Leden 2013

Chceš si posrat život? Půjč peníze kamarádovi

24. ledna 2013 v 20:59 | m. |  co se mi honí hlavou
Pozitivní zprávy. Jak moc dokážou změnit člověku náladu.

Už je to víc než rok, co se trápím pro peníze, který jsem v nejlepší víře půjčila svému někdejšímu příteli, a pro toho dotyčnýho, kterej totálně a dokonale zradil mou důvěru, ty peníze mi nejen nevrátil do několika dní, jak bylo domluveno, ale ani do několika měsíců a ani po víc jak roce a půl, a ani po vypršení smlouvy o půjčce, kterou se mi s ním tehdy nějakým zázrakem podařilo po pár měsících podepsat. Ale že by mi to nějak přidalo na klidu, to zase ani ne.

Dneska už vím, že to byla blbost. Ten člověk mi ublížil jako málokdo jinej v celym mym životě a dá se říct, že mi zkazil celej rok 2012, protože ho celej provázela (a ještě dlouho ve vzpomínkách bude provázet) pachuť tý zrady, naslibovanejch horů dolů, prázdnejch keců a strachu o to, jestli ty peníze ještě někdy dostanu zpátky. Stejně jako vzteku na sebe sama, že jsem takovou blbost udělala, a totálně zlomenýho srdce. Srdce zlomený láskou, na to už jsem zvyklá. Ale srdce zlomený zklamaným přátelstvím? No neni to pro mě úplně nový, ale takhle zlý jsem to nezažila.


Únava se projevuje

23. ledna 2013 v 20:34 | m. |  co se mi honí hlavou
Ono to neni jenom zdání, že nemám na nic čas. Já ho fakt nemám. Normálně namakám v měsíci tak do těch 170ti hodin, za leden jich budu mít přes dvě stě. A já se divim, že ten měsíc zmizel kamsi do háje a já během něj nikde nebyla, nic jsem nedělala a vůbec nic jsem nevyřešila. Byla jsem tak akorát na návštěvě u Maude a naopak já měla doma na návštěvě pana Mysteriózního. Takovej můj záchytnej bod v tom všem bláznění.

Je to znát. Nejsou to jen vlasy, který mi lezou na nervy a nedaj se nijak upravit (i když jsem to už nevydržela a krpet si je přistřihla, furt to není ono, cítím, že po nějaký době zase jednou potřebujou poněkud profesionálnější zásah než jakýho jsem schopná já sama), nejsou to jen tu a tam bolavý kolena nebo záda nebo únava. Je to totální vyčerpání. Nejvíc jsem ho vnímala minulej tejden, kdy jsem odmakala tři dlouhý dny o víkendu, pak v pondělí jsem byla u Mauděte a úterý, středu a čtvrtek, jsem opět strávila v práci. Načež o víkendu jsem byla zaneprázdněna návštěvou a pak zase do práce v pondělí... už to přestávám zvládat a zoufale se těším na volno. Bohužel ale nevím, jak to zařídit, abych si ho opravdu mohla užít. Přemýšlím, že bych měla někam vypadnout. Jestlipak by se v týhle sibérii dalo bejt u nás na chatě?


V prázdnu

14. ledna 2013 v 12:26 | m. |  co se mi honí hlavou
No vidíte to, tak jsem hned po volbách začala v hlavě skládat pěkně poetickej článek o vzpomínání na starý časy, ale neměla jsem čas ho dopsat, poněvadž jsem si potřebovala jít brzo lehnout, a taky jsme se doma zase rafli (nebo spíš rafly, s mámou), a to člověku taky chuti nepřidá. A jak tak teď koukám na ten koncept, tak už mi to přijde neaktuální. A tak i ty nejlépe inspirovaný a promyšlený články kolikrát vůbec nepřijdou na světlo světa, prostě jim to není přáno.


"AK je právě ten éter." aneb zase jednou komentář k dění

9. ledna 2013 v 17:21 | m. |  Pár slov k Autorskému Klubu a Blogu
Ukazuje se, že kdo si (hodně) počká, ten se Standova vyjádření nakonec přece jen dočká. Aspoň teda tentokrát. Za sebe musím říct, že opravdovou radost mi v tom udělal hlavně fakt, že LoveShy je zpátky v Klubu! :) Tak to má hergot být. Teď ještě kdyby se Standa nějak vyjádřil k tomu.

K tomu ostatnímu mám asi tak tohle a koho zajímá, k čemu že to vlastně je komentář - pokud jste ještě nečetli, tak Standův testament najdete pod titulkem Nastal čas na změnu?, kterej ve mně sám o sobě vyvolává pocity asi jako *facepalm* a *You Don't Say*.


