Lekce o egu

27. září 2013 v 14:00 | m. |  Z deníku au-pair
Předevčírem jsme se strašně pohádali s Jo. No, pohádali. Spíš to bylo tak, že ona hodinu hulákala a kdykoli jsem se snažila říct něco nazpět, byly to z jejího pohledu omluvy, výmluvy, arogance, hádání se, dětinskost, neschopnost převzít zodpovědnost, neprofesionálnost, nedospělost atd. atd. Moje reakce jí nezajímala, všechno to bylo jen projevem mého ega a kvůli mně měla víc než hodinové zpoždění na důležitou schůzku. Všechno mě to tak rozsekalo, že mi bylo celej večer zle od žaludku, nemohla jsem se navečeřet, rozbolela mě hlava a nemohla jsem přestat brečet a cítit se příšerně. Takhle mě už hodně dlouho nic nerozsekalo.

Pořád o tom musím přemýšlet, jak jsem zareagovala, jestli to bylo v dané situaci v pořádku a co udělám dál. Pravda je, že jsem zvyklá na leccos a vím, že svět je plnej magorů a psychopatů, s jejichž potřebou hojit se ze svého zpackaného života na druhých se prostě tu a tam člověk setká. Jsem už otrkaná a většinou vím, jak se v takovou chvíli zachovat, ale na co jsem nebyla připravená, byl moment, kdy to rozhodnutí nedělám jenom za sebe, ale za dva.


http://doinglivingloving.tumblr.com/
Ego. Ego je takovej můj dlouhodobej, snad i celoživotní projekt, taková moje nemesis. Snažím se ho zkoumat. Pozorovat ho. Uvědomovat si ho a bojovat proti němu. Na jednu stranu už jsem poučená o všech přínosech života bez ega a ta představa mi připadá svým způsobem lákavá, ale na tu druhou z ní mám strach a všemožně se v tomhle směru bojkotuju. Perou se ve mně dva tábory, jeden hlásá, že je třeba mít svou hrdost a nenechat si srát na hlavu. Ten tábor má naprosto jasno. V první chvíli, kdy Jo zvýšila hlas, jsem věděla, na čem jsem. Už dřív jsem ji slyšela velice nedůstojně jednat s jinými lidmi - se svou postiženou dcerou (tam se to chápe), se svým náctiletým synem (prima kluk, jinak), se svým sousedem/manželem, kterej je mnohem starší než ona a jinak mi připadá v pořádku, ale pokud není postiženej, tak je neskutečně submisivní. Pozdravím ho, on mě v tom hluku přeslechne a Jo ho přede všemi napomene, že jsem ho zdravila, tak že snad odpoví. Ed se usměje, podívá se na mě a pozdraví mě. To prostě není normální a člověk se začne klepat a říkat si "proboha, kam jsem to vlezl".

Ale prostě věděla jsem, že takhle s lidmi jedná, a i se mnou často mluvila jako s blbečkem, ale furt lepší to, než aby nemluvila vůbec a neuměla vysvětlit, co chce. Problém ale asi nastal právě tam, kdy jsem se nezachovala jako všichni její nohsledi a odmítla jsem se z ní posrat. Bylo mi jedno, že je to padesátiletá tlustá ženská po infarktu (kterej na mě zkoušela používat jako dost ubohej pokus o citový vydírání - nesnáším citový vydírání), že je od rána do večera ve svym byznysu, kterej by se údajně bez ní rozpadl - to všechno a mnohem víc do mě hustila a mě čím dál tím víc sralo, že mi to říká, protože - co je mi po tom??

