Progress bar a hlavně odměna

3. března 2013 v 21:09 | m. |  co se mi honí hlavou
Nejlepší věc na debordelizování je, když to neděláte v rámci prokrastinace, ale prostě proto, že chcete a máte na to čas.

Hrozně se mi líbí, jak se zkracuje doba, po kterou o věcech jen mluvím, než je udělám. U některých je to trochu složitější, ale aspoň u těch "menších" se mi to daří a jde to skoro samo. Já si u těch činností představuju takovej pomyslnej progress bar, kde se načítá, jak moc mi ta věc leží v hlavě a jak moc mě sere a jak se blížim tomu, kdy se naseru už maximálně a udělám to. Posledně jsem se takhle nasrala, když jsem tu měla Míru, a pustila jsem se do dlouho odkládané čistky štosu not, tabů a textů, co ji skladuju u klavíru a děsně mě tam rozčilovala. Čistku ještě nemám úplně hotovou, ale i ta část, co jsem už udělala, mi stejně pomohla zbavit se pořádný hromádky papírů, většina šla do mojí oblíbený "reuse" přihrádky na stole, kam ukládám papíry, co už jsou z jedný strany popsaný, ale ještě se dají bez problémů používat. Jedna z věcí, co mě nejvíc bolí, je když se vyhazujou jen zčásti popsaný papíry.

Čistka pokračovala dneska, kdy jsem se vrhla na těch několik štosů papírů a dokumentů, co se mi povalovaly po horní polici v knihovně. Díky asistenci koček to dalo dost zabrat (kočka + papíry = velice šťastná kočka), ale dopadlo to nadmíru dobře. Přihrádka pro "reuse" je teď přímo narvaná a část papírů šla rovnou do sběru, kde mě nejvíc těší, že jsem se konečně zbavila papírů z různých pojišťováckých školení, který jsem si neustále držela "Pro strýčka Příhodu". Frankly, bylo tam dost zajímavejch informací a jsem celkem přesvědčená, že jako školitel bych v tomhle mohla bejt dobrá, protože se mi dařilo pochytit z teorie všechno, co bylo skutečně důležitý, a kdyby do nás krom toho nelili taky spoustu sraček, mohla jsem tehdy mít větší úspěchy, no ale co už. Faktem je, že ty informace stejně už nikdy nevyužiju a nemělo smysl se tím zatěžovat. Sejde z očí, sejde z mysli. Když na to už nebudu muset nikdy narážet, tím líp. Škoda toho nebude.


Mám toho ostatně ještě dvě macatý složky. Jsou už stokrát probraný a zbylo v nich skutečně jen to důležitý a hodně dobře napsaný, ale pořád je to spousta kvalitních informací. Tu a tam zapřemýšlím, co s nima. Pár ručně popsanejch sešitů, to se vyhazuje snadno, ale tohle? Obávám se, že u těch ještě čas nedozrál a ještě pořád věřím, že se dají využít. No ale časem, kdo ví. Baví mě mít pořád něco před sebou, na co se těšit.

Během debordelizace jsem našla, co jsem hledala - všechny možný papíry, který budu potřebovat pro účetní kvůli těm daním i pro pracák - kam bych měla zavolat co nejdřív, tak snad se zejtra dokopu. Ostatně není se čeho bát a jde mi o to, jestli dostanu prachy, tak tentokrát snad nebude moje prokrastinující já tolik iracionální a nebude se chovat jako blbec. I když je fakt, že špajz by fakt nutně potřeboval vyklidit...

Líbí se mi, jak člověk někdy týdny i měsíce pokládá určitou položku z to do listu za neproveditelnou a pak se na ni jednoho dne podívá a prostě je to tam. Najednou víte, jak přesně to říct a jak to udělat a je to.

Pocit z dobře odvedené práce. Pohled na krásně uklizenou knihovnu a spoustu zrecyklovaných papírů, které se ještě použijí na něco užitečného, než půjdou do sběru. Tři plastový složky, co jsem vytřídila a už je nepotřebuju, takže je můžu dát mámě na nějakej její dokumentovej bordel. Asi padesát vyprázdněných košilek na dokumenty, které čeká tentýž osud. Ách. A ještě se odměňuju termoskou domácího yogi a poslechem White Lies, na něž mě přivedla - jak jinak - moje celoživotní hudební guru Maudě. Jejich "To lose my life" mě naprosto dostává a jakmile budu mít chvilku, hodlám se to naučit. Nemělo by to bejt těžký.

Jo a báj d vej, asi nejdůležitější informace dne je tohle čtení - 6 harsh truths that will make you a better person.

Neřekla bych, že vás to úplně udělá lepším člověkem, to asi neni nejtrefnější nadpis, ale rozhodně je to článek, kterej by si měl každej důkladně přečíst, hlavně teda každej, kdo by fakt rád věděl, proč se mu tak zasraně nedaří. S největší pravděpodobností to nebudete chtít dočíst. Možná to zavřete už v polovině bodu číslo jedna. Moje rada? Nedělejte to. Ten článek neni zase tak dlouhej a když ho dočtete, možná vám v hlavě něco zapadne tam, kam to patří, a možná vám to změní pohled na svět. A to je vždycky dobrá věc.

Jo, vlastně ještě jedna důležitá informace dne - dneska jsem dostala svou první nabídku na Aupair World. Bohužel, nabídka se skutečně vztahovala pouze na mě. Dneska už na to seru, ale zejtra jdu hledat něco pro Míru v okolí. I když mám pocit, že je to tak trochu zbytečný. Když si to nechám projít hlavou, vážně nechci jet sama. Dětí se bojim. Nejsem přesvědčená, že jsem ta nejlepší au-pair k malejm dětem, nejsem na ně zvyklá a nevím, jak k nim přistupovat, jak s nima komunikovat. Neumim žádný kouzla a hry, co by je bavily a zaujaly. Mám strach, že zklamu a že pro ně nebudu fantastická Mary Poppins, což bych přirozeně chtěla bejt. Všechno to zvládnu, jasně, ale ne bez jeho pomoci. Potřebuju, aby mě držel za ruku o první noci, kdy budu - jako posledně - ležet schoulená na posteli a budu brečet. Potřebuju, aby se měl k dětem a ukázal mi, jak se to vlastně dělá. Potřebuju, aby byl u mě. A jestli za to mám dát tři tácy na víc, what the heck, dám je.

Rodince z inzerátu jsem to ještě nenapsala, nechávám si čas do zítřka. Ale asi jim to napíšu. Myslím, že aby to mělo smysl, budeme se muset obrátit na agenturu a jet jako proper couple. Myslím, že zvládneme všechno, když budeme spolu. Jsem o tom přesvědčená.

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
The Puttytribe