Když je jinde tráva zelenější...

21. srpna 2013 v 18:55 | m. |  co se mi honí hlavou
...dá se vrátit a přitom zůstat v rozjezdu?

Tak už jsme zase "doma". Proč ty uvozovky? Pod vlivem narozeninových přáníček, došlých z Čech, si uvědomuju, že se mi vlastně docela stýská. Že čím dál tím častěji, byť ne úmyslně, myslím na svou postel, na vínovou barvu stěny ve svém pokoji, na strakaté povlečení a polštáře, na který se chytaj žmolky chlupů, na nábytek z Ikey, na květináč s ožranou dracénou a taky ten plastovej s kytkou, co nevim, jak se jmenuje, na svý marný snahy pěstovat vánoční hvězdu, na svou knihovnu a knihy v ní, na plány, které s tím pokojem ještě mám a zatím jsem je neuskutečnila. Na pytle starýho oblečení, který se mi sice před odjezdem podařilo za pomoci Mauďátka nafotit a naloudovat na Votočvohoz, ale jelikož o ně v podstatě nikdo neprojevil zájem a už je to čtyři měsíce, Votoč mě laskavě informoval, že je odstraňuje z katalogu a ať to příště zkusím s lepšíma fotkama.

A tak se mi hlavou začaly honit nápady na to, co s tím vším oblečením udělat dál, jenomže tam nejsem, abych je realizovala, a to mě štve. Některé věci se z to do listu odškrtávají neskutečně obtížně a trvá to věky. A já se bojím, abych se zase nevracela do toho samého světa, do toho samého života plného nedořešených věcí. Když jsem tady v Anglii, žiju. Dělám věci. Jsem plná nápadů a nic mě tu nestahuje zpátky. Nikdo za mnou nechodí s neustálýma připomínkama, vzbuzujícíma ve mně pocit naprosté neschopnosti, méněcennosti a podřadnosti, po letech získávám zpátky sebevědomí a mám klid. Dnes a denně si lámu hlavu nad otázkou:"Jak to udělat, abych si tohle mohla ponechat i při životě v České Republice?"

Jde to vůbec? Žít v ČR a být skutečně šťastný a spokojený, bez té hořkosti někde vzadu na patře, bez vzteku a neustálého pocitu svázaných rukou?


Přijde mi až neskutečné, jak snadné je zbavit se pocitu rozčílení z politiky a ze všech těch neustále projednávaných, čím dál větších svinstev a příkoří, jakých se na českých občanech dopouštějí "ty svině nahoře". Utekla jsem před tím do Anglie a jako bych to vypnula jedním stiskem čudlíku. Tady nikdo politiku neřeší. Ani jedinkrát za ty čtyři měsíce se tu nikdo nezmínil o politice. Žádné zprávy o dalších daních, zvedání cen a klesání důchodů, jen jedna jediná informace o "těch nahoře", a sice že se narodil malej princ George a že jsou z toho všichni rozněžnění jako by civěli na právě narozený koťata. Přijde mi to úplně absurdně nádherný. No jen si to zkuste představit, žít v zemi, kde se vás takový věci jako politika naprosto netýkají, je to, jako by vůbec nebyly, a vy se tak můžete věnovat úplně jinejm věcem než zoufalýmu se vztekání nad dalším zdražováním a argumenty ve stylu:"Proč zdražujeme známky? Protože se zdražuje i všechno ostatní, tak samozřejmě poštu zdražíme taky".

Dzkkk. Grrr. Hhhh! Co je to doprdele za stát?!

Nedovedu si představit se tam vrátit a znovu v tom žít. Znovu se denně nechat ubíjet tím kocourkováním, co už dávno před lety překročilo hranici úsměvnosti, znovu se ráchat v oceánu beznaděje a nulových vyhlídek na jakékoli zlepšení a na to, že by se svět mohl konečně začít chovat normálně. Přijde mi to neúnosné. Nezvládám to. Musela jsem tomu utéct na jiný kontinent, protože už před lety jsem zažila pocit, že to jde jinak, a musela jsem si ho připomenout, abych se nezbláznila. A ono to tu fakt je. Pořád je to tady, pořád je tu tahle jiná dimenze nebo co to je, kde to prostě jde jinak a fakt se tu dá úplně normálně žít a zabývat se jinejma věcma než s čím zase ten podělanej stát přijde tentokrát. Jasně, taky mi tu je z lesčeho na facepalm a kor jako au-pair si užiju s mentalitou Angličanů leccos, ale stejně je to tu všechno úplně jiný a mnohem jednodušší, a to vůbec nemluvim o nakupování.

