Letí to. Procházky, práce a zkoumání. Zařizování Brightonu. Nesnáším vlaky.

12. května 2013 v 19:21 | m. |  Z deníku au-pair
Nějak to letí. Poslední tejden odsprintoval takovou rychlostí, že jsem ho stěží zaznamenala, natož abych si stíhala psát, co jsem kterej den v baráku dělala (normálně si vedu pro strýčka Příhodu záznamy), a ani jsme neřešili finance, takže když jsme to dneska po tejdnu dávali dohromady, vypadalo to přesně jak jsem si to představovala - museli jsme si pořádně namáhat mozky, protože jsme zrovna tenhle tejden utráceli po troškách za kdeco a rozhodně jsme ode všeho neměli účty. Ještě že jsme dva a každej si pamatuje něco, nakonec jsme to nějak dali dohromady a pozitivní zpráva je, že se mi sice pomalu, ale přece rozmnožuje zásoba liber. Ještě to není na nějakou vymakanou baskytaru a narůstalo by to dvakrát rychleji, kdybychom měli víc práce navíc (nechali jsme vyvěsit inzerát ve Storringtonu, bude tam dva tejdny, tak snad to k něčemu bude. Taky jsem jeden prskla na internet), ale bohužel zatím nic nepřibylo, pořád máme jen ten úklid u Victorie v Arundelu (a ta nám to zkrátila na pouhé dvě hodiny týdně) a pan M. zahradničí u souseda. Mít tak aspoň jeden cleaning navíc. No, snad se někdo chytne na ty inzeráty.


Z nezajímavějších věcí týdne: Kvůli výletu do Worthingu a Steyningu jsme si minulej víkend přehodili práci ze soboty na neděli, abychom mohli vyrazit dřív. Takže nás v neděli čekalo uklízení po Sienině párty, které naštěstí nebylo tak zlé, děcka zase tolik něřádily. Někdo si to sice zjevně rozdával v křoví, hudba byla dost hlasitá a jeden týpek se zjevně ožral až na hranici otravy (jeho máti to druhej den dávala Ashleigh po telefonu docela sežrat, ale nakonec všichni potvrdili, že si za to mohl sám, protože si přinesl vlastní alkohol), ale jinak to proběhlo celkem v klidu, včetně naší večerní šichty u bazénu, kde jsme měli od osmi do půlnoci hlídat, aby se nezbední potomci nerozhodli vykoupat (to by si dali, v tom rok nevyčištěnym ledovym sajrajtu) nebo aby do něj někdo nespadl. Mimochodem pořád mě dostává, s jakým klidem všichni rodičové přijali fakt, že se na té párty bude pít. Ačkoli pochybuju, že by jedinému návštěvníkovi bylo aspoň osmnáct (většina byla kolem čtrnácti, patnácti let, stejně jako Siena), Ashleigh s Nigelem hodinu co hodinu doplňovali bar a sami se starali o to, aby měla děcka co pít. Řekla bych, poměrně hillarious.

Každopádně k bazénu se nikdo ani nepřiblížil, takže jsme si užili čtyři hodiny dřepění v domečku u bazénu a civění na Srubs ve společnosti Squirrel.

V pondělí jsme měli volno, byly prázdniny. takže jsme se pěkně vyspali a odpočinuli si, což jsme docela potřebovali. Prospali jsme v podstatě celej den a večer jsme si z pocitu viny vyšlápli na pořádnou procházku po okolí, kterou jsme původně odhadovali jen tak na konec ulice a zpět, ale nakonec jsme trajdali mezi loukama skoro dvě hodiny (viz foto dole) a došli jsme až ke kostelu v Thakehamu, kde se brali Hanka s Liborem. Výborně jsme si přitom pokecali a došlo i na krmení ovcí a potlach s krávama. Život na vesnici mě čím dál tím víc bere, o čerstvých vejcích nemluvě.

Zbytek týdne proběhl víceméně v klidu a průměru.

