Listopad 2013

Předvánoční

30. listopadu 2013 v 22:55 | m. |  Z deníku au-pair
Chytla mě cestovní horečka. Ještě nemám půjčenej malej kufřík, tak se zkusmo pakuju do velkého a říkám si, že nevím, jak se do něj vejdu.

Asi bych si toho neměla moc brát, není třeba - jedu jen na tři týdny a hlavně domů, tam přece člověk všechno má - ale na druhou stranu se právě ty tři týdny doma chcete po osmi měsících v zahraničí blýsknout novým oblečením a všema fantastickýma věcma, co jste si tu koupili, a nechcete přijet jako chudej příbuznej jen v tom, co máte zrovna na sobě.

A do toho dárky. Jako obvykle to ani letos není žádná sláva s inspirací - letos je to ještě o to horší, že jsem tam celej rok nebyla, abych mohla vypozorovávat ty letmé náznaky přání, zakončené obligátním "ale já stejně nic nechci", po nichž se máte aspoň čeho chytit. A tak jsem to letos zase jednou viděla na nakupování na poslední chvíli, doma v Čechách, poněvadž odsud se s tím stejně tahat nebudu, když mám do letadla jenom ten příručák.

Nojo, jenže pak jel člověk nakupovat do Brightonu a už se vezl.


Sžívání se s novým systémem není sranda

24. listopadu 2013 v 19:14 | m. |  Z deníku au-pair
Píšu, píšu. Už dávno jsem vzdala obnovování aktuálního počtu slov na NaNo profilu - mám jich teď nějakých 32 000 a pořád ubírám. A nechci, aby mě klesající graf demotivoval, když právě o to mi už delší dobu šlo. Konečně jsem začala ubírat! Hojně mažu, co už bylo řečeno výše nebo co zní prázdně, a doufám, že ve výsledku zbyde jen to jádro, že nezapomenu na nic důležitého a že se nebudu opakovat. Taky občas proberu svoje zásoby fotek a hledám něco k ilustraci, ale zdá se, že ve fotografování mě minimalismus ještě nijak neovlivnil. I ty nejminimalističtější záběry mi pořád připadají až příliš... hutné a rozptylující. Necítím z nich to, co bych chtěla, aby cítili odvážlivci, co to budou číst.

Přemýšlím, jestli neoslovit nějakého amatéra ilustrátora třeba z řad AK nebo čtenářů. Ale jelikož knihu nebudu prodávat, co by z toho měl? Leda by se to někomu chtělo udělat prostě jen tak pro tu srandu :) Tím chci nenápadně naznačit - kdybyste někdo měl nějaké minimalisticky působící fotografie nebo kresby, o které byste se chtěli podělit se světem, pošlete mi třeba odkaz na galerii a já na to mrknu. Nechci tu knihu vyloženě zaflákat obrázky, ale občasnou ilustraci mám ráda a chci, aby se na to i hezky koukalo, i když se s tím asi po designové stránce nijak zvlášť crcat nebudu.


Mrhání časem

23. listopadu 2013 v 14:23 | m. |  co se mi honí hlavou
Meditování a snahy dostat se do přítomného okamžiku mě naučily uvědomovat si, jak strašně moc mrhám časem. Je to geniální schopnost při boji s prokrastinací. Začne vás to děsit, uvědomíte si, že jste právě strávili deset hodin čuměním do facebooku a na seriály, a co všechno se dá zvládnout za deset hodin? Uklidit celej byt? Vymalovat menší místnost? Dopřát si kvalitní spánek a večeři? Jít někam ven a něco zajímavého zažít? Napsat fakt dobrou slohovku a dostat za ni jedničku? Našrotit se naprosto brilantně na nějakej nenáviděnej předmět a nechat se dobrovolně vyvolat, abych si pro příštích pár týdnů ušetřila stresy?

Člověka to začne štvát, ty promrhaný hodiny a minuty. Jak půl hodiny četl na netu nějakou blbost, když se místo toho mohl jít naložit do horký vody a bublinek a užít si chvilku relaxace, nebo si jít zaběhat a udělat něco pro svoje tělo. A začne taky vidět, jak časem mrhají lidi kolem něj.

