Květen 2013

Končí nám máj. Nedosažitelný alkohol. Bude grilovačka.

31. května 2013 v 17:30 | m. |  Z deníku au-pair
Tak já nevim, celej tejden si řikám, že mi to nějak nejde, furt se nemůžu zorganizovat, přeleju kytky, špatně roztřídím prádlo, zamrazím něco, co mělo přijít do lednice, mizerně vyžehlím povlečení, při krmení zvířat neohlídám Daisy, takže několikrát sežere všechno jídlo pro kočky, a ještě k tomu jsme pracovali o den míň kvůli svátku, takže jsem se prostě trochu obávala, že dostaneme tenhle týden míň a spokojenost nebude nic moc. Namísto toho za mnou ovšem dneska Ashleigh přišla (chápete, dneska, ne zas až příští středu, jak se stalo jejím nemilým zvykem) - a přišla sama, neposlala Nigela! - a jako úplnej vrchol nám dala ještě o deset liber navíc s tím, že nám nesmírně děkuje, že jsme tenhle týden byli báječní a obrovsky nápomocní a že se omlouvá, že nám nemůže dát ještě víc, a že jsme super a ať se máme hezky.

Jako jo, jsem vysmátá :D Já tu ženskou prostě nechápu. Ale whatevs, dneska je zatim báječnej den.


Crawley podruhé, Vik a Sainsbury's. Máme volno a je nádherně.

27. května 2013 v 15:44 | m. |  Z deníku au-pair
Zbožňuju Crawley!

Včera jsme se tam podruhé vypravili, tentokrát bez Hanky a Libora, a když jsme konečně měli čas to tam pořádně prochodit, shodli jsme se, že do jiného města - kromě Londýna, samozřejmě - už jezdit nemusíme, protože tady mají prostě všechno.


crawley.lcldrains.co.uk

Hlavní nákupní stríta tam nemá jméno, alespoň Google o žádném neví, ale zato je na ní takovejch krámů, že jenom projít všechno tam nám zabralo většinu času, a to i když je docela kraťoučká. Šněrovali jsme to ze strany na stranu a nevěděli, na co dřív koukat.


Náročnej týden pro pivo i přes plot skočí. (Cože??)

24. května 2013 v 23:36 | m. |  Z deníku au-pair
Už melu hovadiny. Konečně ležim!

Tenhle tejden byl oproti předchozím taková zabíračka, že jestli takhle budeme pokračovat, musím si vymyslet lepší systém odpočinku. Jsem strašně unavená. Při práci u Ashleigh mám v posledních dnech problémy vidět, co by se ještě dalo udělat, protože to vidět nechci, nechci nic dělat, chci se svalit na zem a usnout, nebo jak se mi honilo hlavou včera - I just wanna curl up in the corner and cry. Zvykla jsem si být rychle hotová a odcházet dřív. Je mi to vždycky nějak blbý, ale když není Ashleigh doma nebo je někde zalezlá a já fakt nemám do čeho rejpnout, tak si rozhodně nevymýšlím nic navíc a mizim. Ono se to beztak neděje moc často, tady je furt práce jak na kostele a pokud je v domě Vivian, tedy v pondělí a pátek, tak si můžu bejt jistá, že budu spíš přetahovat - jako dneska. Od jedenácti jsem skučela, že už nemám co dělat a že chci pryč, a nakonec jsem se zapomněla u mandlu a uvědomila si to ve čtvrt na dvě (končit mám v jednu). Letěla jsem odtamtud takovym fofrem, že jsem se o ten mandl málem přerazila.


Crawley. Babiččiny narozeniny. Poprvé u Sally. A myšlenky na domov.

21. května 2013 v 19:10 | m. |  Z deníku au-pair
Kdo nemá tašku z Primarku, jako by nebyl, komentovala jsem nedělní nákupy, když jsme právě Primark opustili a všichni se tvářili nadmíru spokojeně. Libor si nakoupil košile, takže mohl jít do práce, jak zahlásila Hanka a jeho to děsně potěšilo, pan M. si pořídil několik nových triček a já sama investovala do pásku, tílka a náramku z přesně toho typu stojanů, co na něm po všech českých HMkách a CAčkách visí tuny cetek za nehorázný ceny a nikdo s mozkem by si to tudíž nekoupil. Však jsme se kolem toho s Maudětem něco naslintaly, takže když jsem zjistila, že Primark tyhle třpytivý kravinky prodává za cenu kolem jedný, dvou liber, nemohla jsem odolat a už byl můj.