Byla chyba, že jsme jí nevolali, když jsme něco nemohli najít. Ale - a nemohu s ní souhlasit, tady JSOU ale - nevěděli jsme, že můžeme a máme. Věděli jsme, že je busy a že neví, kde jí hlava stojí. Volat jí každejch pět minut, kde jsou hrábě, kde je sekačka, kam mám odstěhovat krabice s knihami, jestli chce vyluxovat nebo plít zahradu, jestli máme přijít příště, mi přišlo na hlavu, tím spíš, že nám už zkraje řekla, že kdyby něco, máme se ptát jejího syna. Když ten nevěděl nebo nebyl doma, prostě jsme si poradili jinak a ze seznamu jsme pracovali na jiných věcech. Ale to až v posledních návštěvách, předtím si upřímně nepamatuju, že bych kdy něco neudělala, a pokud, vždycky jsem jí nechala zprávu, že na to už mi nezbyl čas. Nikdy s tím nebyl problém, nikdy mi neřekla, že měla zato, že to všechno stihnu udělat v daném čase ten den. Všechno mohlo být jinak, kdyby i ona komunikovala nazpět, včas řekla, že není spokojená s naší rychlostí, a že se jí nelíbí, kolik nám platí peněz.

A tak jsem se snažila obhájit, protože vím, že chyba vznikla na obou stranách, a ve chvíli, kdy vás někdo začne opakovaně napadat z arogance a tvrdit, že cokoli říkáte, mýlíte se a všechno je to špatně, tam právě přichází na řadu můj konflikt s egem.

Napadla mě, že to je všechno moje ego. Že pan M. tady stojí a nic neříká, kdežto já se hádám. Pravda, pan M. se nehádal. Převážně proto, že na to nemá angličtinu, polovinu věcí jí nerozuměl a když už by chtěl něco říct, neměl šanci se svou rychlostí formulace myšlenek skočit do cesty tomu vlaku, nebo spíš buldozeru, co se mezitím po mně opakovaně těmi stejnými urážkami válel. Moje ego mělo jasno. Chtěla jsem se při prvním náznaku urážení otočit a jít do prdele. Ale nevěděla jsem, jestli můžu, kvůli panu M. Pan M. šetří a je pro něj teď dost důležitý, abychom měli co nejvyšší příjem. Rozhádat se s Jo by znamenalo přijít o zatraceně velkou část měsíčního příjmu, nehledě na to, že by nám taky nemusela poslat peníze za tenhle měsíc, a tam se bavíme o docela velké sumě, u níž bych si bývala jistá, že naprosto nestojí za ztrátu lidské důstojnosti, ale jak si to tak obracím v rukách, tu jistotu ztrácím.

Co když to všechno skutečně není o důstojnosti? Co když je to skutečně o schopnosti držet hubu a krok, když víte, že ten vedle vás ty peníze potřebuje, a vlastně ani nevíte, jestli vůbec chce odejít - protože do něj se ten psychopat nenavážel, to já jsem si slízla veškerou smetanu. A do toho zase atakuje ego a křičí, že to není fér. A že nemám potřebu to poslouchat. A že to ne a není moje vina a pomyslně dupe nožkou. A moje spirituálně aspirující duševní stránka se hlásí:"Je tohle vážně tak důležité? Je skutečně tak důležité mít za všech okolností s každým člověkem dobré vztahy a od těch narušených prostě odkráčet? Je to bezpodmínečně nutné a jediné správné řešení i ve chvíli, kdy tu vůbec nejde jen o vaši důstojnost, ale i o to, jestli ohrozíte životní plány někoho druhého, na kom vám záleží, nebo jestli to dovedete pro tu chvíli zahrát do outu a uklidnit situaci?"

Nemohla jsem odejít. Stála jsem tam jak přikovaná, občas se ohlédla na pana M., v zoufalé snaze vyslat k němu signál s otázkou:"Chceš jít pryč? Já jo!". Nefungovalo to. A tak jsem se v tom rámusu a hulákání, které jsem tak způlky ignorovala (když na mě někdo řve a ještě k tomu furt dokola to samý, tak prostě vypínám, blank, prázdno, nic. A může mi dokola opakovat, že ji nevnímám a neslyším, co říká. Ne, neslyším. Protože řve), obracela sama do sebe a hledala vhodnou reakci. Jo mě napadla z dětinskosti a neprofesionálnosti. Mohla jsem se v tu chvíli sebrat, uraženě odejít a dát jí v tom za pravdu? Chtěla jsem, aby přestala hulákat, a tak jsem se jí snažila zklidnit a oprostit se od té nasranosti. Nijak zvlášť to nefungovalo, dokud jsem se nerozhodla k akci a neřekla jí, dobrá, ať jde na svůj meeting, a jestli má něco, co chce toho dne udělat, tak ať nám to v rychlosti řekne a my to uděláme. V tu chvíli nastalo ticho.

