První den v Casa del Ashleigh. Už vím, kde jsme.

14. července 2013 v 19:04 | m. |  Z deníku au-pair
14. července

Je devět ráno, notes mi tvrdí osm, ale I know better. S Ashleigh jsme si včera řekly, že devátá bude ok jako čas, kdy začít (pohodička), ale asi jsem měla tušit, že to nebude tak žhavý a že se prostě uvidí, jak kdo vstane. Ráno jsem sice na chodbě už slyšela hlasy, ale když jsem sešla dolů, ukázalo že, že vzhůru jsou akorát Baux a nějaký dva kluci, který ještě neznám. Jeden z nich bude George. O něm jsem včera leccos slyšela, prej pořád na někoho nastražuje různý vtípky, tak trochu kanadský srandičky a podobně. Nikdo ho za to nemá moc rád a neustále tak spolu plánujou, jak mu to vrátit. Účastní se toho skoro všichni, hlavně teda děcka, Nigel a David, kterej je sice Georgův táta, ale vůbec na to nevypadá a s nesmírnou radostí na něj šije boudy a veřejně se ho zříká ve chvíli, kdy George něco někomu provádí. S Davidem je sranda 8)

Včerejší večer byl z dobrý poloviny věnovanej vymýšlení poměrně komplikovanejch srandiček na George. Upřímně doufám, že si George tyhle svoje choutky vybíjí jen na lidech, který zná. Každopádně si dám pro jistotu záležet, abych se před ním náhodou neprokecla, že mojí děsivou nemesis jsou pavouci. Některý lidi takovou informaci přebírají tím nejhorším způsobem - sotva jim to řeknete, už vymýšlejí, kde sehnat toho největšího pavouka a jak vám ho hodit ráno do čaje. Nějak takový myšlení nechápu. Nepřijde mi to vtipný, obzvlášť pokud to zahrnuje hraní si s něčí fóbií nebo ničení či špinění jeho majetku. To se prostě nedělá. A nejlepší na tom je, že George se údajně sám extrémně bojí veškerejch brouků.


Včerejší večer, na to, že měl bejt první a jedinečnej, ten, co si ho zapamatujete, jak vás všechno ohromovalo, byl takovej zvláštní. Cestou do domu (nebo spíš vily) jsme se stavili v místní pizzerii, kde nám A. už předem po mobilu objednala každýmu pizzu sebou. Neměli to ještě hotové, když jsme dorazili, a tak jsme si sedli a že si zatím dáme drinky. To je zase ta jejich logika. Místo abychom pět minut poseděli, musíme si nutně dávat drinky. A. si přitom nějak nerozuměla s majitelkou (znají se, co jsem tak pochopila, už roky, vyměňovali si, lámaně angloitalsky, jak se kdo má a co je nového, ale ani jedna pořádně nezná jazyk tý druhý - Ashleigh se zvládla domluvit v masně, ale za moc to nestálo :D), a ta místo jednoho vína přinesla dvě. Jelikož dospělí jsme tam byli tři, Ashleigh už svoje měla a Nigel řídil, velice rychle jsem vyrozuměla, kdo bude to víno navíc pít, pokud ho nevyreklamujou. Což samozřejmě neudělali. Ashleigh se pro něj natáhla a už když začala to svoje:"Martina, could you...", odevzdaně jsem kejvla a vyměnila to víno (nebo co to bylo, mělo to bublinky) za svou plechovku spritu.

Nemusim vám snad zdlouhavě vysvětlovat, že jelikož od dubna prakticky nepiju, jelikož jsem měla za sebou celodenní cestu autem, letadlem a zase autem a jelikož bylo fakt vedro, docela mi to vlezlo do hlavy. Ještě když jsme o pár minut později prasili u stolu ty svoje pizzy z krabic s kojotem a roadrunnerem z Looney Tunes (sorry Maudě, chtěla jsem ti aspoň jednu schovat, ale obávám se, že tu přepravu by nepřežila XD), cítila jsem, že to všechno okolo trochu špatně vnímám, takže když se mně Ashleigh optala, jestli si s ní dám víno, horlivě jsme odmítla. Posteskla si, že bude pít sama, ale já věděla, že na to prostě nemám. Člověk musí umět říct ne. Když všechno odkejvete, budou následky. A já nemám následky ráda.

