Tři (téměř) muži v autě, o psu rozhodně mluvě

24. července 2013 v 17:41 | m. |  Z deníku au-pair
Jsem už zase zpátky v UK a dávám se dohromady z road tripu z Itálie. Z nějakýho záhadnýho důvodu máme dneska odpoledne volno, jakože fakt volno, a kromě návštěvy v bance (hurá, už mám odblokovanej účet, ale pořád se mi nedaří dokončit registraci u PayPal, já to prostě nechápu!) neděláme nic, jen relax, válení se, povídání si o všem možném přítomném a budoucím a pár minut zpátky se pan M. jal na kytaru cvičiti a já tudíž konečně sedám k povinnému úkolu - totiž povědět vám dvě tři slova (ha-ha, známe se) o návratu do UK a uzavřít tak seriál "Emátko v Itálii" (odkazy na celou sérii pod článkem).

Prvně musím říct, že jsem to pomotala. Neměli jsme do Nigelova příjezdu dvě a půl hodiny, ale hodin pět - udělala jsem klasickou cimrmanovskou chybu a nějak jsem to zapomněla vynásobit dvěma, poněvadž se taky z tý Pisy bude vracet, žejo (někdy fakt žasnu nad vlastní debilitou), ale naštěstí tentokrát o nic nešlo. Prostě jsem jen měla víc času na snídani na terásce, áchání nad vší tou mlhou, čaj, cpaní dalších a dalších várek prádla do pračky, poslední sprchu (zas už jenom studená voda, achjo) zabalení se (s mou minitaškou sranda na pět minut i se svlečením postele), drobné poklizení, poslech hudby z notesu, poslední hupsnutí do bazénu a likvidování zbytků z lednice, které se nehodilo nechávat pro hosty (Ashleigh Il Palazzo pronajímá a zrovna jedna banda lidí měla přijet jen pár hodin po nás). Sežrala jsem skoro dva melouny kantalupe na posezení, no přece to nevyhodim :D

David těch pár hodin strávil dočítáním knihy, která ho prý nesmírně zaujala (The Angel's Game) a kterou posléze věnoval Ashleigh. Jsem zvědavá, jestli si ji přečte. Nevím proč, ale nějak ji netipuju na vášnivého čtenáře knih plných laskavé životní filozofie.


S úklidem se nebylo třeba zase tolik crcat. Když jsem předešlého dne zjistila, že kromě ledničky, telefonu, televize a dvou myček nádobí odešla i žehlička (někdo ji evidentně nakřápl a stejně jako to bylo s mým laptopem, ani k tomuhle se nikdo nepřihlásil), žoviálně jsem pronesla, že se moc těším, až zítra budu zapínat vysavač a zjistím, že ani ten nefunguje, a Ashleigh na to, že o to se starat nemusím, protože je domluvená s několika místními známými, co přijdou uklidit po nás a o všechno se postarají. Spadl mi kámen ze srdce. Luxovat celej třípatrovej barák a dávat to všechno sakumprdum do kupy, to už by na mě bylo přece jenom trochu moc.

A tak jsem nakonec měla docela dost času a i když jsem celou dobu byla už ready a bylo mi trochu cestovně špatně z představy, že strávím pětadvacet hodin v autě a nedá se tomu nijak vyhnout, nakonec jsem si zvládla ještě trochu odpočinout, posedět si na terásce a popřemýšlet, jaký to vlastně všechno bylo a jaký to asi bude příště, až sem přijedeme za těch nějakých deset dní a strávíme tu dva týdny a ještě k tomu oba s panem M.. Bude to stejné? Jací tu budou lidé? V jaké náladě bude Ashleigh? Co všechno se nepovede? A na všechno z toho budeme rádi vzpomínat?

