Stíny nad Mercatale

19. července 2013 v 13:36 | m. |  Z deníku au-pair
Nějak to ubíhá. Teta Irma mi dovolenou podle očekávání zkomplikovala a úterní večerně noční babysitting, zatímco dospělí si šli nalejvat řepu do místního ristorante, mě takovým způsobem rozladil, že jsem si musela pobrečet, abych to ze sebe dostala.

Nebylo to tak zlý. Všichni byli vesměs v pohodě, seděli vevnitř poměrně v tichosti, jeli na ipadech, ipodech, iphonech a vůbec všech těch ihovadinách a povídali si. Ale jak nikdo nechtěl jít do postele, zatímco já byla úplně vyřízená, ta práce, co mi to dalo, udržet se vzhůru, to zklamání z posledních večerů, kdy se společnost bůhvíproč dělí na dospělý a děti (a hádejte, kdo na ty děti musí dohlížet), což mě opravdu nebaví, rozjetá Siena, chrlící před děckama sprosté nadávky bez ohledu na Georgeovy výhrůžky, ať toho okamžitě nechá, nebo moje, že se bude moc divit, až to řeknu mámě, Bauxovy neskutečně smradlavý nohy a odmítání jít si je umejt, nastříkání Prontem (osvěžovač jsem nenašla) a následný příchod rodičů, kteří si vzápětí od Sieny vyslechli andílkovskou výpověď, jak byla hodná, celou dobu poslušně seděla na gauči a hleděla si svého (já práskat nechtěla, George to udělal za mě a Siena to se zcela ohromenou tváří bravurně popřela), a Bauxův skoro plačtivý proslov o tom, že jsme na něj nastříkali čistič, po kterym mu sleze kůže a že mu to něco udělá - přitom tři minuty předtím tu běhal jako rybička, vysmátej jak lečo, tancoval, aby ty nohy byly co nejvíc cítit, strkal je kdekomu do obličeje a měl z toho všeho nesmírnou bžundu. No nestačila jsem se divit.


Když ho Ashleigh odváděla nahoru a děkovala mi, nedokázala jsem identifikovat, jestli to myslí vážně nebo je rozčílená a rozhodně mi to připadalo spíš jako to druhý. A Sienino sprostý vystoupení, za něž by si podle mě minimálně zasloužila zabavit ten pošahanej ipad, na němž furt visí, se prostě přešlo.

Byla jsem z toho všeho uondaná a zklamaná a i když už děcka byla nahoře, já nemohla jít spát. Pořád jsem čekala nějaký rozuzlení, ale když se už i dospělí začali odebírat nahoru a Ashleigh nikde, došlo mi, že žádný nebude. Vampire Diaries mi nešly načíst, všechno to nějak blblo, tak jsem si dala pořádnou sprchu a šla spát.

Včera to pak bylo zase docela fajn. Ráno jsem preventivně polkla brufen, protože bolest břicha a zad, s jakou jsem se vyvalila ráno z postele, se nedala jen tak ignorovat, a pak jsem si šla po svém. Práce je teď o něco víc, přišlo na řadu žehlení, Ashleigh už začíná myslet na cestu domů a co všechno je třeba udělat před ní (zítra asi bude hodně náročnej den) a Baux mi to taky neusnadňuje, neboť si už dvakrát pomočil postel a není snad třeba dodávat, že zrovna ta jeho má asi deset částí, který dávat dohromady při převlíkaní je nejhorší zlo a ke všemu spí nahoře na palandě. Včera jsem mu dávala dohromady jenom matraci, molitanovou druhou s povlakem, do kterýho to samozřejmě vůbec nešlo narvat, a povlečení, který na to všechno bylo trochu malý, a dneska ráno jsem zjistila, že to pochcal znova. Pračky jsou teď obě plný, tak to bude muset počkat do večera. No už se na to těším.

