Březen 2013

Desiderata a vůbec věčné texty

31. března 2013 v 18:49 | m. |  co se mi honí hlavou
Zastav se a věnuj pár chvilek myšlenkám na sebe. Kdo jsi? Čeho jsi dosáhl? Kam kráčíš? A proč? Přemýšlej nad světem. Je takový, jaký ho chceš mít? Co pro něj můžeš udělat, aby byl lepší? A jak můžeš být lepší ty sám? Máš šanci ovlivnit vše, máš na to celý život. Máš šanci tvořit dějiny a způsobit změnu. Žádný čin není moc malý, když je vykonán pro někoho, pro něco. A žádný dost velký, jde-li o planetu. Pečuj o ni a její obyvatele, jakkoli jen můžeš. Záleží na tom.

Tak tenhle text jsem před nějakou blíže nespecifikovanou dobou vyplodila a zapsala si na kus čtverečkovanýho papíru, co se mi právě dostal do ruky - vypadl na mě z jednoho starýho diáře. Napadlo mě, že by nebylo od věci uchovat ho digitálně, takže tady je, a zároveň k tomu mě napadlo podělit se o další, kterej teda není můj, našli ho údajně v 17. století v chrámu sv. Pavla v Baltimore (ve skutečnosti ho napsal nějakej Max Ehrman někdy v roce 1927, ale to máte fuk, hlavní je poselství) a mě na něj o osmdesát let později přivedla Natálka, moje spřízněná duše, s níž jsem se potkala v Anglii a týbrďo, to byly časy. Ten text jsem si zapsala do diáře tiskacím písmem a jednou za čas na něj narazím při probírce knihovny a vždycky mě dostane, jak totálně nadčasovej je a pravdivej. Nejsem úplně fanoušek vyvěšování si nějakých mott a textů kolem sebe, na korkový nástěnce mi visí akorát nasranej Garfield s "MONDAYS SUCK", ale kdybych si někdy nějakej text měla nechat třeba nalepit na stěnu jako tapetu, tak to by to byl právě tenhle.


Být naměkko je v tuhle chvíli povoleno

29. března 2013 v 16:40 | m. |  co se mi honí hlavou
Stejně jako řešit hovadiny. Je možný, že by na světě byl někdo, kdo si barví vlasy častěji než já? Pochybuju.

Dopoledne jsem měla nějakou divnou náladu, tak jsem se přiměla k procházce na relativně čerstvém vzduchu (nj, Vinohrady), a jako záminku jsem si vzala barvu na vlasy. Procházka bodla. A bylo fajn zjistit, že tu neskutečně levnou Reviu za třicet korun, kterou nedávno doporučovala S., u těch čongů na Míráku fakt mají. Nicméně jsem se té oči vypalující oranžové poněkud lekla a zvolila radši dražší, ale oku něžnější variantu.

Už mám kufr. Koupili jsme ho s Mírou předevčírem při honbě za cestovním pojištěním. Od toho momentu mi ten kufr stojí v pokoji, přesně na tom místě před knihovnou, kde jsem si ho předtím představovala, a já nevím, kde začít. Momentálně mám pocit, že se nikdy nesbalím, a jímá mě panika při představě, co všechno si sice nechci a nepotřebuju brát, ale když to tu nechám, tak se to pak vyhodí - všelijaká kosmetika a patlátka na vlasy, co máma nepoužívá. Přemýšlím, že bych to nabrala do krabice a donesla na rozlučkovou párty, kterou mi pořádá těsně před odjezdem kamarádka, a že bych podarovala svoje okolí nějakou tou vzpomínkou a lakem na vlasy :D Jsem si jistá, že to fakt oceněj.

Tvl rozlučková párty. Já budu mít regulérní rozlučkovou párty. Na tyhle věci jsem nikdy nebyla, ani nepořádám žádný narozeninový oslavy atd., ale celý ty roky, co jsem přemýšlela o návratu do Anglie, mi ležela v hlavě otázka, jestlipak tentokrát zase odjedu tak strašně narychlo a bez rozloučení. A jestli to těch několik vztahů, na nichž mi nejvíc záleží, tentokrát přežije. No ale hlavně teda ta párty. Celej měsíc teď v podstatě probíhá v duchu "Je to dost možná poslední akce, na který mě uvidíte, a pak minimálně rok nic", takže je to trochu o nervy (ta nostalgie a "tyjo, ty tady budeš tak chybět"), ale jsem ráda, že to tak vychází a že mám šanci všechny ještě vidět.