Ale to mě taky inspiruje. Když vidím, jak někdo zabíjí čas nějakou bezmyšlenkovitou neproduktivní činností, a uvědomím si to, o to víc mě to nakopne, abych šla dělat něco užitečnýho nebo tvořit nějaký hodnoty, protože já mám na víc.

Nina Yau právě vypustila do světa článek "Is there an app for that?", kde mimo jiné píše (volně přeloženo):

"Při cestování hromadnou dopravou, autobusem či vlakem se dívám kolem sebe a 80% cestujících má hlavu skloněnou a zírá do telefonu. Kam se podělo prosté sezení a užívání si jízdy? Chápu, že někdy to není moc příjemné; spíš to může být utrpení než něco, v čem byste se mohli vyžívat. Ale stejně je v pořádku jen sedět sám se sebou, nechat svou mysl se někde toulat, nechat myšlenky přicházet a odcházet. Podívejte se z okna, klidně i když jste v tunelu a venku je jen tma; nechte své oči zírat do nekonečna. Jednou za čas, pokud takhle sedíte dost dlouho, konečně dojdete na tiché místo, kde vás nebudou mučit vaše falešné představy o tom, že pro nikoho nic neznamenáte, pokud nerozesíláte do světa permanentní updaty o tom, co zrovna děláte, nebo neposíláte spoutě lidí vtipné obrázky koček."

Takhle nějak já v mhd medituju. Jezdívala jsem s mptrojkou, ale když jsem jezdívala do práce, která mě stresovala, děsilo mě, jak rychle pak cesta uteče, a jak mě o ni válčení s myšlenkami připravuje. Bere mi tu poslední možnost se uklidnit a mít chvilku pro sebe, než začne to šílenství - celodenní jednání se zákazníky. A tak jsem se naučila jezdit jen tak. Bez hudby, bez knihy - na to byla ta cesta beztak krátká - bez chytrého telefonu s aplikacemi na hry a blbinky, a rozhodně i bez internetu - ten jsem ostatně na mobilu nikdy neměla. Naučilo mě tu cestu si mnohem víc uvědomovat a získat zpět kontrolu nad časem. Nevláčel se mnou, nešokoval mě tím, jak rychle uběhl, neničil mě tím, jak se vleče - když vnímáte přítomnost a neztrácíte se v myšlenkách, každá chvíle je stejně dlouhá.


Stěhovací update: Chci maminku.

19. listopadu 2013 v 21:03 | m. |  Z deníku au-pair
Tak jsme přestěhovaní. Přišli jsme o svoje oddělené bydlení, o soukromí, o pohodlí a o spoustu dalších věcí. Je mi z toho smutno a všelijak. Sedím zrovna v Ashleighině kuchyni na její židli u jejího stolu a bolí mě z toho záda. Kamkoli si tu sednu, všechno je tu nedomyšlené a nepraktické, nechápu, jak tu může žít. Je to zoufale nemoderní, přičemž moderností nemyslím design (ten starý anglický look se mi líbí), ale použitelnost, která tu prostě není. Strašně moc se mi chce zpátky a vůbec se mi to nelíbí.

Dům je obří a je tu zima. Už teď. Co teprve v lednu? Máme snad tu nejzazší možnou ložnici vůbec, takže se nachodíme jako blázni, a kudykoli jdeme, je tam zase zima. V pokoji samotném máme pár topítek, ale od děravých zdí kolem oken je tam průvan. S nábytkem jsme taky spadli o příčku níž než jsme byli - dala nám tam naši komodu a stůl, ale jinak jsme dostali do vínku její prehistorický nábytek, jehož šuplíky se téměř nedají vysouvat, a obecně je prostě na hovno. A taky tam není internet. Kdykoli budu chtít plnohodnotně používat počítač, musím do spodního patra.