Ve čtvrtek jsem neměla moc co na práci a Ashleigh mi nějak nebyla schopná zadat nějakej ten úkol navíc, tak jsem šla pomoct ven panu M. a Cyovi (z čehož se vyklubal dost záživnej pokec o kytarách a kde je nejlíp koupit, a jen trocha zahradničení). Celkem mě pobavilo, jak byl Cy přesvědčenej, že jsem v životě nedržela v ruce rýč nebo lopatu a neustále si mě měřil takovým tím pohledem, jako by si mě snažil odhadnout. Je to super týpek a nejvíc se těšim, až si konečně najde čas si zahrát s panem M. Sebe radši nezmiňuju, nehodlám se ztrapňovat :D

Po práci jsme si zajeli nakoupit, vyvěsit inzerát a konečně na poštu (mimochodem pokud někdo stojí o mou adresu v rámci Postcrossingu, dejte mi vědět do mailu, už ztrácím přehled, komu jsem ji dala a komu ne), kde jsme potkali akéhosi pána zo Slovenska. Já jsem na něj moc náladu neměla, koneckonců znám tu už takovejch Čechů, že pro mě neni zase takovej šok potkat tu někoho, s kým si rozumím česky, ale pan M. vypadal nadšeně a prohodil s ním pár slov, zatímco jsem platila za svoje dopisy.

V pátek mě čekalo největší prádlo, spousta drbání s Vivian při převlíkání všech postelí z horních pater (ložnic je tu celkem jedenáct, pro představu) a odpoledne jsme pak jeli k Victorii, kterou jsme si přehodili ze soboty na pátek. Což je fajn, stejně jako fakt, že jsme ji ukecala na osm liber na hodinu pro každého, bohužel jsme to zase odnesli na tom, že nám zkrouhla pracovní dobu na pouhé dvě hodiny, takže z toho žádný velký vydělávání asi nebude. Ale co jsme to tam dostali z nejhoršího (viz Říkejte mi Aggie...), už toho tam není zase tolik na práci. A aspoň jsme se po odchodu z officu (viz foto nahoře) prošli po Arundelu, kterej se ukázal bejt nejenom fakt pěknej, ale i plnej zábavy a lidí. Vůbec jsem nečekala, že to bude takový živý město, ale našli jsme tam celou řadu restaurací, čajoven a dalších zajímavejch podniků, včetně jednoho s live jazz music. Taky se tam celkem dobře fotí, jedna pěkná ulice za druhou. Ale nebudu to tu zacpávat, od čeho mám facebook.

No a v sobotu, tedy včera, jsme pak jeli - wait for it - do Brightonu, jehož zařizování dalo nemálo práce a nervů a znovu jsem si připomněla, proč nesnáším vlaky. Je třeba říct, že tady to cítím ještě víc, protože všechny tyhle veřejný spoje jsou ještě víc na hlavu a člověk velice snadno dojede někam, kam vůbec neměl v plánu dojet, protože vyznejte se v tom.

Začalo to tím, že jsme špatně koupili lístky. Z nějakýho důvodu jsme po objednání lístků za 11 liber na osobu (což je cena naprosto k posrání a pořád ji nemohu vydejchat. Vemte si, že do Londýna to máme odsud dvakrát tak daleko než do Brightonu a tam to přitom vyjde na pouhých 5 liber! To mi hlava nebere) zjistili, že se dali koupit nějaký levnější, za cca devět. To bychom nebyli Češi, abychom to nechtěli vyřešit a ušetřit, a krom toho jsme to pochopili tak, že si musíme ty lístky vyzvednout do dvou hodin na stanici v Pulborough, takže jsme se tam rozjeli, zjistit, jak to je.

Dědek v Ticket Officu na mě čuměl jako na magora a o celej můj případ se staral o mnoho míň než o svůj termohrnek a televizi (nebo na co to tam za rohem čuměl), takže jeho odpovědi nevedly k ničemu a nakonec jsme se zoufale vrátili domů a nevěděli jsme pořád nic, takže jsem se šla zeptat Ashleigh a nakonec to dopadlo tak, že Nigel visel asi hodinu na telefonu a snažil se dovolat na infolinku National Railways (kde to nikdo nezvedal) a já se snažila vyčumět něco víc ze stránek, které ovšem zrovna jako na potvoru musely spadnout, takže jsme šli spát celí rozmrzelí a nervózní a nevěděli jsme, jestli ty lístky teda půjdou vrátit nebo ne, ani jak si je máme vyzvednout a jestli je dostaneme v pohodě, když si je vyzvedneme až v sobotu, až budeme odjíždět. Taky nás hodně trápila otázka zaparkování auta v Pulborough a vůbec, Google ode mě dostal pořádně zabrat. Celý NR a vůbec všichni Briti s jejich nelogickýma systémema a nedostatkem informací nám v tu chvíli tak lezli krkem, že bejt to na mně, tak se na celej Brighton vyseru a nejedu nikam. No, ještě že to na mně nebylo.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
The Puttytribe