Anyway, než Nigel dojel, bylo poledne pryč a my si s Davidem říkali, jak to asi bude s obědem. Najíme se něčeho tady, než vyrazíme, nebo se stavíme někde v restauraci? To druhé bylo pravděpodobnější, v lednici ani ve skříních už nezbylo prakticky nic, z čeho by se dalo vařit, neměli jsme ani tousťák. Ovšem když jsme konečně identifikovali zvuky Nigelových pneumatik na štěrkové příjezdové cestě a on vylezl z auta a jal se horečnatě nakládat všechny Ashleghiny krámy (měl toho plnej Chrysler), pochopili jsme, že i když má za sebou pětihodinovou cestu a před sebou dalších cca pětadvacet, nehodlá se zdržovat malichernostmi jako je jídlo a chce vyrazit co nejdřív. A tak jsme dořešili poslední záležitosti s tou bandou Italů, co se mezitím už rozšmejdili po celym baráku a na míle daleko halekali (ženy uklízely a praly, dědula opravoval televizi a telefon a všichni u toho nadělali hluku, že jsme měli pocit, že jsme fakt na návštěvě u Italů), naložili jsme se a jeli. A na mě šel už fakt dost hlad.

Naštěstí jsme poměrně brzo stavěli u obchodního centra v nedalekém Umbertide. David si vyšel na procházku s Daisy a Nigel se tam mezitím napakoval levným alkoholem a místním ovocem (aspoň co se mu vešlo do těch zbytků auta, kde ještě nebyly kufry a krabice - no vážně, jeli jsme naložení jako by se někdo přinejmenším stěhoval) a koupil pizzu. Podal mi ji, abych ji dala dopředu, a já se na ni třásla jak na vánočku.

Bohužel v následující víc než hodině nepadlo o pizze jediný slovo, Nigel nedal žádnej pokyn a já furt nevěděla, jestli je pro mě a oni si koupili nějaký sendviče, nebo je k podělení se a umřu hlady, protože třetina pizzy mě opravdu na dlouho nezasytí. Pořád jsem se snažila nějak na tu pizzu zavést jeho pozornost, fotila jsem a žertovně dodávala, že mi ta pizza vadí ve výhledu, ale pořád nic :D Nakonec jsem to nevydržela a když jsme konečně stavěli u pumpy (už se mi chtělo fakt brutálně na malou, tak jsem si troufla o to požádat, ačkoli jsem měla pocit, že na mě asi vyvalí oči, že tak brzo po startu. Ale copak jsem za to mohla? Neměli dělat na cestu čaj do termohrnků :D), nenuceně jsem nadhodila, co že je s tou pizzou v plánu. Nigel se zatvářil překvapeně a řekl, že s ní žádný plány nejsou a ať si prostě vezmeme, že tam jsou pro každýho dva kousky a že je to takovej mix. Z jeho přístupu jsem nějak vyrozuměla, že moje noční můra se vyplňuje a moje stravování bude po cestě to poslední, co bude Nigela zajímat. A tak jsem si i přes ten hlad vzala jenom jeden kousek, abych šetřila tím málem, co mám. Bohužel jsem se nemohla v baráku napakovat jídlem na cestu, zbyly tam už tak akorát cornflakey, marmeláda a tejden starý penne v lednici.

Posilněná pizzou a konečně vyčůraná (no nesmějte se, kdo zažil wc deprivaci, pochopí) jsem konečně dosáhla jakési jakžtakž spokojenosti s cestováním a během příštích hodin jsem tak na střídačku civěla z okna, pořizovala fotky v naději, že z toho snad bude něco vidět, zpívala si s Nigelovým playlistem asi osmi CD nabušených všemi možnými rockovými i popovými klasickými hity, uzlíkovala náramek, pospávala a s tužkou a papírem (a Davidem) hrála svou oblíbenou hru Vyjmenuj všech padesát amerických států. Když nad tím tak přemýšlím, ještě jsem si ten seznam nezkontrolovala, jestli jsem to zmákla dobře. Každopádně mě těší, že dobrých čtyřicet jsem dala úplně sama. Když jsme to s tátou na burzách začali hrát někdy před rokem, bylo to mnohem horší :D (Eee, mám Arizonu, Alabamu a Californii... co je tam dál??)

Během cesty jsme pak stavěli ještě tak dvakrát, jestli si to dobře pamatuju. Jedno byla jenom rychlá čurpauza (extrémně akutní po všech těch serpentýnách ve Švýcarsku, kde jsme hodiny kličkovali skrz tunely a po pumpě ani stopy), při jednom jsme si i šli něco koupit, což probíhalo dost zmateně, jelikož Nigel se mě zeptal, co bych chtěla, a já neměla představu.

