Můj milý italský deníčku

14. července 2013 v 9:42 | m. |  Z deníku au-pair
Hlásím se z Itálie! Byly tu jisté obavy, nebo spíš informace, že nebude internet (prozatím naštěstí je), tak jsem z hrůzy už po cestě začala psát deník postaru do notepadu, abych na nic nezapomněla. Je mi to trochu nepřirozený. Z nějakýho důvodu se mi mnohem líp píše přímo do editoru, kde vím, že stačí jeden klik a už to "visí". Takže případně omluvte nezvyklé formulace, prostě psát to offline je pro mě fakt... nezvyk :D


Sobota 13. července

Tak už letíme. Podruhé v životě sedím v letadle a to vám teda povim, že z toho žádnou velkou radost nemám :D Asi tak deset minut před odletem jsem se teprve dozvěděla, kam vlastně letím - do Pisy - a jen o chvilku předtím jsem z cedulí vykoukala, odkud - z Bournemouthu. Nikdo mi nic neřekl, připadám si jako idiot, totálně neinformovaná, sama jsem si musela vygooglit, že jídlo a elektroniku si na palubu vzít můžu, akorát pití ne, a že bágl je v pohodě. Celou dobu jsem z toho měla obavy, ale při naloďování se ukázalo, že lidi si poměrně často vozí jako příruční zavazadlo i kufry, takže můj naduclej bágl je naprosto v pohodě. Akorát nevim, jestli by byl prošel i kdyby ho vážili. Hranice u Ryanair je deset kilo a já sice nemám odhad, ale rozhodně to s notesem, jídlem a dalšíma věcma bylo těžký jak kráva.

Moje rozpoložení? Nervní. Chce se mi hrozně na malou a nevím proč, ale z nějakýho důvodu mám celej život hrůzu z procházení uličkama v dálkovejch autobusech, vlacích a podobnejch hromadnejch prostředcích. Nějak si nejsem jistá chůzí, když to sebou hází, jak se tomu zlíbí, a připadám si tak nepříjemně. Obecně nemám ráda, když nemám pevnou půdu pod nohama. Z toho důvodu taky nesnáším trampolíny nebo když mě někdo nečekaně zvedne ze země. Na trampolínách se k tomu ještě přidává fakt, že se mi nepříjemně tají dech z volného pádu. Na horskou dráhu nebo odstředivý atrakce mě tudíž nikdy nikdo nedostane. Fakt nikdy.

Ostatně to jsem si krásně připomněla právě teď když jsme se zvedali. Nejen počáteční vzlet, kterej mě zatlačil do sedadla přesně jako před šesti lety, když jsem letěla poprvé (tenkrát z Prahy do Londýna), potom jsme ještě několik dlouhejch minut stoupali, klesali a rovnali se a já přemýšlela, jestli to ustojí žaludek a jestli se nemám připravit na omdlívačku. Nevim, jestli to stejně intenzivně vnímá každej, ale mně s mym nízkym tlakem to dělá asi stejně tak dobře jako když mi berou krev. Já za to nemůžu. Já se snažim. Ale stejně sebou seknu vždycky, když neležim. Však taky proto si radši vždycky už dopředu lehám. Sestry to někdy kvitují dost výsměšným pohledem, ale já vim svoje.

Tak teď nevim. Rodinka si objednávala oběd, ptali se mě, jestli něco nechci, a já Ronovsky zahlásila, že děkuju, ale "mám vlastní". Což je pravda. Když jsem se Ashleigh ptala, jestli si mám vzít něco k jídlu, zavrtěla hlavou a řekla, že mi všechno zaplatí, v podstatě se zavázala na týden stát mojí opravdovou "host mum" a peněženkou, neboť já mám sebou asi tak sedm euro. A mně to neni příjemný, nechci se doprošovat, takže jsem trochu pogooglila a jakmile jsem zjistila, že vlastní jídlo se na palubu brát smí, nabalila jsem si aspoň dvě housky, na který se už nesmírně těšim, banán (z toho už bude přesnídávka) a vynikající borůvkovej muffin, kterej asi budu muset skládat z drobků, ale zcela jistě bude i tak pořád vynikajcí. Při odbavování jsem s těma věcma nezacházela zrovna nejněžněji, jen co je pravda.