Tvůj pláč

6. ledna 2013 v 23:08 | m. |  poesie
Tvůj pláč
slzy od radosti
na smutné tváři
záchvěv od úzkosti

Vrtá mi hlavou
kde bloudí tvá mysl
myšlenky plavou
co dává ti smysl

čeho se bojíš
a nad čím uvažuješ
za čím si stojíš
a co tě ochromuje

Nech mě jen hádat
co se ti v noci zdálo
jak budem to zvládat
a že toho není málo

Všechny ty obavy se v mlze rozplynou
jak sednem si, prsty propletený, a tou vteřinou
jak tam budem spolu sedět
svět bude náš a budem vědět

že život je odjezd do Anglie
a co nevzdáš, to tě nezabije

*

Toulky mysli za oceánem

4. ledna 2013 v 14:09 | m. |  co se mi honí hlavou
Čtu si zrovna tenhle luxusní článek na Jenpromuze.cz o Klausovi a jeho posledním vydařeném pozdravu "mým národům" a převaluju v hlavě, co všechno s sebou budu balit do Anglie. Abych řekla pravdu, na ten moment, kdy si půjdu koupit kufr na kolečkách a začnu ho plnit věcma, který tím pádem označím za ty jediné, bez nichž se skutečně neobejdu, se neskutečně těším. Bude to pro mě jakejsi rituál, vrchol minimalismu, ten nejlepší moment vůbec, jakej může minimalista zažít - moment přerodu a trhání se od všeho, co vlastníš a co vlastní tebe. Zbavení se všech pout, smrskutí tvého vlastnictví na nějakých dvacet kilo věcí, což je pořád děsně moc, ale rozhodně je to sakra velkej rozdíl oproti celýmu pokoji, narvanýmu věcma.

Budou mi chybět moje knihy, ale těším se, až budu chodit do knihovny a číst si je v angličtině - a snad se zase trochu zlepšovat v jazyce prostřednictvím porozumění textu. Někde tu ještě mám kartičku do knihovny, už čtyři roky dumám, jestli by mi ještě fungovala, kdybych ji teď chtěla použít. Vlastně na tom vůbec nezáleží. Jasně že asi fungovat nebude a je to jedno, bleskově si zařídím novou a budu na ni vejrat, na tu lesklou zbrusu novou kartičku s mým jménem, která bude jedním z nesporných důkazů toho, že jsem to udělala a že jsem fakt tam, kde jsem. Budu tu kartičku milovat. I když se nějakou dobu nedokopu do tý knihovny jít, protože na to vůbec nebude čas s tím vším blázněním a řešením jinejch věcí, stejně se budu cítit mnohem klidněji, až ji budu mít v peněžence.


For my lover, for my lover... ♫

2. ledna 2013 v 11:01 | m. |  co se mi honí hlavou
To byly sakra Vánoce!

Včera - a nejen včera - jsem se přesvědčila, že dokonalost ještě existuje a že ještě je možný mít se skutečně dobře, bez háčků a čárek, bez jakýhokoli "ale" nebo "jen kdyby ještě". Prostě dokonalost.

Everybody thinks that I'm a fool but they don't get any love from you, the things we won't do for love, I'd climb the mountain if I had to, I'd risk my life so I can have you, you, you... ♫

Alonso. Busker z Covent Garden. Zamilovala jsem se tam do jeho hudby, obzvlášť jeho podání Roxanne, to bych brečela. Je to přesně jedna z těch krásnejch věcí na světě, který působí jako dokonalý anestetikum na jakýkoli problémy a trable, ať se děje cokoli. Tohle je duševní. Neni to jako horká koupel nebo jít s někym na pivo, je to mnohem hlubší a víc to funguje, je to lék. Zrovna ten svůj lék poslouchám, naštěstí jsem tehdy neodolala a koupila si jeho cédéčko. A je věčná škoda, že se o něj nemůžu podělit. Tihleti neznámí autoři... na youtube nic nenajdete, jen jedno amatérský video, kde toho neni moc vidět, internet ho prakticky nezná. K vzteku :P Kdybych byla nějakej hudební producent, okamžitě si pro něj dojedu, čapnu ho za kabát a šup s ním do světa. Boží člověk.

Přemýšlím, jak jsem o Vánocích vůbec nic nestihla. Ale ono toho zase asi nebylo moc, co bych potřebovala stíhat. Myslela jsem, že budu mít čas věnovat se novýmu blogu, ale zatím vůbec a nevypadá to, že bych teď v nejbližších dnech ten čas měla. Což je na jednu stranu naprosto úžasný. Všechen svůj volnej čas teď trávím s jedním člověkem a stojí to za to. Ty nejvyšší dávky anestetik, jaký je vůbec možný si vzít. Jen do mě s nima. Nevnímám, neřeším, nestarám se, všechno je mi jedno a je mi dobře. Neplánuju. Všechno bude, až přijde čas. Všechno se vyřeší. A když ne, no tak se taky neposeru.

Vášeň. Najednou má pro mě úplně jinej význam.

Nedal by si někdo trochu mlíka?
The Puttytribe