Září 2013

Lekce o egu

27. září 2013 v 14:00 | m. |  Z deníku au-pair
Předevčírem jsme se strašně pohádali s Jo. No, pohádali. Spíš to bylo tak, že ona hodinu hulákala a kdykoli jsem se snažila říct něco nazpět, byly to z jejího pohledu omluvy, výmluvy, arogance, hádání se, dětinskost, neschopnost převzít zodpovědnost, neprofesionálnost, nedospělost atd. atd. Moje reakce jí nezajímala, všechno to bylo jen projevem mého ega a kvůli mně měla víc než hodinové zpoždění na důležitou schůzku. Všechno mě to tak rozsekalo, že mi bylo celej večer zle od žaludku, nemohla jsem se navečeřet, rozbolela mě hlava a nemohla jsem přestat brečet a cítit se příšerně. Takhle mě už hodně dlouho nic nerozsekalo.

Pořád o tom musím přemýšlet, jak jsem zareagovala, jestli to bylo v dané situaci v pořádku a co udělám dál. Pravda je, že jsem zvyklá na leccos a vím, že svět je plnej magorů a psychopatů, s jejichž potřebou hojit se ze svého zpackaného života na druhých se prostě tu a tam člověk setká. Jsem už otrkaná a většinou vím, jak se v takovou chvíli zachovat, ale na co jsem nebyla připravená, byl moment, kdy to rozhodnutí nedělám jenom za sebe, ale za dva.


Londýn: The Who Shop, Earl's Court a na břehu Temže

25. září 2013 v 0:00 | m. |  Z deníku au-pair

Tak tedy z Piccadilly jsme se rozjeli za mým kamarádem do Stratfordu (přičemž jsme si užili extrémně dlouhou náhradní cestu autobusem za jednu jedinou stanici metra - povrchová doprava v Londýně sucks), a tam jsem se konečně shledala s vytouženým foťákem. Kamarádovi pro mě máma samozřejmě po maminkovsku nacpala i další věci - moje levný crocsy, který jsem tu za ten půl rok prostě nesehnala, což mě donutilo jít do drahejch originálů, který mi ke všemu jsou velký, takže je asi zase rychle pošlu dál (kdyby měl někdo zájem, jsou to tyhle), mou oblíbenou pletenou čepici, jedinou, ve který si nepřipadám jako blbec, a kterou jsem si před lety koupila na Camdenu při svém prvním pobytu v Anglii (jak se ten kruh uzavírá, co?), a ještě taky kouzelnej kelímek Oriflame, kterej mě nikdy nepřestane rozčilovat tím, jak to leze za nehty kdykoli do něj strčim prst, ale jaj, je vanilkovej.

Mít v rukou všechny ty věci mě nutilo do úsměvu. Musela jsem se usmívat tomu, že ty věci urazily takovou dálku jen kvůli tomu, abych je měla a abych se měla dobře. Že mu to máma nacpala i přesto, že mi měl vést jenom ten foťák a i kvůli němu mrmlal. Musela jsem si představovat jeho obličej, když mu to sypala do náruče, a navíc mě samozřejmě těšilo, že to mám všechno konečně v rukách a že kdo si počká, fotí. Ovšem tedy nejdřív si budu muset vzpomenout, jak se to vlastně dělá. Těch pár měsíců fotoabstinence udělalo svoje.


Konečně v Londýně!

23. září 2013 v 1:18 | m. |  Z deníku au-pair
Čekala jsem na to pět let, pět měsíců a dvacet osm dní, ale nakonec se mi to povedlo: znovu jsem se podívala do Londýna! :) Pro někoho by to nebyl žádnej big deal. A někdy mám pocit, že ani pro mě neni, dost často mi to ani nedochází, snad právě proto, jak strašně dlouho jsem o tom mluvila a těšila se na to. Ani po těch pěti měsících, co jsem už v Anglii a tak aspoň třikrát týdně si na to vzpomenu, mi nepřijde jako big deal, že jsme tam včera konečně byli. Ale jak se znám, však ono mi to zase se zpožděním dojde a dost pravděpodobně z toho budu žít dalších několik let a budu mít pěkný vzpomínky. Aspoň teda pokud si je včas začerstva zakonzervuju tady, takže směle do toho :)


