Výlet na jezero Trasimene aneb Rock Boat

20. července 2013 v 11:28 | m. |  Z deníku au-pair
Mlhou spánkou nechám se zajmout... potřebu máám si trochu zdreamnout... ♫ (Tata Bojs, Snová)

Pravda, je mi trochu spavo a těším se, že si zejtra doma pospim (doufám, že to půjde, při tom všem rozrušení). Ale hlavně jsem ty Biorytmy (který mám mimochodem po tom tejdnu dost rozházený) konečně našla na Uložtu a teď si tu dělám příjemné ráno s trochou české klasiky - a jaký! To jeho R! Ty jeho řetka! :D Někdy mi to v tý angličtině vysloveně chybí. A nejvíc mě dostává, jak si to i po těch měsících, co jsem to neposlouchala, pořád pamatuju slovo od slova.

V Il Palazzu (z guestbooku se mi dokonce podařilo vyčíst celé jméno 8)) je napůl rušno a napůl pohoda. Všichni už odjeli, včetně Ashleigh a dětí, a my s Davidem (kterej právě vstal, mimochodem takhle brzo ještě, co jsme tady, nikdy nevstal :D), Ital, co se se mnou ráno snažil domluvit (spíš neúspěšně, řekla bych :D), venku seká trávu a my máme ještě tak dvě a půl hodinky než se vrátí Nigel z Pisy. Pak nevím, co je v plánu - oběd? Měl by bejt, ale z těch zbytků tady pochybuju, že by se nám podařilo něco vytvořit. Že bychom šli na pizzu? Nikdo o ničem nemluvil. Jsem z toho trochu nervózní.

Cesta zpátky by měla bejt pohoda. S Nigelem se mi sice moc času trávit nechce, ale naštěstí mám ještě Daisy a Davida a při troše štěstí pojedeme trajektem, což by mi rozhodně prozářilo den. Když je řeč o záření, venku to fantasticky šajní a celý údolí pod náma je totálně utopený v mlze. To je pohled, vám řeknu, za všechny prachy. Já-chci-pořádnej-foťák!

Ale naštěstí se umoudřil mobil pana M., aspoň tak na nějakou tu nepatrnou dokumentaci. Sice mu vůbec nerozumím, vypíná se, jak se mu chce, a prakticky furt se vybíjí, ale tu a tam i zafunguje. Škoda, že se mu nechtělo fungovat, když jsme jeli na jezero.

Výlet na jezero bude jedna z těch velkejch věcí, co si budu pamatovat. Je toho tolik, co by z toho člověk chtěl zapsat, ale zase - jak tam čtenář nebyl, tak si to stejně pořádně neprožije, a zaznamenat každou myšlenku, kterou jsem cestou měla? Ne, že bych to nesvedla. Ale bylo by to fakt na dlouhý povídání.


Tak třeba cesta tam - totální serpentýny, žaludek měl místama problémy. Když se před náma otevřel pohled na jezero Trasimene, největší jezero v Itálii, přísahala bych, že jsme přijeli k moři - a hrozně moc mi to připomnělo, jak jsem moře viděla poprvé, když jsme se před lety s našima úplně stejnýma serpentýnama prodírali k Jadranu a poslouchali Těžkej Pokondr a Džíny (ne že by to byla naše volba. Vezl nás známej).

Za zmínku stojí šok, co jsme měli, když jsme před odjezdem člunu hledali u mola záchody a na těch veřejných byly jenom turecké šlapky. Naštěstí hned naproti byla restaurace, kde měli záchody celkem v pohodě, až na to, že neměly prkýnka (ne že bych si měla v plánu sedat) a voda v umyvadlech je tu všude na šlapátko jako ve vlaku.

