Nesnáším dny plné smíšených pocitů

4. března 2013 v 21:41 | m. |  co se mi honí hlavou
... bolí z nich hlava.

Varování: výlev.

Někdy mám pocit, že smysl života mých rodičů spočívá v neustálém odrazování mé osoby od čehokoli, co by mě mohlo byť jen vzdáleně bavit, brát a skutečně naplňovat. Myslím, že žijou v jiném světě, ve světě za obrovským tlustým plexisklem, odkud nevidí a možná ani nechtějí vědět, kdo že to vlastně jsem. Nechápu, že mě tak málo znají. Že se tak málo snaží se mě vůbec poznat. Někdy se zarazím a uvědomím si, že nechápou jedinou důležitou věc o mně. Jak se to mohlo stát?

Dneska jsem zase byla akční a mám se za co chválit. Hned zkraje mě upoutal článek Breaking the sentimental attachment to books na Becoming Minimalist (fantastickej web, vřele doporučuju, Joshua Becker je jedním z nejinspirativnějších minimalistů týhle doby a jako i v tomhle případě, často hostuje spoustu dalších fantastickejch autorů, kteří mají na téma minimalismu rozhodně co říct) a vzala jsem to jako takový doplnění ke svojí včerejší aktivitě. Protože je fakt, že i když jsem knihovnu dost uklidila a srovnala, pořád mě tam bily do očí ty dvě řady nad sebou a je fakt, že tam mám i knihy, který by tam nemusely bejt - minimálně půjdou do mámina pokoje, kterej je zatím ve fázi výstavby, ale rozhodně v něm bude velká knihovna, až bude hotovej. A tak jsem se do toho jen tak narychlo pustila a odnesla odtud celej stoh věcí, který mě upřímně zase tak nezajímaj a ani k nim nemám žádnej vztah, vlastně tam byly dost zbytečně. Jako obvykle, ještě jsem neskončila. Hlavně proto, že část mojí knihovny zabírá máma se svýma lejstrama a do těch bohužel nemůžu zasahovat, to je holt její bordel na mym území. Sigh. Ale aspoň už mám knihy jen v jedný řadě. Zejtra nebo někdy jindy je ještě přerovnám podle tématu a velikosti, teď je to přeházený, ale víte co. Krůček za krůčkem se to zlepšuje.


Po pár dílech Doctora Who (njn, nezahálím, ale zároveň taky trochu jo. Plánovaně. Aby v tom byla rovnováha) jsem si dala do kupy podklady pro účetní a zašla na poštu něco vyzvednout, něco poslat, a pak do Panerky. Odnesla jsem jim taky svoje košile, když už jsem v tom byla, a na oplátku jsem tam nechala klíč od svojí skříňky, kterou jsem definitivně vyklidila. Trochu jsme se směnovou pokrafaly, posvačila jsem u nich a nakonec jsem si kromě crocsů odnesla taky prachy za vstupní prohlídku, který mi ještě dlužili a o který kdybych si výslovně padesátkrát neřekla, tak bych je z nich asi nevymámila. Už jsem si připadala jako idiot, furt se opakovat, ale největší sranda a pohodička oproti Ječmínkovi, kterej mi tyhle peníze vůbec nevyplatil, a to i přesto, že jsem si kvůli nim nechala zřizovat zdravotní průkaz a prošťourávat anál. Pardon, jestli někoho urážím či znechucuji tou detailností, ale aspoň chápete moje rozhořčení a vůbec, co je to za firmu. Donutěj vás nechat si hrabat někým cizím do řiti a ještě za to zaplatit a tvářej se jako že co byste nechtěli, prokristapána. Mno, pro příště raději daleko od takových, zlatá Paneria.

Dneska bylo krásně, a tak jsem si to do práce i zpět štrádovala pěkně pěšmo a měla jsem radost, že jsem a že dejchám čerstvej vzduch a že mi občas do obličeje zasvítí sluníčko. Víte, takovej ten závan jara. Naděje. Ať se mi děje cokoli, pořád mám tu trochu naděje, pořád strašně moc doufám, že bude líp. A že snad probůh nebudu takovej matla a smolař do konce života. A nebo jestli jo, tak že ten život nebude moc dlouhej.

K večeru mě přepadla prokrastinace a říkala jsem si, že AW čeknu až zítra, ale vzápětí jsem se na sebe nakrkla a říkám si, na co bych propána čekala, a že časy, kdy bylo pohodlné všechno odkládat a naschvál sabotovat vlastní snahy, dávno pominuly. A dobře jsem udělala, čekaly tam na mě hned dvě nový nabídky, z nichž jedna neobsahovala žádnou osobní zprávu, takže nasrat, a ta druhá byla naprosto perfektní!

Bohužel se bojím, že rodinka nepochopila, že jsme dva. A pokud přece jenom ano - panebože, buší mi srdce jako splašený - tak se zas bojim, že to bude nějakej podvod, což přesně byla první věc, co mi na to řekl táta. Jasný, jasný. Já vim, že všechno myslej dobře... ale nasrat s tim už for christ's sake! Jednou v životě od nich chci slyšet "No tak to je super! Hledáš ani ne tejden a už máš takovejch nabídek, to půjde. Jsem rád, že se tomu tak věnuješ a držim palce. Snad se tu už nebudete trápit moc dlouho a brzo něco najdete."

