Minimalismus - moje definice

18. listopadu 2013 v 0:33 | m. |  co se mi honí hlavou
Už víc než tři roky se tu rýpu v minimalismu a tu a tam utrousím i nějakou související poznámku, ale v zásadě mi tu dosud chyběla nějaká pořádná definice, co to ten minimalismus vlastně je, a už delší dobu mě to štvalo. Před nějakou dobou jsem napsala tuhle Obranu minimalismu, kde se dalo leccos vyčíst, ale nebylo to ono. Musela jsem to udělat jinak.

Přesto, psát vám tu nějaké základní definice se mi moc nechtělo, přijde mi to jako přežitek - už to stokrát udělali jiní a je toho plný internet, stačí si to slovo zadat do googlu.

Z mnoha zdrojů se tak dozvíte, že minimalismus je v podstatě filozofie jednoduchosti, přesněji filozofie, vedoucí ke zjednodušení života, jeho zefektivnění, zaměření na podstatné věci a oproštění se od všech zbytných a nadbytečných. Odlehčení, zpříjemnění, vyklizení a vyčištění s cílem získat víc prostoru - fyzicky i emocionálně - a víc svobody. Minimalismus většinou začíná tím fyzickým - ono se snáze uklízí v nepořádném šatníku než v samotném životě - ale postupem času dojde na všechno. Taková filozofie se dá snadno aplikovat prakticky na jakoukoli oblast života: oblékání, nakupování, hledání si práce, trávení volného času, nakládání s penězmi i s energií, zařízení bytu, cokoli si představíte.

Jak to? Prostě proto, že každého člověka učí nastavit si priority a nevěnovat čas ničemu, co za to nestojí. Ať už jde o ubíjející práci, snahu dokončit projekty, které vás už dávno nebaví, odkládání potřeby zrenovovat ložnici, aby se v ní příjemněji spalo, a debordelizovat krámy zaplněné úložné prostory. Dělejte jen to, co vás opravdu baví, mějte jen to, co opravdu potřebujete, a na zbytek se vykašlete - taková je jeho zpráva, ve vší stručnosti.

Ale chtělo se mi k tomu napsat ještě něco víc, a tak jsem začala klepat do editoru cokoli, co mě v souvislosti s minimalismem napadlo, co mi říká a co pro mě znamená. Tady to, konečně, je.

www.contemporist.com

zdroj obrázku: Contemporist.com


Minimalismus je nástroj k maximálnímu zjednodušení života, k jeho zorganizování a zpřehlednění, k přehodnocení našich priorit, zvyků a systémů (cítíme-li, že by to bylo zapotřebí a že jsme ztratili ze zřetele, proč vlastně všechno děláme a co nás pohání), ke zvážení užitku, jaký nám přinášejí naše věci, vztahy a současné nastavení vůbec, k určení, co je pro nás v danou chvíli skutečně důležité, a eliminaci všeho ostatního.

Je to snaha oprostit se od všeho, co nás rozptyluje, a zaměřit se pouze na to, co je základní a doopravdy potřebné. Co pro nás má opravdový smysl. Co náš činí klidnými a naplněnými, co nás dělá šťastnými.

Je to jednoduchost věcí a jejich užitečnost. Je to láska ke všemu, co je skutečné a hodnotné. Je to vědomí pomíjivosti a nepodporování malicherného a bezhlavého konzumního způsobu života. Je to nepodporování věcí, jejichž čas už pominul, a odvaha vzdát se věcí, které pro nás už nemají smysl. Odvaha nechat jít pouta, v nichž je nám bezpečno, ale ne svobodno, v nichž se cítíme jistí, ale která nás spalují a trápí. Je to odvaha nelpět na nich, vypnout autopilota a probudit se do skutečného světa. Vidět věci tak, jak jsou, a nenalhávat si. Opustit všechny marné snahy, nadměrná úsilí a jakékoli aktivity, které k ničemu nevedly. Odpustit si omyl a jít dál. Netrápit se ze zvyku. Nemyslet jen v rámci peněz, ale uznávat i jiné hodnoty. Změnit své myšlení a vrátit se k vlastním ideálům. Dovolit si totálně se na všechno vykašlat a konečně dojít katarze a klidu.

