Červen 2013

Jak jsme busy a řada nemalých radostí

29. června 2013 v 22:33 | m. |  Z deníku au-pair
Jsme rozhodně busy.

Jak jsem nakousla v předchozích článcích, děláme teď přibližně 180 hodin měsíčně, takže o nějaké flákačce se tu rozhodně mluvit nedá, jedeme naplno. Velice rychle se tak potvrdila Hančina slova o tom, že jakmile si tady najdeme nějaké ty extra joby na odpoledne, zjistíme, že si tu vyděláváme způsobem, o jakém se nám ani nesnilo a o jakém si hlavně můžou nechat zdát doma v Čechách. No jen si představte, že někomu hodinu smýčíte pavučiny a luxujete (hodina přitom uteče jako nic) a dostanete za to tři kila. A teď si vemte, že k tomu někomu chodíte smýčit a luxovat dvakrát týdně na čtyři hodiny.

Díky tomu se naše finanční zásoby rychle rozrostly natolik, že už uvažujeme, co s nimi - skladovat v šuplíku, hodit na zde vedený účet, poslat na český a rovnou tak konvertovat...? Upřímně nevím, jestli tu vůbec dostaneme nějakej úrok, natožpak jestli bude tak zajímavej, aby se nám vyplatilo si tam kromě peněz od Jo (kvůli níž si ho vlastně budeme muset založit) vkládat i všechnu ostatní výplatu. A jelikož moje ekonomické uvažování taky za moc nestojí, nějak se neumím rozhodnout, co je lepší - schraňovat si to všechno do teho šuplete nebo zdejšího účtu a vyměnit až příští rok po příjezdu, nebo to radši měnit, jak říkával někdo, koho už si nepamatuju (ale vim, že mě tim děsně sral), čim jak nejdřív?

A taky se nabízí otázka: má to vůbec smysl měnit na koruny, když rok 2014 dost možná strávím na Novém Zélandu?


I'm a Puttypeep! aneb O multipotencialitě podruhé (a nějaké bonusy)

29. června 2013 v 19:16 | m. |  co se mi honí hlavou
To se nám ale dějou pěkné věci :)

Nestačíme ani dejchat, jak furt makáme, ale i tak jsem si udělala čas stát se konečně členem Puttytribe = klubu pro multipotenciály Emilie Wapnick. Dole pod články si můžete všimnout nálepky ()

Emilie Wapnick, pokud jste to ještě nečetli v mém prvním příspěvku O multipotencialitě (nebo to nemáte odjinud), je báječná optimistická osůbka blogerka, zakladatelka Puttylike.com, webu pro multipotenciály.

Multipotenciál, nebo jak se jim říká v Puttytribeu, multipod nebo Puttypeep, je jinak řečeno něco jako renesanční člověk. Je to člověk, který umí trochu toho, trochu tamtoho, má spoustu různých, zdánlivě nepropojitelných zájmů, a u žádného z nich nevydrží tak dlouho, aby se z toho dal odvozovat nějaký "životní cíl" nebo jasně nalajnovaná kariéra.

Dnešní společnost je zoufale moc zvyklá na to, že každý má "to svoje", nějakou tu nálepku, ať už je to "věčný student", "právník", "medik", "ofaubák, "spisovatel" nebo "zedník". My, multipotenciálové (ach, je to boží, konečně po xy letech se mít kam zařadit), nemáme jednu nálepku; kdybychom byli článek na internetu, nebylo by možné nás zařadit do jedné rubriky, museli byste nám přiřadit hned několik štítků a ty štítky se relativně často obměňují, podle toho, co nás zrovna nejvíc bere. Neřiká vám to něco?


Minimalismus versus Annie

26. června 2013 v 23:17 | m. |  Z deníku au-pair
V životě asi každého, kdo si osvojil minimalistický přístup k životu, čas od času nastane nepříjemný moment, kdy je konfrontován s faktem, že bohužel ne každý má stejný názor na věc. Jako při věčném boji s maminkou, která si co chvíli koupí nový boty, u nichž už od pohledu víte, že je nikdy nebude nosit, protože jí k ničemu nejdou, nebo si pořídí bláznivej příborník jenom proto, že jsou na něm takový pěkný kytičky. A že už příborník má a novej nepotřebuje, to je jedno. "Však já si vymyslim, na co to využít, mně se to líbilo." Insert facepalm.

Ovšem zlatá maminka. Dneska mi málem explodovala hlava, když jsem byla nucena vstoupit do pokoje Annie, příšerky/dcery Jo, pro kterou teď pracujeme dvakrát týdně (penízky se posypou, jen co si konečně založíme účet). Pravda, můžu si za to sama, že jsem se optala na ty tajemné dveře. Kdybych to věděla, asi bych se jim obloukem vyhnula a dělala, že tam prostě nejsou.


Opeřím, blogeřím, o zvěř a děcka se starám, co já všechno nezvládnu.