Když jsem si chtěla napravit nervy, záda a bolavou hlavu horkou koupelí (konečně po měsících vana!), zjistila jsem, že teče jen ledová voda. A tak jsme museli čekat na Nigela, než přijede domů a nastaví kotel. Ten se teď bude zahřívat dvakrát denně a nemám představu, kolik vody v něm bude a jestli si vůbec tu koupel můžu dovolit. A jestli bude možné si tu a tam dopřát odpolední sprchu po práci. Nemám nic proti otužování, ale ta voda je absurně ledová a jelikož zima je i v celém zbytku domu, nebylo by příjemné hrát si na hrdinu. A navíc tam máme oddělené kohoutky - jednu z věcí, co nikdy nepochopím.


Minimalismus - moje definice

18. listopadu 2013 v 0:33 | m. |  co se mi honí hlavou
Už víc než tři roky se tu rýpu v minimalismu a tu a tam utrousím i nějakou související poznámku, ale v zásadě mi tu dosud chyběla nějaká pořádná definice, co to ten minimalismus vlastně je, a už delší dobu mě to štvalo. Před nějakou dobou jsem napsala tuhle Obranu minimalismu, kde se dalo leccos vyčíst, ale nebylo to ono. Musela jsem to udělat jinak.

Přesto, psát vám tu nějaké základní definice se mi moc nechtělo, přijde mi to jako přežitek - už to stokrát udělali jiní a je toho plný internet, stačí si to slovo zadat do googlu.

Z mnoha zdrojů se tak dozvíte, že minimalismus je v podstatě filozofie jednoduchosti, přesněji filozofie, vedoucí ke zjednodušení života, jeho zefektivnění, zaměření na podstatné věci a oproštění se od všech zbytných a nadbytečných. Odlehčení, zpříjemnění, vyklizení a vyčištění s cílem získat víc prostoru - fyzicky i emocionálně - a víc svobody. Minimalismus většinou začíná tím fyzickým - ono se snáze uklízí v nepořádném šatníku než v samotném životě - ale postupem času dojde na všechno. Taková filozofie se dá snadno aplikovat prakticky na jakoukoli oblast života: oblékání, nakupování, hledání si práce, trávení volného času, nakládání s penězmi i s energií, zařízení bytu, cokoli si představíte.

Jak to? Prostě proto, že každého člověka učí nastavit si priority a nevěnovat čas ničemu, co za to nestojí. Ať už jde o ubíjející práci, snahu dokončit projekty, které vás už dávno nebaví, odkládání potřeby zrenovovat ložnici, aby se v ní příjemněji spalo, a debordelizovat krámy zaplněné úložné prostory. Dělejte jen to, co vás opravdu baví, mějte jen to, co opravdu potřebujete, a na zbytek se vykašlete - taková je jeho zpráva, ve vší stručnosti.

Ale chtělo se mi k tomu napsat ještě něco víc, a tak jsem začala klepat do editoru cokoli, co mě v souvislosti s minimalismem napadlo, co mi říká a co pro mě znamená. Tady to, konečně, je.

www.contemporist.com

zdroj obrázku: Contemporist.com


Blbosti a banality

11. listopadu 2013 v 22:45 | m. |  co se mi honí hlavou
Haraší mi z toho. Ve skutečnosti mám momentálně napsáno 38 886 slov a pořád přidávám, i když vím, že to ve výsledku tak dlouhé vůbec mít nechci. Ale myslím, že rychlost přibývání klesá, protože toho vlastně není zase až tolik důležitého, co člověk potřebuje říct, a hodně se opakuju - v různých obměnách, ale je to pořád to stejné.

A tak přehazuju kapitoly a snažím se přijít na nějaký skutečně posloupný spád věcí, aby to dávalo smysl a mělo to hlavu a patu. Dneska jsem přišla s dalšími nápady, jak to udělat, a zase to dostalo jinou podobu. A zase uvažuju o přejmenování, ale už z toho tak nehysterčím, začínám to brát jako normální věc, že se prostě dílo v průběhu psaní vyvíjí. Kdoví, co z toho vznikne nakonec.

Akorát jsem z toho nějaká rozjívená a nevím, jestli je to jenom z toho a že mi to leze na mozek, a nebo je v tom ještě něco dalšího - možná ta zima a tak nějak úzkost z toho, co bude. No prostě klasická podzimní depka, a do toho pořádně silné odpolední kafe, z nějž se klepu ještě teď. A vztek na moje pořád se mastící vlasy. Banalita, já vím, ale nedovedete si představit, jak moc mě to dokáže otrávit.

