Potřeba

11. února 2013 v 23:56 | m. |  co se mi honí hlavou
Poprvé vnímám silnou potřebu žít ve dvou. Někde ve vlastním. Někde, kde se nemusím z ničeho zodpovídat, s nikým do krve hádat, kroužit okolo sebe a jen čekat, kdy to zase přijde a co za kravinu to bude tentokrát. Poslouchat lži, pociťovat křivdu za křivdou a být nucena do morku kostí se stydět za celou svou existenci, ačkoli k tomu reálně a objektivně není žádný důvod. Nic jsem neprovedla. Snažím se žít, jak to jen jde, dělat věci správně a následovat svůj instinkt. Pomáhám, kde to jde, i za cenu vlastního duševního zdraví nebo nepohodlí, v práci se dřu jako hovado, ačkoli bych na to celkem v klidu mohla kašlat a ačkoli to nikdo moc neocení. Dělám to pro sebe. A pro tu naivní holku uvnitř mě, která nikdy nepřestane doufat, že ti dva lidi, na nichž by mělo záležet nejvíc, se tohle všechno dozví. Že jednou možná budou mluvit s lidma, kteří mě doopravdy znali, a ti jim poví, jaká jsem byla. Protože oni to neví, nemají tušení. Ale až se to dozví, že na mě nakonec přece jenom budou pyšní.

Cítím zoufalou nutnost zažít svobodu, ale taky strach, protože nevím, jak začít. Myslím, že perfektní začátek bude moje dovolená s panem Mysteriózním. Do práce jdu už jen ve středu a ve čtvrtek, od té chvíle mám volno a jestli to správně chápu, po těch dvou dnech už se do téhle práce nevrátím. Je třeba zařídit pár věcí, ale v neděli bychom měli jet k nám na chatu. Zezačátku to asi nebude úplně paradise, ten barák je třeba nejprve zprovoznit, ale pak by to mohlo bejt hodně dobrý. No, nebudu předbíhat. Ale na otázku, jestli se těším, neumím ani dát pořádnou odpověď. To by byl eufemismus. Já se netěším, já zoufale počítám sekundy a chce se mi vřískat vztekem nad tou sviňárnou, že to ještě není, že ještě tolik času protrpím, než bude všechno tak, jak to má být, než budeme spolu a věci začnou zase dávat smysl.

To všechno mezitím mi přijde jako nějaká šaráda, nějakej mizernej sen, co nemá pointu a já vůbec nevím, proč ho sním. Co to je za lidi kolem mě? Co za svět? Proč jsem tady? K čemu je všechen ten věčnej boj? Jako by to nemohlo být jinak, jako by to už ani nešlo, ale proč? Co jsem se načetla o krásných světech a vztazích a idejích, proč je to všechno pro můj život pořád větší sci-fi? Jak málo by mi stačilo. Jen se v klidu tetelit v tý svojí křeččí kouli, jen aby druzí respektovali můj osobní prostor, jen mít nad sebou nějakou vyváženou autoritu, která si zaslouží obdiv a respekt a která si poslušnost pouze nevynucuje. Která by ocenila dobře vykonanou práci nebo alespoň úmysl a nehledala chyby tam, kde nejsou, která by neustále pitomě nerýpala a nevytahovala na světlo světa věci, o nichž se člověku nechce mluvit, v tu nejnevhodnější dobu, která by radši mlčela, když není schopná říct nic pozitivního, která by zbytečně neprovokovala, když přitom dobře ví, že na svou pitomou otázku nemůže dostat žádnou normální odpověď.

Darmo mluvit. Nesnáším se opakovat. Nesnáším poslouchat, jak někdo totálně překrucuje realitu a zneužívá toho, že jsem rozhozená, aby si na mně mohl hojit svoje vlastní komplexy a nespokojenost s vlastním životem.

Nebudu žít jejich život. Nebudu žít ničí život. Budu žít jen ten svůj a budu pořád taková, jaká jsem, a nebo nebudu vůbec. A jediné, na čem mi v tomhle světě záleží, jsou lidi, kteří to vědí a chápou a kteří přijdou s pomocnou rukou, když vidí, že je jí zapotřebí, a ne s pitomýma kecama, který nikdy nikomu nepomohly. Záleží mi na tom, aby si těch pár vzpomnělo, až tu nebudu, a aby na mě měli pěkný vzpomínky. Jak jsem se snažila. Jak jsem nabízela pomoc. Chci, aby si pamatovali, že jsem je nikdy neodmítla a že jsem chtěla zkoušet nový věci a dělat to správně.

