Únor 2013

Muzikantění

27. února 2013 v 21:44 | m. |  co se mi honí hlavou
Tak zkušebna byla vynikající a ani se nezlobim, že mě to přimělo vstávat po sedmé ráno. Přece jenom ve dvou se vstává úplně jinak než v jednom. Mysteriovo doslova alarmující budíkový vyzvánění je sice poněkud napřesdržku a jestli si ho příště nezmění, tak ho asi zabiju, ale jinak jsme to zvládli i se snídaní dost rychle a beze spěchu, dokonce jsem se stihla ještě trochu přistřihnout. Přijde mi zajímavý, jak se ty vlasy složej pokaždý jinak, takže zatímco jeden den netuším, co s nima, druhej den tam prostě přesně vidim tu linku, jak to ustřihnout. Ale neměla jsem moc času, tak jsem to udělala jen na jedný straně a dost halabala, ale naštěstí mám pořád ještě kolem sebe lidi, kteří si s tím vědí rady :D Zručný Mauděcí zásah během dvou minut napravil mnou napáchané škody a hned se cítím jak znovuzrozená a hlavně mě ty vlasy konečně přestaly srát. Co těch pár centimetrů dýlky pryč udělá, žejo. Ježiš, to jsou kecy.

Anyway, hraní bylo boží. Ve zkušebně mě vždycky unavuje to zdlouhavý ladění, zapojování, fidlání s čudlikama a mrcasení se okolo zvuku, ale tentokrát to rozhodně stálo za to, všechno jsem perfektně slyšela a to se to hnedka hraje jinak, když vám za prdelí nestojí na jakejkoli hluk alergický rodič, nabádající vás, abyste si to "odbasovali". Což, uznejte sami, jde s baskytarou udělat fakt těžko. Proč se jí asi říká BASkytara.

Trápí mě šlachy na rukách a je fakt, že tím, jak moc teď na tu basu drtím, tomu nepomáhám, ale čert to vem, dnešní Hysteria a Stockholm Syndrome byly dost luxusní a tímhle tempem to nebude trvat dlouho a budem to dávat fakt slušně. Muse mě už dlouho takhle nebavili. Mám ty zatracený basový linky v hlavě od rána do večera, takže to by bylo, aby nebylo. Rovněž se chystám na Plug In Baby a hned nato si plánuju Bliss, kterej si už nějakej ten pátek přehrávám aspoň na klavír a - no, co k tomu říct, je to prostě jedna z mých nejoblíbenějších musáckejch věcí.


Barvim a bloguju

26. února 2013 v 20:25 | m. |  co se mi honí hlavou
Tak u toho zase jednou dřepím.

Konečně-na-to-mám-čas.

A baví mě to. Prošla jsem si oblíbené odkazy a zjistila, že pár mých miláčků skončilo nebo jsou jejich blogy přesunuty. Upřímně, tadyten odkazníček tu mám spíš jen tak jako reklamu těm několika vyvoleným, mnohem víc blogerů ovšem sleduju přes Bloglovin, kterej mě mimochodem fakt baví, neunikne mi už ani článek. Kdyby byl blog.cz co k čemu, tak tuhle službu obšlehne a dá svým uživatelům to, co chtějí a potřebují. Ale co už. Meh.

Přepadla mě drobná krizička z toho souznění ve dvou. Čtyřiadvacet hodin denně prostě furt bejt ve dvou, furt obtáčet svou existenci a svoje momentální nálady a plány kolem toho druhýho shledávám krajně vyčerpávajícím. Padla tu tudíž otázka, jak to tedy budeme zvládat v Anglii. Ale o to se nebojím. Až budeme pracovat a bude třeba furt něco řešit a dělat a něčím se zabývat, nebojím se, že bychom si lezli na nervy. Sedět vedle sebe a civět na sebe je přece jenom něco jinýho než společně makat.

Včera jsme založili profily na těch nejdoporučovanějších au-pairáckých stránkách a v jednom kuse je kontroluju, kdyby náhodou. Procházíme taky už existující nabídky a některý se nám i líbí, ale neni toho moc. No, uvidíme.


In the middle of nowhere

23. února 2013 v 12:23 | m. |  co se mi honí hlavou
Představovala jsem si to jinak, klasicky. Myslela jsem si, bůhvíkolik času neprosedim u netu při hledání práce v Anglii, při blogování a tak, ale zaprvý tu net skoro vůbec nejede - pokud teda nesedim na půdě jako zrovna teď, kde je ovšem příšerná kosa, a zadruhý mám skoro furt co dělat. A jak jsme s panem Mysteriózním rádi, že na sebe konečně máme čas, tak jsme na sebe furt nalepení jak dvě karamely a jeden bez druhýho jsme se dodneška málem ani nevyto. Dneska už se začínáme klidnit. Zatímco on si dole poklidně skládá, já vyběhla na chvilku nahoru, že to teda zkusim. A hele, vono to de.

