Il Palazzo se mi nějak brání

6. srpna 2013 v 10:03 | m. |  Z deníku au-pair
Dovolená v Itálii se zatím vyvíjí vyloženě ukázkově. Stihla jsem si prožít totálně brutální reakci na olíznutí prstu od chili papričky a neskutečnou bolest v uších a krku po nevydařeném skoku do vody a jako by toho nebylo málo, včera večer jsem šla spát s bolestí krku dost podezřelou na to, abych si začala hledat rady a návody, jak se doma léčit z angíny, a s tou samou bolestí jsem se taky vzbudila. Nejlepší na tom samozřejmě je, že jakmile vygooglím "jak léčit angínu doma", odpověď je "Vždy vyhledejte lékaře". Very-fucking-useful! Rok jsem zdravá jak řepa (až na drobné výkyvy, ale nic vážného) a když mám před sebou ještě týden v Itálii, na kterou nejsem pojištěná, tak se mi stane tohle? FML.


Začlo to tím chili. Spustilo to řetězec nešťastných událostí a já se děsím, co přijde dál. A to jsem si jenom automaticky ocucla prst poté, co jsem krájela chili papričku. Blbost, já vim, ale říkala jsem si, když mě to začalo pálit na jazyku, že to brzo pomine a že to třeba něčim zažeru. Jenže ráz na ráz, najednou mě začaly brutálně pálit rty a hned na to veškerá kůže okolo - dolů až k bradě a nahoru až ke špičce nosu. Pálilo to tak strašně, že jsem si na to okamžitě musela přitisknout ledovací pikslu a jakmile jsem ji jen na dvě vteřiny odtáhla, měla jsem pocit, že si máčím rty ve vařící vodě.

A tak jsem si neužila moc z večeře. Hodinu jsem chodila po baráku s ledovačem přitisknutým na rty a čelila lítostivým pohledům a zhrozeného "What happened?!". Nadávala jsem si, že jsem si ze všech prášků zapomněla přibalit zrovna zyrtec. Vysvětlovala jsem ovšem Ashleigh, že na chili alergická nejsem, naopak ho poměrně často a ráda jím a nikdy jsem neměla žádnou takovou reakci, ale že prostě asi mám citlivou kůži na obličeji a asi jsem se olízla. Připadala jsem si jako idiot, jednak, že jsem to udělala (i když, když nad tím přemýšlím, vlastně si nevybavuju, že bych to udělala), jednak že jsem pořád měla na rtech tu ledovou pikslu a nemohla jsem tudíž ani žrát, ani se napít, ani pořádně mluvit. A každej další člověk, co mě potkal, že úplně zhrozil, co se mi stalo a já jsem se čím dál tím víc chtěla jít někam zahrabat.

Za nějakou tu hodinku to naštěstí zničehonic přešlo. Jak to přišlo, tak to bylo pryč. Jen mě začínaly pálit prsty, ale to už jsem si říkala, že přežiju. Nejhorší to bylo na těch rtech a okolo. Zdlábla jsem něco studených zbytků od večeře a vyčerpaně šla spát.

Spaní mi tu dělá problém. Minule jsem tu spala jako dudek, ale v pigsty se naprosto nedá vyvětrat. Ani se o to moc nesnažíme, protože je plná škorpiónů a my to nechceme provokovat. A tak máme pouze puštěný větrák a i ten jsem včera zatrhla, protože tu angínu nechci podporovat tím, že na sebe budu celou noc foukat studenej vzduch. A tak jsem se obzvlášť včera budila neskutečným vedrem a dusnem, ještě mnohem horším, než bylo včera přes den (a že bylo aspoň 40 ve stínu a tak pětkrát se mi z toho solidně zamotala hlava), a do toho ta bolest v krku a chmurné myšlenky na to, co budu dělat, jestli to fakt bude angína. Tady to ještě snad přežiju, týden nemoci zvládnu, ale celodenní nepohodlná cesta autem domů? V super klimatizovaném autě? Bože můj, dej, ať to přejde a ať to přejde rychle.

