Srpen 2013

Užitečný článek

23. srpna 2013 v 23:02 | m. |  Z deníku au-pair
Vracíme se zpátky k běžné anglické rutině. Od středy se můžu užehlit, uluxovat, ušudlat a vůbec si jinak uběhat prdel, ale hlavně teda toho žehlení byla nepředstavitelná hromada a obzvlášť tu a tam se objevivší nové kousky z Itálie ve mně znovu a znovu vyvolávaly rozporuplné pocity: smutek, že jsou na světě takoví lidé, co bezhlavě nakupují, nakupují a nakupují, ačkoli už tak žijí v nechutném nadbytku (a stěžují si na peníze), radost, že já taková nejsem, a zase smutek, že nemůžu vylézt na nějaký kámen, vykřičet do světa, že to je špatně, a všechny tak instantně napravit. Já vím, zase ten spasitelskej komplex. Nemůžu si pomoct.


Když je jinde tráva zelenější...

21. srpna 2013 v 18:55 | m. |  co se mi honí hlavou
...dá se vrátit a přitom zůstat v rozjezdu?

Tak už jsme zase "doma". Proč ty uvozovky? Pod vlivem narozeninových přáníček, došlých z Čech, si uvědomuju, že se mi vlastně docela stýská. Že čím dál tím častěji, byť ne úmyslně, myslím na svou postel, na vínovou barvu stěny ve svém pokoji, na strakaté povlečení a polštáře, na který se chytaj žmolky chlupů, na nábytek z Ikey, na květináč s ožranou dracénou a taky ten plastovej s kytkou, co nevim, jak se jmenuje, na svý marný snahy pěstovat vánoční hvězdu, na svou knihovnu a knihy v ní, na plány, které s tím pokojem ještě mám a zatím jsem je neuskutečnila. Na pytle starýho oblečení, který se mi sice před odjezdem podařilo za pomoci Mauďátka nafotit a naloudovat na Votočvohoz, ale jelikož o ně v podstatě nikdo neprojevil zájem a už je to čtyři měsíce, Votoč mě laskavě informoval, že je odstraňuje z katalogu a ať to příště zkusím s lepšíma fotkama.

A tak se mi hlavou začaly honit nápady na to, co s tím vším oblečením udělat dál, jenomže tam nejsem, abych je realizovala, a to mě štve. Některé věci se z to do listu odškrtávají neskutečně obtížně a trvá to věky. A já se bojím, abych se zase nevracela do toho samého světa, do toho samého života plného nedořešených věcí. Když jsem tady v Anglii, žiju. Dělám věci. Jsem plná nápadů a nic mě tu nestahuje zpátky. Nikdo za mnou nechodí s neustálýma připomínkama, vzbuzujícíma ve mně pocit naprosté neschopnosti, méněcennosti a podřadnosti, po letech získávám zpátky sebevědomí a mám klid. Dnes a denně si lámu hlavu nad otázkou:"Jak to udělat, abych si tohle mohla ponechat i při životě v České Republice?"

Jde to vůbec? Žít v ČR a být skutečně šťastný a spokojený, bez té hořkosti někde vzadu na patře, bez vzteku a neustálého pocitu svázaných rukou?


"Dovolená" se chýlí ke konci. Potřebovala bych nějakou skutečnou.

17. srpna 2013 v 14:24 | m. |  Z deníku au-pair
Je sobota. Zírám do hor a snažím se vyčistit si hlavu, ale moc mi to nejde. Mám ji plnou otázek a vzteku na Ashleigh.

Angínu už jsem přechodila. Nakonec jsem se obešla bez antibiotik, pomohl asi čas (trápila jsem se s ní celej tejden) a taky heřmánkovej čaj s medem, kterej kdybych měla dřív, možná bych si i leccos ušetřila. Stopangin byl dobrej jen zezačátku, pak nějak začal stávkovat a už nic nezmoh. Za zdejší napodobeninu Strepsils jsem dala šest euro a fungovalo to přitom míň než hallsky, a brufen přestal zabírat tak po dvou, třech dnech, takže ten zbytek jsem si užila v bolestech a... no, v angíně.

A aby toho nebylo málo, v pondělí se k tomu přidal zánět spojivek. Naštěstí pro mě, Baux ho prodělal jen pár dní přede mnou a Ashleigh mi na mé požádání věnovala jeho kapky, který mě z něj vykurýrovaly prakticky ihned, takže mě to trápilo jen nějakej den, dva, a hlavně po ránu, kdy jsem se budila s totálně slepeným okem, což nebylo příjemný.

A naše rodinka dokonale zapomněla na moje narozeniny. Pětadvacátý. Po pěti letech číslo, na němž mi i celkem záleželo.