23. června 2013 v 20:32 | m. |  Z deníku au-pair
Odhlášení se z Odposlechnuto v Praze se ukázalo být vynikajícím krokem, stejně jako rozhodnutí, že se v nejbližší době nebudeme koukat na žádný filmy. Mám díky tomu mnohem víc času na produktivnější činnosti, například promazávám mail (a odhlašuju se z odběrů čehokoli, co mě přestalo zajímat, neboť smazat to rozhodně nestačí), procházím si starý fotky, na nichž vypadám extrémně dobře (není na škodu zavzpomínat občas taky na dobrý časy, žeáno), hledám nový zajímavý blogery, třeba takový, co maj stejně jako já zálibu v Pink Floydech, hodně čtu všechny ty svoje minimalistický idoly, ale hlavně pracuju na druhym e-booku, kterej bude přitom vlastně ve skutečnosti první. Nebojte, nejste jediný zmatený, mě to taky plete.

Prostě jsem se znovu přesvědčila, že když ten mozek na chvíli pořádně vypnu a provětrám, nápady najednou začnou přicházet samy, a mnohdy zcela brilantní. Jako třeba ten, že zatímco si lámu hlavu nad tím, jak srovnat všechen ten text, co z něj má bejt můj první e-book, na tumblru mi mezitím leží cosi už dávno napsanýho a srovnanýho, co už teď má skoro všechno, co je zapotřebí - má to začátek, tělo i závěr, a hlavně to má jedno jediný téma a tím je, Jak jsem přišla k meditování.


Proč je důležité dát si kitkat.

18. června 2013 v 23:29 | m. |  Z deníku au-pair
Tak jsme se dočkali a Ashleigh nám konečně zaplatila. No, už bylo na čase, po dvou tejdnech.

Jedno jsem si ověřila - pracovat v nejistotě, kdy dostanu zaplaceno a kolik, mě fakt zatraceně nebaví. S penězma je to teď vůbec slabší. Minulej tejden nám hodně brigád odpadlo, lidi nám to všechno odříkali (a pan M. byl beztak nemocnej, takže i kdyby neodřikali, asi bychom stejně nejeli, ale napadlo mě, že by to chtělo mít v záloze víc potenciálních klientů, pro případ, když někdo odpadne), a tak jsem znova vyvěsila inzerát - když je to zadarmo, tak proč to nezkusit, žejo. Budeme hlavně asi hledat něco místo Sally, která nás čím dál tím víc štve. Zkrátila nám pracovní dobu ze čtyř na tři hodiny, pak nám několikrát odřekla, takže jsme tam nejeli vůbec, a včera nebyla doma a nenechala nám tam nikde ani peníze, ani vzkaz, takže jsme odjížděli bez peněz, bez vysvětlení, nasraní a mně to v hlavě vířilo stovkama způsobů, jak jí dát co nejasertivněji najevo, že mi to přijde krajně nesolidní a ať si na to nezvyká. Nakonec jsem se zmohla jen na dlouhej liebesbrief o tom, co všechno jsem stihla za ty tři hodiny udělat, a ať nám dá vědět, jestli nás ve čtvrtek bude potřebovat na čtyři, protože jinak nejedem. Nebo něco v tom smyslu.


Crawley je můj novej Camden Town.

14. června 2013 v 17:14 | m. |  Z deníku au-pair
Jsem v sedmém nebi. Baštím čokoládovej termixek a užívám si tu chuť a texturu, která mi připomíná domov, na kterou jsem dostala chuť asi tak před týdnem a kterou jsem tu naprosto nečekala. Ale třeba na tý myšlence "Objednej si něco u vesmíru a on ti to doručí" něco fakt je. Co, vy jste neviděli Secret?

Minulou neděli jsme samozřejmě museli jet do Crawley. Už jsme tam dlouho nebyli, byli jsme unavení ze všech těch extra hodin pro Ashleigh a z první pracovní session u Jo a měli jsme silnou potřebu rozfofrovat nějaký peníze, obohatit šatník a vůbec si tak nějak zpříjemnit život různýma užitečnýma věcičkama, co se dají sehnat v Poundlandu i jinde. Nakonec to dopadlo tak, že jsme rozfofrovali hodně peněz a od rána až do zavíračky jsme lítali křížem krážem po centru, slintali nad tím či oním a za leccos jsme neváhali ty prachy dát, protože když už je člověk jednou má a má ten výběr, byl by hřích si pořádně nenakoupit do zásoby na příštích pár let věci, co vydržej a budou vám dělat radost.


Jak jsme byli na Seven Sisters

10. června 2013 v 20:35 | m. |  Z deníku au-pair
Tak jsme to dokázali! Jeli jsme na Seven Sisters! :)

V pátek večer nám Ashleigh napsala - zrovna jsme byli na nákupu - že jestli chceme, ať si vezmeme v sobotu volno, že prý stejně většinu víkendu nebude doma. No, to byla boží zpráva! Měli jsme všeho dost - upracovaní, ustresovaní okolo peněza a zkroušení z toho, že když máme na neděli domluvenej výlet na SS s Danielem (IT/muzikantem, co jsme ho potkali na svatbě), nebudeme moct jet do Crawley. Takže tohle nás nadmíru potěšilo a okamžitě jsme se jali kontaktovat Daniela a zjišťovat, jestli by náhodou neměl čas už v sobotu.