Pizza. Musím říct, že na tohle jsem se samozřejmě dost těšila. Jsem ohromnej pizzofil a vůbec miluju italskou kuchyni. Špagety bych žrala od rána do večera a neni to jen proto, že je tak směšně jednoduchý a rychlý je uvařit, prostě mi chutnaj. Takže když se mi poprvý v životě naskytne příležitost dát si italský jídlo v Itálii, v pravý italský pizzerii, od pravý Italky, co máchá rukama, tvář má osmahlou, vrásčitou a dramatickou a anglicky mluví velice špatně, očekávám šok nebo aspoň životní zážitek a takový to "Tyjo, to, čemu doma říkáme pizza, se s tímhle nedá rovnat!". Ani jedno z toho se kupodivu nekonalo :D Bylo to vynikající, o tom žádná, ale neshledala jsem na tý pizze nic zásadně jinýho než jak to znám odjinud. Na Vinohradech ve Venezii maj pizzu úplně stejně výbornou. Akorát ten původní domorodej personál a ty faktický kopce kolem dokola tam trochu chybí.

Po večeři jsme (kromě vymýšlení vtípků na George) převážně hráli karty a David s Bauxem se bavili karetními triky, do nichž mě pořád zatahovali a používali mě jako pokusnýho králíka. Velkou zábavou taky bylo sledovat obří mrak, kterej se tyčil přímo před náma (je tady fantastickej výhled, to se musí nechat) a šlehalo to v něm bleskama. Co chvíli se v tý tmě rozsvítil, zablikal a tu a tam vyšlehl i ven, a celý to vypadalo jako gigantickej lampion. Zatímco drtivá většina osazenstva se to snažila zachytit na foťákách nebo mobilech, já přemýšlela, jestli to má šanci dojít k nám a jestli náhodou nebude bouřka. Napadlo mě, že se mi po bouřkách fakt už stejská. V Anglii bouřku nepotkáte a ty jejich věčný sprchy, ačkoli jsou dobrý na zavlažování, nepročistěj vzduch a neudělaj takový to pobouřkový ovzduší, který je na tom to nejlepší. A pak, taková bouřka může bejt i prdel. Pokud zrovna nechytáte stan na Rock for People a nepadaj na vás ploty a stage.

Čtvrt na deset. Teprv? Mám pocit, jako bych tu datlovala aspoň půl hodiny. Přemýšlím, co se snídaní. Asi půjdu nahoru a vyřeším tak otázku, co se zbytkem jídla, co jsem si vzala na cestu. Mám už solidní hlad a po Ashleigh ani stopa. A já nevím, jak to tady s jídlem je. Dělá se snídaně pro všechny, až všichni vstanou? Asi jo. Ale co když má někdo hlad i mimo? Musí počkat nebo si může vzít, co chce? Musím říct, že tady v Itálii to mám poprvé jako full-au-pair-experience. Vzpomínám na všechny ty holky, co přijely samy do cizí země, aby začaly žít pod jednou střechou s naprosto cizíma lidma. Snažím se zachovat klid, nejsem už mladý máslo. Ale přiznávám, včera mi ten klid večer trochu bral fakt, že mi Nigel odjel s laptopem, když jel zpátky na letiště vyzvednout další lidi. Chudák. Dvacet pět hodin v autě z Anglie, pak dalších dvanáct na cestách pro lidi na letiště. S migrénou. Myslím, že po tomhle zážitku svou práci řidiče přehodnotí.

Ha, my o vlku a vlk vstal. No, spíš medvěd. Je to fakt velkej chlap.

Panu M. jsem včera poslala aspoň smsku, ale jestli mu došla, to je mi záhadou. Večer mi z toho bylo ouzko, že nevím, jestli kontakt bude nebo nebude. A taky mě moc neuklidnila ta studená sprcha. Ať jsem kroutila, jak jsem kroutila, teklo to prostě studený a já byla zase jednou vděčná za to, že mi to zase až tak moc nevadí. Jsem už prostě velká holka.

Edit 18:43

Tak první den v Casa del Ashleigh (nevím, jak se to ve skutečnosti jmenuje :D) mám celkem úspěšně skoro za sebou. S otázkou snídaně mi pomohl David, vypadá to, že ke snídani si prostě každej vezme a udělá, co najde. Ono to i dává smysl, neboť každej vstává jinak. A tak jsem se ještě po tý svý housce hecla a když si opejkal tousty, udělala jsem si dva taky. Dala jsem si je s máslem. Nenašla jsem nic k tomu, co by mě zaujalo. Náladě taky ještě o kapku víc pomohl čaj, kterej mi David udělal. Sedli jsme si pak oba se snídaní na terasu a kochali se. Za chvilku se k nám začali přidávat i ostatní a pak už ani nevim, co se dělo, nějak mi to splynulo. Vím, že se snad někdo šel koupat, já seděla víceméně u kompu, povídala si s panem M. na facebooku a na Skypu, a pak jsem šla pomáhat s přípravama na oběd.