Restaurace U Eriky II.

28. března 2013 v 23:00 | m. |  co se mi honí hlavou
Tak teda abych to dopověděla, včera jsme si takhle pěkně ve čtyřech zašli na oběd do restaurace U Eriky II., což teda IMHO neni úplně nejvymakanější název, ale každému podle jeho chuti a vkusu, pro majitele ta Erika asi je hodně důležitá.

Bohužel musím říct, že jsem si hned na začátku protrpěla svou noční můru při zběžném čtení venkovního jídelního lístku, neboť poslední položkou na poledním menu bylo cosi "se straceným vejcem", z čehož jsem umřela, protočila panenky a zavyla, že tam nechci. Protože v takových chvílích už vím, čeho se přibližně dočkám na jídelním lístku, a bojím se toho. Málokdo se vyžívá v utrpení, živočišný druh grammar nazi není výjimkou, fakt nerada navštěvuju podniky, kde gramatika ustrnula nanejvýš na úrovni školáka prvního stupně. Ale nebuďme příliš zlí, žeáno, samozřejmě, že jsem jim dala druhou šanci a vstoupila.


Je boží jít do postele úplně zřízená

27. března 2013 v 22:07 | m. |  co se mi honí hlavou
Včera mi přijel mysteriózní pán, takže s nudou byl rázem šmitec, hurá! :) Dali jsme si hned řádnou procházku z Hlaváku až ke mně, neboť nejsme másla ani v tý kose, a pak jsme si užili mimořádně příjemnej večer ve dvou, což jsem fakt potřebovala, v posledních dnech mě jímala krizovka z osamělosti. A bodnula i ta pozdní večeře u dědka, prubli jsme nový příchutě Twistera a musím říct, že ten hořčicovej a sýrovej jsou fakt největší libovka. BBQ taky dobrý, ale je fakt, že toho jsem se nabaštila dost v Panerii. No, takže tak :D

Dneska jsme si docela přivstali, aby byl čas na snídani a sjednávání pojištění, na který jsme se nakonec vybodli (nikdo mi nebude řikat, co mám dělat, ani já sama :D) a Míra mě radši v asi pěti minutách naučil Hyper Music :D No, naučil. Samozřejmě se nedá říct, že bych to uměla, ale mám základ, vim, kde se to hraje, a rytmus mám v hlavě, jen ho naučit ty prsty a trénovat. Každopádně jsem to dneska byla schopná aspoň částečně zahrát, což už samo o sobě je nevídaným úspěchem a mě fakt baví, jak snadný díky němu (jakože mysterióznímu pánovi) tyhle věci jsou nebo spíš jak snadno se díky němu všechno děje. Roky jsem vedla takovej ten život plnej snění a co by kdyby a teď stačí jen na něco pomyslet (a někdy ani to ne) a on mě k tomu prostě tak nějak krásně dovede (ani mě nemusí nutit) a já tu věc najednou dělám.


Setkání s Altaïrem aneb Představoval jsem si tě úplně jinak

25. března 2013 v 12:57 | m. |  co se mi honí hlavou
Tak jsem se včera zúčastnila blogerského srazu, který bych pravděpodobně mohla označit za svůj první, neboť obvykle buď chodím na privátní akce "jeden na jednoho" nebo nechodím vůbec. U své nedávné účasti na RPG naživo si nejsem jistá, myslím, že jsem víc poznala jejich postavy než vyloženě je :D Prostě tohle byla taková první hromadnější akce za účelem poznat se a pokecat.

Jako první věc musím říct, že jsem si ho představovala fakt úplně jinak. Nevím proč, ale o blogerech a vůbec různých internetových týpcích mám zakořeněnou určitou představu a jak na ty srazy právě nechodím, nemá mi ji kdo sebrat. Ale důležitý je, že to bylo příjemný překvapení :D Víc vám neřeknu, poznejte si ho a prohlídněte sami 8)


Blázen s modrou budkou

23. března 2013 v 15:02 | m. |  poesie
Ve snech se jeho píseň nese
nandejte si, co kdo snese
hasnoucí světla, to hvězdy umírají
a modrá budka, již jiní nehledají

Po čase zjistíš, že už je čas
hledat, co nikdy nehledáš
uprostřed víru milých náhod
utíkej pryč, je to závod

Zhmotní se v paláci nebo v bytě
dost možná v jiné realitě
ve snech se jeho píseň nese
nandejte si, co kdo snese

Je libo kruhy a čáry v žitě?