Stýská se mi ovšem po rodině. Hlavně po babičce, ani nevím, proč. Mám strach, aby se jí něco nestalo. Mám takovej zvláštní náhled na život, díky němuž neustále myslím na všechny možné evetuality, které by se mohly stát. Sednu do auta a okamžitě si představuju, jak to do něj napálí nějakej ožralej magor a já už nikdy nedojedu. Jak bude v mym nekrologu stát:"Zrovna jela zpátky z dovolené a už nedojela". Nebo jak si budu do konce života vyčítat, že zatímco já si tu žila, někomu doma se něco stalo a já už nikdy nebudu mít šanci se s ním rozloučit. Br. Jsou to takový chmurný myšlenky, ale na druhou stranu jsem za ně ráda, neboť znamenají, že jsem se skutečně naučila žít tady a teď a že plně chápu pomíjivost věcí, díky čemuž je taky dokážu nebývale naplno ocenit. Možná jsem někdy až moc patetická, ale na druhou stranu, může být člověk vůbec dost patetický, když jde o něco tak prchavého, jako život?

Snad jsou to zase ty moje špatný zkušenosti, díky nimž se bojim, abych něco znovu neprošvihla. A hrozně moc zvažuju, jak využívám čas, který mi byl dán, a jestli dělám maximum toho, co bych mohla.

A taky hodně myslim na svoje kamarády a na všechno to živý, co jsem tam nechala a co stálo za energii. Co mi chybí a co chci zase zažít. Místa, na který se těšim, až je zase po roce navštívim. Přivítací párty, na který všechny zobjímám, až se z toho zadusej. Dárky, co dovezu (a nebo taky ne, taky kdo by se s tim měl furt tahat, bando krkavčí! :D) a radost, co uvidim, až se vrátim, protože nemálo lidí bude fakt rádo, že jsem zpátky, a to mě k breku dojímá. Zkoumání, co se změnilo a co je pořád stejný. Zjišťování, že jsem toho snad zase tolik neprošvihla, a čumění na některý věci, co se změnily až moc.

A pak zas přijde ten moment. Moment, kdy se mi zase vrátí ty všechny český pocity, beznaděj a otázka:"Co dál?", která pro mě v ČR pořád nemá odpověď. I když se budu držet vlastních rad, a jelikož si neumím představit žádnou práci, kterou bych fakt chtěla dělat (a která by tam byla sehnatelná), najdu si zase něco na "prozatím", přičemž se budu moct věnovat třeba psaní, šlo by mi to tam stejně jako tady? Bylo by to vůbec o něčem? Mám pocit, že asi vážně budu muset pokračovat v cestování a zkoušení vlastních limitů. Budu muset následovat pana M. na Nový Zéland nebo do Ameriky, kamkoli se rozhodne jet, prostě proto, že v Čechách na mě nic nečeká. Zábava možná. Rodina, jo, fajn. Přátelé, na nichž mi opravdu záleží a nerada je nechávám "bez dozoru". Ale pořád mi nedá spát myšlenka na pasivní příjem, na life coaching, na užitečný obsah, na e-booky, které udělají díru do světa, na inspirování lidí, na pomáhání, na dělání něčeho důležitého, čím změníte životy a svět. Mohla bych něco takového dělat z ČR? Co by na tom jako bylo inspirativního?

Těším se domů, na malou chvilku. Do svýho doupátka, který jsem si upravila. Ale mám pocit, že se budu muset zase hodně rychle odrazit a vystřelit někam dál nebo plynule navážu na svoje šílenství před odjezdem a nedojde k žádnému výraznému pokroku. A navíc to nebude stejný. Na to, až bude to doupátko opravdu moje a podle mých představ, jsem už čekala příliš dlouho a teď, když už je mi čtvrt století (ježišikriste), se nehodí, abych se v něm tísnila s dalšími osobami, s nimiž jsme si pili krev už víc než dost dlouho.

A ještě pořád toho tolik nevím. Už tolik jsem toho přečetla, už tolik věcí si ujasnila, a pořád mám pocit, že jsem teprve na začátku cesty k pochopení své vlastní úlohy na tomhle světě. Ještě musím hledat dál a sezením doma na prdeli to nenajdu.

Kdoví, kam mě ty nohy ještě ponesou.


"When the grass looks greener on the other side of the fence, it may be that they take better care of it there." (Cecil Selig)
 


Komentáře

1 Metztli Metztli | E-mail | Web | 21. srpna 2013 v 19:18 | Reagovat

wow. Je super, že je ti v Anglii dobře a dokážeš se odpoutat od všeho :) ono to asi fakt někdy chce, vypadnout z toho bahna, co je tady a zažít si "jinej" svět.

