Jak jsme dorazili do Anglie

12. dubna 2013 v 20:12 | m. |  Z deníku au-pair
Whoa, whoa, whoa! Jsme na místě :) Už jsme se trochu ubytovali a právě nám zprovoznili internet, takže potřeba jít se projít na čerstvém anglickém vzduchu ustoupila potřebě okamžitě updatovat facebook. Njn, je to silnější než my, zatím. Ale než začnu s prvními dojmy a informacemi - a že jich bude - nejdřív něco o cestě sem. Abyste to měli kompletní.

Cesta rozhodně nebyla nic moc. Psychicky i fyzicky jsem to krapet nezvládala a pořád to ještě neni ideální, ale snad se to brzo zlepší. Už na Florenci, jakmile se autobus rozjel, mě to sebralo. Mnohem víc, než bych čekala. Problém je, že ačkoli nejsem nijak zvlášť citově vázaná na Českou Republiku, jsem hodně vázaná na svou rodinu. Obzvlášť vidět babičku naprosto strhanou a s pláčem v očích mi rozhodilo sandál, protože takhle jsem ji neviděla aspoň co umřel děda a předtím vlastně taky nikdy. Babička prostě nikdy nebrečí, vždycky se jen směje nebo vzteká, ale pláč, to ne.

Velkou část cesty mi pak tudíž běželo hlavou, jestli jsem udělala správně, že jsem ji opustila. A naše, jejichž fungování be z mé přítomnosti si neumím představit. Ale třeba překvapí. Kdybych mohla, vystoupila bych z busu hned za Florencí a běžela dom, jak mě to vzalo, ale co pak z toho? Co dál?

A tak je, myslím, dobře, že jsem vystoupit nemohla. Trochu jsem to obrečela, ale co už. Život půjde dál a však já to zase rozdejchám.

Než jsme se nadáli, byli jsme v Plzni a já za sebou měla první záchvat nevolnosti. Chvilku jsem brejlila do notesu, a to jsem neměla, jelikož se mi v buse i tak dělá špatně, a do toho na mě v posledních dnech vůbec cosi lezlo, a najednou to na mě uhodilo, což nebyl zrovna slibný začátek cesty. Nakonec se mi ovšem žaludek docela umoudřil a i když si myslím, že jsem měla teplotu, a navzdory šílené únavě jsem to nějak přežila. Akorát mě teda nakrkla baba za mnou, která si na mě zavolala manžela ve chvíli, kdy jsem si v noci sklopila sedačku. Ten mě přišel setřít, že ať si to zvednu, že tam nemá ta ženská místo vůbec na nic. Vážně by mě zajímalo, na co potřebovala ve dvě ráno místo v autobusu. Aby mohla tancovat čaču? Byla jsem hodná a zvedla si to - hlavně proto, že jsem neměla zájem se hádat, a že jsem věděla, že stejně neusnu - ale pak mě to půlku noci pronásledovalo a štvalo a pořád jsem vymýšlela další a další elegantní a božsky nonšalantní způsoby, jak jsem je oba mohla poslat do prdele.


Ale až na mou mizernou náladu a ještě mizernější žaludek byla cesta v pohodě. Busy jsou dneska fakt vybavený, ne jako za starejch časů, takže jsem zkoukla hned dva animáky - Happy Feet dvojku a Jak vycvičit draka (Bezzubka je dokonalej! :D) - a poslechla si něco hudby a taky jsme si dali kofču za patnáct korun a plněný croissanty po devíti (to se jen tak nevidí) a taky nějaký to hnusný kafe bez hnědejch podšálků a dobrou čokoládu, no prostě jsme se snažili využít všeho, co nám bylo nabízeno. Taky řízky a domácí těstovinovej salát nám zpříjemnily cestu, i když mám pocit, že ta mozzarella v salátu nám trochu zavařila a že část mých potíží po dobu cesty způsobila právě ona. Myslím, že mi nemohlo bejt takhle zle jen tak pro nic za nic.

Skoro vůbec jsem nespala a když, tak mě probouzelo nepříjemné škubání těla - důkaz toho, že jsem v mnohem větším stresu, než si připouštím - nebo brutální bolest za krkem či v kolenou. No znáte to, autobusy. Mají se ti, co jim spolusedící vystoupí už v Bruselu. A když jsme se konečně blížili k Viktorii, už mi z té nemožnosti pohybu hrabalo a zase mi bylo špatně - tentokrát jsem vinila totální nevyspání a fakt, že jsme po tom Londýně dobrou třičtvrtěhodinu kličkovali jak paka. Zákruty a zatáčky nejsou na ten můj rozdivočenej žaludek nic moc.

Jo a málem bych zapomněla - před tunelem nás vyhnali z busu i se všema věcma a kuframa a nutili nás všechno to protáhnout skenovací linkou. Což nás jednak zdrželo a druhak dost nasralo, tím spíš, že to byla první věc, s níž nás vzbudili dneska po ránu. Jako by nestačilo, že noc stála za prd, ještě si musíme užít mizernýho rána, a to ještě před snídaní. A cesta tunelem? Zdaleka ne tak epická, jako poprvé. V busu smrad, že by jeden pad, venku rámus a všechno jaksi špinavý, jako bychom se poflakovali ve stoce, záchody snad nejhorší, jaký jsem kdy viděla, z boku vlaku zničehonic začala prýštit špinavá voda, když jsme zrovna pod epicentrem stáli frontu, a z podlahy se urval kus plechu a vlál tam ve vzduchu, zatímco jsme pod ním viděli nějaký "vnitřnosti" vlaku a kdokoli do toho mohl hamtnout a zlomit si nohu, kdyby nedával pozor.