Obě jsme už věděly, že nedojdeme k požadovanému výsledku. Nemohla jsem uznat, že je všechno chyba mojí arogance a neschopnosti převzít zodpovědnost, protože nemohu převzít zodpovědnost za něco, co jsem neudělala, a nestrpím utlačování a vydírání. Nejsem její zaměstnanec a je mi jedno, že to tvrdí. Jsme jen dvě strany, co se slovně domluvily na vzájemné pomoci. My si pro ní udřeme prdel na věcech, do nichž se totálně nedokope a nikdo jinej jí to taky nepomůže udělat, ona zaplatí. Když to nefunguje, proč v tom setrvávat? Pokud jsou obě strany nabroušené a nemohou se přes to dostat, nezbývá než odejít nebo udělat krok zpátky a začít znovu. Smazat všechnu nenávist a další den vzít jako nový začátek, kdy já budu dělat všechno tak, jak chce, a ji budu nutit, aby reagovala tak, jak chci já - aby mi dávala zpětnou vazbu, aby poskytla všechny potřebné nástroje, což do téhle doby nedělala a jen tak báj d vej z toho viní zase nás.

A já chtěla být dospělá a zkusit to. Chtěla jsem vědět, jestli to jde. A tak jsme se v tichu po bouři dohodly, že budeme pracovat dvě hodiny a druhý den přijdeme znovu, fresh start, znovu začneme s čistým listem. A my to udělali. Přišli jsme tam, s úsměvem na rtech se domluvili o všem, co bylo třeba, několikrát jsem jí volala, psala a běžela za ní do sousedního domu, abych se vyptala na všechny detaily k práci, tu práci jsme pak s panem M. odvedli, na konci jsem pro ní znovu došla, donutila jsem ji se na to podívat a dát mi feedback. Řekla, že to je fantastické, dobrá práce, že to vypadá o hodně líp a že je to super a že děkuje. Popřáli jsme si pěkný víkend a všechno a šli jsme domů.

Připadám si teď totálně... brainfucked. Jako bych ztrácela přehled, co se děje. Vidím teď totiž cestu, po níž jsem vykročila v momentě, kdy jsem se nenasrala a neotočila na podpatku, kdy jsem neodešla, ale zahrála to do outu a šla pracovat. Vidím před sebou ten večer po hádce a vzpomínám, že takhle zle mi už hrozně dlouho nebylo a že se to nedá ani popsat. Hlavou mi víří otázky, jestli to není důkaz toho, že to skutečně jde, spolupracovat i nadále s takovým člověkem, pokud spolknu ego. Vidím výsledek - vidím další vydělané cca 2000 korun za pár hodin práce - které by nebyly, kdybych se nasrala a šla pryč. Dokola se ptám sama sebe, stojí mi ty peníze za to? Asi ne. Ale stojí mi ty nervy, to ponížení, ten vztek, ta zoufalost a bolest za to, že budeme oba s panem M. dál bojovat, že on si bude moct brzy koupit Maca a kytaru a že budu vědět, že jsem možná pro někoho prohrála svou důstojnost, ale pro sebe pravděpodobně uhrála jeden velký bod vítězství nad egem?

