We all live in a yellow submarine...

9. srpna 2013 v 17:08 | m. |  Z deníku au-pair
Abych řekla pravdu, je to čím dál tím "lepší".

Naše "dovolená" v Itálii už nám začíná lézt na mozek, a to pořádně. Předně Ashleigh naprosto ignoruje fakt, že jsem nemocná - a fakt jsem, když jsem včera ráno nakoukla do krku a zmerčila notoricky známé bílé tečky na mandlích, už jsem o tom, že to JE angína, nepochybovala. Jednou, dvakrát denně se mě zeptá, jak se cítím, a já jí jako mantru opakuju pořád to samé - unaveně, pořád stejně, bolí to, nic moc, vyčerpaně... - snažím se obměňovat slova, abych nezněla jako gramofonová deska, ale klidně bych se mohla přestat snažit, ji to stejně nezajímá. Ve vysněném světě by mi moje HM řekla, ať si jdu lehnout, a na to všechno, co tu dělám, by využila pana M. Ale to ona ne, udělej tohle, udělej tamto a navíc si z nás posledních pár dní dělá nepředstavitelnou prdel.


Nevím, jestli to dělá schválně nebo je vážně tak mimo, ale neskutečně si vymýšlí. Xkrát denně peru, mnohdy úplně čisté věci (naposledy hodila do prádla zcela čisté ubrusy, které byly jednou použité při obědě, ale jak říkám, nebyla na nich ani skvrnka a ještě voní a jsou celé vyžehlené - kým jiným, než mnou), při večeři nebo obědě dost často mění názor způsobem, kterým pana M. posledně donutila dvakrát snést stůl z terasy dolů a dvakrát ho tam zase vynést, než se konečně rozhodla, pořád se opakuje (uznávám, za tohle si pan M. může trochu sám, protože na některé své joby ustavičně zapomíná), vůbec mě nevnímá a ještě mi teď odstavila z provozu sušičku, prý že je venku teplo dost a že ji tedy nebudeme používat.

Což by se na první pohled dalo považovat za rozumný nápad, až na to, že:

  • jediná šňůra, kam se dá cokoli věšet, je tažená půl metru nad zídkou, na níž tak všechny větší věci musí ležet (což obzvlášť bílým prostěradlům dělá dobře)
  • vejdou se tam dvě prostěradla a konec, celý zbytek koše vám zůstane a kam s tím, asi. Mám tu stát a držet to nad hlavou, dokud to neuschne?
  • skládací věšák, kromě toho, že je úplně debilní, je celý orezlý, takže na ten si už vůbec nedovolím něco pověsit. To tak, ještě na všem budou zrzavé fleky a ty už nevyperem - zdejší pračka nevypere skoro nic, natožpak takovou agresivní věc
  • umýt to nejde, když jsem to navrhla přetřít barvou, začala zase mlít svou oblíbenou mantru, že potřebujeme nový - všechno potřebujeme nové, nádobí, konvici, lednici, myčku, žehličku, ideálně celý barák. Jakmile je s něčím něco v nepořádku, automaticky hlásá, že potřebujeme nové, a přitom drtivou většinu těch věcí lze celkem snadno spravit a vrátit do akce. Ale to prostě ne, ona chce nové.
  • nojo, jenomže ona to fakt většinou jenom hlásá a skutek utek. Než tu danou věc fakt koupí, můžou se všichni uvztekat nad tím, jak to nefunguje, nebo uvymýšlet nad tím, jak danou věc nahradit. Už dobrej tejden jsme bez rychlovarné konvice a vodu vaříme v hrnci na plotně. A. si furt mele svou o tom, že koupíme novou konvici, ale ačkoli jezdí denně nakupovat, konvice furt nikde
Ráno jí pan M. umyl auto. A ona k tomu přišla a prý, ať to umyje znova. Celé, nejenom okna. I pneumatiky a všechno. Podotýkám, že je tu tak strašně prašno, že než vyjede příjezdovou cestu od baráku (při tom sklonu si auto pořádně zamaká), bude zaprášená znovu, a jako prase. Taky kvůli tomu se doteď jelo jen na mytí předního skla, kvůli rozmázlým mouchám. Ale najednou to paní není dost. Asi má pocit, že máme málo práce nebo nevím. A přitom je to spíš naopak.