Blbosti si nekupuju. A rozhodně nemám ráda nefunční věci. Ale jednou za čas si dopřeju něco, co se mi fakt kurevsky líbí a u čeho vím, že i když mi to bude jen ležet ve šmukboxu, dost často to odtamtud budu vyndavat, abych se na to prostě jen dívala, hrála si s tím, obtáčela kolem toho prsty a aby se mi to líbilo. Vim, že mi to bude pro potěchu.


Půlnoční mise na Gatwicku. Můžete navštívit Lucase Bertoneho. Únava.

19. května 2013 v 0:36 | m. |  Z deníku au-pair
Ashleigh je zpátky. Nedopravila se ovšem sama. Jako by nestačilo, že je pan Mysteriózní vezl ve středu na Gatwick, včera pro ně musel jet taky, a to v deset večer, z čehož se nakonec stalo jedenáct, protože letadlo prý mělo zpoždění nebo si to neuměli vyhledat, nevím, každopádně ještě že zavolala. Kolem desátý jsme už oba byli notně načatí, tak jsme se šli vzbudit umýváním akvárka a u toho jsme se tak zasekli, že jsme pak museli hrozně spěchat, abychom tam byli včas, až z toho pan M. blbnul a vjížděl, kam neměl. Upřímně doufám, že ty CCTV kamerový záznamy si nikdo nebude prohlížet, naše otáčení se do protisměru proti několika autům muselo na pohled fakt stát za to, já ani nevím, neměla jsem na to žaludek a musela jsem si zakrýt oči :D

Spěchání se nakonec ukázalo být zbytečným, jelikož ti dva nebyli k nalezení do nějakých třičtvrtě na dvanáct, a jelikož se na passenger drop offu nesmí stát na dýl než na nabrání přicestovalých příbuzných, museli jsme to pořád objíždět a už nám z toho hrabalo. Když jsme konečně našli Nigela, visel na telefonu a Ashleigh nikde, takže jsme nabrali jen kufry a pak jsme si dali další dvě kolečka. Jeden by řekl, že už toho voseru bylo dost, ale ti dva si s tím samozřejmě nemohli vystačit, a tak když jsme je konečně zmerčili oba a nabrali, bylo nám řečeno, že teď pojedeme k jakési pumpě, kde máme nabrat Nigelova tátu, odvézt ho domů a pak se teprve vrátit k sobě. Upřímně řečeno jsem si připadala totálně jako Tommy Angelo na misi. Když už si konečně myslíte, že máte po misi a je na čase vrátit se do Salieriho baru, "Můžete navštívit Lucase Bertoneho". Hell nooou, já už chci save!


Nová brigáda a otázka peněz. Baskytara. Ashleigh opět v Itálii.

16. května 2013 v 12:47 | m. |  Z deníku au-pair
Lenost je hrozná věc. Včera kolem desáté Ashleigh opět odjela do Itálie a od té doby jsem tak strašně neefektivní, až to bolí. Nic se mi nechce, ani psát e-book, ani pracovat, ani jít ven, a to je tam přitom nádherně. Jenomže mám nervy z dnešní odpolední brigády, a tak úzkostlivě sleduju hodiny a čas mi díky tomu letí jako splašenej a já mám pocit, že už si nestíháme ani uvařit oběd a už budou dvě.

Jsem hlavně nervózní kvůli penězům. Ashleigh je sice silně nápomocná v tom, že nám shání brigády (na inzeráty se nám zatím nikdo neozval), ale když mi v úterý řekla, že pro nás má jednu, kde pan M. dostane 9-10 liber za sekání trávy, zatímco já mám tamtéž dělat cleaning za nějakých sedm, tak jsem se tak nasrala, že jsem to ještě doteď nevydejchala. Samozřejmě jí jsem nic neřekla, vyhrknout na ni něco jako "DAFUQ!" mi nepřišlo vhodné a navíc je fakt super, že nějaká práce bude, ale o těch penězích si s ní budu muset promluvit a ne a ne na to najít příležitost a vhodná slova.

Protože jsme hned po příjezdu dostali kázání od Hanky, ať proboha nepracujeme za míň než deset liber, jestli si chceme vydělat. Problém je, že toho zatím fakt nemáme moc, a tak si člověk úplně nemůže vybírat, jestli chce mít vůbec něco. Ale tak kdybychom měli třeba aspoň těch osm, co u Victorie, byla bych celkem spokojená, ale co mi hlava nebere a co mě nasralo, je ta nebetyčná diskriminace.