Vlastně ještě pořád neznám odpověď... každopádně jsme dnes obnovili inzerát na hledání práce. Nerada hledám novou práci, nesnáším ten stres ze zvedání telefonu neznámým číslům, ze snahy oťukat se s novým člověkem, z nějž se možná za chvilku vyklube úplně stejný nebo ještě větší blázen než z toho předchozího, a je fakt, že u Jo to mělo svoje výhody (velké peníze, hned za prdelí, mohli jsme tam pracovat oba spolu). Ale myslím, že právě kvůli těm zbytkům ega, co ještě mám, to musím udělat. V tichosti a přetvářce si ještě odpracuju, co půjde, abych si vydělala, co půjde. Ale jakmile to bude možné, chci jít pryč a už ten její smradlavej nechutnej barák nikdy nevidět.

Štěstí má mnoho podob. A vždycky si můžete být jisti, že přijdou další lekce. Nikdo neví všechno a už vůbec ne sám o sobě.

A pořád se ptám: kam vede cesta za zkrocením ega? Kde je cíl? Co mě čeká, když se budu cílevědomě snažit ztratit to, čemu se říká "Já"? Jak to může být dobré, když člověk přestane být sám sebou? A jak to může nebýt dobré, když všichni ti, kdo se vydali touto cestou, jsou šťastni? Co je to důstojnost a hrdost? Je možné si zachovat důstojnost i při jednání s takovým člověkem? Jak takový konflikt ideálně vyřešit a zlikvidovat, když vás druhý neposlouchá a napadá? Co by udělal Buddha? Přiznal by si kredit za všechny chyby a za Joeino nasrání, aby jí dokonale vyhověl, nebo by to zkusil asertivně urovnat a přimět ji, aby si vyslechla jeho pohled, jako jsem to udělala já? Kdo bychom byli, kdybychom přestali bojovat za svou pravdu a namísto toho polykali hořké lži druhých, jen abychom se jim zavděčili - protože platí? Jak v sobě v takovém vztahu najít pokoj a klid?

Blahoslavená budiž nevědomost. Jen bych si přála vědět, jestli to vlastně vážně chci, nevědět. A nestarat se.

Jestli máte potřebu mi vynadat do sralbotek nebo náfuků, poslužte si. Potřebovala jsem se hlavně vypsat, ale zajímá mě, jak byste se s takovou situací vyrovnali vy. To ego tam prostě ještě pořád je a pořád bude někde venku hledat ujištění, že jednalo správně, a nebo wake-up call, že udělalo blbost, aby se zase mohlo omlouvat a hádat.

 


Komentáře

1 Adelaine Adelaine | Web | 27. září 2013 v 14:22 | Reagovat

Já jsem člověk, co nikdy nechodí do zádek tak nějak úmyslně, v reálu a asi ani tady bch nikoho vyloženě neseřvala. Jsem v tomhle hrozně tichá a tak, že to nepřipadá v úvahu. Jenže jakmile začne hádka, tak se mi roztluče srdce do rytmu bojových bubnů a hádala bych se klidně hodiny se svojí tvrdohlavostí, i když pak už píšu blbost a ani zním jako úplná kráva. Hádky nějak vyloženě nemusím, právě kvůli tomu, jak se v nich úplně vždycky vyžívám, což taky nechci, ale pak si nejde pomoct. Asi bych se s ní taky hádala, sama nevím, v reálu se s lidmi moc nehádám. :D Ale když jsem se hádala dřív hodně s rodiči, většinou jsem spíš jen nasraně stála a čas od času utrousila nějakou silně sarkastickou poznámku.
A jinak ego a tyhl spirituální věci, poslední dobou tomu rozumím míň a míň. Když se vzdáš ega, tím pádem skoro všeho špatného, zůstaneš sama sebuo? Neztratí pak člověk všechny vlastnosti, ano špatné ale i tak, co ho dělají.. jím? Podle mě je to špatně, ale taky je jasné, že ego je špatné. Prostě to hodím na zlatou střední cestu jako všechno.