Zase jednou se musim ptát: Chci toho tak moc?

Máma dneska naznačila něco v tom smyslu, že moje dření se v Panerii neni žádná "pořádná práce". Když jsem se zarazila, co tím jako chce říct, řekla, že ty peníze byly směšný. Což byly, ale museli byste ji znát. Ona to nemyslí jako "Obdivuju tě, že tak makáš za tak málo peněz, je vidět, že jsi dobrej člověk, kterýmu nezáleží na penězích a kterýho jsme dobře vychovali". Myslí to jako že jsem lempl a loser a že jsem zase jako vždycky všechno posrala. Že to byla jenom nějaká další blbost, kterou jsem v životě udělala. Že aby měla práce smysl a byla jí brána vůbec jako práce, musí bejt za "slušný peníze", čímž rozumím přibližně pětadvacet táců, ale jsem přesvědčená, že ani tak bych její nároky neukojila. Pokud jsem něco dělala za míň peněz, pak jsem to podle ní nedělala vůbec a je velice schopná to zamést pod koberec a nikdy o tom nemluvit jinak než jako o tom, jak jsem se někde zašívala.

Já vím, člověk by se nad tím neměl pozastavovat. Především bych neměla brát v potaz řeči ženy, která nikdy nechodila do práce (a pokud ano, tak už hodně, hodně dávno) a nemá nejmenší tuchy, jaký jsou dneska za co platy a jaký jsou hlavně v těch zaměstnáních podmínky, jinými slovy co všechno musí našinec vydržet a skousnout, aby si vůbec těch pár floků vydělal.

Člověk by si měl jít vlastní cestou a dělat, čemu věří. Ale já to dělám už roky a nikde ani náznak nějaký podpory nebo sympatizování, celou tu dobu jen výsměch a kdybych si udřela prdel, furt by to bylo špatně. Je to ohromně náročný, snažit se jít za svým snem a prostě jen šťastně žít, když jste neustále udržováni v pocitu, že jste totálním failem a že nic, co děláte nebo co je pro vás důležitý, neznamená ani prd pro lidi, který by to mělo nejvíc ze všech zajímat.

Já vim, už zase fňukám a to nechci. Nechci si stěžovat. Jsem šťastná za to, jakej jsem člověk. Přese všechny průsery, do nichž jsem se dostala, přes všechny trable, z nichž jsem se mohla vysekat mnohem elegantněji, pořád jsem krutě hrdá na to, kdo jsem a jak uvažuju. Bude to chtít ještě hodně práce, ale kdoví, možná je jednou přece jenom přiměju, aby se naučili držet pusu, když nemají nic pozitivního, co by mi mohli říct. Možná je jednou odnaučím hledat neustále chyby a rizika a místo toho je naučím vidět svět krásnej tak, jak je, v těch věcech, na nichž opravdu záleží, jako že jsme relativně zdraví a že máme jeden druhýho. Možná od nich jednou uslyším, že jsem dobrá. Možná je chyba v nich a možná ve mně, kdo ví. Celkem mě naplňuje myšlenka, že jednou, možná za docela krátkou dobu, třeba už za rok, za dva, budu vědět víc a budu moct dělat víc.

Jsem otevřená příležitostem a nápadům. Líbí se mi challenge, na kterou mě přivedl ten včerejší inspirativní článek. Musím se letos naučit něco navíc. Něco, co pořádně neumím a co by mi pomohlo obstát ve světě, jinými slovy vydělávat si na živobytí. Asi je na čase se pochlapit a naučit se něco konkrétního, co budu moct psát do životopisů namísto "milá, vstřícná, kecy prdy". Protože to všechno je hezký, ale web mi to nenaprogramuje a kulku z pacienta to taky nevyndá.

Chci se naučit nějaký ty programovací jazyky. Mám poněkud obavy ze samoučení z internetu, jsem lemra na začátky, ale na druhou stranu to nebude úplně od začátku, nějaký povědomí o HTML a CSS už mám, třeba když se do toho opřu a nebudu ztrácet čas u blbostí, který nikam nevedou, když svůj čas pojmu jako čas ke studiu a práci na sobě samé - myslím, že mám našlápnuto - tak kdoví kam mě ten život bude moct zavést potom? Čeho všeho se ještě dočkám, co všechno zkusím. Možnosti tu jsou, jen je využít. Co třeba certifikát na angličtinu? Kurz Programování pro břídily? Nebo si na webu vyvěsím nabídku korektorských služeb? Třeba ji použiju jako interaktivní CV, co já vím. Každopádně musím něco dělat a něčím se zaměstnat. Aspoň pak nebudu myslet na to, že cokoli udělám, pro svoje rodiče jsem nula.
 


Komentáře

1 Tlustjoch Tlustjoch | Web | 4. března 2013 v 22:03 | Reagovat

Programovací jazyk java se prý učí nejlépe na Jávě...