Taky mi někdo pořád bere osušku. Teď už je to jedno, s koupáním mám stejně šmitec, ale rozčiluje mě to. Hned první den řekla Ashleigh každému, ať si tu svou hlídají, a dopadlo to přesně podle očekávání. Nikdo si nic nehlídá, každý popadne to první, co vidí, když to potřebuje, ráno jsou všechny osušky mokré, protože je nechávají u bazénu, a kdykoli si některou ukradnu, vysuším, a někam složenou položím ke svým věcem, za půl hodiny je zase v tahu a nikdo nic neví, samozřejmě. Začínají mě s tím srát, tak jsem si vzala novou, která je hnědá. Tu už mi nikdo nevezme. Muhaha.

Ale jinak to včera bylo fakt docela fajn. Turnaj v ping pongu, spousta srandy, vynikající studenej oběd, pořád jíme hodně salátů, všechno lokálmí, čerstvý, ohromně dobrý, to se nedá srovnat se žrádlem ze supermarketu. Cítím, že jím skutečný jídlo, a když si pak ráno mám vybrat mezi mrňavým baleným croissantem s čokoládou a miskou müsli s mlíkem a kouskem ovoce, je to jasný. Ani ty limonády už mě nelákají, aspoň ne přes den. Co to dá, piju vodu (včetně kohoutkový, o níž Ashleigh tvrdí, že je nebezpečná, ale my se tomu s Davidem potajmu smějeme a říkáme si, že je pravděpodobně lepší než to, co pijou v Londýně), ráno si dám maximálně čaj s mlíkem a už ho ani moc nesladím.

Tohle mě na mně baví. Ta přizpůsobivost. Nejsem otloukánek, vím, jak mám věci ráda a jak mi nejvíc chutnají, ale v podstatě je mi to úplně jedno, snesu skoro všechno. Když se mě ptají, jak chci čaj, najmenuju jim to, ale je mi to fuk. I když v něm nebude žádnej cukr místo dvou, i když v něm nebude mlíko, i když mi do něj daj citron, kterej si tam sama normálně nedávám, fakt je mi to jedno a vždycky mi to udělá dobře, už proto, že mi ten čaj připravil někdo jinej. Stejně tak k večeři si mileráda dám nejlevnější margaritu, zatímco všichni ostatní si navyjmenují dvakrát dražší pizzy, a nebudu mít pocit, že o něco přicházím. Včera jsem si sice, pravda, dala Diavolu, ale zato jsem nemusela mít zmrzlinu jako všichni ostatní a k pití jsem si opět bohatě vystačila s kohoutkovou vodou.

Tohle nemá bejt nějakej dietní blog nebo tak něco a ani to nepíšu kvůli vychloubání se, spíš prostě proto, že tomu sama nemůžu pořádně uvěřit. A hrozně mě to baví. Ty změny, co v člověku nastanou, když se konečně naučí, na čem v životě záleží, a dovede ocenit a užívat si to, co má, a netoužit po ničem jiném. Když dostanu jídlo, dojím ho do posledního zbytečku, nenechám ani kousek. A zároveň se nepřejídám, všeho si dám tak akorát (kromě předvčerejších tortil, to jsem se, přiznávám, napucla :D). Prostě už to nějak umím a ten život je najednou báječnej.

Přemýšlím, jakým způsobem Ashleigh poděkovat (a Nigelovi, koupil mi tuhle v cukrárně nejhustší čokoládu, jakou jsem kdy viděla, a výbornou zmrzlinu a přece jenom mi taky s lesčíms poradí, i když mám pocit, že mě nemá nejvíc v lásce, vždycky se na mě dívá trochu jako na debila), přece jenom ji to muselo dost stát, mít mě tady, a zase tak moc jsem toho nenamakala. Nevím, možná se mi to jenom zdá, protože se podceňuju nebo proto že jsem zvyklá makat mnohem víc. Ve zdejším systému si připadám mnohem víc jako doma. Připadá mi to jako bych celej den seděla u počítače a Ashleigh mě od něj jen často volá. Jak se blíží oběd, jde samozřejmě flákání stranou, a někdy to pak zapnu zas až večer, ale stejně. Mám na to čas a můžu si dělat, co chci, bez pocitu, že bych vlastně měla dělat něco jinýho. To je naprosto fantastický.

