Grilovačka u Ashleigh a pracovní víkend. Zatrolená migréna. Anglické počasí si odskočilo do Čech.

2. června 2013 v 21:09 | m. |  Z deníku au-pair
Řekla mi, že jsem hvězda, a dala mi celej zbytek čokoládovýho dortu 8) Juch juch. Však jsem se na něj napracovala.

Jinými slovy, máme za sebou další náročnej víkend, tentokrát téměř zcela pracovní. Včera jsme hned od rána pracovali jako obvykle, krmili zvířenu, umejvali a uklízeli barák, you know, usual stuff, a večer jsme pak počkali na Hanku s Liborem, kteří se opozdili, a jen co dorazili, společně jsme se vydali za Ashleigh na tu onu grilovačku, kam nás pozvala. Zpočátku jsem měla pocit, jako bychom tam nějak neměli bejt, jako by nás zvala jenom ze slušnosti, ale nakonec se ukázalo, že to byla asi nejlepší bonding party, jakou jsme si mohli přát. Neplést s bondage párty.


Už sama o sobě bašta byla dobrá - kuřátko, párečky, hambáče, nějakej salátek k tomu, šampíčko a růžový vínečko do hlavy, jako zákusek pak vynikající grilovanej banán s domácí zmrzlinou a kousek citronovýho dortíku k tomu. K tomu naprosto luxusní slunečný počasí, modrý nebe a teploučko, no normální léto. Po jídle jsme si dali turnaj ve stolním fotbálku, v němž jsem hrála s Nigelem a totálně jsme to projeli, a po turnaji došlo na kravení na trampolíně, kde jsme byli, dokud se nesetmělo, a ještě nějakou chvíli po tom. Byla to paráda. Díky Hance a Liborovi se nějak umenšila ta propast mezi náma a bylo mnohem snazší komunikovat (ne že bychom s tím jinak měli nějak obzvlášť problémy, ale byl tam prostě jakejsi odstup), trochu líp jsme se poznali, konečně s náma začali mluvit mladý - se Sienou se vidíme málokdy, ta je furt ve škole, a Baux zase věčně ve svym volnu sedí u playstationu a není s nim řeč. Na trampolíně se k nám navíc po drahném přemlouvání přidal i Nigel a špunti si užívali, protože nic neni lepší, než zatáhnout do svejch hyperaktivních her starochy, co už maj nějaký ty křížky na krku a jsou rádi, že seděj - ano, samozřejmě mluvim hlavně o sobě.

Nakonec jsem velice lehce pomohla s nádobím, nerada po sobě nechám bordel a je úplně jedno, že jsem na návštěvě, taková už prostě jsem, a i když jsme už šli dovnitř a Ashleigh se kamsi ztratila, s Hankou a Liborem jsme si ještě drahnou chvíli povídali, než se vydali na cestu a zmizeli nám.

Perfektní večer, není-liž pravda? No není. Alespoň nebyla, když jsem došla domů a zjistila, že nějak blbě vidim. Nejprve jsem to dávala za vinu koukání do světla, ačkoli jsem si nebyla dost dobře schopná uvědomit, kde jsem se do něj koukala, ale když už to trvalo nějak podezřele dlouho a dávno po tom, co jsem se už měla rozkoukat, začala jsem nervóznět. Přesně takhle mi totiž vždycky začínávaly migrény, ještě v dobách, co jsem na ně trpěla (teď mě sice nepříjemně často bolí hlava - máme fakt blbý židle - ale migrénu jako takovou jsem už roky neměla).

Samozřejmě se ukázalo, že po těch letech už znám to svoje tělo dost dobře, jakmile jsem se odebrala do postele s neblahou tuchou, neblahá tucha se zhmotnila a mě začala nepříjemně bolet hlava a bylo to tady. Byla to taková ta divná bolest hlavy, která jako by ani nebyla zase tak velká, ale vám je z ní prostě nějak divně a za prase nemůžete usnout - i když v tom by mohlo mít prsty i to nebezpečně silný kafe, co mi uvařila Ashleigh a co mě málem shodilo ze židle. Když jsem si ujasnila, že s tímhle prostě neusnu, začala jsem přemýšlet, co s tím sakra mám dělat - dávno jsem se přesvědčila, že na tenhle typ migrény prášky nezabíraj a krom toho se mi pravděpodobně udělá brzo zle a stejně bych je vyhodila. Což se nakonec samozřejmě taky stalo. Do tří ráno jsem běhala po bytě a i když mi tý báječný večeře bylo upřímně líto, nebylo zbytí, všechno šlo ven, což bylo o to divnější, že mi v podstatě ani nebylo špatně od žaludku, ne tak jako klasicky, jako když se vám zvedá kýbl. Mně se nezvedalo nic a stejně. Divný. A ke všemu se mi ještě v jednu chvíli zničehonic totálně vytratil cit z levý ruky, což sice nebylo poprvý, ale stejně to vyděsí. Několik minut mě jenom brněla jako prase a prsty jsem vůbec necítila. A to doho bolest hlavy a takový ty divný halucinace, hučení v palici a vůbec věci, co se vám dějou v hlavě, když máte třeba horečku a vaše vnímání je takový jaksi zkreslený. A do toho nemůžete usnout a přitom hrozně chcete spát a je vám divně. A teď je to takovej ten pocit bezmocnosti, kdy se vám chce fňukat a chcete maminku, která mávne kouzelnym proutkem, pohladí vás po čele a zákeřná nemoc bude pryč. Protože vy hlavně vůbec nevíte, co se vám to děje a proč.