Měla jsem hlad, ale nevěděla jsem, do kolika peněz si můžu něco říct, abych nepřeháněla - vím, že na pumpě je draho a i když oni to možná neřeší, já prostě jo, no, znáte to, nerada na někom finančně závisím. Nakonec mi teda řekl, že nejdřív půjdou oni s Davidem a pak si pro něco skočím sama, na což jsem kývla.

Problém nastal ve chvíli, kdy došlo k výměně, David dostal do ruky vodítko s Daisy, já šla dovnitř a Nigel mi nedal žádný prachy. Nevěděla jsem, co mám dělat. Mám si mu o ně říct? Nebo si mám něco vybrat a pak mu to venku říct a on mi dá peníze? Jenže když jsem se po něm od regálů ohlížela, stál daleko u auta a vůbec si mě nevšímal. Šla na mě pifka, rozčilovalo mě, že si není schopnej zapamatovat, že s sebou žádný peníze nemám, ačkoli jsem mu to řekla nejmíň třikrát. Zalovila jsem v kapse a doufala, že mi z těch pár euro, co jsem si brala, ještě zbylo aspoň na banán.

Jenomže teď jak to vypočítat. V kapse jsem našla dvě eura pade, u banánů byla cena jen na kilo a já si nedovedla za prase představit, kolik budou vážit a stát dva banány :D Neuměla bych to ani za normálního stavu, natožpak uprostřed noci, totálně vyčerpaná a hladová. A tak jsem si prostě dva urvala (poté, co jsem se slečny na pokladny lámaně německo anglicky zeptala, jestli smím, a ona se na mě usmívala jako na pitomečka, že ano) a doufala. Když mi řekla cifru, zajásala jsem. Euro padesát! Vejdu se. Zaplatila jsem si svoje předražený banány a mnohem klidnější se vrátila k autu.

Jako by toho vzrušení nebylo dost, Nigel se mi začal posmívat. Říkal, že to je typické. Chlapi si při hladu koupí čokoládu (oba si nabrali tobleronky a tabulky) a ženské se prý cpou banánem. Ohradila jsem se, že je to úplně normální přístup, protože z čokolády se nikdo nenají, že mě z ní bolí zuby a navíc, že mám hlad, takže potřebuju něco pořádnýho. Na to "mám hlad" jsem se snažila dát důraz, ale myslím, že mu to neseplo :D No co, ne že bych to nečekala už od kauzy pizza. Jen jsem pokrčila rameny a jeden banán okamžitě zfutrovala, doufaje, že to snad nakonec přece jenom přežiju.

Někdy v noci, nevím přesně, kdy to bylo, Nigel na malou chvilku zastavil, protože byl úplně grogy. Říkal, že si musí na dvacet minut lehnout, a to taky udělal. Byla jsem šťastná jak blecha. Na malou chvilku vypnul motor a tudíž i klimatizaci, která to do mě prala už od Mercatale - ne nějak extrémně moc, ale dost na to, abych po pár hodinách mrzla jako rampouch, aby mi to nepříjemně dráždilo oči (celou cestu jsem tak musela mít sluneční brýle, i když zase tak moc nešajnilo) a abych měla pocit, že ztrácím hlas a že si z toho ještě něco uženu.

I když jsem mu několikrát poměrně důrazně naznačila, že mrznu (při poslední zastávce jsem se nabalila prakticky do všeho teplého, co jsem s sebou měla - měla jsem na sobě tříčtvrťákové legíny, přes ně tepláky, tílko, tričko, pletený svetr a mikinu a kolem krku místo šátku omotaný cardigan), omezil to jen na malou chvilku, ale za nějakou dobu už to zase frčelo a když jsme k ránu projeli tunelem, přestal se s tím vůbec crcat a otevřel si okno. Později jsem se dozvěděla, že tou dobou měl takovou krizi, že si myslel, že omdlí, a musel se extrémně nutit. V noci si dokonce dal dvojité espresso, ačkoli kafe nesnáší, a celou cestu do sebe kopal energiťák. Mám z toho takhle zpětně divnej pocit. Měli jsme se o něj víc starat. Ale na druhou stranu, on nemá bejt vůl a má sebou mít někoho, kdo ho v tom řízení vystřídá. Třicet hodin v kuse, kdo to kdy viděl! Možná je to profesionální řidič, možná je na to celkem zvyklej a možná je to silnej chlap s neskutečnou výdrží, ale stejně je to kretén, dyť to je přece extrém na entou a hazarduje s mnohem víc než jedním životem, ne že by ten jeden nebyl dost. Upřímně nemám radost z toho, že tu samou cestu s ním mám absolvovat ještě nejmíň dvakrát.