Ta zima kolem je jaksi krásná, ale zároveň mě znervózňuje. Být na chatě, když nemůžeš jít ven, neni úplně to pravý ořechový. Baví mě tu chodit po zahradě, sednout si na studnu, meditovat, dýchat, rozhlížet se po krajině. Teď by to ovšem znamenalo, že mi upadnou prsty na nohou (bohužel zimní boty nevedu, mám tu nanejvýš holiny a ty moc nehřejou), zadek přimrzne ke studni a nos se mi slepí, jak je tu ledovej vzduch. A furt sněží.

Jsem ráda, že jsem tady, ale zatím jsem v relaxační fázi, ta produktivní mě teprve teď začíná chytat, a už to máme za pár, v něděli bychom měli jet domů. Snad se mi podaří to doma trochu líp zorganizovat a ukrást si pro sebe co nejvíc času u stolu, vážně bych ráda zapracovala na novym webu. Jsem z toho rozmrzelá. Zatím jsem vůbec nedosáhla toho, co jsem chtěla, a budu to muset probrat se svým IT poradcem, protože takhle to nejde. Kdykoli chci na webu dělat, server nejede a já se tam nedostanu. A pak ten Wordpress, se kterym si nevim rady a ačkoli vim, co bych chtěla, nevim, jak to nastavit. Takhle to prostě nejde. Chci už tam bejt a fidlat na novym, mám pocit, že tomuhle blogu už dávno vypršela expirační doba.

Mám nápady. Ale jejich realizace se furt nějak odkládá. Klásik.

Potřeba

11. února 2013 v 23:56 | m. |  co se mi honí hlavou
Poprvé vnímám silnou potřebu žít ve dvou. Někde ve vlastním. Někde, kde se nemusím z ničeho zodpovídat, s nikým do krve hádat, kroužit okolo sebe a jen čekat, kdy to zase přijde a co za kravinu to bude tentokrát. Poslouchat lži, pociťovat křivdu za křivdou a být nucena do morku kostí se stydět za celou svou existenci, ačkoli k tomu reálně a objektivně není žádný důvod. Nic jsem neprovedla. Snažím se žít, jak to jen jde, dělat věci správně a následovat svůj instinkt. Pomáhám, kde to jde, i za cenu vlastního duševního zdraví nebo nepohodlí, v práci se dřu jako hovado, ačkoli bych na to celkem v klidu mohla kašlat a ačkoli to nikdo moc neocení. Dělám to pro sebe. A pro tu naivní holku uvnitř mě, která nikdy nepřestane doufat, že ti dva lidi, na nichž by mělo záležet nejvíc, se tohle všechno dozví. Že jednou možná budou mluvit s lidma, kteří mě doopravdy znali, a ti jim poví, jaká jsem byla. Protože oni to neví, nemají tušení. Ale až se to dozví, že na mě nakonec přece jenom budou pyšní.

Cítím zoufalou nutnost zažít svobodu, ale taky strach, protože nevím, jak začít. Myslím, že perfektní začátek bude moje dovolená s panem Mysteriózním. Do práce jdu už jen ve středu a ve čtvrtek, od té chvíle mám volno a jestli to správně chápu, po těch dvou dnech už se do téhle práce nevrátím. Je třeba zařídit pár věcí, ale v neděli bychom měli jet k nám na chatu. Zezačátku to asi nebude úplně paradise, ten barák je třeba nejprve zprovoznit, ale pak by to mohlo bejt hodně dobrý. No, nebudu předbíhat. Ale na otázku, jestli se těším, neumím ani dát pořádnou odpověď. To by byl eufemismus. Já se netěším, já zoufale počítám sekundy a chce se mi vřískat vztekem nad tou sviňárnou, že to ještě není, že ještě tolik času protrpím, než bude všechno tak, jak to má být, než budeme spolu a věci začnou zase dávat smysl.

To všechno mezitím mi přijde jako nějaká šaráda, nějakej mizernej sen, co nemá pointu a já vůbec nevím, proč ho sním. Co to je za lidi kolem mě? Co za svět? Proč jsem tady? K čemu je všechen ten věčnej boj? Jako by to nemohlo být jinak, jako by to už ani nešlo, ale proč? Co jsem se načetla o krásných světech a vztazích a idejích, proč je to všechno pro můj život pořád větší sci-fi? Jak málo by mi stačilo. Jen se v klidu tetelit v tý svojí křeččí kouli, jen aby druzí respektovali můj osobní prostor, jen mít nad sebou nějakou vyváženou autoritu, která si zaslouží obdiv a respekt a která si poslušnost pouze nevynucuje. Která by ocenila dobře vykonanou práci nebo alespoň úmysl a nehledala chyby tam, kde nejsou, která by neustále pitomě nerýpala a nevytahovala na světlo světa věci, o nichž se člověku nechce mluvit, v tu nejnevhodnější dobu, která by radši mlčela, když není schopná říct nic pozitivního, která by zbytečně neprovokovala, když přitom dobře ví, že na svou pitomou otázku nemůže dostat žádnou normální odpověď.