Je to umění mít čas. Přestat se honit. Být produktivní, ale ne zaneprázdněný. Umět ho využít. Mít na konci dne vždy něco malého hotovo, něco, na čem záleží. Mít pořádek ve svých věcech a vždycky vědět, kde mi stojí hlava. Být v kontaktu sám se sebou a se svým vnitřním světem. Vycházet vstříc vlastním potřebám a nezanedbávat je. Být kreativní. Mít úctu ke svému vlastnímu životu a zdraví a dělat sám sebe skutečně šťastným, nezávisle na tom, co se ode mě očekává. Umění identifikovat své cíle a nepoddávat se tlaku okolí a jeho představám o našem životě. My máme vlastní představu a jsme nešťastni, když je jí protivíme. Minimalismus je umění ji rozpoznat, představit si ji a přirozeně, bez rozptylování a prodlev ji následovat. Nesvazovat si ruce falešnými myšlenkami a úvahami nad co kdyby a co když. Žití v přítomném okamžiku a schopnost ovládnout svou chaotickou a změně vzdorující mysl.

Minimalismus nechce nic nadbytečného, a proto mnozí minimalisté žijí s minimem materiálních věcí. Mají jen to, co potřebují - a jejich potřeby se liší. Každý minimalista má jinak nastavené priority a nebojí se je pravidelně revidovat a upravovat, cítí-li, že jejich platnost vypršela, a že ho nyní srdce táhne jinam. Minimalismus je odvaha následovat své srdce a svoje tužby a nevzdorovat proudu věcí.

Minimalismus je dávkovatelný a plně nastavitelný podle potřeb každého člověka. Nemá doktrínu ani nutná pravidla. Každý člověk si sám stanoví vlastní priority a sám si načrtne, jaký život si představuje žít. Každý člověk identifikuje jiné prvky jako ty, které ve svém životě nepotřebuje nebo dokonce nechce. Každý najde jiné důvody, ale všichni se chceme zbavit stresu a žít klidný spokojený život, v souladu se svým nitrem.

Minimalismus se ptá: skutečně toto potřebuji? Co kdyby se mi povedlo se toho vzdát a odstranit to? Co kdyby se mi povedlo setřást ze sebe pouta nostalgie, s nimiž si mě k sobě poutají moje věci, moje známosti a všechny zdroje informací, které sleduji? Co kdyby se mi podařilo zvítězit nad představou, že musím být všude a musím číst a poslouchat všechno, i to, co mě ve skutečnosti nezajímá? Co kdyby se mi podařilo přestat plýtvat časem a energií, co kdybych ji mohl namísto toho věnovat něčemu skutečně důležitému? Co když se zbavím všech svých věcí? Kým jsem, když je nemám kolem sebe, aby mě definovaly? Kým jsem v naprosto prázdné místnosti, daleko od všeho světa a všech lidí? Co mohu dokázat, když jsem skutečně naplno sám sebou? Co mě naplňuje a kdy jsem doopravdy šťastný? Co mohu udělat pro to, abych měl takových okamžiků v životě víc a aby mě dnes a denně naplňovaly? Co mohu udělat pro to, abych chodil večer spát šťastný, s čistou hlavou a lehkým srdcem, a abych se probouzel do krásného nového dne? Co mi v tom brání?