Ty poslední odstavce se mi hrozně líbí. Jsou takový... já ti nevím. Vykouzlily mi úsměv na tváři, ačkoliv jsou vlastně smutný. Ale myslím, že se neztratíš. Že se najdeš, všechno zvládneš a překonáš. Asi to nebude úplně snadná cesta, ale co je na světě snadné?

2 m. m. | Web | 21. srpna 2013 v 19:25 | Reagovat

[1]: Já si připadala dokonale ztracená doma, teď už jsem spíš našlá. Ale stejně mi furt připadá jaksi neideální, že to vyžaduje odjezd do jiný země, tudíž odříznutí od rodiny a lidí, jimž by člověk byl přece jenom radši trochu blíž. Někde v Čechách přece musí existovat místo, kde bych měla takovou svou malou Anglii... nějaká společnost, kde se dá pracovat a nebláznit z toho. Nějakej miniaturní dokonalej byteček, kterej bych dokázala utáhnout i z pár peněz a kde by se nešílelo z toho, že to člověk třeba některej měsíc nedá, když zrovna nemá práci... sním o svém malém ideálu 8-) Ale nějak nezáleží na tom, jestli je malej nebo velkej, stejně se člověk nahledá, než ho najde.

3 Teeda Teeda | Web | 21. srpna 2013 v 20:29 | Reagovat

Myslím, že až se vrátíš domů do Čech, měla bys začít žít jinde než doslovně doma. Začít třeba jiným městem, kde kolem sebe nebudeš mít lidi co znáš, protože jsou to ve skutečnosti jen lidi, kdo tě tak svazujou.
A nikdy nic není ztracený, jenom když člověk má čas na to aby dumal, připadá mu to tak... nebo alespoň myslím. :)

4 Martina Martina | E-mail | 21. srpna 2013 v 21:48 | Reagovat

Skvelý článok, nejako takto to fakt je...

5 aves passeri aves passeri | E-mail | Web | 21. srpna 2013 v 22:26 | Reagovat

Chápu. Hodně dlouho jsem jako mladá byla chvílema v Čechách a chvílema v zahraničí. Byly to ty nejúžasnější roky, které mi daly strašně moc. Včetně toho sebevědomí, toho "života", který je tam někde v tom alternativním světě (nebo aspoň pro mě byl) tak trochu "živější" a snad i svobodnější. Člověk vidí jiné věci, najednou zjišťuje, že to, na co byl doma zvyklý a co považoval za "běžné", nemusí být vůbec běžné. A že se vám taaaak uleví. Žila jsem tak dlouho, v podstatě tak dlouho, jak to biologicky šlo... dítě jsem si pořídila v 35ti :-) Teprve pak jsem se začala trochu usazovat. Občas někam do zahraničí vyrazím na chvíli sama, občas i s dcerou. Touží být už větší a cestovat víc a dál. Cestováním jsem načichla i svou neteř - dnes už dokončuje na VŠ cestovní ruch :-) A život v Čechách. Já to tak neprožívám... když člověk nemá kolem sebe lidi, kteří to pořád řeší (což nemám) a nekouká na zprávy (což s dítětem nekoukám, koupu a uspávám a čteme pohádky - a pohádky, to je jiná :-)), tak vůbec netušíš, co se děje. Na netu se občas objeví nějaké ty titulky, ale v tom kvantu denních informací a zážitků to jsou jen takové drobky. Pamatuju, že když bylo září 2001, byla jsem zrovna v Itálii a unikla jsem té mediální masáži. Člověku se bez zpráv žije mnohem lehčeji. Občas k tobě zavane následek nějakého toho kiksu, co kdy kdo udělal, ale kde asi ne???? Je to teď už globální... a

6 Cirrat Cirrat | E-mail | Web | 22. srpna 2013 v 9:22 | Reagovat

Mno... Předkládám další faktor ke zvážení:

Je zatraceně těžký překonat setrvačnost a je to celý o prostředí, ve kterým se pohybuješ, a jak moc si ho pouštíš k tělu.

Tedy v Čechách propadá depresi ten, kdo je na to zvyklý. Politiku řeší ten, kdo je na to zvyklý. Z něj si zoufá ten, kdo je zvyklý si z něj zoufat.

Ano, dá se v Čechách žít bez těch různých omezujících pocitů, ale to závisí na tom, jestli dovolíš sama sobě po návratu spadnout do vyjetých kolejí nebo ne...

