dne se do jeho vedení vrátí síla, charakter, úcta k členům a sobě samému, setrvalost v názorech, profesionální ale také lidský přístup a především selský rozum a spravedlnost. Odcházím v naději, že tomu jednou někdo vrátí lesk a slávu a hlavně smysl, který to dávno pozbylo. AK už nemá žádnou, ale naprosto žádnou úroveň.

-

Mám ovšem velkou prosbu k vám všem, kteří jste mě doposud rádi vídali na titulce a i nadále stojíte o historky a povídání z Anglie, o plky o meditaci, minimalismu a životním štěstí, o kočkách, kradení hrnků ve Starbucks a dalších blbostech :D Zůstaňte se mnou a sledujte mě dál přes Bloglovin, je to snadný jak facka a nebudete tak muset mít strach, že vám něco unikne ;) Jen tak báj d vej: Ještě nějakou dobu se zdržím na stávající adrese, ale a s koncem roku, bude-li o Vánocích tolik času, jako si slibuju, nejspíš dojde na stěhování Phoenix Rise jinam, za lepším.

Neboť už nechci být ovečka ve vašem stádu, raději budu vlkem v temném lese.

A s takovými úkazy, jako je jakási bionditidní rádobyblogerka, pokoutně a sprostě vrácená do klubu zcela proti vůli jeho členů, se o své dobré publikum opravdu dělit nebudu. Už nikdy.

Minimalistův vánoční manifest za zrušení stresu

3. prosince 2013 v 22:35 | m. |  co se mi honí hlavou
Každej rok, už je to tradice, píšu před Vánocema článek, hlavně pro rodiče a další nejbližší, aby věděli, co mi maj dávat a co ne. A každej rok je to pro mě o něco těžší, protože se ze mě stává čím dál tím zabejčenější minimalista a čím dál tím míň toho pro sebe potřebuju a chci.

Jsem v podstatě spokojená s tím, co už mám, naopak mě tísní pocit, že toho mám až moc. Hlavně moc oblečení, který ještě musim nějak vyřešit (přes votoč se mi to nepovedlo, budu se muset zasnažit nějak víc), a určitě moc různejch serepetiček, který jsem kde posbírala, dostala a podobně a který kolem mýho vkusu bohužel ani neletěly - a nebo jsou sice hezký, ale já je prostě k ničemu nepotřebuju.

Kudy chodim, tudy provádím revizi a podrobuju všechno, co mám, zkouškám smysluplnosti a zásluh. Uvažuju, co mi to přináší, a když nic moc nebo mě to dokonce svazuje, chci se toho v první řadě zbavit, než budu nabírat cokoli jiného. Dostávat dárky, když ještě nemám zredukované položky, které mě trápí a jichž se chci zbavit, ve mně vyvolává úzkost.

A tak hlásám: s dary pro mě si starosti nedělejte.

Já jsem báječná osoba, pokud jde o to, co mi dát k Vánocům, k narozeninám nebo čemukoli jinému. Já jsem totiž hrozně nenáročná. Nehledím na cenu a moje měřítka nemají nic společného s tím, kolik člověk za svůj dárek pro mě utratil. V životě by mě nenapadly myšlenky jako "no, to se moc nepředal". Prostě ne. Vůbec to v hlavě nemám. A jsem ráda, když za mě nikdo neutrácí a když se hlavně nikdo k ničemu nenutí. Jsem tisíckrát raději, když mi osoba mně blízká nabídne dobrou masáž, vlastnoručně uklohněnou domácí večeři, i kdyby nevalného výsledku, nebo jinak příjemný zážitek, který by běžně uvažující člověk za vánoční dárek neoznačil, a přitom přece splňuje ten pravý účel jakéhokoli dárku - potěší.

Obzvlášť cenný je pro mě dar něčího času a něčích schopností. Snad vůbec nejcennější mi je, když mi někdo pomůže překonat nějaký můj blok, dejme tomu za mě udělá něco, k čemu se za boha nemůžu přimět, i když to vážně chci udělat. Čeho se bojím, nebo u čeho nevím, jak na to. Když za mě někdo udělá ten první krok nebo mě vezme za ruku a udělá ho se mnou, abych viděla, že to jde, a neměla pocit naprosté neschopnosti.

Ale nemusí to být nic tak hlubokého, taky si cením malých nehmotných věcí, které mi nikdo nevezme - vzít mě na procházku někam, kde se mi to líbí. Doporučit mi nějakou hudbu, o níž zaručeně víte, že se mi bude líbit. Vzít mě do čajovny. Respektovat, kdo jsem, hlavně tedy že zbožňuji lenošení, pohodlíčko a teploučko. Z toho se dá odrazit na tolika levelech! A nikdy nesrovnávám a nehodnotím dary, které dostávám. V mé mysli neexistuje místo pro "no, ten mě pozval na pitomej svařák, zatímco ta mi dala výbornej svetr s tučňákem za x stovek!". Já tak prostě vůbec neuvažuju, vážně ne :D

The Puttytribe