Měly jsme studené mísy, saláty, šunku, sýry, žlutej meloun s pršutem a hafo vos. Ty nám tu totiž nějak nedaj pokoj a u bazénu je taky neskutečný množství hovad, kterejm se tu říká horsefly, asi že jsou velký jak koně, a který na nás lezou hlavně ve vodě a když jsme mokrý. Leze mi na nervy, jak angličani o všem nepříjemným říkaj, že je to otravný, ale v tomhle jim musim dát za pravdu, ty hovada fakt jsou otravný.

Po snídani i obědě jsem myla nádobí, taky jsem dneska zametla terasu od listí, pomohla z roznosem polštářů na všechny lavičky a venkovní židle, včera jsem Daisy vykroutila klíště (jsem na sebe pyšná 8)), po ránu mám za úkol otevřít všechny okenice, ale to je tak všechno, co zatím dělám, co do práce. Asi bych si dokázala zvyknout. Zatím to na mě nakonec přece jenom působí jako dovolená, i když na to, aby byla produktivní, bych musela datlovat víc do knih a míň do blogu, ale mám pocit, že s tím asi nic neudělám. Momentálně mám prostě zážitkovo psavou, dějou se zajímavý věci, tak je to třeba zaznamenat z první rány 8)

Jinak pokud jde o koupání, bazén maj poměrně ledovej a slunit se v plavkách mě až tak nebaví, mám je zrovna tak nešikovný, že schovaj hrozně moc kůže a já pak vypadám, jako bych měla namalovaný prádlo bílou barvou, takže jsem tam dneska zase tak dlouho nebyla a spíš si užívám stínku, terásky a podobně.

Na chvilku jsem tam sice vlezla, ale žádná sláva, ještě ty hovada k tomu, takže jsem si pak užila konečně horkou sprchu a teď si tu tak hačám, datluju, poslouchám křik děcek od bazénu a mumlání dospělejch na vrchní terase a čumim do hor. No neni to paráda? A už jsem vám řekla, že zdejší pokoje mají jména a ten můj se jmenuje Lavender? To prostě nevymyslíš 8) (pro nezasvěcené, levandulová vůně je moje vůbec nejmilejší, no, možná druhá po skořici, ale rozhodně ji hodně miluju 8))

Btw, přesvědčila jsem se, že George se fakt extrémně bojí veškerejch brouků. Ráno se domem ozval poměrně jasnej dívčí křik a ukázalo se, že to George našel na svym polštáři kobylku, o níž se mylně domníval, že to je malej škorpion. Na jeho obranu, ono se to tak hemží a bylo tak mizerný světlo, že jsem mu to i věřila. Samozřejmě netřeba dodávat, že to měl celej den na talíři a vůbec tak nějak největší zábava osazenstva spočívá v hledání různejch brouků, který by na něj mohli hodit nebo mu je zkusit narvat do ucha. No, co na to říct. Sám si o to řekl. A já jdu vyndat nádobí z myčky.

Jaj, dovolená 8)

-
A jak to bylo dál? Všechny články ze série Emátko v Itálii (popořadě):
  1. Můj milý italský deníčku
  2. První den v Casa Del Ashleigh. Už vím, kde jsme.
  3. Pondělní rána nejsou vždycky tak strašně na houby
  4. Jak to pondělí probíhalo dál a jak jsem se prala s affiliate linkem
  5. Stíny nad Mercatale
  6. Výlet na jezero Trasimene aneb Rock Boat
  7. Tři (téměř) muži v autě, o psu rozhodně mluvě
 


Komentáře

1 Cirrat Cirrat | E-mail | Web | 15. července 2013 v 10:58 | Reagovat

Užij si dovolenou :-) Jsem zvědavá, co vyvedou Georgeovi - a David zní jako správnej řízek.

2 Shyinea z Poličky Shyinea z Poličky | Web | 17. prosince 2013 v 13:20 | Reagovat

Musím se přiznat, že hned, jak jsem uviděla jméno George spojené s vtípkama a lumpárnama, vzpomněla jsem si na George z HP (chudák, bez ucha...) :D Asi přelouskám všechny tvoje články o au-pair, dost mě tohle téma zajímá, hlavně jak to chodí v zahraničí :)

3 m. m. | E-mail | Web | 17. prosince 2013 v 17:07 | Reagovat

[2]: Člověče... to mě nenapadlo :-D Nevim, asi bych je nesrovnávala. Náš George je vtipnej, ale asi ne až tak vynalézavej a nebojácnej, a je mnohem metrosexuálnější :-D Weasleyovce si nějak nedovedu představit, jak natáčej videa, kde parodujou Bludičky (nebo jak se ta kouzelnická kapela jmenovala). Ti byli takoví mnohem víc podnikaví 8-)  8-) Náš George by byl spíš Oliver Wood (koučuje fotbal a vypadá to, že má našlápnuto na dost zajímavou kariéru), ale říznutej vtipností Leeho Jordana a možná Diggoryho sex-appealem :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
The Puttytribe