Těsně než jsem byla na řadě s nahozením báglu, jsem si díky nápisu na zdi uvědomila, že v něm vlastně nesmim mít žádný tekutiny. Svou cestovní šťávu jsem tak do sebe musela hodit na ex, nebylo ji kam vyhodit, a taky jsem musela odevzdat make-up, kterej mě původně vůbec nenapadl. Když jsem pak prošla kontrolou, zapípala, nechala se osahat (pani mi hádala pod šestnáct, naprosto mě tím rozsekala) a pustit dál, uvědomila jsem si, že jsem si vlastně taky na poslední chvíli přibalovala stopangin. Naštěstí mi to prošlo, tak pohoda. Ale stejně jsem trochu nakrknutá, že mi Ashleigh neřekla, že si mám na takový věci dát pozor. Jasně jsem jí přece řekla, že s lítáním nemám zkušenosti a že mi má říct, co mám dělat. A ona mi nic neřekne a ještě se u boarding gate dozvim, že zatímco oni všichni jsou jinudy s prioritou, já prioritu nemám. Vrazila mi boarding pas, řekla mi, že mi podržej místa, a odkráčela si. A já už měla zase v hlavě ty svý lehce paranodidní představy o tom, jak mě zadržej, že bude něco špatně, jak se brána zavře, než jí stačím projít (měla se zavírat za dvě minuty a přede mnou bylo dobrejch třicet lidí), jak mě to nažene do jinýho letadla a tak vůbec. No znáte to :D

No, ale co jsem chtěla říct - oni si objednávali jídlo a já že si nedám, že mám svoje. Měla jsem v plánu to vybalit hned jak budou jíst taky, nerada jim sama, jenže se ukázalo, že sendviče nejsou, a tudíž rodinka vyplázla těžký prachy za nějaký tyčinky a olivy. Teď fakt nevim, co mám dělat :D Nabídnout? Cpát se sama? Proč furt takový komplikace? Chjo.

A když je řeč o komplikacích, asi tak pět minut po odjezdu z Little Thakemu nám Ashleigh jen tak namátkou oznámila, že v Itálii nebude internet. Prej nějak blbne, furt vypadává. Nedošla jsem sice tak daleko, abych na ni hulákala "What? You're kidding me. I AM HAVING internet" nebo "I hate you!" jako Siena a Baux, ale že bych tý informaci chtěla uspořádat samou radostí mejdan, to se teda říct nedá. Upřímně doufám, že s tím někdo něco udělá (I mean, c'mon, jestli to je jen tím, že se jim hejbe anténa, tak ať mi neřikaj, že se nenajde někdo, kdo by ji prostě zafixoval), můj mozek toho má i tak dost a informaci, že tam celou dobu bude bez netu, nějak špatně snáší.

Nutno říct, že mě těší vědomí, že už to dávno není proto, že bych nemohla žít bez facebooku, twitteru a vůbec stálého přísunu naprosto zbytečných informací. Komenty nejsou důležitý. Statusy už vůbec ne. Články mých oblíbených blogerů mi díky Bloglovinu neutečou. Twitter mám už tak vyfiltrovanej, co do kontaktů, že těch pár důležitejch informací si pak snadno dopřečtu, až se vrátím. Ale co mě sere, je ztráta možnosti kontaktu. Fakt jsem se těšila, že si večer zaskypuju s panem M. nebo s mámou, pokecáme, ukážu jim, kde zrovna jsem, prostě tak nějak normálka. Místo toho jsem zaseklá s notesem, na kterym si můžu tak akorát datlovat deník a dělat na knihách (za což jsem samozřejmě ráda), číst si Emiliin Rennaisance Business nebo si dobít mptrojku, a s mobilem pana M., kterej má v tuhle chvíli českou simku (UK jsem nechala panu M.) a navíc nevím, jestli jsem v tašce, co jela napřed, poslala kabel na jeho nabíjení. Takže mám tak trochu pocit, že si s ním budu moct tak maximálně rozbíjet ořechy. Jestli tam ovšem nějaký budou.

16:45 místního času, hvězdné datum 40078632468.79

Moje první slova? "I'm in Italy. Cool."

Ale bylo to spíš hot. V Itálii je rozhodně o kapku tepleji než v Anglii, a i tam je teď pěkně vyhřáto, takže si celkem libuju, že zatím celou dobu cestujeme v klimatizovanejch prostředcích. Upřímně řečeno, nebejt klimatizace v letadle, která mi celou dobu jemně funěla čerstvej vzduch pod nos, na to omdlívání by možná fakt došlo. Akorát můj poněkud bolavej krk z tý klimošky radost nemá. Ale snad to jeho stěžování si zažene stopáč.

Momentálně jsme na cestě na místo určení, kamsi do hor. Na Gallileově mezinárodním letišti v Pise nás vyzvedl Nigel a my se celkem rychle nalodili do jeho obří káry se skládacíma sedačkama, kde si upřímně řečeno připadám mnohem víc jako v buse než jako v autě a ke všemu to tak luxusně tlumí drncání, že snad poprvé v životě můžu čumět v autě do monitoru a psát a nedělá se mi blbě. Nevim, snad je to zase i tou klimatizací. Čerstvej vzduch fakt neuvěřitelně pomáhá.