Měli jsme ohromnou kliku, obratem odepsal, že čas má, takže jestli chceme, ať ho vyzvedneme doma v Hove (což máme po cestě do Brightonu) někdy po obědě, a odtamtud pofrčíme na útesy. A tak jsme frčeli.


Ukázalo se, že autem do Brightonu je to překvapivě blízko, nebo spíš - rychle se tam dojede. Sotva jsem chtěla Danielovi psát, že už jsme na cestě, vyvedl mě pan M. z omylu prohlášením, že tam budeme za čtvrt hodinky a ať se připraví. Naše květnová zdlouhavá a strastiplná cesta vlakem nám v tu ránu připadala jako největší hovadina pod Sluncem a pan M. prohlásil, že příště jedině autem. V Brightonu sice parkování není nejlevnějši, ale když jsme to propočetli a porovnali, usoudili jsme, že to cenově vyjde skoro nastejno, a přitom co do pohodlí a rychlosti se to s pitomejma vlakama srovnávat vůbec nedá.


Anglie. Slunečno. Účes stále drží. My teda rozhodně víme, jak se užívá dne.

8. června 2013 v 12:55 | m. |  Z deníku au-pair
Čas. Čas! Kdo ho dneska má?

Nějak se toho hodně děje a já to nestíhám zapisovat. Celej tejden máme naprosto fantastický letní počasí, kolem dvaadvaceti stupňů, slunečno, nádherně. Jednou jedinkrát, včera, se nám trochu zatáhlo a lehce kapalo, ale to spíš jen tak aby se neřeklo, ve skutečnosti máme fakt léto.

V úterý jsme toho využili a v nestřežené chvíli hupsli do bazénu. Nebyla jsem si úplně jistá, jestli to máme povolené (byla jsem z většiny přesvědčená, že mi Ashleigh říkala, že můžeme, ale raději bych si to byla ještě pro jistotu ověřila), nicméně nikdo nebyl doma, tak se nebylo ani koho zeptat - jak příhodné. Takže prostě nešlo odolat :)

Znovu jsem si připadala jako ve snách. Facebook mám zaplavenej povodněma v Čechách, trnu u fotek nábřeží, z nichž teprve si člověk uvědomí, kam až ta voda vylezla, a v Anglii azuro, počasí na koupání. Od hladiny se mi do očí odráželo sluníčko a já si furt musela řikat, tohle snad ani neni možný. A protože ten svůj pošahanej život dobře znám, už jsem začala uvažovat, co všechno se mi posere v příštím roce, když tenhle je takovej vesměs vycházející. Nejsem na takovou pohodu a bezstarostnost zvyklá.


Grilovačka u Ashleigh a pracovní víkend. Zatrolená migréna. Anglické počasí si odskočilo do Čech.

2. června 2013 v 21:09 | m. |  Z deníku au-pair
Řekla mi, že jsem hvězda, a dala mi celej zbytek čokoládovýho dortu 8) Juch juch. Však jsem se na něj napracovala.

Jinými slovy, máme za sebou další náročnej víkend, tentokrát téměř zcela pracovní. Včera jsme hned od rána pracovali jako obvykle, krmili zvířenu, umejvali a uklízeli barák, you know, usual stuff, a večer jsme pak počkali na Hanku s Liborem, kteří se opozdili, a jen co dorazili, společně jsme se vydali za Ashleigh na tu onu grilovačku, kam nás pozvala. Zpočátku jsem měla pocit, jako bychom tam nějak neměli bejt, jako by nás zvala jenom ze slušnosti, ale nakonec se ukázalo, že to byla asi nejlepší bonding party, jakou jsme si mohli přát. Neplést s bondage párty.


Cirratin miniřetězáček o pěti bodech

1. června 2013 v 19:08 | m. |  co se mi honí hlavou
Když se řekne "řetězák", zní to, jako že se bloger nudí a potřebuje nějak zabít čas. Nebudu vám lhát, je to hlavní důvod, proč reaguju na Cirratinu výzvu právě teď, když čekám, až dorazí hosté na Ashleighinu BBQ. Ale pravdou je, že se mi hlavně líbí její základní myšlenka a jelikož jsem ji sama už před časem pochopila jako jednu z největších životních pravd, ráda bych ji šířila dál.

Ta výzva zní takhle:"Chci, abyste něco zkusili: vyjmenujte pět působivých věcí o sobě. Napište je nebo je jen tak zařvěte do místnosti. Ale má to háček - nesmíte použít něco, co jste (např. jsem hodnej, jsem spravedlivá), můžete uvést jen věci, které děláte (např. vyhrál jsem mistrovství republiky v šachu, vařím nejlepší chilli v Massachusetts)."

Právě zmíněný článek, na nějž Cirrat odkazuje ve svém článku, 6 Harsh Truths That Will Make You a Better Person, je jeden z největších otvíráků očí, co se vám můžou dostat pod ruku, a proto vřele doporučuji, ne-li přímo nabádám a vyzývám k jejich přečtení. Hned první z těchto Pravd hlásá, že "Svět nezajímá, kdo jste. Svět zajímá, co mu můžete nabídnout".

The Puttytribe