A hned po angíně a zánětu spojivek, když se mi konečně začalo blýskat na pár fajn dní, jsem to dostala a nemůžu se tudíž koupat. A do toho samozřejmě zase bolesti.

Připadám si jako feťák, prakticky celý tři tejdny do sebe pěchuju brufen a další utěšovadla ve snaze zbavit se těch či oněch bolestí, a tak místo abych si tu dopřávala příjemnej detox horskym vzduchem, je mi nějak čím dál tím divněji, protože to nemám ráda, takhle si zasírat organismus. Ale bohužel nejsem z oceli.


Pět a dvacet

14. srpna 2013 v 20:48 | m. |  co se mi honí hlavou
Když je člověku pětadvacet, skoro si to říká o pořádnej bilanc, ale já úpřímně řečeno necítím potřebu důkladně rozrýpávat celou svou minulost a zvažovat, co za to stálo a co ne. Cokoli mě potkalo, cokoli jsem zeslonila i cokoli se mi povedlo, mě vedlo přesně k tomuto okamžiku, vedlo mě to k tomu, jaká jsem, kde jsem a s kým jsem. A tudíž si na to skutečně nemůžu stěžovat.

Kdybych do toho měla co kecat, když se to plánovalo, některý věci bych určitě vynechala. Nenechala bych se zviklat do pojišťovnictví. Zkusila bych se namísto toho dostat na nějakou školu, kam by pro mě nemuselo bejt až tak těžký se dostat - jen tak pro zajímavost. Něco humanitního, co má rádo psychologii, sociologii a fildu, ale neni to na ně tak vysazený jako vyloženě FFUK. Něco, co při přijímáčkách nerozmlátí všechny ideály uchazeče, ale prostě mu to nabídne příjemný prostředí, kde se může dozvědět víc o věcech, co ho zajímají, a rozvíjet se. Kdybych si mohla namíchat vlastní osud, přihrála bych si nějakou spřízněnou duši, která by to tehdy rozhodla za mě, takovou školu mi našla a vzala mě tam. Ne na furt a ne proto, abych měla kdovíjaký diplomy. Ale proto, abych netrávila čas marným snažením se o pojišťování všech osob známých i neznámých.

Ale možná bych to nebyla já, kdybych neprošla všema těma sračkama. Možná by mě lidi tak nebrali a neposlouchali, kdyby věděli, že jsem si sama neprožila pár pořádnejch krizí.


Měsíc a půl v Puttytribe - co mi to dalo

14. srpna 2013 v 18:15 | m. |  co se mi honí hlavou
Budou to brzo dva měsíce, co jsem se zaregistrovala v Puttytribe, a z více důvodů se mi teď hodí o tom slovo nebo dvě říct, udělat si takový shrnutíčko, k čemu mi to vlastně bylo dobrý a jestli se to vyplatí.

Tak předně - jsem máslo. Ačkoli členové poměrně často pořádají takzvané huddles, neboli potlach pro více lidí á la Skype (používají k tomu G+), zatím jsem nenašla koule k nějakému se přidat. Asi hlavně proto, že zatím se nekonal žádný, který by mě tématem vysloveně zaujal, ale i prostě proto, že se bojím představovat se po internetu bandě cizích lidí- Ačkoli by mě mohlo uklidnit, že zdaleka ne všichni jsou rodilí mluvčí, že moje angličtina je na tom dobře a že jsou to koneckonců všechno super lidi, kteří určitě nebudou mít problém mi něco zopakovat, když to nechytnu, stejně mám trému a ještě jsem nervní z toho, že nebude dost rychlý připojení. No prostě to bůhvíproč vidím hrozně černě. Asi že mi na tom tak záleží.


We all live in a yellow submarine...

9. srpna 2013 v 17:08 | m. |  Z deníku au-pair
Abych řekla pravdu, je to čím dál tím "lepší".

Naše "dovolená" v Itálii už nám začíná lézt na mozek, a to pořádně. Předně Ashleigh naprosto ignoruje fakt, že jsem nemocná - a fakt jsem, když jsem včera ráno nakoukla do krku a zmerčila notoricky známé bílé tečky na mandlích, už jsem o tom, že to JE angína, nepochybovala. Jednou, dvakrát denně se mě zeptá, jak se cítím, a já jí jako mantru opakuju pořád to samé - unaveně, pořád stejně, bolí to, nic moc, vyčerpaně... - snažím se obměňovat slova, abych nezněla jako gramofonová deska, ale klidně bych se mohla přestat snažit, ji to stejně nezajímá. Ve vysněném světě by mi moje HM řekla, ať si jdu lehnout, a na to všechno, co tu dělám, by využila pana M. Ale to ona ne, udělej tohle, udělej tamto a navíc si z nás posledních pár dní dělá nepředstavitelnou prdel.