Recept na lepší náladu

19. září 2013 v 0:02 | m. |  Z deníku au-pair
Když se všechno zdá bejt trochu na hovno, je třeba myslet na následující věci:
  • že jsem v Anglii, kde jsem si strašně dlouho přála bejt
  • že tu nejsem sama
  • že máme v sobotu volno a když se dokopeme, pojedeme do Londýna a možná bude konečně foťák
  • že v neděli, když bude síla, můžeme jet do Crawley a dát si tam třeba shake
  • že máme celej příští tejden napůl volno, protože tu z famílie nikdo nebude = klídeček na práci
  • že se tu mám výborně a baštim si jako král
  • že máme letenky na Vánoce a za pár tejdnů jedu na návštěvu domů
  • a že uvidím rodiče, babičku, bráchu, kočky, co už je dávno neznám a co neznaj mě, a kamarády
  • že budu brzo čuchat jehličí a rozvalovat se po letišti s pořádnou dekou normální velikosti
  • že se naložim do vany a budu tam strašně dlouho
  • že se voháknu a vyrazim do nějaký pořádně provoněný hospody a tam si dám točenou
  • že se pak zase vrátím do Anglie a dál si tu budu spokojeně žít a že se bude pár měsíců na to oteplovat a zase bude jaro,
a dát si sprchu. Pořádnou, horkou, s Happy time a Černou Orchidejí a s drbací houbou. A jasmínovej čaj. A zapálit vonnou tyčinku. A učesat si vlasy. A oblíct se celá do vypranýho. A vypsat se z toho. A přelakovat si nehty. A pochmatat v ruce svoje narozeninový cibulky na řetízku (nakonec jsem je nevyměnila, to jsem vám řekla?). A přemýšlet o meditaci, ale nakonec se na to vykašlat a říct si, že se místo toho radši půjdu pořádně vyspat. A nejít na facebook a nekontrolovat novinky. A dlabat na Twitter a nečíst už dneska žádný založený, ohvězdičkovaný články. A už nepřemejšlet.

A pak je jedno, že cleaningy u Jo se zničehonic staly utrpením a že je z toho člověk zklamanej a přemýšlí, jestli mu to za to stojí a jak dlouho to má zkoušet. A že váš obličej vede už kolik dnů dlouhou válku s akné a prohrává. Že vám nedržej vlasy a PMS trvá, i když teta už dávno odjela. Že vás všechno svědí a bolí a že se nějak necejtíte. Že si nutně potřebujete dát knedlo zelo vepřo, španěláky od mámy, křupavej bramborák, tradičně přesolenou polívku s játrovýma knedlíčkama a bramborovej salát, zasmát se od srdce s kamarádama a mít teplo na záchodě.

Když si dáte pořádnou sprchu, vyčistíte chrup a jdete včas spát s vidinou pevného přitulení k někomu, kdo je v tom všem s váma, tak je všechno hned fajn.

Šuplíky a poklady

18. září 2013 v 14:55 | m. |  Z deníku au-pair
Baví mě uklízet měsíce nedotčené místnosti a šuplíky v domě. Ashleigh má spoustu věcí, o mnohých ani sama neví, a mě prostě baví se tím prohrabovat. Bavilo by mě to ještě víc, kdyby se toho aktivně účastnila a byla by třeba možnost se zeptat, jestli by ten některejch krám nechtěla charitativně věnovat (nebo výhodně prodat) někomu, kdo by tu věc miloval a užil mnohem víc než ona na dně šuplíku - třeba mně.

I když jsem poměrně spokojená s věcmi, které mám, debordelizace je nikdy nekončící proces, který hlavně zahrnuje i obnovování. Vyhodit staré krámy a namísto nich si pořídit něco opravdu pěkného, třeba i za lepší peníze. Probrat skříň a vyházet z ní všechna neforemná trička, která se hodí tak akorát na uklízení, a ani na to si je nevezmu, protože jsem z nich už vyrostla a táhne mi na cemr. Střelit nebo položit na popelnici vysoký boty, který jsem sice vážně musela mít, ale žel bohu se do nich prostě přes ty svý tlustý lýtka nevejdu, a namísto toho všeho si pořídit nějakej fakt pěknej svetr v barvě, která mi fakt sekne.


Jak Em k meditování přišla (a co jí to dalo)

13. září 2013 v 17:22 | m. |  co se mi honí hlavou
Před dvěma týdny se mi tu vyskytl dotaz, jak prý jsem k tomu meditování přišla, a jestli můžu nasdílet nějaké tipy a rady. Zase jednou mi to připomnělo, že se tu tomu věnuju spíš okrajově a že vlastně nevím, jestli mě tu někdo sleduje tak dlouho, aby měl o té mé cestě přehled - kdyžtak se přihlašte ;)

Pro ty ostatní jsem dala dohromady takovou stručnou historii jakože Em a meditace, a pár tipů se tam snad najde taky, tak na to budu moct častěji odkazovat. Takže! To bylo tak:

Foto by: kdosi (Vítkov 2011)Na podzim 2010 jsem na tom nebyla dobře. Ten rok stál vůbec za houby, ale na konci léta to všechno vyvrcholilo neslavným rozchodem, kterej jsem totálně nezvládla a úplně mě rozsekal. Jestli jsem na tom někdy byla bídně, teď teprve se tomu skutečně dalo říkat dno - všechny priority na sračky, všechny naděje v háji, všechny emoce a nervy v kýblu a já věděla, že mám poslední šanci objevit to něco, to záchranné lano, co vás z toho vytáhne a změní vám život, a nebo se už nikdy nevzpamatuju.

