Život v karavanu - Kontakt a zmenšený vesmír

4. srpna 2013 v 12:26 | m. |  co se mi honí hlavou
Další myšlenky z krátkého offline pobytu v bydlíku. První část zde.

V bydlíku je člověk mnohem víc v kontaktu s přírodou. Jelikož všechno, co pro sebe potřebuje z hlediska fyzických potřeb, napěchoval do co nejmenšího prostoru, hranice toho prostoru, tedy životního prostoru, se smrskly a jen tři kroky od sebe, ať už stojíte kdekoli, máte vnější vesmír a svět. Před vašimi dveřmi je trávník. Nebo hlína nebo písek, cokoli si sami zvolíte. A pokaždé to může být jiné.

Když jsem se v noci třásla kosou, protože jsem neměla spacák a nedovedla jsem zprovoznit topení (ať jsem dělala co jsem dělala, pořád to hučelo jen studeně), a protože se mi nepodařilo ani zapnout vodu, uvědomovala jsem si, jak krásné je vlastně spoléhat sám na sebe. Už když jsem si balila, měla jsem pocit, že se mi bude hodit pashmina a že místo děrovaného svetru bude lepší pořádná mikina. A taky jsem si vzala dlouhé kalhoty na spaní, láhev vody a pár suchých toustů pro případ nouze, jen toust a salámová tyčinka, kdyby náhodou. To všechno mě zachránilo.

Nevím, kde se ta připravenost a prozíravost ve mně bere. Zase asi zkušenost. Každopádně mě to ohromně baví. Být připraven na cokoli je neskutečná vlastnost, díky níž je moje křivka nálady v podstatě pořád stejná a ať se děje co se děje, a není snadné ji rozhodit. To je pro mě osobně neskutečný pokrok na poli osobního rozvoje. A díky podobným situacím si to uvědomuju. Jak moc jsem se změnila a poučila a jak moc jsem v kontaktu sama se sebou.


Buší mi srdce. Sotva jsem se vzbudila a dala trochu do kupy a venku už řvou motory. Zase něco, co nedovedu dobře popsat. Hráli jste někdy Mafii? Vzpomeňte si na zvuky při závodu a zesilte to přibližně na hlasitost masivního koncertu přímo za barákem. Asi tak nějak. Je to prostě neskutečně hlasitý. A je to nový. Tohle jsem nikdy nezažila a cítím se příjemně nejistá, že nevím, co bude, kde jsem a tak vůbec. Můj svět se tím neznámem smrskává na můj bydlík, cestu k toaletám (kterou si vybavuju jen matně, ale naštěstí je nepotřebuju, wc mám přímo v bydlíku) a vyhlídku, že za půl hodiny se chystáme k závodu a patrně to všechno dost dobře uvidím (děti pořadatele přece nebudou stát někde v koutě). Můj bydlík a můj malinkatý svět se stává mým útočištěm a tím jediným, co mám a co znám. Je to jako meditovat a všechno vypnout. Vypnout autopilota a uvědomit si svou existenci v přítomném okamžiku. Mít jenom teď a žádnou minulost. A před sebou vidět spletité cestičky života, jak se může dál vyvíjet. Nic není jisté. Máte jen to, co znáte a umíte, a v příští vteřině to budete muset použít a prokázat tím, kdo skutečně jste.

Opět si neskutečně rvu vlasy, že nemám foťák. Snažím se dobít a zprovoznit starý mobil pana M., ale prostě to nejde. Dobiju ho, podívám se na něj, odložím ho, za deset minut se chci podívat na hodiny a je vypnuto. Co bych za ten foťák dala. Jak je to k posrání, že když mám takovouhle životní přiležitost, nebudu z toho mít ani obrázek na památku, a tak si pravděpodobně za pár let nebudu umět vybavit detaily a připomenout pocity a všechno mi to vybledne a zmizí. Budu si pamatovat, že jsem tady byla, samozřejmě, je to velká věc, ale právě proto, že nebudu mít prosté foto kempových záchodků, mi to bude ve vzpomínkách připadat jako něco tak ideálního, že nebudu ani věřit, že se to fakt stalo mně. Bude mi to připadat jako vzpomínka na něčí příběh, co jsem četla, nebo na film.