Poměrně příjemná část cesty byl průjezd tunelem. Původně jsem doufala v trajekt, ale mám takovej pocit, že ten už prostě nezažiju, pořád se mi to vyhejbá, a kdo by jezdil trajektem, když tunel je záležitost na půl hodinky.

Když jsem vjížděli do Calais, libovala jsem si v tom pohledu, co se nám naskýtal. Fantasticky růžová obloha a proti ní se rýsovaly bílé větrné elektrárny. Bylo by to foto jak lusk, ale bohužel mobil pana M. už byl dávno v limbu a ne a ne se probudit. Vůbec jsme po cestě měli zajímavé podmínky. Ve Švýcarsku nás stihl déšť a když jsme projížděli nejdelším tunelem, měli jsme při vjezdu celkem ještě bílý den a při výjezdu hlubokou tmu plnou mlhy, jako bychom projeli červí dírou, která nás vymrštila v úplně jinou denní dobu. Všechna ta bílá mlha napěchovaná ve tmě mezi horami působila doslova mysticky a při všech těch světýlkách na kopcích kolem nás jsem se nemohla zbavit myšlenky, že to vypadá jako pohled na Bradavice. Znovu jsem litovala, že nemám foťák.

Bylo to poprvé, co jsem si ten tunel mohla konečně pořádně užít. Jednak mě těšila představa, že už za pár minut jsme zase ve Spojeném Království, a pak, když jedete se Studentem, moc toho nevidíte. Sedíte kdesi vzadu a ještě k tomu většinou spíte, takže si jen matně uvědomujete, že už jste u tunelu a že víc jak půl hodiny kličkujete po příjezdu, čekáte, stojíte, zase čekáte, nevíte, co se děje, vepředu slyšíte hlasy, pak někdo zapne mikrofon a omlouvá se, že vás budí, a nakonec vás vyženou, abyste prošli zdlouhavou kontrolou, když přitom ještě napůl spíte, máte hlad, je studené ráno (a vy se ideálně musíte ke kontrole tahat se vší bagáží, jak tomu bylo, když jsme jeli s panem M. v dubnu do UK), a navíc to všechno trvá hrozně dlouho a vy vůbec nevíte proč.

Autem je to záležitost na pár minut. Všechno jsem perfektně viděla - seděla jsem na předním sedadle - všichni jsme obdivovali bookovací systém; Nigel jen zadal své jméno, obrazovka ho pozdravila a vybídla ho, aby potvrdil svůj čas, a následně mu vytiskla lístek, který pověsil na zrcátko a my jeli. U dalších zábran nám paní překontrolovala pasy, chlapík nám proskenoval auto (dělali jsme si z toho srandu, já nadnesla, že by bylo fakt zábavné, kdyby po nás chtěli, abychom ho celé vyložili, a Nigel pronesl, že na to skutečně není v té správné náladě, a pak ho napadlo, že by bylo poměrně geniální, kdyby George jako svůj poslední vtípek na rozloučenou ukryl někam do auta trochu koksu nebo tak něčeho. Prý by ho to rozhodně nepobavilo, ale bylo by to geniální).