7 Rusalka Rusalka | E-mail | Web | 22. srpna 2013 v 10:11 | Reagovat

Pěkný článek :) jeden z mála který jsem kdy přečetla úplně dokonce

8 m. m. | Web | 22. srpna 2013 v 16:04 | Reagovat

[6]: To je právě hlavní rozkol, co řeším ohledně návratu - to prostředí. Životy mých rodičů jsou už léta plný nadávání, nespokojenosti a neskutečnýho negativismu a já v tom bydlela až příliš dlouho na to, aby mě to nepoznamenalo. Proto sama sobě zakazuju vůbec uvažovat o tom, že bych se k nim zase vrátila, a snažím se přijít s nějakou jinou variantou, ale já si prostě neumim představit, jak se mám postavit na vlastní nohy se svou, řekněme, kariérní nejistotou. A navíc právě oni jsou to hlavní, co mě vlastně zpátky tahá, paradoxně. Chtěla bych se vrátit domů, bydlet někde trochu bokem, aby na mě ten vliv neměli zase tak velkej, ale abych byla dostupná a neměla pocit, že jsem úplně mimo život naší rodiny. Jenže na byt v centru fakt mít nebudu.

Chtělo by to fakt napsat nějakou děsnou pecku a postarat se tak o alespoň minimální pasivní příjem, pak by se tyhle věci snáz řešily. Ale to se snáz řekne.

9 m. m. | Web | 22. srpna 2013 v 16:08 | Reagovat

[5]: No o tom žádná, co nemám televizi taky se mi žije mnohem líp. Ale ještě kdyby to ty lidi kolem mě viděli stejně - myslím teď rodinu. Co se týče kamarádů a známostí,tam se mi povedlo nějak to vyškrtat a když to řeknu hnusně, zbavit se psychických upírů a travičů vzduchu, ale co s rodinou? Tu nevyměníš.

10 eM eM | Web | 22. srpna 2013 v 18:10 | Reagovat

Uplně ti rozumím.
Mnohdy mám nehoráznou chuť odjet z ČR někam daleko daleko pryč.
Taky plánuju odjet jako au-pair ,ale do Ameriky.Je to takový sen,podívat se tam a zůstat tam nějaký čas.

11 m. m. | Web | 22. srpna 2013 v 19:48 | Reagovat

[10]: Takovýho snu se drž. Neni to vždycky úplně snadný, ale stojí to za všechny prachy a je to zkušenost na celej život 8-)

12 Eli Eli | Web | 22. srpna 2013 v 20:17 | Reagovat

Věřím, že po návratu nezajedeš zpátky do starých kolejí. Rok je dlouhá doba. Když budeš chtít, budeš schopná začít i úplně nový život. Chce to jen přijímat, co člověku dělá dobře, a vypouštět to horší. Je to celkem těžké, ale jde to, a po návratu k tomu budeš mít neopakovatelnou příležitost. Anebo skončíte někde úplně jinde. Nikdy nevíš. :]

13 m. m. | Web | 22. srpna 2013 v 20:23 | Reagovat

[12]: Spíš to vidím na to skončení někde jinde. Pan M. se v Čechách usidlovat nechce a já si teď neumím představit, že bychom se měli od sebe odloučit. Nebo spíš umím, ale nemám o to zájem. Takže holt asi půjdu za ním a svezu se na cizí vlně k novým zážitkům :)

14 aves passeri aves passeri | E-mail | Web | 22. srpna 2013 v 23:21 | Reagovat

[9]: No, já s rodinou problém nemám. Ale žiju od nich 200km daleko (česká rep. je velká), takže se zas tak často nevidíme. Tady by už člověk měl spíš řešit rodinu manžela. Ale má jen matku a ta politiku taky neřeší... Takže i to se by se teoreticky dalo.

15 mengano mengano | E-mail | Web | 23. srpna 2013 v 7:45 | Reagovat

Mně to připadá, že se v Anglii z tebe stal hodně jiný člověk. Alespoň podle toho, jak píšeš. Najednou jsou pryč všechny ty chmury a problémy, s kterými jsi se potýkala v Čechách.
Víš, v pětadvaceti je možná už opravdu čas, abys zvedla kotvy z domova (tím myslím bydlení u rodičů)a zkusila žít svůj život. Stereotypy jsou hrozná věc a pokud se vrátíš k "mamince", zase tě to semele. Jestli máš možnost, tak jeď, kam tě srdce táhne. Do Čech se můžeš vrátit vždycky :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
The Puttytribe