To-do listy uklidňují

22. března 2013 v 18:31 | m. |  co se mi honí hlavou
Myslím, že mi začíná regulérně harašit. Jak jsem měla zezačátku měsíce nehorázně aktivní náladu, tenhle tejden jsem nehorázně proflákala a začíná mi to lézt na mozek. Celej den, pokud zrovna necivím na Doctora Who, civím do blogu a horečnatě nad ním přemýšlím. A nad sebou. Takový ty dny, který ubíhaj, aniž byste je čímkoli důležitým zaplnili, a vy víte, že už se nevrátí, a že, což je nejhorší:

Nobody Cares IGN.com

Nevím, jestli jste to někdy zažili a jestli mi rozumíte, co tím myslím. Někdy mívám sny, kdy najednou začnu panikařit, protože si uvědomím, že bych někde měla být a něco dělat, nebo se něco stane. Ale když tam pak dorazím, nikdo si nevšimne, že jsem přišla pozdě a já nevím, jestli tam vůbec mám být, ale nikdo se ani netváří, že bych neměla. Prostě to nikoho nezajímá. Jsem vzduch. Jako bych tam vůbec nebyla.


Minimalistovo internetové minimum

21. března 2013 v 17:52 | m. |  co se mi honí hlavou
No dobře, trochu se mi to zvrtlo. Tohle nebude moc krátký. A nebudou to čistě jen minimalistický weby. Ale bude to stát za to, slibuju.

Už dlouho nosím v hlavě nápad sepsat a zveřejnit všechny ty úchvatný odkazy, který mě provázely mými minimalistickými začátky a provází mě nadále, ale to víte, lenost je lenost, a tak to chvilku trvalo. Ale i lenosti jednou odzvoní.

Takže si počtěte, bez čeho se neobejdu a co byste měli zkusit aneb proč pořád sedím u toho zatracenýho počítače.


Dubito ergo cogito, cogito ergo sum

20. března 2013 v 20:13 | m. |  co se mi honí hlavou
Popadla mě zase trochu debordelizační nálada, takhle k večeru. Tak jsem se pustila do jednoho šuplíku. Zase jsem nestačila koukat, jak kolem toho bordelu člověk měsíce chodí a neví si s tím rady a pak to najednou prostě vidí, jako by to tam bylo celou dobu a teprve teď z toho spadl filtr vnímání (sorry, moc koukám na Doctora Who). Zpočátku to sice vypadalo dost beznadějně, ale nakonec jsem se zbavila slušnýho množství odpadu a celá jedna krabice od bot je pryč. Přerovnáno, vytříděno, povyházeno. Ale nějak z toho nemám nejlepší náladu. Někdy člověk při těchhle aktivitách narazí na věci, který mu je opravdu bolestný si připomínat. A pak to prostě není ono.

Mám tam třeba jedno přání, ručně vyrobené Kim, jednou moc milou angličankou, s níž jsem pracovala ve Woody's café, když jsem tehdy v roce 2007 přijela prvně opeřit. Měly jsme spolu hezkej vztah, pracovalo se s ní dobře, je zvláštní, jak spoustu lidí a věcí dokážu zapomenout, ale ona mi z nějakýho důvodu dokonale utkvěla v paměti, vím přesně, jak vypadala, co nosila, jak se pohybovala, vybavuju si detaily jejího obličeje, její hýkavej smích, její intonaci a vtipy, co vyprávěla. Nevím, proč.


Tak už jsem tady s tím vápnem, pane Werichu!, Vladimír Škutina

20. března 2013 v 12:19 | m. |  challenge
Hergot lidi, málokdy namátkou sáhnu po něčem, co mě tak moc vezme, jako tahle miniknížečka s ilustrací tváře pana Wericha na obalu.

Pan Werich. Člověk by mu rád říkal prostě jen Werich, protože on to byl takovej hodnej strejda. Takovej úžasnej opravdovej člověk, takovej přírodní úkaz, co tu měl bejt ještě dvě stě let a furt by měl co říct a furt by měl ten kouzelnej dar popsat věci tak, jak doopravdy jsou, a rozumět, co se děje. On by se v naší době neztratil. Člověk by mu rád řikal Werich, protože on sám se nijak nepovyšoval a nikdy si nenechal říkat "Národní umělec" nebo co. Ale ono se mu prostě špatně říká jen Werich, on to byl prostě PAN Werich.