Minimalismus není nutně prázdnota, i když většina minimalistů považuje prázdný prostor a ticho za nekonečně kreativní a uklidňující. A není to nutně asketický život, i když řada minimalistů nachází pocit svobody v nevlastnění - a tedy znemožnění věcem, aby vlastnily nás. Je to jen nápad. Myšlenka. Je to touha zkusit to a zjistit, zda-li život nemá být o něčem důležitějším a zda-li by nepomohlo přestat se prostě věnovat všemu, co nás od důležitého rozptyluje a díky čemu nemáme čas dělat to, co dělat chceme. Zda ho žijeme správně. A pokud ne, minimalismus je touha to změnit, zrestartovat se, vyčistit historii prohlížeče, vymazat cookies a vrátit se k tomu základnímu - k momentu, kdy nemám nic a žádné závazky a všechno je možné.

Minimalismus je umírnění se a dělání věcí s rozvahou a při plném vědomí, podle toho, jak si je skutečně přejeme dělat. Žití života takového, jaký si přejeme, bez stresu a zbytečností, bez čehokoli, bez čeho se můžeme obejít při zachování kvality našeho života. Nic víc, nic míň.
 


Komentáře

1 Libor Libor | Web | 18. listopadu 2013 v 7:14 | Reagovat

Vida, já mám zase minimalismus spjatý spíše s hudbou.

2 m. m. | E-mail | Web | 18. listopadu 2013 v 7:39 | Reagovat

[1]: Tam jsem nad tím nikdy nepřemýšlela, ale mám třeba ráda nahrávky přírodních zvuků, mořských vln, deště a podobně, nebo tibetských mis, prostě něco k meditaci. Co jsem tak četla, tak to tam taky spadá.

3 Martina Martina | 18. listopadu 2013 v 14:51 | Reagovat

I love you ;-)

4 M. M. | Web | 18. listopadu 2013 v 19:23 | Reagovat

Strašně se mi líbí ta myšlenka usínání s čistou hlavou... a obecně nezatěžování se věcma... to by se mi tak líbilo :) Existuje někde nějakej universální návod jak usínat s utříděnejma myšlenkama a ne že mi v hlavě hučí jako v úle? :D

5 m. m. | E-mail | Web | 18. listopadu 2013 v 19:41 | Reagovat

[3]: :D Ehm... ok, tak fajn :)

[4]: Meditovat jsi zkusil? :) Mně to docela solidně změnilo život, a stačilo na to jen pár lekcí základů.

6 M. M. | E-mail | Web | 19. listopadu 2013 v 11:00 | Reagovat

[5]: Jo, někdy před lety jsem měl takový "lesní" období, kdy jsem nosil manšestráky, oranžový svetry a korálky a zkoušel jsem meditovat a jógu... :D Moje meditace vypadá asi tak, že si sednu/lehnu, tvářim se jako Dalajláma, začnu s nějakejma meditačníma cvikama třeba dechovejma.. a najednou slyšim, že u sousedů někdo pouští hudbu, že pod oknem jede auto, že mě šimrá za krkem a na nose, že mě tlačí tepláky... pak se naštvu a necham toho :D
Jak konkrétně jsi meditovala ty?

7 m. m. | E-mail | Web | 19. listopadu 2013 v 11:17 | Reagovat

[6]: Lesní období :-D

To je ale právě vono! To znamená, že to děláš správně :) Jakmile se začneš soustředit na přítomnost, začneš si uvědomovat všechny titěrný vjemy, který normálně vnímáš jen autopilotem, a začne si z toho hrabat. Důležitý je, i když ti to nejde, v tom setrvat a zkoušet to třeba několikrát denně na pět minut. Ber to jako sval, kterej jsi právě objevil a je totálně nevytrénovanej. Musíš to zkoušet a posilovat ho a časem to půjde snáz a snáz - a naštěstí to netrvá zase tak dlouho, začít vidět výsledky, což je dobrý pro netrpělivý lidi jako jsme my :-D