A chybí mi sluníčko a teplo. Zima v koupelně a v kuchyni dovede člověku taky pořádně zkazit náladu a já díky tomu počítám dny do stěhování do hlavního domu, kde snad taková kosa nebude, ale kdoví, co za jiné nevýhody to bude mít, to budeme teprve zjišťovat.

Ovšem největší depku asi člověku přivodí nepochopitelně se zasekávající eSerial a nemožnost podívat se na víc než dvě minuty Big Bangu v kuse. Pak přijde zásek a je úplně jedno, že podle lištičky je načteno ještě několik centimetrů. Někde je prostě chyba a nejede to a jestli mě něco dokáže skutečně frustrovat, tak je to zasekávající se film nebo seriál.

Ale když se to vezme kolem a kolem, stejně mě nejvíc baví, když si můžu stěžovat na blbosti a banality. A pak si pustit Searching a It ain't right od Feudů a uvědomit si, jak jsem vlastně i s tou depkou totálně šťastná, jen když je to tady v Anglii a s tím, s kým tu jsem.

P.S.: Ještě někdo tu má pocit, že si začínám hrát na Šťastný Blog? O.o


Tvořivá pohoda

6. listopadu 2013 v 23:35 | m. |  co se mi honí hlavou
Psaní v rámci NaNoWriMa mě nečekaně nabíjí. Vlastně nevím, co je na tom tak nečekaného. Ale já se holt pořád něčemu divím. Stejně jako mě vždycky znovu překvapí, jak moc klidná si připadám v totálně uklizeném bytě s minimem věcí na očích, jak moc je mi dobře, když bytem voní jídlo nebo aromatická svíčka, kolik se toho dá ve dvou lidech zvládnout za čtvrt hodiny, obzvlášť když sebou oba mrskáte, jak moc se vám změní styl oblékání a vnímání pohodlnosti, když se nemusíte fintit "mezi lidi", jak dobře mi udělá, když se po totálně žíznivém, vyprahlém odpoledni, zaliju třema sklenicema vody se šťávou, jak je možné z té největší změti písmen a slov dát dohromady smysluplný, po sobě logicky jdoucí text, když si na to uděláte čas, o co větší je chuť na večeři, když je na lince dost místa na její přípravu, jak skvělá věc jsou zbytky jídla, ohřívané v mikrovlnce, jak s pozdní hodinou roste chuť na horký čaj, který si ale samozřejmě nemůžu dát, protože by mě nabudil a já bych pak nespala, jak příjemné je pustit si na večer meditační hudbu a něco tvořit, jak nadšení z jednoho člověka nakopne k druhému a než se nadá, leží na zemi a dělá sklapovačky, a jaký rozdíl je mluvit o věcech, co chcete dělat, a fakt je dělat.

Že jsme měli mít dneska viewing (tedy prohlídku, zájemce) na dům, to jsme věděli, ale nějak nás do poslední chvíle nenapadlo, že by chtěl do našeho annexu. A tak jsme teprve po jeho příchodu, když jsme od pani provádějící slyšeli něco jako "lovelly little cottage", oba zběsile utíkali do toho našeho místa činu a během pár minut jsme s ním dokázali neuvěřitelné věci. Žel Uchu, pán se na něj nakonec podívat nešel. Ale mě to stejně nedá a mám z toho rychloúklidu radost. Když se to dělá ve dvou, tak je to hned a mnohem větší zábava a mnohem silnějším efektem.

Když už jsem v tom byla, umyla jsem si dneska po sprše jen tak pro zábavu umyvadlo a záchod. Jsem holt divná.