Na člunu nás přivítali hned dva vyzubení Italové, Roberto a Simone. Roberto řídil a Simone nás vítal, informoval, po celou cestu s náma tlachal a průvodcoval, ukazujíc, co kde je. Roberto toho moc nenamluvil, anglicky znal snad ještě míň než já italsky, a tak si všímal kormidla a hudby, která z repráků jela na plný pecky (nejdřív nějaká jejich, pak jsme tam na chvilku dali mou mptrojku - hh, Steam Powered Girrafe potěšili 8) - pak tam byl Sienin iPod a úplně nakonec jsme jeli na Robertův playlist největších rockovejch pecek, co kdy byly napsány, a já to doteď nemůžu dostat z hlavy, jak mě štve, že jsem z něj nebyla schopná ten playlist dostat. Bohužel nějak byly pořád jiný starosti, takže jsem odjela bez playlistu, ale herdek, já si musim takovou flashku dát dohromady, tam bylo prostě všechno, naprostá dokonalost.

Poměrně brzo jsme dojeli k zátoce, kde jsme měli kotvit a koupat se, ale caparti chtěli do větší hloubky, a tak jsme se zase odrazili. Vlasy nám šlehaly kolem vysmátejch obličejů, jak si nás ten vichr dával, pralo do nás sluníčko a kdo neseděl ve stínu, při zastavení člunu zjistil, že je fakt nechutný vedro. Jak jsme spustili kotvy, všechna ta omladina (a i starší kousky) naskákala do vody a Simo s Robertem na ně naházeli kruhy a pěnová držátka v duhových barvách. Jedno z nich držel George, po krk ve vodě, nad hlavou a hulákal "Gay pride!". Nojo, George... :D

Měla jsem zábrany, přece jenom... teda Irma. Ale nakonec jsem to nevydržela, bylo mi tak strašný vedro, že jsem měla pocit, že se rozložím na atomy, a tak jsem si řekla, what the heck, však to pro jednou přežiju, a prostě jsem tam hupsla. Dala jsem si jen pár temp kolem člunu, ale stejně mi to bodlo a určitě to stálo za to.

Když jsme se zase nalodili (samozřejmě poté, co byl George asi deset minut shazován zpátky do vody a bylo mu házeno všechno možné, aby pro to musel plavat), osmahlí chlapci to zase rozjeli a vytáhli občerstvení. Bylo tam leccos: studená pizza, různé druhy domácího chleba, sýry, salámy, něco jako krokety, o čemž jsem pak zjistila, že v tom snad měla bejt ryba - no, whatever, mně to chutnalo, a pak samozřejmě spousta vychlazených limonád a prosecca.

Bylo to trochu nešťastně naplánované, neboť vlastně hned potom jsme jeli k Isola Maggiore, kde jsme měli mít oběd. Už při předkrmech jsme všichni hlásili, že nemáme hlad, že jsme nacpaní a ať to Ashleigh nepřehání. Ta ovšem namítala, že je to všechno v ceně, tak ať si s tím neděláme hlavu a prostě objednáváme. A tak jsme objednávali.

K prasknutí jsem se nacpala mozzarellou s vynikajícími rajčaty (bože, ta zdejší zelenina!), bruschettou, naprosto fantastickýma lasagnema (haúúú) a zmrzlinou, která hrozně rychle tála (měla jsem lískovej oříšek a kiwi), a pak jsme se totálně naprasknutí a znavení vším tím Sluncem prošli za roh k místnímu krámku. Nic moc zajímavýho tam neměli, ale když už mi v kapse cinkalo těch pár euráků a když to bylo poprvé na novém místě, investovala jsem do náramku, co mi bude ladit s botama ze Shoe Zone (mimochodem jedna už je bez pásku, dosloužil v rekordním čase dvou týdnů, a tak už je z boty sandál :D) a snad chvilku vydrží, na památku.

Nakonec se to ukázalo jako docela dobrej nápad, neboť Ashleigh mě po návratu upozornila, že asi nebude schopná vzít nás s panem M. znovu, což znamená, že já už se tam nevrátím a pan M. se tam vůbec nepodívá. Mně osobně to až tak nežere, v tomhle týdnu mi poměrně chyběl nějakej ten čas o samotě, ale kvůli panu M. by mi to přišlo líto, tak snad se to ještě změní. Ostatně jsem měla zato, že člověk zaplatí loď a jídlo a kolik lidí na ni narve (do maximálního počtu, samozřejmě), je jeho věc. Možná se pletu, no uvidíme.