Nakonec přece jen Brighton. Pan M. má kytaru. Máme výročí.

12. května 2013 v 20:37 | m. |  Z deníku au-pair
Brighton se nakonec samozřejmě konal, i když jsme chvíli uvažovali, že by možná bylo nejlepší se na to vysrat (hlavně po ránu, kdy lilo jako z konve). Z National Railways se nám neozvali ani v pátek, i když jim Nigel nechal vzkaz na záznamníku, takže bylo jasné, že reklamovat bohužel nebudeme a že si holt musíme dát příště větší pozor na to, co zaklikáváme. Upřímně teď přemýšlím, jak to s tím příště vymyslet jinak, protože placení lístků z českého účtu mě přišlo dost draho. Ale zatím nemám náhradní plán, krom toho jednoho, co navrhla Hanka - jelikož se prý v dohledné době sami chystají do Brightonu a na Seven Sisters (kam jsme původně chtěli včera jít taky), snad bychom se mohli svézt s nimi a podělit se tak o náklady. Což by mělo být výhodné pro všechny a nevyžadovalo by to shánění lístků ani trable s cestováním vlakem - jimž se prostě nikdy nevyhnu a buďte si jistí, že pokud někam jedete vlakem se mnou, nevyhnete se jim ani vy.



Letí to. Procházky, práce a zkoumání. Zařizování Brightonu. Nesnáším vlaky.

12. května 2013 v 19:21 | m. |  Z deníku au-pair
Nějak to letí. Poslední tejden odsprintoval takovou rychlostí, že jsem ho stěží zaznamenala, natož abych si stíhala psát, co jsem kterej den v baráku dělala (normálně si vedu pro strýčka Příhodu záznamy), a ani jsme neřešili finance, takže když jsme to dneska po tejdnu dávali dohromady, vypadalo to přesně jak jsem si to představovala - museli jsme si pořádně namáhat mozky, protože jsme zrovna tenhle tejden utráceli po troškách za kdeco a rozhodně jsme ode všeho neměli účty. Ještě že jsme dva a každej si pamatuje něco, nakonec jsme to nějak dali dohromady a pozitivní zpráva je, že se mi sice pomalu, ale přece rozmnožuje zásoba liber. Ještě to není na nějakou vymakanou baskytaru a narůstalo by to dvakrát rychleji, kdybychom měli víc práce navíc (nechali jsme vyvěsit inzerát ve Storringtonu, bude tam dva tejdny, tak snad to k něčemu bude. Taky jsem jeden prskla na internet), ale bohužel zatím nic nepřibylo, pořád máme jen ten úklid u Victorie v Arundelu (a ta nám to zkrátila na pouhé dvě hodiny týdně) a pan M. zahradničí u souseda. Mít tak aspoň jeden cleaning navíc. No, snad se někdo chytne na ty inzeráty.


Lepší vrabec v hrsti...

7. května 2013 v 23:38 | m. |  poesie
Vrabec bydlení si chystá
prosté - je to minimalista
mnohým nemít střechu proti srsti
každý holub stele si svou plstí

však vrabec vystačí si s hrstí

.

Obrana minimalismu

7. května 2013 v 22:23 | m. |  co se mi honí hlavou
Sedla jsem zrovna k psaní e-booku, na něž jsem si pár dní nedovedla najít čas a štvalo mě to, a i když mi chvilku trvalo dostat se do psací ráže, nakonec se prokázala stará známá pravda, kterou lze jistě aplikovat i na jiné věci než psaní - že nejdřív to jde ztuha, ale jak se prolomí bariéra, už to nezastavíš.

Ukázalo se, že se mi o minimalismu píše nejlíp, když ho musím bránit, protože jak jsem při troše starého dobrého gůglení narazila na tehle článek s názvem Proč se nestát minimalistou, začalo to ze mě lézt nejdřív jako prostý správně vyburcovaný komentář, ale najednou z toho byl článek jako prase a já se na chvilku zasekla nad následujícím dilematem - mám to sem dát hned a podělit se, nebo si to mám nechat jako materiál pro e-book, do nějž by se to vlastně přesně hodilo? Nicméně nakonec jsem si řekla what the heck, tyhle myšlenky tam každopádně taky zazní, takže nikdo o nic nepřijde, a sem s tím, dokud je to správně nasraný a aktuální.