Cesta

7. srpna 2013 v 18:42 | m. |  poesie
Šlapal jsem cestou vprostřed pole
a pokřiky ženců mě provázely

Šlapal jsem prachem a všude kolem
kupky, co ženci je naházeli

Dva kroky, tři, sám uprostřed světa
šlapal jsem obrazem od Moneta

A oči mi trochu slzely
Jak vítr mi hnal do nich plevely
A semena všude rozsetá

Ta senná rýma prokletá!

.


Il Palazzo se mi nějak brání

6. srpna 2013 v 10:03 | m. |  Z deníku au-pair
Dovolená v Itálii se zatím vyvíjí vyloženě ukázkově. Stihla jsem si prožít totálně brutální reakci na olíznutí prstu od chili papričky a neskutečnou bolest v uších a krku po nevydařeném skoku do vody a jako by toho nebylo málo, včera večer jsem šla spát s bolestí krku dost podezřelou na to, abych si začala hledat rady a návody, jak se doma léčit z angíny, a s tou samou bolestí jsem se taky vzbudila. Nejlepší na tom samozřejmě je, že jakmile vygooglím "jak léčit angínu doma", odpověď je "Vždy vyhledejte lékaře". Very-fucking-useful! Rok jsem zdravá jak řepa (až na drobné výkyvy, ale nic vážného) a když mám před sebou ještě týden v Itálii, na kterou nejsem pojištěná, tak se mi stane tohle? FML.


A dáme si zase jednou takovej Očistec pro AK, co vy na to...

5. srpna 2013 v 15:15 | m. |  Pár slov k Autorskému Klubu a Blogu
Z toho posledního přijímání do AK - a vůbec tak nějak ze všech těch posledních - na mě přišlo smutno a pocit, že už je zase na čase pustit se do Očistce. Aby taky ne. Poslední jsem provedla v dubnu a srpen už dávno zaklepal na dveře a vešel, ani se nezul.

Je mi z toho zase trochu ouzko, co objevím. A to se mi nelíbí. Tak by to bejt nemělo. Člověk by se na to měl těšit a měla by to bejt práce na pár minut, jen tak to proklikat a vědět, že všechno je v pořádku a nikde se nesvítí po večerce. Jenže ono to tak není. Protože to přijímání za moc nestojí a protože jak je jednou přijato, nikdo se dál už nestará. Vedoucí tábora si jde ven ubalit cígo a haranti v domě zlobí a budí všechna hodná dítka, která by ráda spala. Ale nikdo se jich nezastane. To jenom já. Já jsem ten blázen, co si na to najde čas a občas na ně vlítne, protože mě to krká. Jestli si to vedoucí tábora vezme k srdci? To je otázka. Ale já si stejně nemůžu pomoct. Nehledě na výsledek, musím to dělat. Kvůli sobě, kvůli těm hodnejm dítkám, co celej den dřely a zasloužej si trochu toho nerušenýho spánku, kvůli světu, kvůli tomu, aby lidi věděli, že ve světě ještě existuje nějaká spravedlnost a nějaký zastání. Nevim, snad jste se mi v tý metafoře neztratili.

Anyway, jdem na hříšníky.


Život v karavanu - Kontakt a zmenšený vesmír

4. srpna 2013 v 12:26 | m. |  co se mi honí hlavou
Další myšlenky z krátkého offline pobytu v bydlíku. První část zde.

V bydlíku je člověk mnohem víc v kontaktu s přírodou. Jelikož všechno, co pro sebe potřebuje z hlediska fyzických potřeb, napěchoval do co nejmenšího prostoru, hranice toho prostoru, tedy životního prostoru, se smrskly a jen tři kroky od sebe, ať už stojíte kdekoli, máte vnější vesmír a svět. Před vašimi dveřmi je trávník. Nebo hlína nebo písek, cokoli si sami zvolíte. A pokaždé to může být jiné.

Když jsem se v noci třásla kosou, protože jsem neměla spacák a nedovedla jsem zprovoznit topení (ať jsem dělala co jsem dělala, pořád to hučelo jen studeně), a protože se mi nepodařilo ani zapnout vodu, uvědomovala jsem si, jak krásné je vlastně spoléhat sám na sebe. Už když jsem si balila, měla jsem pocit, že se mi bude hodit pashmina a že místo děrovaného svetru bude lepší pořádná mikina. A taky jsem si vzala dlouhé kalhoty na spaní, láhev vody a pár suchých toustů pro případ nouze, jen toust a salámová tyčinka, kdyby náhodou. To všechno mě zachránilo.