2 m. m. | Web | 27. září 2013 v 15:27 | Reagovat

[1]: Otázka je, co když pak zjistíme, že to, čím doopravdy jsme (to za egem a nad ním), je o tolik lepší, že jsme si to ani neuměli představit? Co nám ego přináší dobrého? Kvůli egu ty hádky vznikají a pokračují? Ego, tvrdohlavost, hrdost, potřeba mít poslední slovo a přimět druhého, aby uznal, že máme pravdu, protože mýlit se je pro nás nepřípustné... já normálně nemám potřebu se hádat, s každym se domluvim normálně a pokud je někdo vyloženě kokot, s nímž se mluvit nedá, pak jdu od něj. Totéž v pracovních vztazích, v podstatě. Akorát tady pro mě bylo těžší zareagovat tak rychle jako obvykle. Když u toho musíš ještě myslet na druhý lidi, neni to tak snadný, tyjo.

3 Aeliren Aeliren | 27. září 2013 v 18:37 | Reagovat

Moc nerozumím tomu, proč si myslíš, žes ztratila důstojnost? Reagovalas klidně, bez emocí a nenechala ses unést dětsky vzdorovitým impulsem "seru na to, to nemám zapotřebí".
Podle mě je to dost vyspělá reakce vyrovnaného člověka, který ví, co si z toho člověka, co na něj řve má dělat - nic. Nechalas ji se vyřvat a konstruktivně si vyřešila nastalý problém. Důstojnost podle mě ztrácíš ve chvíli, kdy od problému utíkáš (byť pod zástěrkou "já tohle poslouchat nemusím"), nebo když se před problémem hroutíš. Ten šok, cos měla ten večer taky není ztráta hrdosti a důstojnosti, je to jen reakce na změnu přístupu, změna vidění světa je vžydcky šok...

Vyřešilas to správně. Zůstat neponížená i když tě druhý právě ponižuje - to je důstojnost. To zbylé je jen sebeospravedlňující mechanismus co omlouvá vlastní poklesky a chybné reakce.

4 m. m. | Web | 27. září 2013 v 23:30 | Reagovat

[3]: Díky za takovej názor, budu si to muset číst pořád dokola, abych se uklidnila - ještě teď mi to dělá nepokoje v břiše. Asi že mi přijde, že se to dalo zvládnout líp. Že mě mrzí, že jsem ji vůbec nechala na sebe řvát a že jsem jí toho neřekla víc. Sice jsem musela sebrat hodně kuráže, abych jí vůbec řekla to málo, co jsem řekla, ale mám pocit, že jsem měla být silnější a měla jsem jí říct, že mi přijde silně neprofesionální, dětinský a arogantní jednat takhle s někým, kdo s tebou pracuje (i pro tebe). Že se nemusí pořád opakovat, protože jsem ji slyšela už napoprvé. Že si myslím, že vyžadovat po někom přesně tu omluvu, slovo od slova, kterou chci, a nepřijímat cokoli jiného, je zase arogance z její strany. Že je mi jedno, jak podělanej má život a že jde pozdě na schůzku, že takový věci jsou psychický vydírání a nenechám se z toho vinit. Že nehledám, na koho svalit vinu,  jak tvrdila, že to dělá ona. Že jsem jí nemohla říct, že její vysavač je na hovno, protože jsem jí nechtěla urazit a nemohla jsem tušit, že tak fungovat nemá a že je to drahej, jaksi že nejlepší výrobek trhu, kterej když funguje takhle, tak musí do servisu. A že mě vůbec nezajímá, že je tak strašně drahej a že je od vyhlášený značky, prostě je to shit a náš Henry je možná levnější, ale je to nejlepší vysavač ever, kterej ten její strčí stokrát do kapsy, i kdyby byl nakrásně novej a dobře sál.

Prostě ve mně hlodá to všechno, z čeho mě nařkla, a na co jsem jí nic neřekla. Že jsem jí dovolila na mě vůbec takhle mluvit jako na malýho fakana. Ale někde uvnitř to i mně připadalo jako mnohem dospělejší způsob řešení než se otočit a odejít.