Samozřejmě abyste to čtení měli kompletní, asi by bylo záhodno otevřít si k tomu i zmíněný článek a aspoň zběžně ho přelousknout, abyste jako vůbec věděli, vo čom to melu, žejo. Ale zase ti chápavější z vás to jistě z mého testamentu vyčtou i tak. TÁKŽE! Tady je můj komentář k danému článku a moje Obrana minimalismu.


Steyning. Obligátní foto s červenou budkou a bílá baskytara.

5. května 2013 v 22:47 | m. |  Z deníku au-pair
Steyning je oproti Worthingu naprostá vesnice. Je to tam maličký a malebný a jako každá taková village to má jednu ulici posetou maličkejma krámkama, kde nemaj nic moc zajímavýho, a rozhodně žádný Primarky a Poundlandy. Měli jsme navíc tu smůlu, že jsme dojeli kolem třetí a kdejakej krám už zavíral nebo byl dávno zavřenej (mně nakrkla hlavně zavřená pošta), ale rozhodně se tam líp parkuje. Ovšem ty jejich parkoviště na long stay mě hrozně baví. Můžete na nich zadarmo parkovat jak dlouho chcete, ale podmínkou je, že se nevrátíte dřív než za hodinu. Což mi prostě nedá a furt nad tím musím přemýšlet. Jako tyvole proč? :D Aby měli dost času vám tu káru vykrást nebo z ní vyoperovat nějakou životně důležitou součástku, jejíž ztráty si ovšem nevšimnete dřív jak za týden? Nějak mi nedává smysl, co by z toho kdo měl, že mu tam to cizí auto stojí dýl jak hodinu.


Worthing. Konečně moře. A trable s parkováním.

5. května 2013 v 21:16 | m. |  Z deníku au-pair
Takže teda Worthing. Dostat se tam kupodivu trvalo mnohem kratší dobu, než jsem čekala, a byla to cekem příjemná projížďka autem - což zrovna ode mě moc často neuslyšíte, takže už to něco znamená. Zaparkovali jsme to u Waitrose (obchoďák, něco jako Tesco, ale většinu věcí mají o kapku dražší) a po proštudování cedule zjistili, že máme dvě hodiny parkování relativně zadarmo - akorát si musíme vevnitř koupit něco za pět liber a prokázat se při odjezdu účtenkou. No big deal.

Takže jsme vyrazili, já se obrnila bundou, protože ačkoli poslední tejden furt pařilo sluníčko a v pátek jsem k Victorii jela v kraťasech, v sobotu ráno muselo samozřejmě logicky pršet a fučet jak svině - což bylo tady ve Worthingu ještě o to sviňovitější, že jsme byli u moře, což jsem si mimochodem v první chvíli vůbec neuvědomila. Vůbec jsem nevěděla, že jsme tak blízko! Když jsme si to šinuli Worthingem směrem, kde měl pan M. zjištěné hudebniny, a ledabyle mávnul rukou, že "...a tamhle je moře", tak jsem na vteřinku nepochopila, že to myslí vážně - nijak jsem to předtím na mapě nestudovala a prostě mě to nenapadlo. Jakmile mi to ovšem došlo, tak moje první starost byla se tam dostat a zase jednou po letech čmuchnout ke slanýmu vzduchu a vidět ten obzor a prostě dostat do plic nějakou tu čerstvost a taky pořídit nějakou fotku pro maminku, samozřejmě. Což jsme teda hned po pár minutách udělali, takže si to můžu odškrtnout.

Původně jsem doufala v něco slunečněji vyznívajícího, ale bohužel Anglie, takže jsme se museli spokojit s pošmournem a největším vichrem, kterej si nedal pokoj, tudíž na většině fotek máme s panem M. buď zavřený oči nebo nám slzej nebo máme hubu plnou vlasů (teda aspoň já), no ale aspoň tahle jedna - rozhodně je to moře a rozhodně to tam bylo dost cejtit solí a takovym tim smradlavym pobřežím.