Zoufale moc toužím po životě s někým, kdo - jak píše Vlaštovka - za mnou zavře okno, když ho nechám otevřený a usnu. Kdo vezme zbytek večeře z kuchyně, když já všechno nepoberu. Kdo mi podá kečup z ledničky, když já už sedím a zapomněla jsem na něj. Kdo to prostě občas vezme za mě, když já už nemůžu.

Měli jsme v práci jednu paní, která si všechny znepřátelila tím, že jim dost okázala dávala najevo svoje přesvědčení, že ona jediná tam pracuje a ona jediná něco dělá. V těchhle dnech na ni náhodou dost myslím. Vím přesně, jak to myslela.

Potřebuju si opravdu pořádně odpočinout a tady to nejde.
 


Komentáře

1 pavel pavel | Web | 12. února 2013 v 1:03 | Reagovat

Jasné představy o životě už máš a teď už jen zbývá ten pravý... a to je asi nejtěžší, protože člověka poznáš až po čase, když s ním opravdu žiješ. Uvázat se na někoho je vždycky jen jeden velkej risk. ;-)

2 Jan Stanislav Jan Stanislav | Web | 12. února 2013 v 1:41 | Reagovat

jj zoufale touzis po tisici a jedne malickosti od tveho pritele :)

3 Násilník Násilník | E-mail | Web | 19. února 2013 v 20:41 | Reagovat

cos načetla o krásných světech? lidi jako my (aspon co znám z blogu) jsou prostě jen oběti písniček, filmů, knížek a umění celkově - protože to ukazuje ten ideální nádhernej svět a ztracený věci a krásný dětský představy, který tak, jak je člověk  odkojenej uměním v jakýkoli formě vnímá, nikdy nemůžou dojít naplnění. aspon si to teda myslim.
ale tyhle představy o společnym bydlení a životě mě braly taky, jenže pak jsem zjistil, že jsem ještě pořád postpubertální hovado, který potřebuje divokou jízdu, dělat kraviny jako že se po pátečním koncertě v Boleslavi proberu k životu bez peněz u silnice v Hradci Králové a tak podobně... no a taky jsem to posral, žejo.
jinak to, že mám zpátky blog, už není žádnej syndrom reunionu Dead Kennedys nebo Dominika Haška, jen sem to obnovil na starý adrese, aby někdo vubec čet tu moji trash literaturu
jediná dobrá věc, oblíbený blogy, je v hajzlu protože blog fokin.cz chtěl udělat novej designíček. idioti.
jo a tu fotku nahoře si tu dřív asi neměla a jestli to seš ty, tak (aspon na tom malým) jsi hrozně krásná, i přesto, že vidim podobu s profesorkou Pšenicovou která mě svýho času na gymplu dávala čočku.

4 m. m. | Web | 23. února 2013 v 14:08 | Reagovat

[3]: Yep, jsem to já a dík :-D Ve většim to nandeš na mym DA - www.elation-station.deviantart.com

Mně by asi nejvíc vyhovovalo úplně samostatný bydlení, protože je fakt, že se mi dost blbě obtáčí moje vlastní časový vnímání okolo někoho druhýho. Já jsem schopná - a dost to i vyžaduju - hodiny sedět a nic nedělat nebo pařit nějakou hru nebo čumět celej den na seriál, díl za dílem, jen s nejkratšíma nutnýma přestávkama na wc a rychlonákup žrádla v lednici :-D Když už někoho k sobě, tak budu potřebovat někoho, kdo to má buď stejně nebo kdo je schopnej se zabavit sám a nic po mně nechtít. Nj, bude to náročný hledání :-D

5 Násilník Násilník | E-mail | Web | 25. února 2013 v 11:33 | Reagovat

[4]: koukal jsem na to, pěkný fotky :)
no tak s tím bydlením bysme byli ideální pár, můžu se k tobě nastěhovat? já se zkouřim nebo zleju, budu si psát svoje recenze a shity a ty se budeš dívat na seriály :-D

6 Násilník Násilník | E-mail | Web | 25. února 2013 v 18:55 | Reagovat

hele eště jedno btw...
ty seš asi první ženskej/holčicí blog co má větší mužskou čtenářskou základnu než dívčí :-D zajímavý

7 m. m. | Web | 26. února 2013 v 10:24 | Reagovat

[5]: Já se obávám, že kdyby se k mýmu poněkud beznadějnýmu náhledu na svět přidal ještě tvůj, tak se do měsíce odprásknu :-D Ale můžem to někdy zkusit třeba jenom na chvilku někde u píva.

S tou základnou, takovejch věcí si nějak nevšímám. A teď nevim, co z toho vyvodit :-D Buď píšu fakt sexy nebo píšu jako chlap :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
The Puttytribe