Serendipity aneb Šťastné náhody

4. července 2013 v 23:06 | m. |  Z deníku au-pair
Baví mě to. Dát průchod životu, nechat věci, aby se děly, otevřít mysl a pak už jen přijímat dary osudu, nové informace a možnosti. Vézt se na vlně, konečně po letech se na ní opravdu vézt a nenechat sebou jen smýkat.

Baví mě, jak mi ten můj Ultimate Chopper konečně plní přání, jak se pro mě poselství Secret stává pravdivou zkušeností, jak věci vycházejí. Jak jsem se vyladila na tu správnou vlnu a konečně chytám jen to užitečný a důležitý a všechny nesmysly jdou kolem mě (nebo aspoň většina). Jde to. A neni to tak těžký. A právě proto, že to vim, nemám klid v životě plnym řešení sraček a nesmyslů, prostě protože vim, že to fakt je zbytečný. A že to nemusíte řešit. A že vás to vůbec nemusí zajímat.

A hlavně mě baví, jak se mi vždycky, když začnu žít trochu zajímavej život (myšleno vypadnu z domova a začnu fungovat někde jinde), začnou dít naprosto nečekaně fantastický věci, takový ty věci, o kterejch kdybych jenom četla na blogu někoho jinýho, hrozně bych záviděla a chtěla bych to taky zažít. Nabaluje se to jako sněhová koule a je to čím dál tím lepší.


Ashleigh mě včera požádala, jestli bych s ní mohla jet ještě teď v červenci do Itálie. Jenom já. My tam máme oba s panem M. jet na dva týdny začátkem srpna, ale věděli jsme, že ještě teď tam na týden pojede na takový předprázdniny bez nás a že si tudíž užijem chvilku klidu. Teda ne že bychom neočekávali pořádně tučný to-do listy (zadarmo nás tu hostit určitě nebude), ale stokrát radši si půjdu po odškrtávání to-do listu bez jejího dohledu, v prázdnym baráku a s možností začít třeba v deset dopoledne, až se pořádně nasnídám a vypiju si čaj a prostě až se mi bude chtít. Vždycky si tak krásně odpočinu, když někam vypadne, i když jen na pár hodin. Aspoň teda pokud jsem busy. Nesnáším nemít co na práci. Anyway.

Takže když na mě včera ráno vybalila, jestli bych s ní mohla jet (jen já sama), že by se jí hodila pomoc, dost mi tím rozhodila sandál. Musela jsem najednou řešit:

  • co na to řekne pan M., že on jet nemá?
  • co řekne na to, že tu bude týden úplně sám a že dám přednost Itálii s Ashleigh než týdnu půldovolené s ním?
  • budu muset obepsat Jo, Victorii a Sally, že týden nepremávám a že pan M. přijde sám (bude vůbec chtít?)
  • ergo přijdu o nemalý peníze
  • jak si mám takhle narychlo zabalit a do čeho? Mám sebou jenom obří kufr a malej bágl, nic mezi
  • co si mám prokrista zabalit? Do Itálie nemám pojištění. Nemám eura. A netušim, jaký tam bude počasí a co se tam bude dělat (= na jaké příležitosti potřebuju hadry)
  • nemám foťák a pořád ještě nemám svoje crocsy, takže v čem tam budu chodit? Ty Bauxovy už jsem řádně prošlapala a mám z toho dost nervy, co tomu řeknou
  • co když tam nebude wifina?
  • jaké tam jsou zásuvky? Co když bude wifina, ale nebudu si moct dobít notes?
  • co tam budu proboha celou dobu s nima všema dělat a co si jako budeme povídat? Tejden se jich nezbavim a nebude s kým jiným promluvit a kam utéct. Budu s nima i jíst. Sbohem, vlastní lednice a možnost kdykoli si vzít cokoli, na co mám chuť, aniž bych se kohokoli musela ptát
  • jak si tu poradí pan M. beze mě? Jelikož mám o hodně lepší angličtinu a žádnou trpělivost, skoro všechny hovory a konverzace beru automaticky na sebe. Jak bude vypadat jeho domlouvání se beze mě? (tohle je samozřejmě zbytečná obava, však on se domluví. Jen se ho nějak podvědomě snažím chránit před nutností s někým mluvit. Dobře vím, co je to za hrůzu nevědět, jak se vyjádřit, a nemít po ruce nikoho, kdo ti nahodí slovíčko nebo vypomůže)
  • přijdu o svůj volnej víkend (kterej dostáváme jednou za měsíc, takže by to byla opravdu škoda) a týden odpočinku a budu panu M. závidět, jak si tu zatím užívá prázdnej barák
  • ovšem mám vůbec možnost říct ne? Nechci být k Ashleigh hnusná a bylo by to jaksi nevhodné, odmítnout jí pomoc, není-liž pravda?
A to všechno mi letělo hlavou v těch asi pěti minutách, kdy mi třikrát zopakovala, že sice ať si to promyslím, ale na druhou stranu ať jí to řeknu co nejdřív, protože musí zabookovat letenky. Málem mi ta hlava explodovala. Tím spíš, že jsem pořád pendlovala mezi informacema a doteď jsem vlastně nevěděla, jestli byla řeč už o téhle sobotě nebo až té další. Protože kdyby až o té další, no to by bylo super, jenže jsem byla téměř zcela přesvědčená, že Ashleigh mluvila o téhle, což je pozítří. Jak si mám do té doby zabalit?? Kdy? Furt makáme...

Ale jak už napovídám v úvodu (a vlastně i nadpisu), samozřejmě, že jsem nakonec zjistila, že se to koná až ten další tejden a že jsem to popletla. Ashleigh nejede pozítří ráno do Itálie, ale do Londýna, a na to mě nepotřebuje, takže mám před sebou nejen úplně volnej víkend (Crawley, here I come!), ale i celej tejden bez ní, s prázdným barákem a snad poklidnějšíma ránama. Volnýho času asi zase tolik nebude, ale stejně se na to těšim.

Snad budu konečně moct dopoledne psát. Večer si pořádně v zahradě zameditovat nebo zacvičit trochu tý jógy. Zahrát si na bicí. Zpívat si na celej barák. Vykoupat se v některý z těch libovejch koupelen (vana!!!!!). Trochu si dáchnout. Ach Bože, jak mně se ulevilo, že je to až za ten tejden. UCho, I <3 U.
 


Komentáře

1 Stranger_in_darkness Stranger_in_darkness | Web | 5. července 2013 v 12:12 | Reagovat

bon voyage ...

2 Adelaine Adelaine | Web | 7. července 2013 v 18:47 | Reagovat

Amh, nechce se mi moc komentovat, víš jak nemám ráda lidi co mají štěstí a závidím jim. :D Ale přeju ti to, jo to asi jo.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
The Puttytribe