Co se týče hudebnin, lovili jsme, ale bylo málo času a nebyli jsme moc úspěšní. Zatím kamkoli vlezeme, nic moc tam nemaj nebo to maj drahý. Nebo spíš takhle - ta fantasticky znící bílá basa ve Steyningu byla za 290 liber (kam mi to milý mladík - mimochodem rozpoznal, že jsem hrála Muse, má bludišťáka - srazil z 320ti, aniž bych nějak výrazně smlouvala) skutečně skoro zadarmo v porovnání s její běžnou cenou, která se obvykle pohybuje okolo 800, co jsme tak zkoumali po netu. A nelze jí upřít, že má naprosto boží zvuk, oproti tomu, na co jsem byla zvyklá - až jsem se jí bála, jak mi přišla dobrá. Ale ačkoli pan M. by mi ji údajně nepovolil, protože je aktivní, můj hlavní důvod je ten, že si to prostě zatím nemůžu dovolit, tolik peněz nemám a i kdybych měla, měla jsem v plánu jít do basy tak kolem sto padesáti nejvíc. Možná levnější basy zní příšerně (i když já to neslyšim), ale jak jsem řekla panu M., já taky hraju příšerně, takže vo co de. Aspoň se budeme s novou příšerně znějící basou skvěle doplňovat.


S Cifem nejdál dojdeš. Řešíme peníze. Pravidla si je třeba stanovit dopředu.

5. května 2013 v 20:10 | m. |  Z deníku au-pair
Mám trochu problémy dát se do psaní, protože jednak se toho o víkendu dělo celkem dost, a jednak jsem ještě trochu mimo z toho, jak jsem teď několik hodin spala. Tyhlety odpolední napy naprosto zbožňuju a hlavně si užívám, že narozdíl od dob, kdy jsem je provozovala doma, mě z nich tady nebolí hlava. Lepší matrace? Polštáře? Míň stresu a sezení u kompu? Lepší vzduch? Nebo prostě náhoda? Nevim, ale je to příjemná změna. A taky je boží mít konečně kočku, která vám po pěti minutách z tý postele nezdrhne. Pearl tam s náma dneska zase spala celý odpoledne. Cat nap, jak má bejt.

Tak teda víkend. V pátek u Victorie to bylo celkem příjemný. Rozhodla se, že nás potřebuje tentokrát jen na dvě hodiny, takže jsem se v klidu pustila do chodbičky vedoucí z přízemí do podzemí, což byla jedna z věcí, na kterou jsem si dělala zálusk už od první návštěvy a teď po mym zásahu má konečně zase bílý obložení, že to oči vypaluje. Jsem spokojená a pomyslně se mazlím s lahví Cifu, na kterej prostě nedám dopustit, je to nejlepší čisticí prosředek ever. Můj cifeššek... ehm.


Přípravy na párty a víkend. Jedeme na výlet. Utekl mi králík.

3. května 2013 v 15:41 | m. |  Z deníku au-pair
"Siena asks, Siena gets", pravila Vivian, a tak od rána všichni pracujeme na vyklizení garáže, úklidu a výzdobě baráku a spoustě dalších drobností, neboť na zítřejší večer se tu chystá garážová párty.

Netuším, kolik smradů jí sem na to přijde, ale asi to bude něco a Ashleigh s Nigelem to evidentně berou jako záminku někam vypadnout, takže jsme byli pověřeni babysittingem bandy rozjívenejch děcek, který by se údajně mohly třeba opít a spadnout do bazénu, což mi přijde poměrně zajímavý, vzhledem k tomu, že Sieně je 14 a předpokládám, že jejím kamarádkám pravě tak. To Ashleigh vážne předpokládá, že se tu opijou, a vůbec jí to nevadí?

Ale co je mi po nich. Já si hledím svýho byznysu a i když mi to trvalo, zvládla jsem všechny svoje dnešní úkoly i všechno to navíc (včetně babrání se s kytkama a visutejma květináčema a spousty pomáhání Vivian) a teď jen přemýšlím, jestli se mi tam chce jít po obědě věšet a žehlit prádlo nebo nechce. Hmmm, to ale bude těžká volba...


Letní počasí. Konečně to-do listy. Upovídaná Viv.

2. května 2013 v 13:48 | m. |  Z deníku au-pair
Máme se dobře. Je krásně, pan Mysteriózní teď tráví většinu času prací na zahradě, takže se tam slušně připaluje (a já mu to závidím), můj denní rozvrh je teď mnohem pohodovější (což pravděpodobně závidí on mně) a veškerá zdejší zvířena si nás velmi oblíbila (bohužel tomu obřímu pavoukovi, co si to včera večer naštrádoval do naší ložnice otevřeným oknem, se to vymstilo, už hraje osminohej fočus v pavoučím nebíčku). Zrovna teď jsem doma z předčasně ukončení šichty a dělám si v hlavě takovou menší revizi týdne, jak zatím běžel.

The Puttytribe