S tím jídlem to mimochodem byla taky sranda. Po návratu do přístavu (po zastávce u jednoho mola s plošinami s můstky, odkud se dalo skákat a odkud nás vyhnala blížící se buřina) Ashleigh zjistila, že to s tím jídlem v ceně není zase tak žhavé. Obvykle prý oběd na Isola Maggiore bývá v ceně, tentokrát však nebyl, a tak Ashleigh dost dlouho rozčileně mluvila do telefonu se svým exmanželem a my jsme si pak chvilku mysleli, že ten mobil hodila do jezera (bohužel až tak dramatická nebyla, jen ho vztekle vrazila do kapsy). Všichni jsme si pak říkali, ještě že nás pobízela, ať si objednáváme. Bláznivá ženská, co chce mít všechno. My bychom se klidně spokojili s polovinou jídel, podělili bychom se. Ale to ona ne. Všichni povinně tři chody. Nojo, má to mít :D

Po návratu se první polovina rozloučila s milými průvodci a odebrali se k autu, zatímco my druhopůlkaři jsme kotvili v přístavu a přemýšleli, co dál. Ještě pořád jsme měli zaplacenou další hodinu na lodi, ale jelikož se zvedal vítr a bouřka se pořád blížila, Roberto a Simo nás museli ukotvit. Davidova žena, Niccole, zvažovala, že bychom si šli sednout do restaurace, ale nám ostatním se nechtělo. Vždyť jsme měli ještě hodinu chilloutování na člunu, zaplacených drinků a zbytků jídla, které Simo okamžitě vytáhl a začal všechny znovu zvesela hostit, jako bychom už tam neměli problémy s dýcháním :D Ale když je to zadarmo... ukazuje se, že tohle není zdaleka jen typicky českej přístup.

A pak samozřejmě ta hudba. Robertův playlist mi dělal dobře na duši, s Davidem jsme si v tomhle nesmírně sedli, a tak jsme si pro sebe oba zpívali slova a coby dva staří rockeři jsme to smrtelně prožívali od Highway to Hell přes Stairway to Heaven až po Knockin' on Heaven's Door (kterou mám mimochodem v hlavě už od výletu na horkou čokoládu a zmrzlinu, neboť Nigel nám ji pouštěl v autě dost hlasitě na to, abych ji už odtamtud nikdy nedokázala dostat). Musela jsem pořád myslet na film Rock Boat, co jsme si ho pouštěli s panem M. u mě doma těsně před odjezdem do Anglie. Naprosto vynikající záležitost. Lomcovala mnou chuť neohlášeně skočit přes palubu a pořádně si u toho zařvat. Tutti frutti!

Simone tu a tam vyběhl ven na cigaretu a když šel na druhou, usoudila jsem, že je to teď nebo nikdy, protože nikdo z lidí, co tady znám, nekouří, a tak jsem si od něj jedno máčko vyprosila. Byl nesmírně ochotnej a já si užila toho kouzelnýho psychologickýho momentu kuřácký pauzy, kdy si prostě vždycky nejlíp pokecáte :D Musela jsem se smát tomu, jak spolehlivě to funguje, a jak jsem ráda za to, že stejně jako dovedu nekouřit, dovedu i kouřit. Je to jako bejt bisexuál, bere vás to prostě oboje, někdy máte chuť na jedno a někdy si dopřejete to druhý, a o nic tak nepřicházíte. Parádička 8) :D

Měli jsme asi hodinu, než se Nigel vrátí, a tak jsme si u toho jídla a pití dost pokecali. Ukázalo se, že Roberto je mimo řidiče člunu vášnivý cyklista a pravidelně jezdí něco jako Tour de France (původně jsem myslela, že mluví o něm, ale bylo to asi něco jinýho). Jezdí to prý tisíce lidí a vloni skončil jako jedenáctý.