Včera a dneska se vážně snažím šetřit. Po obědě jdu spát a makám víceméně jen kolem hlavních jídel, kdy je nejvíc nepořádku. Protože jinak bych se udřela. Na začátku týdne nám slibovala, jak ti lidi, co tentokrát přijedou, jsou disciplinovaní, prý ne jako její děti, a že to bude v pohodě. A oni jsou přitom ještě horší! A nejenom děti, ale i dospělí. Je s nima teda celkem sranda, o to žádná, ale až na jednu ženskou, ostatní se naprosto neobtěžují přiložit ruce k dílu, a jelikož od rána do večera popíjí víno, já od rána do večera myju sklenice (bože, jak já to nesnáším) a odklízím lahve, korky, kousky alobalu z uzávěrů a podobně. S minulou bandou jsem se rozčilovala, že si nikdo nehlídá osušky, teď se mi po nich stýská, neboť tady si navíc k tomu nikdo nehlídá sklenice a v jednom kuse někde vylejvám zbytky limonád, co si je někdo nalil do největší sklenice a pak nedopil - často proto, že jim do nich spadla vosa, kterých je tu víc než dost - a nebo prostě proto, že to jsou ignoranti, kterým je to jedno. Na stole jim stojí sklenice koly a stejně se jak velká voda hrnou do lednice pro něco dalšího a samozřejmě na to musí zasrat novou sklenici. A ideálně tu velkou, která se úplně nejdebilněji myje. Bože, já chci domů.

A ke všemu na nás Ashleigh pro tentokrát hrozně šetří. Nejen že nám bylo oznámeno, že na člun tentokrát nepojedeme - to jsem věděla už od minule - ona nás ale nebere vůbec nikam. Když jedou s dětmi do městečka na trh nebo do cukrárny, když se jde ochutnávat víno, dokonce když jedou všichni večer do pizzerie - včera nás tu nechali s tím, že lednice je plná zbytků a ciao. Upřímně nám to bylo vcelku po chuti, byli jsme rádi za čas na film a relax a zbytky to byly vynikající (krůtí rolka rulez), ale už jsme tu v tom podělanym baráku zavřený skoro dva tejdny, bez možnosti kamkoli vyrazit a bez jediného vysvětlení, proč to tak je, proč nás na žádnou akci neberou. Přijde mi to od ní dost necitlivé a jak to asi teprve musí vnímat pan M., který narozdíl ode mě vůbec nikde nebyl. Já aspoň něco viděla minule, mám pěknou vzpomínku na předchozí rodinku, ale co on? Neměl ani tu megahustou čokoládu.

A tak místo abychom si to tu užívali družením se, udělali jsme se z donucení pro sebe a naše "dovolená" probíhá tak nějak bokem ode všech ostatních. Prolneme se při obědě a večeři (někdy), ale mimoto si děláme každý svoje, pan M. se zavírá do pigsty, aby cvičil na kytaru, já datluju do notesu a datluju toho hodně. Už jsem dokonce i prolomila blok a otevřela soubor s připravovaným e-bookem, hurá! Ale pořád se mi do toho všeho plete děsná únava, bolest v krku, ucpané uši, zahleněné dutiny a tak trochu zoufalství nad tím vším tady a nad Ashleigh, která se chová čím dál tím šíleněji.

A ještě nás oba, pokud už s námi vůbec je v kontaktu, častuje vážně divným pohledem, který za prase nejsem schopná rozklíčovat, navzdory vší své empatičnosti a bohaté představivosti. Je určitě nějakým způsobem nespokojená, to ještě dokážu poznat, ale jestli s námi? Před pár dny říkala, že nás nedá. Co by se mohlo od té doby změnit? A neměla by spíš, když už něco, prokazovat trochu soucitu s mou nemocí? Myslím, že ten pohled s námi ani tak nesouvisí, ale nevím. Žije si teď ve svém vlastním světě, kam za ní nemůžu, něco jí evidentně žere (spíš mám pocit, že všechno), a neumí se od toho odpoutat a užít si dovolenou. Je úplně jiná než všichni naši hosté. Kam se poděl můj báječný pocit z Davida a jeho rodiny. Dokonce i se Sally, s níž mám normálně docela problém najít společnou řeč, jsem si během téhle dovolené rozuměla víc než s Ashleigh, která mě vůbec nevnímá a já nevím, jak jí pomoct. Čím dál častěji myslím na předchozí au-pairs a uvažuju, co by udělali na našem místě oni a vůbec, jak se tu asi chovali a co všechno dělali. A vážně moc se těším zpátky do UK.