2 Matthias Matthias | E-mail | Web | 4. března 2013 v 22:15 | Reagovat

[1]: A kdy se nejlépe učí Pascal?

3 Bezejmenné Esko Bezejmenné Esko | Web | 4. března 2013 v 22:20 | Reagovat

Jenom přečkáte to nejhorší období... pak si snad zvyknou a podle zkušeností kamarádů, až budeš bydlet sama, budou ti do všeho přecejenom míň kecat a jednou se možná dočkáš i uznání. ;-)

4 m. m. | E-mail | Web | 4. března 2013 v 23:12 | Reagovat

[3]: Že by to všechno fakt bylo jen vinou toho, že jsme pořád pod jednou střechou? Proč se prostě nemůžeme normálně snášet? Chjo.

5 Cirrat Cirrat | E-mail | Web | 5. března 2013 v 9:06 | Reagovat

Ono to pod jednou střechou má na to samozřejmě taky vliv, ale generační mezery existují a vznikají už jen proto, že dávno-dospělí nemají ani šajna o tom, jak čerstvě-dospělí žijou.

A s tím "pro rodiče jsem nula" - občas jsem měla ze svý máti stejnej pocit ("Kdo je zaměstnanec je navěky otrok svýho zaměstnavatele a nikdy si nevydělá dost na pohodlnej život" bylo to nejmenší). Pak jsem z toho jednou složila a vyčetla jí, že podle ní jsem zřejmě k ničemu a nic jsem nedokázala. Ona se zděsila, že takhle to rozhodně nemyslela, že to byla obecná stížnost na dnešní poměry, ne na mě.

Tím nechci říct "Ale Emátko, tví rodiče tě určitě milujou a ty jim jenom nerozumíš" - tím říkám, že si nerozumíte navzájem, oni nejspíš nemaj tuchu, jaký to je, snažit se prosadit během ekonomický krize, protože oni už mají svůj profesní život, ať takový nebo makový, docela zavedený, a dokud si polezete po hlavě v uzavřeném prostoru, o moc lepší to nebude.

Kde ovšem vzít prachy na oddělené bydlení, to netuším - řeším stejný problém :)

6 m. m. | Web | 5. března 2013 v 11:25 | Reagovat

[5]: To je právě vono, kde na to vzít prachy? Že dřív lidi odcházeli z domova nejpozději ve dvaceti? No jasně, ale to bylo taky proto, že chlapi šli na vojnu nebo se ženili, ženskou si odvedl manžel a šli do novýho ve dvou a ještě třeba dostali věno, já až půjdu, dostanu hovno, a půjdu sama :D Stejně jako takový to předhazování dětí cizích rodičů - ta už je dávno ve vlastním, ten už dávno bydlí jinde. Jasně, ale to jsou taky lidi, kteří mají dávno trvalý vztahy, jsou stavěný na to bejt ve dvou a nemaj s tim nejmenší problém. Já nejsem člověk do páru, jsem zvyklá fungovat sama za sebe, ale sama za sebe v životě neutáhnu žádný bydlení, tím spíš, když moje představa o životě je chvilku makat a pak zase chvilku nemakat. Jak má člověk spojit tuhle představu s povinností platit nájem? A jak šetřit z desetitisícovýho platu na nějakej faktickej život?

7 Sourirel Sourirel | Web | 6. března 2013 v 10:05 | Reagovat

Vím jaké to je, když jsou rodiče tak nechápaví. Vždycky se cítím taková prázdná, když přijdu domů a rodiče místo pozdravu vyštěknou, kde jsem takovou dobu, proč jsem přijela o hodinu později? :-?
Držím palce s tím učením, já na tohle moc nejsem :-)

8 Destinaetus Destinaetus | E-mail | Web | 10. března 2013 v 10:33 | Reagovat

Ty rodiče ti nezávidim. Ti moji mají na mě úplně stejnej názor, jen si ho naštěstí nechávaj pro sebe. Vím, že jednou táta před mamkou prohlásil, že sem úplně blbej, neschopnej, at se na žádnou vysokou nehlásim a du na pracák nebo do penáče za pokladnu, protože nic jinýho nesvedu.
Podvědomě jsem si řekl, že to teda ne. Já tady s nima rozhodně zkejsnout nehodlám. Je to těžký, jít si za svym snem, ale ne nemožný.
No, vlastně ani nevím co jsem tím chtěl říct, asi ti jen přitakat k článku :D

9 m. m. | E-mail | Web | 10. března 2013 v 11:40 | Reagovat

[8]: Tak to u nás je to spíš naopak. Oni mi nikdy neřeknou, že jsem blbá nebo neschopná. Spíš mi dřív říkali, že jsem naopak chytrá - a jsem přesvědčená, že si to i myslí - ale neustále mi dávají najevo, že se flákám, že mrhám časem, že nedělám nic pořádnýho a že jsem cuchta - to mi teda říká máma :D Jako by byli přesvědčeni, že aby můj život dával smysl a oni se dočkali zadostiučinění, musím se dostat na nějakou děsně důležitou pozici a vydělávat spoustu peněz. Prostě kariéra. Být zajištěný. A z toho, že nejsem, jsou obrovsky ve stresu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
The Puttytribe