A právě v té době to přišlo - tedy jsem dost vyhledávala tipy na výstavy, přednášky a akce, kam se dalo jít zadarmo (peněz bylo pomálu), a kdosi mě velice příhodně upozornil, že na Náplavce bude za pár dní přednáška o meditaci - zadarmo - tak jestli nechci jít. Věc se má tak, že mě podobné věci vždycky dost zajímaly - relaxační hudba, koupání při svíčkách, masáže, vonné tyčinky - tak nějak jsem si to všechno spojovala s pojmem "meditace", a ten jsem si zase spojovala s něčím příjemným, s něčím, co by měl člověk dělat pořád. I když jsem vlastně pořádně nevěděla, co to je a jak se to dělá, přišlo mi to jako něco, co se mě opravdu dotýká.

A tak když mi se mě zeptali, jestli si o tom nechci zadarmo poslechnout víc, tak jako samozřejmě, že jo. Count me in! :)


Trochu ve splínu. Úvahy.

12. září 2013 v 17:31 | m. |  Z deníku au-pair
Tak máme zpátky internet! Ashleigh se konečně rozhoupala někoho si na to zavolat, ten se v tom pár hodin štrachal a teď už nám to zase pěkně frčí, takže už zase internetujeme a hlavně stahujeme bambilion filmů pro případ, že by se to zase potento, tak ať máme zásobu :D Po těch několika týdnech, kdy se to zpomalovalo až tak, že nešly otevřít ani některý stránky a o videích jsme si mohli nechat zdát, mi to připadá úplně neuvěřitelný.

Normálně jsem docela ráda někdy offline, na pc mám ostatně co dělat i bez netu, ale teď se to nějak hrozně nehodilo. Nemohli jsme si to hlídat, a tak nám podražily říjnový letenky. Měli jsme to řešit už dávno, ale to bude asi tím, že jsme vlastně nebyli úplně rozhodnutí, jestli teda pojedeme nebo ne. Ale teď, když je to jasné, nám začíná docházet, že se nám vlastně stýská. A začíná to klasicky maminkami.


Z deníku au-pair: září, návrat k rutině a známé tváře

7. září 2013 v 22:49 | m. |  Z deníku au-pair
Už je to tady - vstávání do tmy. Podzim dorazil do Anglie.

Ještě jsme si to nepřiznali, ale už se asi vážně připlížil - rána jsou studená, kytky zalívám v teplácích a mikině, odpoledne si to většinou ještě hraje na léto - párkrát jsme se v tomhle týdnu byli i vykoupat - ale večer už zase kosa a tma padá čím dál tím dřív, což nám komplikuje večerní zalejvání. Vono se to dělá dost blbě, když na to nevidíte, žejo.

A taky teď mnohem míň vidíme děti, což mi až tak nevadí (v Itálii jsem si jich užila víc než dost, a taky jsem se dostatečně přesvědčila, co je to za sígry). Minulej tejden byli u táty a v baráku nebylo prakticky co dělat - to bylo fakt divný, ale dokázalo to, že nebejt těch dvou bordelářů, co v domě doslova nehnou prstem, Ashleigh by nás vůbec nepotřebovala. A teď už jim začala škola, tak se během dne akorát potýkám se stopami jejich existence jako jsou tuny nádobí od snídaně, tyčovej mixér od smoothie postavenej přímo na linku a ještě kilometr od dřezu aby to nadělalo co největší nepořádek, a nebylo to jednoduchý, stlaní postelí, luxování, ořezávání neuvěřitelnýho množství tužek a pastelek (dělala jsem to hodinu a půl, až se mi nadělaly mozoly), odklízení oblečení, praní a žehlení, žehlení, žehlení, hlavně teda školních košil.


Autorský. To jako že z vlastní hlavy. By teda mělo být.

4. září 2013 v 16:28 | m. |  Pár slov k Autorskému Klubu a Blogu
Milé děti, začíná se nám tu cosi nemilého rozmáhat, a i když dvakrát ještě neni pořád, v tomhle případě si to, myslím, zaslouží i tak naši pozornost a obezřetnost. Jde tu totiž o vykrádání cizí tvorby blogery z řad AK.