8 m. m. | E-mail | Web | 19. listopadu 2013 v 11:19 | Reagovat

Jinak já mám na meditování různý fígle a postupy, něco jsem k tomu nedávno psala tady -> http://phoenixrise.blog.cz/1310/moje-meditace-boj-s-mysli-cesta-do-sebe-vibrace-a-mantry a ještě mám jeden starší anglickej blog vyloženě jako zápisník z meditačních kurzů, kam jsem chodila, kdyby tě to zajímalo. Nebo se ptej dál :)

9 M. M. | Web | 19. listopadu 2013 v 11:25 | Reagovat

[7]: Četlas někdy můj blog? :-D Protože jako - mně takovýhle vjemy štvou vlastně neustále, jen při meditaci (nebo jiných činnostech, kdy potřebuju být v klidu, jako například učení) je to ještě horší :D Tam si myslim, že je zakopanej pes..
Ale na článek určitě mrknu, třeba bych to takovým tréninkem naopak zmírnil..

10 M. M. | Web | 19. listopadu 2013 v 11:37 | Reagovat

Tak jsem článek přečetl, první polovina se mi moc líbí a sedí na mě jako prdel na hrnec, to je přesně to, co bych asi potřeboval. Pak se dostaneme k mantrám a meditací na něco a mám blok. Jednou mě jedna moje bývalá vzala na jednu takovou meditaci, bylo to něco s diamantovou cestou... horší večer jsem nezažil. Nevadí mi řeči o čakrách, lidským uvolnění se a podobně, ale co nedokážu snést jsou ikony - pro ty lidi tam byl ikonou Buddha, představovali si ho letícího v prostoru a vyzařujícího jim laserovej paprsek do hlavy a do srdce (? o.O ?) a když ten přednášející (kterej si FURT musel důležitě uskrávat z mističky s čajem a mlaskat do mikrofonu, by asi za tu hodinu jinak umřel žízní prostě) řekl, že Buddha by se mohl zjevit jako plasmatická koule, ale neudělá to, protože by tím nikomu nepomohl... tak jsem se zvedl a šel do p*dele :D
Pardon, jsem se rozvášnil :D Každopádně ale krom manter to zkusim, za to nic nedam... a potřebuju se sebou něco dělat, abych furt nebyl tak vzteklej a zahlcenej vjemy :) Takže moc díky :-*

11 m. m. | E-mail | Web | 19. listopadu 2013 v 19:46 | Reagovat

[10]: Naprosto chápu :) V meditačním centru, kam jsem chodila, zase "uctívali" Sri Chinmoye a meditovali často na jeho fotografii, což mi naprosto nic neříkalo, protože jsem vůbec netušila, kdo to byl, ničím pro mě nebyl, nic jsem z toho tudíž nemohla cítit, a ještě se mi na tý fotce nelíbil :D

Takovýhle konflikty jsem vždycky řešila tím, že jsem si to udělala po svym. Oni meditovali na fotku, já meditovala na svíčku pod ní. Oni si představovali něco, co mně nic nedávalo, já neposlouchala a uvnitř jsem si jela podle vlastní vizualizace. A občas jsme měli lektora, kterej furt používal výplňová slova jako "prostě", "jako", a hlavně "jakoby". Furt jsme se jakoby uklidňovali, jakoby otevírali, jakoby zpívali a já myslela, že po něm skočim :-D

Ale já jsem to strašně moc chtěla pochopit a naučit se to. A tak jsem tyhle věci ignorovala, nebo jsem si spíš řekla, že mě nezajímají, protože tu nejde o to, co dělá ten člověk špatně. Jde tu o to, jaké učení mi může předat a co se od něj můžu naučit.

A taky jsem tyhle stavy často používala k vlastnímu cvičení - pozorování svého vlastního vzteku. Čím víc mě někdo nebo něco sralo, tím víc jsem se zaměřovala na to, že mě to sere a proč, a tím míň jsem pak byla vzteklá. Učila jsem se tak vnímat svoje vnitřní pochody a sledovat svou mysl, a brala jsem ji jako zvíře nebo tak něco, co jsem právě dostala do rukou a co musím zkrotit.