Pan M. přišel s nápadem každý večer před spaním čtvrt hodiny uklízet, abychom nevstávali do bordelu. Nejdřív jsem si v duchu odfrkla, že to je báječnej nápad, vzhledem k tomu, že doposud jsem uklízela jenom celej den, ale pak mi došlo, že to vlastně fakt je dobrej nápad. Když budeme tu čtvrthodinu uklízet oba, tak máme hotovo. Víc na ten náš kumbálek nepotřebujeme. Za čtvrt hodiny je všechno oblečení složeno, nádobí odnošeno, umyto a odloženo na odkapávač (se s tim nebudu utírat, neasi), linka i sporák otřený, skleněná dvířka od trouby naleštěná, všechno poklizeno a ready na návštěvu - a když je to ready na návštěvu, tak je to tuplovaně ready na to, aby si to člověk mohl celý večer jen tak příjemně užívat.

Líbí se mi představa, že první věc, co budu dělat po ránu, nebude umývání nádobí a sklízení linky, abych si měla vůbec kam postavit hrnek na čaj. A že budu večery trávit v příjemném uklizenu, jež podporuje nejen dobrou náladu, ale i tu tvořivou.

A taky mě baví chodit včas spát a ráno být vyspaná. Baví mě být inspirovaná, číst a psát a být v útulnu. Je to taková pohoda.


Jak se mi tvoří s NaNoWriMo

5. listopadu 2013 v 22:59 | m. |  co se mi honí hlavou
Nejvíc se sama sobě směju, jak neumím poslouchat ani ty zaručeně nejověřenější rady. Ne, já to prostě musím pojmout jako návod, jak to nejlíp zpackat, a jedu bod po bodu. Hned první zaručený návod á la Jak napsat e-book mi dobře radil, abych o svých projektech nemluvila, dokud nebudou hotové, protože jinak riskuju, že ztratím případné zájemce prostě proto, že budu příliš dlouho mluvit a kde nic tu nic. A voilá, co já samozřejmě hned neudělám :D

Nemůžu si holt pomoct, jsem až příliš nadšená, než abych o tom nemluvila. A navíc se docela těším, až z těch zápisků v budoucnu budu dávat dohromady vlastní skvělý návod na to, čeho se vyvarovat, který snad další generace nadšených prvopisálků bude okázale ignorovat tak, jako to dělám já.

Ale k jádru pudla - NaNoWriMo! Je to přesně to, co jsem potřebovala. Nedávný, říjnový, Puttython, tedy třídenní maraton psaní či jiného tvoření v rámci Puttytribe, mě perfektně nakopl, a hned po jeho doběhnutí (napsala jsem během něj cca šest tisíc slov) jsem se měla na co těšit - řekli mi, že v listopadu se tradičně rok co rok koná akce zvaná National Novel Writing Month, během níž účastníci mají za úkol v 30ti dnech napsat dílo o počtu 50 000 slov. To byla výzva pro mě!

Nejlepší na tom je, že s e-bookem vůbec nemusím mít tak velké ambice, a ani nemám. Stačilo by mi dobrých 20 000 smysluplného textu, ale s tou smysluplností právě válčím, neboť jsem, klasicky po svém, už dávno napsala víc textu, než kolik potřebuju, jenže zmateného a ne dost dobrého. A tak mažu. A píšu. A zase mažu. A přehazuju paragrafy. A pořád dokola píšu začátek, protože mi to furt nesedí. A i když dobře vím, že nemám editovat v průběhu, stejně se crcám s fonty a zvýrazňuju místa, kam chci dát důraz. A pořád přemýšlím, jak si to vlastně představuju - což je taky další parádní základní chyba. To by člověk měl vědět tak nějak dopředu, ne? :D

Ale to je všechno jedno. Dělám to vlastně úplně blbě, ale to je fuk, hlavní je, že to dělám, fakt píšu, dostávám to ze sebe a snad to i místy dává smysl - a když budu pokračovat, tak ho to nakonec bude dávat určitě. Na ničem jiném teď nesejde, než na faktu, že se díky NaNoWriMu učím psát denně alespoň 1600 slov a že mi poskytuje dost šikovné statistiky jako kolik jsem napsala slov toho dne, kolik mi jich zbývá do naplnění limitu, jaký mám denní průměr (momentálně 1799 - dneska jsem měla dobrej den), kolik dní zbývá do konce měsíce a dokonce kolikátého výzvu dokončím, budu-li pokračovat stejným tempem.

Jenom na jednu věc se netěším - až NaNoWriMo skončí.
The Puttytribe