On mi hrozně připomíná mýho tátu. Takoví dva fousatí mudrlanti s brejličkama a přivřenýma očima, co by si možná rozuměli. Takovej ten dobráckej humor a hrátky s jazykem. Takhle si budu navěky pamatovat pana Wericha a tohle mám nejradši i na tátovi.


Sehnat dobrý cestovní pojištění koukám taky neni sranda

19. března 2013 v 15:11 | m. |  co se mi honí hlavou
Já už z toho začínám normálně blbnout. Právě jsem řekla mámě, že jsem ještě neobědvala, takže si nedám kafe, a nato jsem začala vymýšlet, co si uvařím. Bylo mi divný, že nemám hlad. A pak mi o několik minut později došlo, že jsem úplně blbá, dyť já se najedla venku! Bože, já jsem takovej sklerotik, zavřete mě někdo do blázince než si ublížim.

Tak jsem si teda šla udělat to kafe, když už jsem teda po obědě (jako fakt hustý, zapomenout, že jsem ani ne před hodinou jedla, to už je síla i na mě), ostatně si ho zasloužim. Přiměla jsem se po těch několika dnech naprosté nechuti cokoli dělat zajít konečně do zdravotní pojišťovny s papírem z pracáku. Takže to si můžu odškrtnout. Ale zdaleka to nekončí.

Mimochodem nevíte někdo, jestli musím hlásit změny i na sociálku? Pro tu mi pracák ani nedal žádnej papír O.o Mám v těch úřadech zmatek...


Za kamennou zídkou a oceánem

16. března 2013 v 22:55 | m. |  co se mi honí hlavou
www.georgemclachlan.ca
Jsem do těch anglických domečků prostě blázen. Ujíždím na kamenných zídkách a baráčkách se složitou strukturou plnou rohů, oblouků, vikýřů, okýnek, kamenů, dřeva a všelijak prolamovaných střech. Všechny ty baráčky, předzahrádky, ulice a parčíky plné zeleně, to všechno je prostě doslova zasazené do zeleně a všelijakých barevných květů, jako by to vyrostlo přímo uprostřed lesa a jako by angličani ještě znali a ctili koncept původního prostředí, přírody, lesa a prostě toho, že tam, kde žijí, nebyli první.

U nás ve městě je to jiné, ten životní feeling. Pocit paradoxdního uzavření se před světem, jen ocel, beton, smog a odpadky. Spousta kanálů a aut, která neplní svůj pravý účel, jen je není kam zaparkovat a pořád stojí na semaforech. Modré zóny, málo místa a všechno to tu na člověka padá. Spousta rozbité technologie, která nepracuje, jak by měla, a nikdo ji neopraví, protože na to nejsou peníze. Stromy tu nerostou, tráva je nemocná a když se konečně na jaře zazelená, tak ji hned lidi ušlapou a psi pokálí. Květiny tu nejsou a když jsou, tak nemohou vonět. Jen těch pár šeříků na jaře se tím vším smradem na pár týdnů probojuje a to je tak všechno. Člověk je ve městě, ale nemá představu, jak to vlastně kolem něj vypadá. Neuvažuje v řádech kopců, prašných cest a stromořadí, ale v řádech chodníků a ulic, kde na kus hlíny nenarazí. Tady já nemůžu dýchat, tady neumím opravdu žít.

Vždycky mě nesmírně naplňovaly všechny ty krásné obrázky z Anglie, anglické scenérie, anglický venkov nebo předměstí, ale je to hodně cítit klidně i v Londýně, prostě angličani jako by měli větší povědomí a přikládali větší váhu přírodě a prostředí než politice a nadávání. Angličani si nestěžují, oni zvládnou všechno. A vědí, že život nedělá sezení v hospodě a nadávání a drby, ale péče o dům a zahradu, péče o rodinu, práce na sobě samém, ty maličkosti jako umět si vychutnat čaj (nejen) o páté či dobrou kávu, experimentovat a jezdit na kole, procházet se a volně dýchat a prostě tak nějak krásně existovat.


Čajovna Shisha II - mno, mno...

16. března 2013 v 11:41 | m. |  co se mi honí hlavou
Na včerejšek se mi podařilo naplánovat po měsíci zase jednu slezinu v čajovně a nevím, jestli to bylo tím, že jsem to nadhodila jako pravděpodobnou rozlučku, nebo prostě nikdo neměl zrovna nic na práci (až na pár vyvolených), každopádně se nás tam sešlo asi patnáct, což je nebývale vysoká účast.