Nevím, kde se ta připravenost a prozíravost ve mně bere. Zase asi zkušenost. Každopádně mě to ohromně baví. Být připraven na cokoli je neskutečná vlastnost, díky níž je moje křivka nálady v podstatě pořád stejná a ať se děje co se děje, a není snadné ji rozhodit. To je pro mě osobně neskutečný pokrok na poli osobního rozvoje. A díky podobným situacím si to uvědomuju. Jak moc jsem se změnila a poučila a jak moc jsem v kontaktu sama se sebou.


Život v karavanu - myšlenky o minimalismu, karmě a Tajemství

4. srpna 2013 v 11:47 | m. |  co se mi honí hlavou
Něco zápisků z offline večera na Silverstone.

Vzpomínám si, že jako malá jsem s karavanem už do styku přišla. Nevzpomenu si, jestli jsem v něm přímo spala, ale vím, že když jsme s našima a partou známých jezdívali každé prázdniny kempovat na Dvořiště nebo Lipno, pár "bydlíků" tam bylo. Vždycky mě to svým způsobem fascinovalo, když jsem se k tomu nachomýtla, ale vlastně jsem nad tím nikdy moc nepřemýšlela, pokud zrovna nějaký nestál přede mnou. Teď dost dobře nechápu, proč.

Seběhlo se to rychle a včera jsem z toho všeho měla příšerný pocit, ale stalo se, že jsem se nějakým zázrakem dostala na festival Silverstone a právě teď, čtvrt hodiny před dvanáctou, sedím sama ve svém vlastním bydlíku, za nějž jsem neplatila a o nějž jsem se ani neprosila, a až do zítřka ho mám úplně pro sebe. Zítra za mnou dorazí pan M. a budeme tu spolu - nevím, jestli si ho moc užijeme, budeme asi převážně venku na festivalu, ale stejně mě to nutí přemýšlet.

Rozhlížím se kolem sebe a uvědomuju si zvláštní věc. Že mi to tu všechno dává absolutní smysl, mnohem větší než mi kdy dávalo jakékoli jiné bydlení. Bydlík je zvláštní věc. Je to jako když jsem hrávala The Sims a mou největší vášní bylo stavět co nejmenší domečky s co největším využitím prostoru. Snažila jsem se všechno potřebné napěchovat (ale tak, aby to nedusilo) do co nejmenšího, nejútulnějšího prostoru. Zejména z lenosti a pohodlnosti, abych nemusela dlouho čekat, než Simík přejde do jiné místnosti. A abych všechno viděla na jeden pohled, abych měla přehled a nemusela scrollovat obrazovku.


V Toskánsku podruhé

2. srpna 2013 v 21:11 | m. |  Z deníku au-pair
Jen pár dní uběhlo a zase jsem v Toskánsku. Il Palazzo mě přivítal tak, jak jsem ho opustila, jen možná rozkvetlejší, a réva, co zastřešuje terasu, už vypadá jako réva a už má bobule.


Tentokrát je tu se mnou pan M., tak je to trochu jiné. Samozřejmě v lesčems lepší. Máme pro sebe "pigsty", neboli chlívek - přestavěný na ubytování pro au-pairs. Je to takovej malinkatej kamrlík, ale nám na těch pár dní stačí, i když se o ni musíme dělit se slušnou bandou kobylek a se škorpióny, o nichž jsem byla přesvědčená, že je to jenom sranda. No, neni. Včera nás navštívili hned dva a ten první byl dlouhej jak dlaň bez prstů. To by asi bolelo.

Cesta byla tentokrát mnohem příjemnější. Nigel je robot. Skoro nejí, jen málo pije a prakticky nikdy se mu nechce na záchod, takže bylo na mně, abych si to hlídala a přibližně každý tři hodiny jsem se přihlásila o zastávku. Taky jsme se s panem M. napakovali sendvičema, banánama a muffinama ze Sainsbury's (božíí!!), takže jsme netrpěli ani hladem. Co dvě hodinky jsem něco zbodla a dokonce se mi i podařilo se trochu vyspat, i když neskutečně přerušovaně (budila jsem se snad každý dvě minuty, takže si spočítejte počet probuzení na víc než dvacet hodin cesty, a několikrát jsem sebou nepříjemně škubla v domění, že padám. To fakt nemám ráda). Největší negativum cesty byla asi Daisy. Jelikož jsme jeli jiným autem, bylo vzadu mnohem míň místa a ačkoli s každým normálním psem byste se tam i tak pohodlně vešli, Daisy si usmyslela, že prostě hodlá sedět na tom samym místě co já (nebo pan M., bylo to tak o nervy, že jsme se museli střídat), takže si to asi dovedete představit. V jednom kuse na nás ležela, opírala se o nás, padala na nás a prostě se nedala odstrčit. Najednou jsem si uvědomila, jak je ta potvora těžká. A to ani nemluvim o tom, že si během cesty několikrát řádně ulevila a z huby jí taky zrovna nevonělo. No prostě bájo.

The Puttytribe