5 Aeliren Aeliren | 28. září 2013 v 0:25 | Reagovat

Otočit se a odejít je typicky moje nejčastější řešení a vždycky vím, v jaké náladě skončím :). Tak trochu ukřivděná, že si na mě někdo troufnul, že já jsem mu to nedala sežrat víc, a v koutku duše na sebe pyšná, že jsem vlastně vítěz. Když odejdu, nemůže ona vyhrát, protože už nemá nad kým. Když odejdu, dělám věci tak jak chci já a ne jak mi je někdo diktuje.

Párkrát se mi podařilo neodejít, ale pak jsem z toho byla dost mimo - asi jako ty. Prostě jsem měla pochybnosti o tom, jestli jako ten druhej vyhrál a já jsem ta poražená a co s tou porážkou mám asi tak dělat a vůbec-  jak to teď teda bude fungovat dál, když vyhrál...

Nicméně si myslím, že tohle jsou právě ty ego bitky, co nevypovídaj vůbec nic. Co z toho, jestli někdo vyhrál nebo prohrál? Dokazování si osobní hodnoty? Je vítěz lepší člověk než poražený? Má vyšší cenu? Jsem k ničemu, když prohraju? - ale takovýhle dotazy jsou přeci důkaz toho, že si nevěřím. Potřeba se srovnávat a porovnávat prostě podle mě není znak vyrovanýho člověka. Vyrovnaný člověk řeší problém,  ne svoji hodnotu, když se hádá, tak hájí svoje řešení, ne sám sebe.
Takže podle téhle logiky jsi udělala dobře. Ona se nad tebou snažila vyhrát, ale ty jsi vyřešila problém.

Chtěla jsem jen říct (neumím mluvit stručně :-/...:), že hrát hru na toho, kdo je v právu už je porážka sama o sobě. Pro obě strany.

btw: Říkat někomu, že ti jeho výstup přijde dětinský, manipulativní a neprofesinální je taky kontraproduktivní. Buď je dost osobnost na to, aby si to teď sama vyčítala, nebo to osobnost není a jen bys jí víc vytočila.
Věř mi, vyšlas z toho nejlíp. Kdyby se mi podařilo příště se zachovat jako ty teď, tak na sebe budu pyšná :).

6 m. m. | Web | 28. září 2013 v 14:06 | Reagovat

[5]: No, já se vždycky považovala za totálně nevyrovnanýho člověka, co se dost často v lesčems zpochybňuje, takže odtud vane vítr :D

Vim to dobře, že bych ničeho nedosáhla, kdybych se do ní, byť asertivně, začala pouštět nazpátek. Ale stejně mi to nedá a musim si v hlavě představovat, jak drží zobák, konečně mě nechává mluvit, a já jí vysvětluju svůj postoj a co si myslím o všech těch hovadinách, co do mě hustila. Snad kvůli sobě, taky ale prostě proto, že mám spasitelskej komplex a hrozně si představuju, jak si po tom všem sáhne do duše, změní svůj život, přestane se tak honit a přestane jebat do lidí kolem sebe. V tomhle jsem holt trochu blázen a musím se naučit nechat to být. Některejm lidem se nedá pomoct a když se o to budu snažit, budu to zase akorát já, kdo skončí nepochopenej a nedoceněnej na gauči s rukama omotanýma kolem rozbolavělýho břicha.

Obnovila jsem na netu inzerát, tak snad brzo najdeme něco lepšího. I když z toho mám nervy, zdaleka se mi z toho nehejbe žaludek tak jako z představy, že jdu k tý krávě v pondělí znova a zas mám dělat, jako že nic. Brhm. Tohle je fakt lekce jak Brno, jsem zvědavá, co si z toho do života odnesu.

7 Žebyjá? Žebyjá? | E-mail | Web | 28. září 2013 v 16:39 | Reagovat

Zatratit svoje ego, zadupat ho do země... Jo, to je to nejhorší, co člověk může udělat. Pak totiž ztrácí sám sebe a to nemůže bejt dobrý v žádný situaci. Ovšem, cením si lidí, který dovedou ego přeřadit na neutrál a dokážou si všechno rozumně vyříkat - to ale musí proběhnout na obou stranách, jinak to nefunguje.