Ta bazénová nehoda byla taky boží. Všechno šlo dobře, dokud mi malá Eliza neporadila pencil jump, tedy skočit do vody rovná jako prkno, nohama napřed, ruce spojené nad hlavou. Jakmile jsem dopadla, ucítila jsem obří prásknutí ve všech dutinách a ven jsem se vynořila s brutální bolestí uší a krku a nepovolilo to, dokud jsem se z toho v noci nevyspala. Celý odpoledne a celej večer mě to bolelo a pravý ucho jsem měla pořád jaksi ucpaný a hovno jsem slyšela. Začínala jsem si připadat jako neslyším nemluvím. To první jsem měla s bazénem, to druhý schili papričkou. Co si ještě udělám s očima?

Ale jinak se musím pochlubit. Eliza s Bauxem mě v podstatě naučili dělat šipku. Ještě jsem si netroufla z prkna, dělám jen takovou opatrnou, pseudošipku z boků, ale fakt, že já, Em Phoenix, skáču do vody po hlavě, s rukama napřed a bez držení nosu, a pod vodou dokážu udělat pár temp a přeplavat skoro celej bazén (i když neni zase tak velkej), je pro mě obrovskej životní milník a jsem jim za to náležitě vděčná 8) I když teda jak říkám, ten brilantní Elizin nápad na pencil jump mi dal.

Bohužel už to znovu asi zkoušet nebudu. S prieznitzem dřepím na terase a baštím vajíčka naměkko (bez chleba, žádnej nemáme) a přemýšlím, co všechno ještě musím udělat do jedné odpoledne, kdy se přibližně mají Ashleigh s panem M. vrátit z letiště (kam odváželi Sally s dětma). Bazénu se budu muset minimálně pro dnešek vyhnout, a jestli mi pan M. doveze z marketu antibiotika, tak i sluníčku a vínu. Ach-jo.

Na druhou stranu, dneska v noci dorazila nová banda lidí. Mají čtyři děcka. Harryho a George (je to jinej George, ale jsou tak ve stejnym věku), Ollieho (spíš Bauxův věk) a Max (Sienin věk), a vypadají celkem v pohodě. Snad to půjde. Jen jsem nervní z toho, že zrovna teď, kdy bych měla nejvíc zabírat a být nejvíc nápomocná, na mě jde marodění a těžko říct, jak moc budu schopná makat. Už dnešní převlíkání postelí mi přijde trochu nad mý síly a nejradši bych si šla lehnout (měla bych). Bohužel mám ale na práci hrozně moc praní a pak bych to měla taky všechno vyžehlit, což je představa, z níž už teď chcípu. Parní žehlička v tomhle vedru, s prieznitzem na krku. No to potěš prdel.
 


Komentáře

1 Houbička Houbička | E-mail | Web | 6. srpna 2013 v 11:13 | Reagovat

Tak tyhle zážitky ti opravdu moc nezávidím. :)
Ale gratuluji k šipce - tu jsem se nenaučila nikdy.

2 m. m. | Web | 6. srpna 2013 v 18:20 | Reagovat

[1]: Tak já ještě dávno nemůžu říct, že bych to uměla :) Ale i tak mi to přijde jako neskutečnej pokrok. Šipku bez držení nosu jsem skočila jen asi jednou v životě a dopadlo to hodně špatně (zakopla jsem si nohy jakoby za hlavu a tak se mi zasekly záda, že jsem se musela několik minut vznášet na vodě a snažit se popadnout dech, o nose plném vody nemluvě. Od těch dob jsem to už nezkoušela), takže jsem navyklá držet si nos prostě pořád. Umět se najednou ponořit bez držení je něco ohromnýho a přitom stačila jen asi pětiminutová instruktáž od dvou malejch děcek 8-)

3 Houbička Houbička | E-mail | Web | 6. srpna 2013 v 18:22 | Reagovat

[2]: Takovou instruktáž bych potřebovala také. :D
Já jsem vždycky skákala jen kufr, maximálně nechtěného placáka.... A potápět se bez držení zkouším často, ale vždy se nadýchám vody a je to nepříjemné.