Asi je to prostě ponorka.

A já jsem čím dál tím vděčnější za notes a přístup k internetu, díky němuž se můžu věnovat svým věcem, ať už e-booku, blogu nebo psaní pro AK - tuhle jsem se zase po dlouhé době zúčastnila Kreativního Koutu a taky mě drží busy diskuse pod přijímacími články a v mém zamilovaném Designérském Pranýři, který aspoň tak napůl a méně nenásilnou formou nahrazuje mnou oplakávané Kladivo. Baví mě to. Po nějakém rozmýšlení jsem tu na tyhle věci zprovoznila rubriku a jen namátkou do ní naházela pár článků k tématu - určitě jsem jich ale psala mnohem víc a jestli v mém Archivu na nějaký narazíte, dejte mi vědět, já to přeřadím. A taky mě ohromně baví, že při všem tom kibicování, ačkoli jsem asi dost ostrá, mě lidi v tomhle čím dál tím víc berou. Za poslední týden mi nějakých pět blogerů, o nichž jsem v životě neslyšela, napsalo mail s prosbou o zhodnocení jejich designu (nebo i celého blogu jako takového) a o radu, jak to vylepšit a co udělat jinak. A já se nestačím divit. Kde se to bere? O.o Dostávám žádosti o to, abych někomu vyčetla, co všechno je na jeho blogu špatně, a nejednou se mě i ptali, jestli si na to nechci založit celou rubriku. A já nechci. I když jsem kdysi dávno, ještě na starém blogu, takovou měla, nepřipadá mi teď vhodné se k tomu vracet a fušovat do řemesla Destinateovi z Designérského Pranýře. Proč taky. Ale přesto mě to všechno nesmírně těší a nakopává. I když mi to pořád přijde takové nereálné. Ve Photoshopu bych nenakreslila ani čárku :D Ale snad je to právě v tom, že jsem tak živým důkazem toho, že pro designování člověk nemusí mít žádné special nadání na Photoshop nebo jiné programy. Můj design? Malování rulez :D Přijdu si tak nanejvýš jako ten jednooký mezi slepými, nejsem žádný odborník, ale něco málo o tom asi holt vím.

Baví mě být zářným příkladem toho, že udělat si jednoduchej design, aby ten blog byl přehlednej, funkční, čitelnej a přitom pěknej, jde i bez PS.
 


Komentáře

1 Mason Mason | Web | 9. srpna 2013 v 17:51 | Reagovat

Musím tě podpořit hlavně v posledním odstavci. Mnoho lidí se dneska strašně pohoršuje nad tím, že někdo používá blog.cz a ještě si ani nedokáže udělat vynikající vzhled. Každému se stejně líbí něco jiného, a pro čtenáře je hlavní aby text byl dobře čitelný, web neměl nějaké do očí bodající barvy a aby měl přehlednou navigaci. Tvůj blog všechno splňuje, hlavní je obsah blogu, ne jeho vzhled nebo redakční systém :)

2 m. m. | Web | 9. srpna 2013 v 20:02 | Reagovat
3 Metztli Metztli | E-mail | Web | 10. srpna 2013 v 17:48 | Reagovat

táááák. Co dodat. Souhlasí s 1. komentářem. Hrozně se mi tvůj blog líbí a vlastně ty jsi mě i přivedla k tomu, že nepotřebuju mít žádný přepestrý vzhled, že opravdu stačí málo :)

a k článku: snad se ti brzo udělá líp. A doufám, že se brzo uklidní i situace kolem, neb tohle je fakt na cvokhaus 8-O

4 Teeda Teeda | Web | 11. srpna 2013 v 12:42 | Reagovat

Souhlasím s 1. komentem. Úplně šílim, když vlezu na nějakej děsně promakanej designovej blog, ale není možný se tam orientovat a něco najít. To je pak podle mě blog na dvě věci ať má obsah jakkoli geniální.

Jináč přeji, aby se milá Ashleigh vzpamatovala a poslala tě ležet. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
The Puttytribe