Do vlaku jsme po pasové kontrole najeli bez zastavování a jen co nám slečna ukázala, kam si popojet, a odešla, už jsme jeli. Všichni jsme si sklopili sedačky a že si trohu pospíme. O tom jsem měla pochybnosti, celou cestu jsem se nebyla schopná uprdelit a jak normálně v busech vždycky najdete aspoň jednu přežitelnou polohu, v Nigelově autě taková neexistovala. Pořád mě bolelo za krkem, v kolenou i kyčlích a kdykoli jsem se hýbla, někde mi luplo. O důvod víc, proč se těšit na opáčko. Ale nakonec jsem v tom vlaku fakt usla, neboť za malý okamžik mě už budilo oznámení, že jsme na místě a že za malou chvilku nás vypustí a že na viděnou. Nevěděla jsem, co teď. Nigel spal a mně přišlo surové ho budit, ale jak to všechno před náma začalo startovat motory a přepážky se rozjížděly do stran, věděla jsem, že musím, a tak jsem do něj dloubla. Jakou rychlostí se dovedl zvednout, otočit klíčkem a rozjet se, to jsem nepochopila :D

Těsně po výjezdu z tunelu jsem si už zase libovala. Měla jsem sice hlad a hroznou chuť navrhnout Nigelovi coffee break, ale když jsem se na něj podívala, došlo mi, že to se prostě nestane :D, a pak, vzpomínala jsem na pocity, jaké jsem na tom stejném místě měla před třemi měsíci. Byla jsem ráda, že už jsme zase "doma", přemítala jsem o momentálním významu toho slova pro mě, těšila jsem se, že za pár hodin už budu ve své posteli a že si celej zbytek dne pospím a večer mě celou občerstvenou probudí pan M. a budeme zase spolu.

Jenomže se to všechno zkomplikovalo tím, že jsme nejprve museli do Surrey k Nigelovým rodičům, kde se tou dobou nacházela Davidova rodinka (tedy kromě George) a taky Meg , kterou musel Nigel odvézt k její mámě. Ani nevím, jak jsme se tam dostali, ale vím, že jsem byla překvapená, že jsme tak blízko domova už tak brzo. Bylo něco kolem půl deváté, když nás Nigelova máma pozvala do kuchyně a já si tam úplně mimo sedla na lavici ke stolu a nějak jsem nevěděla, co bude ani vlastně co je. Nikdo mi nic neřekl, Nigel někam zmizel, já si moc nebyla schopná uvědomit, proč tam vlastně jsme, a měla jsem za to, že odtamtud zcela jistě za krátko vypadneme, protože Nigel toho má dost a chce domů.

Poté, co jsem neodolala nabídce granny R. (Nigelovy maminky a ženy toho divnýho dědka, co jsme ho v květnu vezli domů z Gatwicku, totiž Nigelova táty) a posnídala z jejích zásob pár cornflakeů a vlákninovou sušenku, ukázalo se, že Nigel toho má mnohem víc, než jsem si myslela. Krátce poté, co se mi ztratil, totiž začali vstávat ostatní a Nicolla mi sdělila, že odpadl nahoře na podlaze a že neexistuje možnost, že by v nejbližší době byl schopen pokračovat v cestě.

Tak blízko!, vztekala jsem se sama pro sebe zoufalstvím. Byla jsem vyřízená, potřebovala jsem už být doma a osprchovat se a taky najíst. Ta snídaně mě sice zachránila od další blížící se smrti hladem (už zase mi tou dobou kručelo v břiše), ale za chvíli jsem měla zase hlad a pořád jsem měla takovej ten divnej pocit jako když prostě jedete nonstop celou noc (těch pár minutovejch výpadků nepočítám jako spánek), ale nějak jsem chápala, že s tím prostě nepohnu, a tak jsem nakonec dala na grannyinu radu a šla jsem se na chvilku natáhnout na její gauč. Nabízela mi sice postel, že jich nahoře mají dost, ale já nějak nechtěla a nemohla spát v cizím, chtěla jsem sice spát, to jo, ale ve vlastním a osvěžená. Tady jsem se nezmohla na víc než dojít si do auta pro kartáček, asi pětkrát za sebou si dojít na malou (sama nechápu :D) a pak omdlít na gauči.

Bohužel to za moc nestálo. Pořád jsem byla vesměs vzhůru, kolem mě se pořád něco dělo - barák byl najednou plnej dětí a vůbec lidí, puštěná televize, před barákem pouť, furt se tam něco řešilo, mluvili o cestě, o Nigelovi a o Itálii, o trablích před odjezdem a o pouti a dog show a já pořád bloumala okolo (musel na mě bejt pohled :D) a nevěděla, co bych, a jak to mám jako vydržet do nějakých dvou hodin, kdy prý snad už máme jet, jak říkala Nicolla.