Já osobně od hádek utíkám - nesnáším je, mám v sobě zakořeněnou nechuť k řevu a handrkování se. Prostě pošlu lidi, který si na mě vyskakujou do prdele a jdu si po svejch (v případech, kdy si to ještě můžu v rámci možností dovolit). Občas je to nejlepší řešení - rozumná argumentace a pokus o vysvětlení se totiž často míjej účinkem.

8 S-hejvi S-hejvi | Web | 28. září 2013 v 22:21 | Reagovat

silně napsaný článek, popravdě to taky znám ale souhlasím s komentářem č. 7:)

9 Cirrat Cirrat | E-mail | Web | 29. září 2013 v 0:42 | Reagovat

Hm. Situace, jak jí líčíš, je strašlivě černobílá. Alespoň z mého úhlu pohledu.

Je fakt, že tak dva roky zpátky jsem řešila úplně stejné věci: ego nebo prachy. Pak jsem pochopila, že je to úplně jinak.

Oni jsou totiž lidé, se kterýma pracuješ. A u těch ti může být naprosto šumák, co si o tobě myslí, dokud tě nepomlouvají před známýma a nekazí ti kšefty. A pak jsou lidé, na kterých ti záleží. Čím jsem starší, tím méně se tyto dvě skupiny protínají. A vůbec nejhorší je dělat s rodinou nebo s přáteli, jen málokterý blízký vztah to ustojí.

Ergo kladívko, do what you need to do. Není to o tom, nenechat po sobě šlapat, nebo o tom, nenechat si utéct prachy. Odpověz sama sobě na otázku: Můžu s ní dál pracovat?

Ne "Mám ji ráda", "Šlape mi na kuří oko" nebo "Jsem z ní nervózní".

Můžeš s ní pracovat nebo ne? Když jo, tak jo - a ega se to netýká. Když ne, tak prostě ne. Poohlídneš se jinde.

Občas je potřeba i hodně minimalistickej postoj k mezilidským vztahům. A díky práci, do který jdu v pondělí naposledy, jsem se naučila, jak bejt odolná vůči stresu: Podívám se na dotyčnýho a pomyslím si "A ty seš mi taky šumák!"

10 m. m. | E-mail | Web | 29. září 2013 v 10:34 | Reagovat

[9]: Já mám u ní spíš asi problém s věcma, co po mně chce, a který nejsem schopná dělat - její barák je smetiště a stavěniště a dělat tam cleaning způsobem, při němž všechno musí přijít zpátky na původní místo, je pro mě nepřijatelný. Seřvala mě, že jí hýbu věcmi, a já to prostě musim dělat, když chci uklidit. A navíc se mi nelíbí pracovat v prostředí, který neposkytuje řádný pracovní podmínky - posledně jsme měli vyklidit celej jeden pokoj a madam zrovna renovovala kuchyni, takže bylo všechno z kuchyně vyklizeno do chodbičky před ten pokoj. Tudíž jsme se dvě hodiny potýkali s problémem, jak vůbec do toho pokoje vlízt, jak se dostat ven a kam dát sakra věci z něj, když prostě neni kam.

Hlavně kvůli těmhle věcem jsem ten inzerát obnovila. Mám pocit, že kdyby to tam bylo jinak pohodlnější a normální, tenhle incident bych dokázala přejít - myslím, že jsem ho už i přešla. Ale já tam prostě už nechci bejt kvůli těmhle věcem.

Máš recht s těma lidma. Když jsem se třeba v Ječmínku potkávala s desítkama, stovkama zákazníků denně, tak mě pár kreténů nemohlo vytočit. Teď pracuju v podstatě jen s minimem lidí, takže když potkám někoho novýho, asi mi na něm zbytečně moc záleží. Musim se v tomhle víc kontrolovat.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
The Puttytribe