Když jsme dorazili na Victorii, už to šlo ráz na ráz. Nemohla jsem si vzpomenout, kudy k vlakům, tak jsem se musela optat, ale když má člověk tu angličtinu rád, tak to neni problém. Miluju angličany. S kým jsme zatím mluvili, ať to byla slečna prodávající voňavky nebo pán u přepážky s lístky, všichni se na nás culili, tlachali s náma a zapřádali rozhovor, aniž by je k tomu kdokoli nutil. Jsou mile vyzvídaví a přesně to je jedna z věcí, co si tu mileráda po těch letech připomínám, neboť jsem na to dávno zapomněla. Která baba na přepážce Hlavního nádrží se vás stihne vyptat na vaše životní plány a sny a popřát vám děsně moc štěstí, zatímco vám tiskne lístky - a všechno to ještě stihne do minuty?

Ashleigh je taky milá. Jako první věc je nutno uznat, že je to fakt krásná ženská. Ale taky se zajímá. Vzala nás hned na nákup, protože do pondělka prý nebude moct, a my jsme se sice trochu zbláznili, ale zase teď nebudeme muset nakupovat aspoň měsíc :D Doufám, že si o nás neudělala nějakou špatnou představu, když nám pomáhala skládat ty čtyři děsně narvaný tašky žrádla do auta.

Jsme už ubytovaní, zatím jsme se seznámili s jejím bývalým manželem a synem, ještě nás čeká starší dcerka a určitě i spousta dalších lidí. Ashleigh nás pozvala na oběd, ale předně nabízela houbové rizoto (no chance, pokud jde o mě, i když musím přiznat, že v první chvíli jsem pozvání přijala, abych neurazila. S myšlenkou, že koneckonců hůř už mi dneska snad nebude :D) a za další jsme byli grogy, takže jsme prozatím odmítli s tím, že si vybalíme a tak. Navrhovala jsem, že za ní zajdeme nějak později, ale později už je a nějak se nemůžeme vykopat - no, popravdě hlavně Mírovi se nechce a já bych si teda taky šla nejradši lehnout, ne že bych to nepotřebovala. Ale mám z toho takovej špatnej pocit a když se pokouším zabrat, zas přijdou ty záškuby. Zajímalo by mě, kdy to přejde.

Mám hlavu plnou nepříjemných myšlenek a second guessingu. Což se mi vůbec nelíbí. Pochybuju mnohem víc než kdy jindy. Snažím se to zahnat myšlenkou na to, jak jsem se cítila doma, a snažím se představit si, že moje místo je teď tady. No, teď to ještě možná neni tak žhavý, ale za pár dní se tu usadím a bude. I ten náš malej apartmánek, kterej je naprosto rozkošnej, ale poněkud klaustrofobickej, bude za chvíli vypadat opravdu náš a snad mě v něm přestane chytat panika typu "kam si mám v tak mrňavym bytě dát věci, doboha!". A to mám jen ten jeden kufr. No, snad se tu ve dvou nesežereme. A nebojte. Maminka laskavě poskytla notýsek a wifinu tu máme k dispozici nepřetržitě, takže můj život teď opravdu bude vypadat jinak než tehdy před lety a konec blogování nehrozí. Jinými slovy, I'll keep you updated ;)
 


Komentáře

1 Bels Bels | E-mail | Web | 12. dubna 2013 v 23:53 | Reagovat

Nemohla jsem se dočkat i za tebe, až tam konečně budeš a až budu tvé zážitky číst :) Ta nevolnost je celkem pochopitelná, ale každopádně přeju, ať se hezky vyspíš a ráno je ti líp :)

2 Lilien Lilien | 13. dubna 2013 v 12:05 | Reagovat

Asi nepotřebuješ radši nebo pozitivní pindy, ale neboj. Věřím, že se to spraví. Teď je toho najednou moc, s čím se musíš vyrovnat, všechno to bylo narychlo. Tak dlouho jsi to chtěla a teď tam jsi :-) Opravdu jsi v ANGLII :-)

3 Lilien Lilien | 13. dubna 2013 v 12:05 | Reagovat

[2]: *rady

4 aleath aleath | Web | 13. dubna 2013 v 12:55 | Reagovat

Super, že jste dorazili dobře! Ale lituju tě kvůli té nevolnosti. Věřím, že je dost nepříjemná. Já teda s ničím takovým nikdy neměla problémy, ale umím si to představit. Už se těším na další zprávy :-)

5 Hope Hope | Web | 13. dubna 2013 v 18:42 | Reagovat

když jsem letěla do Anglie, tak mě sebralo loučení s taťkou u vlaku...nechtěl mě ani obejmout a já se tak bála a prostě všechno se vším...při druhém letu to bylo kvůli rodince, ke které jsem letěla...pak jsem začala jezdit Studentem a to je vůbec nejhorší! jakmile jsem v Plzni nastoupila, tak jsem se rozbrečela...posledně se mě zrovna stewardka na něco ptala a já jí nebyla schopná odpovědět, ale byla tma, takže si možná ani nevšimla toho, že jsem uřvaná a přišla za chvíli...když jsem jela z Londýna o prázdninách, tak jsem byla v jednom posilovém spoji a jela jsem až do Prahy, kvůli kamarádce a to jsem začala spát, až když jsme vyjeli z Plzně a asi jenom na půl hodiny, nebyla jsem ani tak moc unavená jako spíš rozzuřená, protože jsem prostě chtěla spát a nemohla

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
The Puttytribe