Nakonec jsme tam zůstali i na oběd. Povedlo se mi usnout na dost dlouhou dobu, abych se probrala tak akorát na něj. Dostali jsme studenej výběr lehce pálivejch nudlí (ani nevim, s čim byly), pečenejch brambor a masa a jako zákusek fantastickou vanilkovou zmrzlinu s jahodama, smetanou, butterscotch omáčkou (takovej karamelovej výbornej vynález) a sněhovejma pusinkama, na kterejch extrémně ujíždím, takže mi to významně zvedlo náladu. Chvilku jsme si pak poseděli venku na zahradě, jelikož se udělalo vedro, shodila jsem ze sebe svoje vrstvy, a kolem čtvrt na tři, ještě než jsem dopila svoje kafe, Nigel zavelel, že jedeme. Vypadal už mnohem líp než v noci a zjevně se těšil domů, a tak jsme se se všema rozloučili a už jen ve třech s Daisy jsme si to frčeli hajdy domů.

Když je řeč o Daisy, málem bych na ni zapomněla, a to se přitom tak strašně moc nedala a pořád se mi připomínala. Téměř celou cestu měla hlavu položenou mezi předními sedadly a ryla do mě čumákem. Bylo jí vedro a jak nezavře klapačku, neustále mi teple funěla na stehno. Když jsme stavěli, vodili jsme ji s Davidem střídavě na procházku a dokonce se i poslušně vyčůrala a vykadila (to první u pumpy, to druhé na psím hřišti v Calais, při kontrole jejího pasu - chudák, před každou cestou přes hranice musí dostat pigáro). Navzdory tomu, že mi bylo vyhrožováno, že dobrou polovinu cesty pro štěká, nevydala skoro zvuk a dokud jsem se jí věnovala, byla maximálně šťastná. A tak jsem si k ní během tý Itálie a taky během tý cesty našla cestu. Pořád je to pro mě pes. Pořád zůstanu kočičí a pořád mi kape na karbid z toho jejího věčnýho žebrání jídla, štěkání a půlnočního vytí (dneska v noci se obzvlášť vyřádila), ale už mě jako taková tolik nerozčiluje a je to prostě moje Daisy, člen rodiny. Takovej ten člen, co si u něj možná občas klepete na čelo a úplně odvázaní z něj nejste, ale stejně. Je to rodina.

A to je už téměř všechno. Ze Surrey jsme si to v podstatě potichu bez hudby došinuli do Storringtonu, kde Nigel vyložil Meg a prohodil dvě tři ne úplně vrlá slova s... asi bývalou manželkou? Nevím, neznám jejich poměry. Ale pak už jsme pěkně ve dvou (vlastně ve třech, já furt zapomínám na tu Daisy!) dofrčeli na Little Thakeham.

Ani jsem tomu nemohla uvěřit, že už jsme vážně tady. Že to trápení skončilo. Jestli měl Nigel krizi během noci, mně málem stříkl mozek během ranního pobytu u granny a gradnpy. Po dojezdu samozřejmě nastalo přesně to, co jsem čekala - tedy nečekala jsem, že mě Ashleigh uvítá objetím a pochvalou (asi se jí v tý Itálii trochu přismažil mozek), ale čekala jsem, že tu pan M. nebude, protože jel na výlet. Taky jsem tak napůl čekala, že se mě tu bude snažit i přesto uvítat, a přesně to udělal - vycídil nám to tu jako klícku, napekl mi zapečené těstoviny a dokonce aj ustlal :D

Byla jsem příliš rozjetá než abych hned upadla, tak jsem si dopřála trochu toho internetu, sprchy, jídla a koukání už ani nevim na co a teprve kolem šestý hodiny večer jsem to zalomila do peřin. Pan M. ke mně nakoukl kolem půl deváté a zbytek už je historie 8)

A to už je vážně všechno, takhle probíhala moje první cesta z Itálie a jsem víc než zvědavá, jak to bude vypadat příště :D Upřímně bych si to nejradši odpustila, ale bohužel není zbytí. A tak tady máte ještě nějakej ten zbytek ke koukání.