Darmo mluvit. Nesnáším se opakovat. Nesnáším poslouchat, jak někdo totálně překrucuje realitu a zneužívá toho, že jsem rozhozená, aby si na mně mohl hojit svoje vlastní komplexy a nespokojenost s vlastním životem.

Nebudu žít jejich život. Nebudu žít ničí život. Budu žít jen ten svůj a budu pořád taková, jaká jsem, a nebo nebudu vůbec. A jediné, na čem mi v tomhle světě záleží, jsou lidi, kteří to vědí a chápou a kteří přijdou s pomocnou rukou, když vidí, že je jí zapotřebí, a ne s pitomýma kecama, který nikdy nikomu nepomohly. Záleží mi na tom, aby si těch pár vzpomnělo, až tu nebudu, a aby na mě měli pěkný vzpomínky. Jak jsem se snažila. Jak jsem nabízela pomoc. Chci, aby si pamatovali, že jsem je nikdy neodmítla a že jsem chtěla zkoušet nový věci a dělat to správně.

Zoufale moc toužím po životě s někým, kdo - jak píše Vlaštovka - za mnou zavře okno, když ho nechám otevřený a usnu. Kdo vezme zbytek večeře z kuchyně, když já všechno nepoberu. Kdo mi podá kečup z ledničky, když já už sedím a zapomněla jsem na něj. Kdo to prostě občas vezme za mě, když já už nemůžu.

Měli jsme v práci jednu paní, která si všechny znepřátelila tím, že jim dost okázala dávala najevo svoje přesvědčení, že ona jediná tam pracuje a ona jediná něco dělá. V těchhle dnech na ni náhodou dost myslím. Vím přesně, jak to myslela.

Potřebuju si opravdu pořádně odpočinout a tady to nejde.

Má pravdu ten chlapec

4. února 2013 v 23:15 | m. |  co se mi honí hlavou
Hergot, já teď vůbec nic nestíhám! :D

Je to ještě mnohem horší než začátkem ledna, pan Mysteriózní je teď u mě pečenej vařenej, takže když zrovna nejsem v práci, tak jsem plně zaneprázdněna společenskými povinnostmi a sednout si ke kompu prostě nende, maximálně když společně projíždíme všelijaký videa na youtube a hledáme hudební inspiraci, učíme se Stockholm Syndrome od Muse (fakt to neni tak těžký, byla jsem příjemně překvapena) nebo se jen tak koukáme na Achmeda a spol..

Blog vůbec nemá šanci. Sedm článků za leden (Sedum!!!), to je nejnižší počet ever, snad s výjimkou dubna 2010, kdy mi to tu nechtělo ani za prase fungovat a já si tehdy musela vypomoct tumblrem - a stejně mě to tam nebavilo. Ale jednu věc jsem tam hodně oceňovala, a to ten brutálně minimalistickej design. Mám pocit, že přesně tehdy to začalo, přesně tehdy jsem se rozhodla, že mě tady ty všechny hlavičky, loga, barvy a hovadinky nebaví a že to tu chcu mít pěkně černý na bílym a žádný nesmysle okolo. Myslím, že to byla jedna z nejdůležitějších věcí, co jsem kdy udělala, pokud jde o blog, ale i tak celkově. Fakt se mi v tom minimalismu líp žije. Je to nejlepší životní filozofie, jaká mě mohla praštit do čumáku.

Když je řeč o minimalismu (kdy neni?), Matt mě dneska přivedl na jeden velice čtivej dokument s názvem The Radical Minimalist. Je to přesně ten druh dokumentu, pod nějž se můžu podepsat a z nějž bych tu nejradši citovala téměř každou řádku jako ohromný moudro, ale co bych se s tim dělala, radši vás odkážu na fullverzi. Respektive fullverzi demoverze, neboť jestli to správně chápu, tak tohle je jenom ochutnávka z jakýhosi čehosi, co se dá koupit - což by určitě bylo zajímavý, ale na druhou stranu jsou to věci, co jsem už tisíckrát četla jinde a tisíckrát je ještě číst budu. A kdo v sobě nemá správně zapadlý kolečka, tomu ty věty stejně nic neřeknou. Vy si to musíte hlavně ověřit, zkusit a zjistit, co to s váma dělá, pak to teprve začne dávat smysl. Nikdo doopravdy napoprvý nepochopí, co se myslí všema těma okřídlenejma větama. Můžete je slyšet milionkrát a stejně je plně nepochopíte. Teprve až s opravdovou niternou zkušeností to začne dávat perfektní smysl a stane se to vaší životní pravdou.

The Puttytribe