4 m. m. | Web | 6. srpna 2013 v 18:51 | Reagovat

[3]: Takhle na dálku ti to asi nepopíšu, ale vlastně si k tomu dřepneš na bobek, jednu nohu vysuneš dopředu a druhou máš vzadu, jako když si zavazuješ tkaničky. Hlavu předklonit, ruce nad hlavu až k uším, nadechnout se, překlopit se dopředu (co nejvíc skloněnou hlavu, jako bys dělala kotrmelec), a s nárazem do vody vydechnout.

Já se bojím výšek, takže když vlezu na prkno, totálně ztuhnu :-D A tak jsem to nejdřív trénovala jen ze schůdků, jen prostě s co nejvíc skloněnou hlavou se zabořit do vody (vždycky si u toho povyskočím jako delfín, pak to jde líp), a pak jsem skákala (spíš se teda překlápěla) z boků. Největší problém mi dělá asi odmyslet si tu hloubku pod sebou. Vlastně myslím jen na hladinu a na to, jak se do ní zabořit co nejšikovněji, abych se nepraštila. Párkrát jsem si dala trochu placáka na břicho, ale jde to. Myslím, že kdyby na mě nevlezla ta angína či co, do konce týdne bych si určitě troufla i z prkna.

5 Vikomt Vikomt | E-mail | Web | 6. srpna 2013 v 21:13 | Reagovat

Kouzelné děti. :-D

Na angínu přece zmrzlinu nebo údajně kloktat slivovici. :D

6 m. m. | Web | 6. srpna 2013 v 21:45 | Reagovat

[5]: Slivka bylo to první, co mě napadlo, ale asi by bylo problematický ji tu sehnat... :D

Se zmrzlinou jsem si nebyla jistá a měla jsem spíš pocit, že studený tomu asi moc neprospěje, ale pak na mě nějak přišla chuť si ten krk zchladit a nějakou jsem si dala a kupodivu to bylo dobrý :D

Nejvíc mi ovšem pomáhá stopáč (malá kouzelná lahvička, tyjo, zachraňuje mi tu život) a brufen a dobrá byla i hallska :) Bohužel jsme měli jenom jednu.

7 mengano mengano | E-mail | Web | 7. srpna 2013 v 8:32 | Reagovat

Letní angíny jsou hnus fialovej. I bez antibiotik nechoď na sluníčko, podporuje záněty. Alespoň tak to vždycky říkala moje babička :-)
Vidím, že se ti mimořádně daří. Ještě možná lepší než na rty, je chili paprička v oku. Výborná věc, opravdu. Stačí nepoužívat mozek a při krájení si trošku oko promnout. Je to už pár let, ale kdykoliv si na to vzpomenu, omdlím :-)

8 m. m. | Web | 7. srpna 2013 v 11:16 | Reagovat

[7]: S okem jsem si jednou taky užila, a to to přitom ani nebyla čili paprička, jen prostě nějaká normální, snad trochu pálivá, ani nevím. Na chuť to nebylo cítit. Ale dobře si pamatuju obrovskej bodanec, byla jsem přesvědčená, že mě do toho oka bodla vosa. Zařvala jsem jako tur, vyděsila kamarádku a děsně dlouho jsem si ho pak vymejvala vodou a byla přesvědčená, že už nikdy neuvidim :-D

Mno, sluníčku se teď docela vyhejbám, ono i bez něj je vedro a když nemůžeš do bazénu, abyses zchladila, tak je to na houby.

9 Metztli Metztli | E-mail | Web | 10. srpna 2013 v 17:24 | Reagovat

bože, pamatuju si, jak jsem se šipku učila. To bylo placáků, než jsem na to přišla :-D a než jsem zvládla nezacpávat si nos :-D

no, jdu na další tvoje články a budu doufat, že nejsi nemocná. Jinak teda to chili, to je hodně velkej masakr 8-O

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
The Puttytribe