Bohužel maminka k mání nebyla, a tak jsem si musela pomoct sama a prostě si to protrpět. Pan M. už dávno chytal motýly po snových loukách, když jsem se i s dekou a polštářem odebrala do obýváku na gauč, abych byla blíž k záchodu a nemusela se přes něj brutálně převalovat kdykoli to na mě přišlo - protože obejít tu postel v tý tmě bez újmy prostě nešlo, ještě že má tak tvrdý spaní - a teprve někdy kolem třetí ráno jsem odložila mokrej ručník z čela a konečně zabrala. V hlavě jsem si už sumírovala výmluvu pro Ashleigh, protože jsem se obávala, že se ráno vzbudím s tim samym a že to prostě nepůjde.

Ale naštěstí to šlo. Je mi sice celej den nějak slabo, v hlavě mám tlak a když zakašlu, dost to zabolí, ale to budou asi jen ucpaný dutiny a snad tomu pomůže knírek z koňské masti pod nosem - bohužel jsem si idiot nevzala kapky. Bane, vzala! Tak to jsem idiot nadruhou, teprve teď jsem na ně přišla. Heureka, tak aspoň něco. Anyway, dneska bychom normálně vůbec nepracovali, v neděli máme obvykle volno, ale Ashleigh jede ve velkym a hlavně, vono to neni úplně běžný, mít tady v Anglii tak fantastický letní počasí, takže když už jednou přijde, musí se ho využít, takže hned na dnešek měla naplánovanou další grilovačku, tentokrát s rodinou a známýma, jelikož zejtra má ta potvora narozeniny - a my to nevěděli a díky dnešní brigádě navíc jsme neměli ani čas jí něco shánět. To mě žere. Něco by to chtělo.

Mňo a jelikož dneska byla ta grilovačka, tak si nás "objednala" na extra výpomoc, takže jsem i dneska x y hodin uklízela, myla nádobí, utírala nádobí, ukládala nádobí a zase umejvala další nádobí. Trochu jsem jí ráno pomáhala i s nějakym vařenim, jenom tak lehce, oškrabat brambory, něco nakrájet, ale byla to velice příjemná změna a připomněla jsem si, jak mě vždycky nejvíc baví dělat prep cooka, tedy toho čičmundu, co musí všechno připravit, podat, nakrájet, namačkat, oloupat, smíchat a propracovat, aby z toho pak cook mohl udělat nějakej kuchařskej majstrštyk. Na vymejšlení a vaření jako takový mě moc neužije, a už vůbec ne když mám vařit pro někoho jinýho, to bych se na to vysrala. Lidi jsou moc náročný a já nebudu poslouchat ničí přísery, jak je to či ono moc nebo málo slaný nebo co. Ale takový to krájeníčko, loupáníčko, udržování pracovní plochy čisté, aby mohla přicházet inšpirace... to mě fakt baví a kdybych našla job, kde bych mohla dělat převážně tohle a nemusela při tom jednat se zákazníkama jako takovejma, tak ho beru všema deseti. U toho si totiž báječně odpočinu.

Co ovšem nesnáším, je sbírat nádobí ze stolu, u nějž ještě sedí lidi a já nemám tušení, kdo už dojedl a kdo se v tom svym dortu ještě hodlá babrat dál. Nicméně i to jsem si dneska musela odbýt, ale tak nevadí, byli na mě milí a mimo to mi další odměnou byla Ashleighina notná dávka chvály a děkování, pořádnej kus dortu, půl flašky růžovýho vína a coca cola, o kterou jsem ji požádala ráno, když jela do obchoďáku - vzhledem k mýmu žaludečnímu neklidu. A mimojiné nám za to slíbila i prachy navíc, takže jakýpak copak :D

Takže tenhle víkend na mě byl docela dost, ale zatim ještě žiju a hlavně že se něco děje, furt lepší než kdyby se nedělo. Až na tu migrénu, samozřejmě, ta by se dít nemusela, ale to je holt další z těch mejch karmickejch prokletí, který jsem si pravděpodobně zasloužila tím, že jsem v minulých životech někomu něco hroznýho udělala, jinak si to vysvětlit nedovedu.

Jo a ještě jinak stručný novinky - máme novou pračku a do tý Itálie prej pojedeme autem. (Snad se nepletu, když si myslím, že jsem vám říkala, že nás Ashleigh s Nigelem pozvali na prázdniny do Itálie.) Tři-dny-v-autě! Já! Já, který se dělá blbě i při desetiminutový cestě do krámu! A ještě k tomu s uštěkanou a funící Daisy na klíně. Už teď je mi zle a nedovedu si představit, že to a) přežiju a b) za to bude stát. Ale třeba mě to příjemně překvapí. Dva tejdny v Itálii. V životě jsem v Itálii nebyla.

Mám pocit, že se mi to všechno zdá. Pořád naprosto nestíhám, jak se vám takovýhle zdánlivě šílený věci můžou jen tak dít jako by se nechumelilo, když prostě jenom vytáhnete paty z domu a začnete žít a poznávat lidi a svět. Anything can happen.
 


Komentáře

1 Jindra Jindra | 6. června 2013 v 17:09 | Reagovat

Nojo, přecpat se a pak skákat na trampolíně, to se dalo čekat :-) Ale jinak fajn počtení, píšeš zajímavě.

2 m. m. | E-mail | Web | 6. června 2013 v 20:11 | Reagovat

[1]: Kdo říkal, že jsem se přecpala? Měla jsem tak akorát a mezi jídlem a trampolínou byl minimálně hodinovej odstup, takže odtud vítr nefouká. Prostě jsem si pořádně zatřásla páteří, já vim dobře, proč na tu trampolínu normálně nelezu a vůbec nedělám takový příliš otřásající věci jako běhání, skákání atd. To je hned, něco se ti tam pohne a migréna je na světě. Tátovi taky od nemocný páteře blbnou oči.

Jinak díky za pochvalu, vynasnažím se 8-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
The Puttytribe