Anyway, právě máme čtvrt na jedenáct, půlka (hlavně s menšíma děckama a Georgem) odjela k jezeru a my druhopůlkaři čekáme na Nigelův návrat, aby nás mohl taky odvézt do země zaslíbené. No uvidíme, snad to bude fajn i bez toho koupání.

-
Líbilo se? Všechny články ze série Emátko v Itálii (popořadě):
  1. Můj milý italský deníčku
  2. První den v Casa Del Ashleigh. Už vím, kde jsme.
  3. Pondělní rána nejsou vždycky tak strašně na houby
  4. Jak to pondělí probíhalo dál a jak jsem se prala s affiliate linkem
  5. Stíny nad Mercatale
  6. Výlet na jezero Trasimene aneb Rock Boat
  7. Tři (téměř) muži v autě, o psu rozhodně mluvě
 


Komentáře

1 es ef es ef | Web | 19. července 2013 v 14:15 | Reagovat

To musí bejt ohromná zkušenost. :)

2 m. m. | Web | 19. července 2013 v 14:54 | Reagovat

[1]: To si piš :) To budou vzpomínky na celej život.

3 Michelle Michelle | Web | 19. července 2013 v 15:09 | Reagovat

ty děcka bych sice asi přerazila, protože nemám trpělivost a taky nechápu, že jim ještě nedošlo, jaká blbost je to, že nesmí děti dostávat na zadek a tak... ale jinak to vypadá, že se tam máš dobře :) známou brávala její rodina na dovolené pravidelně, aby se starala o děti. dokonce jí pořídili snowboard, aby s něma mohla jezdit ona a hlídat je :D tak si myslím, že jsou rádi, že tě tam mají a že jim přece jen dost pomáháš, i když ti to tak nemusí připadat :)

4 Elena Elena | 19. července 2013 v 16:30 | Reagovat

Ahoj. Dnes jsem narazila na tvůj blog a musím říct, že se mi líbí tvůj styl psaní. A úplná náhoda, v Toskánsku (Pisa a teď v létě u moře) kvůli přítelovi už půl roku žiji.:-) Kde přesně jsi? Užij si dovolenou.:-)

5 m. m. | Web | 19. července 2013 v 16:48 | Reagovat

[3]: Já si nemůžu pomoct, ale připadám si tu úplně neschopná. Pořád mi o něco říká, já se jí furt ptám, protože to tu neznám, v jednom kuse něco nefunguje a furt mi řiká, jak něco nemám dělat, ale jak to mám teda sakra udělat, to mi neřekne :D Děláme velký prádlo a já to nemám kam věšet, takže to všechno leží v koších mokrý. Řekla mi, ať to pověsim na šňůru, ale tam se vešly tak dvě prostěradla a ta šňůra byla zasraná, takže je můžu prát znova :D A Baux se dneska opět, už potřetí, pochcal. Já chci domu! :D

[4]: Ó, děkuji :) My jsme... no, to je těžký, já ani nevim :-D Je to nad Mercatale, uprostřed ničeho, v horách. Do Mercatale tak deset minut.

6 mengano mengano | E-mail | Web | 20. července 2013 v 7:09 | Reagovat

Řeknu ti, že máš docela nervy ze železa. Ač jsem bez ztáty zdravého rozumu vychovala své děti, těm tvým dárečkům bych asi s chutí dala na prdel ;-)

7 m. m. | Web | 20. července 2013 v 9:10 | Reagovat

[6]: No ani moc nemám, kdybych měla, tak by mě to tak nesebralo :/ Zmetci. Já je prostě zatim moc neznala, tak to byl šok. Že jsou trochu rozmazlení, to už jsem věděla, ale že to jsou takový herečky oba dva... jako Siena má u mě teď pořádnej vroubek. Tím spíš když jsem je měla šanci porovnat s ostatníma dětma, co tu byly. Hotoví andílci proti těm "mejm". Ale jako nejsou to vyloženě zlý spratci. Jsou v podstatě hodný oba dva, akorát někdy nejsou nejvychovanější a neznají moc hranice. Naštěstí to neni můj problém, já se s nima moc paktovat nemusim. Kdyby jo, tak by asi brzo došlo na konfikt, protože já nemám na rozmazlený spratky trpělivost :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
The Puttytribe