Tak si to aspoň píšu. Abych si vzpomněla, jak mi to tu připadalo kouzelně útulné a pohodlné, že tu byly vínově červené měkké potahy s béžovými pruhy a modrými květy, tmavě modré závěsy, do nichž jsem se v noci chtěla zabalit, ale byly bohužel malé, tmavě zelená rohožka a igelit na podlaze, aby se nenašlapalo. Toaleta, kterou jsem úplně nepochopila. A že jsem četla manuál snad desetkrát a stejně jsem nebyla schopná zprovoznit vodu nebo horké topení, že jsem se vztekala, když tu jsou tak zařízení, že tu nemají ani jednu pitomou deku na půjčení, že když jsem si lehla a zhasla, všimla jsem si na stropě střešního okna, skrz něj by člověk mohl pozorovat i hvězdy, kdyby si lehl na podlahu a kdyby nebylo v kempu tolik světla. Že když jsem odhrnula záclonku u okna, oslepila mě záře dokonale bílého měsíce zahaleného v ostře rýsovaných mračnech. Že večer, cestou do kempu z koncertu, jsme ten měsíc viděli a že byl žluto oranžový a já si přitom vzpomněla na jeho rudou podobu během cesty z Itálie. Že jsem moc nechápala, co se stalo s mým spacákem a proč ho nemám, a že mi taky nedávalo rozum, proč jsme všichni v 9:26 ráno ještě v klidu v bydlíkách, když za čtyři minuty má začínat Nickův závod. Rozhodli se snad přijít až na ten druhý, v deset dvacet? A pokud ano, co mám do té doby dělat se svým časem? Když ta auta venku slyším burácet, připadá mi absurdní sedět tady na zadku, mám pocit, že bychom měli být tady a všechno to vidět. Být tam.

A čuchám slaninu. Ashleigh smaží dětem snídani.

-

Angličani jsou prasata. Když se mě Ashleigh optala, dám-li si bacon sandwich, měla jsem na mysli leccos jiného než to, co mi naservírovala - bulku s podivnou krouceninou tlustého masa, co vypadala střídavě jako ucho, jazyk nebo kus obří houby, a ať prý si nabídnu kečup nebo nějakou omáčku. Tak jsem si nabídla, abych to do sebe vůbec dostala. A pak jsem si dala záležet, abych to nepřeháněla s dávicím reflexem, když se mi do zubů dostalo něco ne úplně poživatelného. Takže jsem to musela trochu obrat. Upřímně nechápu, jak je možné, že přirozená reakce angličana na takovou nabídku není zakřenit se a s díky odmítnout, ale právě naopak, "To by bylo skvělé, děkuji!". Angličani.


 


Komentáře

1 Yasminn V. Yasminn V. | E-mail | Web | 4. srpna 2013 v 12:39 | Reagovat

To je moc krásný a osvěžující článek. :)
Tu schopnost být připravena na všechno Ti celkem závidím. Já jsem přesný opak. Ale léčím se. teda, snažím se léčit...

Moc se mi líbí Tvůj blog. Určitě tu nejsem naposledy..

2 m. m. | Web | 4. srpna 2013 v 13:45 | Reagovat

[1]: Člověk si někdy musí projít velkým množstvím nepohodlí a potíží, aby se naučil počítat se vším. Myslím, že pokud si ceníš pohodlí a zajímáš se o to, abys měla vždycky všechno potřebné po ruce, tak se k tomu taky dopracuješ 8-)

Děkujuu :-)

3 mengano mengano | E-mail | Web | 5. srpna 2013 v 7:53 | Reagovat

Líbí se mi slovo "bydlík" :-)
Jednou jsem měla možnost ochutnat anglický puding. Byla jsem z něj zoufalá.

4 Aailyyn Aailyyn | Web | 5. srpna 2013 v 15:01 | Reagovat

Anglická kuchyně je údajně chutím našince poněkud... nezvyklá. :-) Ale dejte cizinci české knedlíky, že jo. :-)

5 m. m. | Web | 5. srpna 2013 v 15:17 | Reagovat

[4]: Já jsem kdysi slyšela, že anglická kuchyně v podstatě neexistuje, ale docela tuhle věc můžu potvrdit :-D Málokterej angličan, co jsem měla šanci poznat, skutečně umí luxusně vařit. Naše Ashleigh sice leccos umí udělat dobře, ale některé kombinace jsou mírně řečeno ujeté a hlavně skoro vůbec nesolí, takže i dobré nápady přicházejí vniveče a nedají se skoro žrát, dokud si to člověk na talíři nepřikoření. A skoro do všeho by srala octovo balsamikový zálivky :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
The Puttytribe