Pořád na tom ještě pracuju, ale už jenom vědomě se to naučit sledovat, dělá obrovskej rozdíl. Často jsem vzteklá a najednou si to uvědomím a úplně mě to přejde, protože si uvědomím, že to je nějaká blbost nebo něco, co stejně nezměním, a tak je zbytečný se tím rozčilovat. Uvědomím si, že mi to za to nestojí a že mám spoustu důvodů naopak k vděčnosti a radosti.

12 M. M. | 20. listopadu 2013 v 18:23 | Reagovat

[11]: Díky za tenhle komentář, díky němu se teď snažím vzteky nepuknout :D
Poslal jsem manžela do obchodu pro nějaký věci + víno, jelikož vařím jak vzteklej a nestíhám tam dojít, jinak bych to pro sichr udělal sám. Napsal jsem mu lísteček se jménem vinařství i odrůdy, aby to nespletl. Přinesl mi to víno? Ne, přinesl víno od jinýho vinaře, že si toho textu na tom lístečku nevšiml a že je to taky cabernet sauvignon. Nejdřív jsem měl chuť roztrhnout ho ve dví, ale pak si přesně na základě tvýho textu říkám - stojí to za to? Jde o něco důležitýho? Je to jen víno... a hýý.. fuuu... hýý... fuu.. já to zvládnu... zvládnu... :-x  :D

13 Miloš Miloš | Web | 20. listopadu 2013 v 21:40 | Reagovat

Já fanda minimalismu vůbec nejsem. Mám dojem, že v umění mnozí umělci (anebo "umělci") zkouší, co diváci ještě snesou. Kandinskij např. namaloval obraz, na němž je velký černý čtverec. Kritikové umění nad tím užasli, jaká je to přelomová věc, že na to ještě nikdo nepřišel, ale mě by spíš zajímalo, zda tvůrce se tomu doma nesmál, až se za břicho popadal.

"nastavit si priority a nevěnovat čas ničemu, co za to nestojí." Jen kdyby bylo všechno tak jednoduché, to bychom museli totiž všechno dopředu vědět. Ale i poznání toho, co "za to nestojí", je užitečná informace, která nás zorientuje, v omylech a náhodách je základ pokroku, mít všechno nalinkováno je spíš rutinní setrvávání při starém.

14 m. m. | E-mail | Web | 20. listopadu 2013 v 22:42 | Reagovat

[13]:: Mně minimalismus ve výtvarném umění až tak netankuje, já tu spíš mluvím o životní filozofii - a když už něco, tak mě to bere v architektuře a homedesignu. Mám ráda čistý linie a minimalistický interiéry.

Každopádně s Černým čtvercem byl vtip právě v tom, že to bylo poprvé, co někdo přišel s tak radikální myšlenkou, dát takový prostor abstrakci. Myslím, že se nesmál, i když je sranda si říkat:"Co když jo". Prostě jen zkusil přemýšlet jinak než druzí lidé, a tím se stal slavnej. Dneska lidi hlásaj, že na tom nic neni a že to neni umění, protože to umí namalovat každej, a smějou se tomu, proč z toho všichni jsou tak udělaný.

Jo, čtverec na papír namaluje každej, ale jeho to prostě prvního napadlo a v jeho době to revoluční bylo. A navíc, teď nevím, jestli to byl Kandinskij nebo Malevič, možná oba, ale ty obrazy byly docela obrovský, to nebylo jako malý plátýnko na A4. Tihle lidi do toho šli naplno a malovali obří jednobarevný plochy pomalu na výšku místnosti. Tím to bylo o hodně působivější než když si to člověk vygooglí.