Vůbec nevím, kde jsem vzala Shishu dvě, fakt si nevzpomenu :D Asi jsem googlila a vyskočilo to na mě, protože jsem o ní doteď neslyšela. Bývávali jsme Shangriloví a ještě předtím jsme bývávali Dvoušálkočajoví, ale časy se mění a člověk hledá místo, kde ho nebudou okrádat, kde se mu bude dobře hačat a budou tam fajn lidi a taky ho obslouží dřív než za půl hodiny.

Shisha je v tomhle fajn. Rezervaci jsem udělala za minutku, dostali jsme pro sebe celou jednu místnost a příjemným překvapením bylo sezení na zemi, klasická polštářovaná, která mě vždycky na těch čajovnách tak bavila a kterou bohužel skoro všude, kam jsem chodívala, zrušili a nahradili křeslama nebo dokonce židlema, na kterejch se fakt sedět nedá, ne celej večer.


Proč bychom se netopili aneb Vodácký průvodce pro Ofélii, Zdeněk Šmíd

14. března 2013 v 23:08 | m. |  challenge
Jak jsem tak uklízela v knihovně, padlo mi oko na tu drobounkou knížečku a vzpomněla jsem si, že jsem si vlastně slíbila, že si ji přečtu. A tak jsem si ji přečetla.

Vodáckého průvodce mi doporučil táta. Udělal to poté, co začali stejnojmenný seriál, tedy Proč bychom se netopili, dávat v televizi, a nám se to oběma líbilo. Je to totiž přesně jedna z těch věcí, které máme my dva mezi sebou, tedy táta a já, jako takové tajemství, jako bychom byli kumpáni v nějaké čertovině. Je to věc vodáků a my jsme vodáci. Možná už ne tak aktivní, jako dřív, já jezdím každoročně, ale táta už na řece roky nebyl a sám je přesvědčený, že už nikdy nebude. Ale pořád to má v sobě, to se neztrácí.

Vodácký průvodce překvapil hlavně v tom, že se vlastně moc nepodobal tomu seriálu. Ono by to hlavně asi ani nešlo, protože ta knížečka je vlastně úplně drobounká a valnou část textu zabírají vodácké písně (které jsem mimochodem nikdy neslyšela, nevím, jestli to je jen autorova tvorba nebo jestli se to někde má fakt zpívat, ale já to prostě nikdy neslyšela), a tak je tam málo prostoru na zápletku. Člověk z toho vlastně dostane akorát ten krásnej vodáckej pocit, jako by zrovna seděl u toho táboráku, čuchal ten kouř z pomalu hořícího dřeva a poslouchal praskání mísící se se zvukem kytary a s těmi několika hlasy, co se chytly při prvních akordech a snaží se vzpomenout si na slova "Dívky uplakaný".


Sny o Thakehamu

13. března 2013 v 20:15 | m. |  co se mi honí hlavou
Dneska jsem měla divný sny. Byly divný v tom, že jsem je nečekala. Celou noc se mi zdálo, jak jsme dorazili do Anglie, jak si prohlížíme náš budoucí domeček, jak si vybalujeme a začínáme se seznamovat s novými povinnostmi. Skoro celé se to odehrávalo na zahradě toho obřího domu, kterej na mě z těch několika fotek zjevně zapůsobil mnohem silněji, než bych čekala. Moc si toho nepamatuju, jen pocity, jen že tam bylo hodně lidí, konaly se tam nějaký akce, byla tam nějaká zápletka a pěkné výhledy na okolí. Byla to taková hodně živá vesnice a jejím centrem "náš" dům.

Vzpomínám si i na moment, kdy jsem si určitým způsobem uvědomila, že je to jen sen, že to není dostatečně realistické a že vidím všechno rozmazaně. Můj mozek na to zareagoval nevídaně, všechno se zaostřilo a mnohem víc "uklidnilo", aby to dávalo mnohem větší smysl, aby to upokojilo mou logiku - a okamžitě to zafungovalo. V tu ránu jsem si uvědomila, že to není sen, nebo spíš že byl, ale čím dýl se tam zdržuji, tím víc se stávám jeho součástí. Uvědomila jsem si, že tam teď patřím a není úniku. Že tam musím zůstat a tam je moje místo. Že padla možnost návratu.

The Puttytribe