Nemám ve zvyku jmenovat, pokud mě někdo vyloženě nenakrkne nebo nejde o případ, že dotyčný podle mě potřebuje klepnout přes prsty, a tohle je tak trochu obojí a hlavně to druhé. O prvním případu, Dominikískovi z Krásné, už pravděpodobně víte, a pokud ne, pod odkazem se od Pufflie dočtete, jak to s ní bylo. Jeden by řekl, že pokud se tu vyskytují i další kopírky, dají si zrovna teď větší pozor, když se to vytáhlo na světlo, ale kupodivu ne.

Včera mě na titulce zaujal jeden perex. Téměř slovo od slova citoval mou oblíbenou pasáž z Jirotkova Saturnina, jenže v ženském rodě (Saturnin je psán z pohledu mužského vypravěče), a jelikož Saturnin je pro mě ohromná srdeční záležitost, nedalo mi to a šla jsem se podívat víc zblízka, co to má bejt.

Žel UChu, záhy jsem se utvrdila ve svých obavách. Ten text byl skutečně původně ze Saturnina. Dotyčná blogerka (květnový nováček) vynechala pár vět (čímž ten text mimojiné trochu ztratil smysl, ale to jí nijak nevadilo), upravila rod a přidala asi tři vlastní slova, aby to jako nevypadalo moc uhlazeně, a takhle přepracovaný text publikovala jako vlastní článek, jako že zamyšlení nad starými zlatými časy.

Bohužel jsem si, blbec, neudělala screen, a inkriminovaný článek už tam není - slečna po mém komentáři s prostým obsahem vloženého původního textu v závorce se jménem Zdeňka Jirotky (a drobnou výtkou ve smyslu jako že je ostuda, že něco takového udělá člen Autorského Klubu) rychle zareagovala a beze slova ho smazala.

Standa to, tudíž, považuje za vyřešené.

Já ne.


Meditační deníček

2. září 2013 v 17:14 | m. |  co se mi honí hlavou
Nedávno mi někdo ke čtení doporučil blogerku jménem Amber Rae z heyamberrae.com. Tak jsem ji prubla a po pár článcích jsem měla jasno a šoupla jsem ji do čtečky, protože jsem chtěla vědět víc. A celkem brzo se ukázalo, že se to vyplatilo.

Amber je schopná blogerka, prakticky okamžitě mě dokázala konvertovat z prostého čtenáře na komentátora, a i když jsem se kvůli tomu musela přihlásit na Disqus (nesnášim, když se musim furt registrovat do dalších a dalších sítí), stálo mi to za to. Ukázalo se, že Amber je taky mimořádně inter-aktivní - na komentáře poctivě odpovídá a je to holka zvědavá - ani nevim jak, a najednou si tam se mnou povídá a vyzvídá, jako by dvě kamarádky seděly v kavárně u stolu a tlachaly o svých zájmech.

Předevčírem jsem ji okomentovala článek o tom, jak nalákat múzu (článek pro všechny tvořivce, trpící občasnými krizemi). Řekla jsem jí, že mně asi nejvíc pomáhá meditace, a ona se hned optala, jak to přesně dělám. A tak jsem jí napsala pár základních tipů a e-mail pro případ, že bude chtít vědět víc.


Jeden trochu chlubivej článek

1. září 2013 v 13:57 | m. |  Z deníku au-pair
Září? Jak jako září?? Kam se poděl ten tejden a půl od návratu z Itálie? Kam se podělo celý léto? A kam za chvilku pět měsíců v Anglii??

Čas mi teď neskutečně utíká. Takhle rychle mi snad ještě nikdy neběžel. A do toho mám trochu pocit, že nic nestíhám. Nejsem teda nijak uběhaná, ale jsem v Anglii skoro pět měsíců a ještě jsem nebyla v Londýně! Han-ba-mi! Normálně se stydim. A nějak to nechápu. To máme fakt tak málo času? Nebo jsme fakt tak unavení, že když už máme ten jeden volnej den, radši ho prozevlíme? Nebo se toho Londýna nějak bojíme?

Ale myslím, že už to nebude dlouho trvat. Jo nám konečně poslala peníze za červenec, a tak už se nemůžeme vymlouvat na to, že nemáme nic na anglickém účtě. Teď můžeme konečně koupit lístky do Londýna i letenky na říjen (ježiš, dyť to už je za měsíc!) a na Vánoce - a ty už jsou taky za chvilku. To je nářez. Proč to všechno tak uhání?

The Puttytribe