Každopádně, když něco takovýho vymyslej dneska, tak v tom nebude nic světově převratnýho, ale furt to dokáže bejt převratný pro člověka, kterej se s tím do tý doby nesetkal a kterej je prostě zvyklej na mnohem komplikovanější formy vyjádření, kdy mu navíc umělec prakticky řekne, co má vidět. Pro něj to pořád může bejt přínosný, otevře mu to oči a donutí ho to k větší představivosti a ke kladení si otázek. Čistý tvary a jednoduchost dávají větší prostor fantazii, musíš tak víc přemýšlet a proboudíš v sobě kreativitu. I to mám ráda na minimalisticky zařízených interiérech.

Dopředu nikdy nevíš, to je jasný. Nebo spíš málokdy. Na to si člověk musí pěstovat odhad a znát sám sebe, aby věděl, co má šanci mu vyjít a co je marná snaha už dopředu. Ale lidi často lpí na věcech, o kterejch už dávno ví, že nefungujou, ale stejně se jich nedovedou vzdát a nechat to bejt. Bojej se, že tím uznaj porážku a fakt, že prošustrovali peníze za nějakou blbost. Nebo čas. Nebo že se v něčem spletli. A taky nevědi, co se bude dít, až se toho vzdaj. Nejistota je pro některý lidi tak děsivá, že radši setrvávaj v tom, co nefunguje, ale to bezpečně víme, než aby zkusili něco novýho, co by fungovat mohlo, ale to oni nevědí.

Mně baví minimalismus hlavně v tom, že tě prakticky zbaví nutnosti takový věci řešit. Naučí tě být mnohem vybíravější v tom, čemu věnuješ svůj čas a myšlenky, a tudíž spousta zmatků rychleji odpadne nebo k nim vůbec nedojde.

Nic není úplně jednoduché, kdž si máš přenastavit smýšlení. Všechno je to ale o cviku a schopnosti se soustředit.

15 m. m. | E-mail | Web | 20. listopadu 2013 v 22:46 | Reagovat

[12]: :D Tak to jsem ráda, že to mělo až tak instantní účinek :-) Ježiš, kolik mně to ušetřilo nervů... Kolikrát mám naběhnuto se o něčem děsně pohádat, protože se hrozně naseru, ale pak nad tím prostě mávnu rukou a fakticky to nechám bejt. Nevěřila bych tomu, že se to naučim 8-O Ne, že by to fungovalo stopro vždycky, ale každá jedna ušetřená hádka nebo obecně jakákoli zbytečná námaha, se počítá.

Radši jdu prostě dělat něco jinýho, nějak se uklidnit, nebo se na to vyspat, a pak se to, pokud to JE nutný řešit, řeší mnohem, mnohem snáz. A většinou to už pak vůbec řešit nemusim, udělá se to samo nebo to prostě nebylo důležitý a vyšumí to.

16 Miloš Miloš | Web | 23. listopadu 2013 v 0:28 | Reagovat

[14]: Máš pravdu, obraz s černým čtvercem namaloval Malevič, je zařazen i do jeho profilu na Wikipedii http://cs.wikipedia.org/wiki/Kazimir_Malevi%C4%8D.
Ale tvůj článek je inspirativní, zkusím svůj pohled z opačného úhlu.

17 Vendy Vendy | Web | 6. prosince 2013 v 23:50 | Reagovat

[14]:To je zajímavá myšlenka. Sice nejsem příznivcem minimalismu (mám ráda věci),ale zase přecpaný barák taky není zrovna vzor ideálu. A tak řeším třídění a vyhazování, a zjišťuju, jak svinsky je to těžký. Co vyhodit? Kamarádka říká, vyhoď všechno, co nepoužíváš víc než rok. Taky se to asi nedá použít tak doslova (to bych mohla taky vyhodit můj pas nebo rodný list nebo album fotek).
Tuhle jsem otevřela jednu starou skříň v komoře, kde mám odložený krámy. No a zase jsem ji zavřela.
Snad někdy příště... :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
The Puttytribe