Ehm...

Líbilo se? Všechny články ze série Emátko v Itálii (popořadě):

  1. Můj milý italský deníčku
  2. První den v Casa Del Ashleigh. Už vím, kde jsme.
  3. Pondělní rána nejsou vždycky tak strašně na houby
  4. Jak to pondělí probíhalo dál a jak jsem se prala s affiliate linkem
  5. Stíny nad Mercatale
  6. Výlet na jezero Trasimene aneb Rock Boat
  7. Tři (téměř) muži v autě, o psu rozhodně mluvě
 


Komentáře

1 Lilien Lilien | 24. července 2013 v 20:32 | Reagovat

A jaktože jedete nakonec? Vždyť jsi psala, že prý nic.

2 Teeda Teeda | Web | 25. července 2013 v 2:15 | Reagovat

Dvě tři slova? A jak si pak proboha představuješ třeba odstavec? :D

3 m. m. | Web | 25. července 2013 v 8:45 | Reagovat

[1]: Teď nevím, co jsem kde psala O.o S Itálií se to ale celou dobu má tak, že už dlouho víme, že pojedeme oba na dva týdny na konci července. Před nějakou dobou to ale Ashleigh zmátla tím, že mi řekla, že tam jede ještě předtím na týden a že by ráda, abych s ní jela jenom já sama. A podala to tak, že jsem si myslela, že se jede už tak dva dny poté, co se mě zeptala, ale nakonec jsem zjistila, že mám ještě týden času. Jestli jsem psala, že zatím nic, tak jsem tím myslela tohle 8-)

[2]: Však jsem to hned sama okomentovala v závorce :-D Mně už prostě krátký články nejdou.

4 Bels Bels | E-mail | Web | 25. července 2013 v 15:09 | Reagovat

Jsem z té představy úplně mimo i za tebe, věříš? :D Ta cesta musela být teda děsná. Chudák Nigel, na takový řízení bych se mohla z vysoka...
Z tvého vykládání mi ale přijde trochu ignorant. Heh přijdu si po tvých článcích trochu zvláštně, jako bych četla knížku a měla ty více i méně oblíbený postavy :D

5 m. m. | Web | 26. července 2013 v 18:11 | Reagovat

[4]: Čoveče nepřišlo mi to zase tak úděsně hrozný, už jsem zažila horší věci, ale říkala jsem si, ještě že už jsem tak otrlá, jinak bych fňukala :-D

No, do ignorantů bych mu hned úplně nenadávala, někdy má i světlejší momenty, ale zaprvý na sebe ještě nejsme zvyklý - bylo to poprvý, co jsme spolu takhle trávili čas - a zadruhý měl prostě asi dost svýho, tak se nestaral. Příště to snad bude lepší, už proto, že budu připravenější a nebudu na to sama :) A taky pan M. má ještě pár euráků, tak na těch pumpách snad budeme mít na nějaký to kafe či kus sendviče 8-)

6 Bels Bels | E-mail | Web | 26. července 2013 v 19:13 | Reagovat

[5]: To jako né, že bych ho hned měla v té kolonce, ale napadlo mě to :) Příště se už vychytají ty mušky a bude to zase mnohem lepší :) Ale přesto se snad nemýlím, když řeknu, že sis to snad i dost užila :)

7 m. m. | Web | 26. července 2013 v 19:33 | Reagovat

[6]: Pokud jde o celou Itálii, tak tak napůl... příště se vynasnažím užít si to víc.

A pokud jde o tu cestu autem, tu jsem spíš celkem stoicky přežila 8-) Kdyby nebylo tý dobrý hudby, bylo by to mnohem náročnější, takhle to docela šlo. To se nedá popsat, co se mnou dělá poslouchat tu všechny ty starý pecky po měsících poslouchání víceméně toho samýho a hlavně když člověk pustí rádio, tak tam už tři měsíce nehrajou nic jinýho než novej song od Daft Punk a Let her go od Passenger. Už jsem na to alergická, že bych si rvala vlasy. A do toho začne hrát u Nigela Listen to your heart nebo Nothing compares to you 8-) A člověk si zpíííváá :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
The Puttytribe