Simone je kancelářská krysa. Normálně pracuje v officu na různých projektech, kterých si prý všímá i Evropská komise nebo co (prý na to dostal i nějaký grant, ale moc jsem nepochytila, o co šlo) a na člunu provází jen ze zájmu, aby si odpočinul a zlepšil si jazyky. Roberto je jeho kamarád, tak mu občas vypomáhá. Co všechno se člověk nedozví. Mimoto, že David kreslí komiksy a má snad i kapelu a jeho dcera Eve naprosto fantasticky maluje. George prý je hrozně ujetej na fotbal. A malej Eric... no, to je prostě Eric, můj miláček :) Já tuhle rodinu zbožňuju.

Večer po návratu jsme si pak užili srandy s výpadky elektřiny a porouchanou myčkou, Nigel vařil tradiční italskou porchettu, což bylo prostě vepřový, nakrájený na tenký plátky, a k tomu klasicky spousta fazolek, mozzarelly a rajčat (já už to nemůžu ani vidět :D), kantalupe (cukrovej meloun) a dalších laskomin. A pak se hrály různý hry, na který už jsem nějak neměla sílu, a nějakej kretén si mi sedl na laptop a nakřápl ho, takže jsem celej večer chodila po baráku nakrknutá. Ani ne tak proto, že mi ten laptop někdo křachl, jako spíš, že se nikdo nepřiznal a ani Nigel (jehož geniální nápad byl schovat ho do gauče před zloději) neřekl ani fň, když to přitom byla jeho vina. Někdy mě ty lidi fakt štvou.

Anway, výlet na jezero Trasimene byl fantastickej, snad se mi časem podaří vyrazit se Sieny nějaký fotky (nebo z někoho jinýho, vím celkem jistě, že mě i párkrát fotili) na přidání, do té doby si holt zase musíte vystačit s povídáním ;)

Snad se mi povede jet i příště. Ale jestli ne, tak co už. Pro jednou mám tu vzpomínku a ten zážitek a to už mi nikdo nevezme. A nemusim mít všechno.

Háá... ta nádherná mlha... 8)

Btw, ukazuje se, že nakonec nejsem takovej antitalent, jak jsem si myslela. Emilie ochotně odpověděla na můj e-mail s dotazem, jak na affiliate link, a ukázalo se, že jsem to dělala správně. Chyba tudíž bude na straně Blogu (to je mi novinka), kterej ten kód po uložení vždycky totálně pokazí, stejně jako to bylo s rámečkem kolem profilovky (nakonec jsem si poradila jinak, no ještě aby ne, však jsem holka šikovná a ochcávat systém mě vždycky nejvíc bavilo). Obávám se tudíž, že link nebude, aspoň ne takovej, přes kterej bych eventuálně mohla získat nějaku odměnu. Sucks.


Líbilo se? Všechny články ze série Emátko v Itálii (popořadě):
  1. Můj milý italský deníčku
  2. První den v Casa Del Ashleigh. Už vím, kde jsme.
  3. Pondělní rána nejsou vždycky tak strašně na houby
  4. Jak to pondělí probíhalo dál a jak jsem se prala s affiliate linkem
  5. Stíny nad Mercatale
  6. Výlet na jezero Trasimene aneb Rock Boat
  7. Tři (téměř) muži v autě, o psu rozhodně mluvě
 


Komentáře

1 plysove-hracky-otto-toys plysove-hracky-otto-toys | Web | 21. července 2013 v 19:59 | Reagovat

Nevím proč, ale když jsem četl ten nadpis, napadli mě fénixovy slzy. To je lék na rakovinu..

2 m. m. | Web | 21. července 2013 v 22:43 | Reagovat

[1]: Fénixovy slzy by měly být lékem na všechno, léčit zranění, i ta smrtelná, a tak. Vidíš, to mě nikdy nenapadlo, tahle souvislost, ale nejvděčnější komentáře jsem vždycky mívala, když jsem se nejvíc vylejvala a nejvíc u toho psaní brečela. Takže to vlastně platí 8-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
The Puttytribe