Uvědomila jsem si, že už si deník vedu víc než třináct let. Pořád mám ten první, kde jsem začala. Ty virtuální už nejsou taková prdel ke čtení. Člověk si tam dává mnohem větší pozor, co píše, a mnohem víc to píše pro druhé, i když pořád hlavně kvůli sobě. Internet mě vychoval k zaznamenávání pouze sdělitelných zkušeností a zážitků, což poměrně eliminuje jejich celkové množství :D Nikdo nebude radostně číst o tom, jak mi záchod na italském letišti málem spláchnul prdel a ještě mnohem šťavnatější věci. Papír snese všechno. Internet ne.

Další uvědomění přichází s faktem, že jsem v Itálii. Jsem tu totiž poprvé v životě. Zatím mi to tak nedochází, nijak mi to nepřijde, viděla jsem pár italskejch nápisů, padla řeč o tom, že jsme přejeli do jiného časového pásma (jsem už zase sladěná s Českou Republikou), a viděla jsem hory, takže si uvědomuju, že jsem jinde. Ale myslím, že to hlavní teprve přijde. Každopádně cítím něco ve vzduchu. Právě prožívám momenty, z nichž se stanou vzpomínky na celej život. Takový ty jako když jsem jela do Anglie poprvé. To s váma zůstane. Na leccos jinýho se zapomene, ale kdy jste poprvé letěli letadlem (nebo podruhé), kdy jste rapidně změnili svůj život, lidi, který vám do něj na chvíli vstoupili a trochu vám ho zamotali nebo naopak pomohli rozmotat a rozpumpovat, to už vám zůstane napořád.

-
Líbilo se? Všechny články ze série Emátko v Itálii (popořadě):
  1. Můj milý italský deníčku
  2. První den v Casa Del Ashleigh. Už vím, kde jsme.
  3. Pondělní rána nejsou vždycky tak strašně na houby
  4. Jak to pondělí probíhalo dál a jak jsem se prala s affiliate linkem
  5. Stíny nad Mercatale
  6. Výlet na jezero Trasimene aneb Rock Boat
  7. Tři (téměř) muži v autě, o psu rozhodně mluvě
 


Komentáře

1 Teeda Teeda | Web | 14. července 2013 v 10:21 | Reagovat

:) asi bych na letišti taky byla sama kapku vyplašená.. a dost mě překvapilo, že ti vzali i make-up.. to by mě vážně nenapadlo..nevzít si parfém nic.. divný..
Jinak to co internet nesnese a papír jo, u mě vzbudilo solidní vlnu smíchu.... myslím, že se občas klidně můžeš víc rozepsat než internet teoreticky snese.. :D
Užij si Itošku. Já byla jen na pláži, nic jiného z ní nemám a to mě mrzí.

2 Bels Bels | E-mail | Web | 14. července 2013 v 10:49 | Reagovat

Máš můj respekt, já bych na tom letišti beztak propadala panice :D
V Itálii jsem byla asi ve svých devíti, což je tedy fakt dlouho a už si prd pamatuju, ale zase tolik mě nenadchla. Ale ty budeš jinde než v laciným hotýlku v zaplivaným městě. Takže i když tam jsi s tou divnou rodinkou, zkus si to tam maximálně užít :)
Btw. mě by takový občasný řeči na netu celkem bavily číst :D Ale chápu to, já si tu dávám pozor na jazyk asi i mnohem víc, než ty :) :D

3 m. m. | Web | 14. července 2013 v 12:08 | Reagovat

[1]: Oni ti to nevezmou, ale musíš to dát do průhlednýho sáčku zvlášť (i ten stopangin by tam měl bejt) a to jim dát bokem, stejně jako všechnu elektroniku a případně kovový věci, který by mohly pípat. My jsme pípali skoro každej, takže nám sundali boty, osahali nás a opípali takovym tim ručnim pípadlem.

No já si zase užiju akorát tadyto middle of nowhere, myslím, že nehrozí, že bychom se odsud někam hnuli ;) Ale i tak. Řikali mi, že možná cestou zpátky pojedeme skrz Pisu a že bych mohla aspoň zdálky vidět věž. Sem jsme sice jeli taky tamtudy, ale jinudy, takže jsem neviděla ani prd, tak možná plakáty a reklamy na Boccelliho. Má tu teď někdy koncert :)

[2]: No já jsem měla taky takový chvilkový stavy takovýho toho zoufalýho vytlemenýho úsměšku sama pro sebe, takovej ten pocit absurdity situace á la "I smile because I have no idea what' going on" :-D

Ono to občas baví každýho, ale stejně je to vždycky podaný úplně jinak a mnohem poetičtěji než jak jsem to dřív zapisovala do papírovýho :-D To jsou takový vložený věty do textu, který, když si to po letech čtu, ve mně vyvolávají totální WTF šoky :D

4 Lilien Lilien | 14. července 2013 v 20:54 | Reagovat

Ale naopak... jak ti záchod málem spláchl prdel, jsem si přečetla s radostí :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
The Puttytribe