Prosinec 2012

Blog.cz se pro mě stal nefunkčním

26. prosince 2012 v 16:15 | m. |  Pár slov k Autorskému Klubu a Blogu
Helejte se, já z toho nedělám zase takovou vědu. Nesedím u toho a nebrečím. Ale můj výraz v první chvíli byl asi takový to *Hm. Co se na to dá říct. Krčí rameny a mlčí.*

Už nějakou dobu se moc nezúčastňuju takovejch těch debat typu "Co byste tu chtěli vylepšit", "Co se vám jak líbí" a podobně. Víte proč? Protože je to úplně jedno. Ať napíšete co napíšete, ať vám v anketách vyjde co chce, Standa má velice krátkou paměť a hlavně mu to je jedno, a tak se prostě nemůžete spolehnout na to, že by nějakej hlas většiny k něčemu byl a že by někoho zajímalo, proč vlastně lidi choděj na tu hlavní stránku.

A proč že to dělaj? No připomeňme si to třeba tímhle, Standou vlastnoručně napsaným článkem o Úvodní stránce, z loňského roku. Cituji a vypíchávám zejména následující odstavce:

"Typický uživatel Blog.cz je konzervativní a jakékoli změny nese těžce.

Oblíbené jsou statistiky pro přihlášené uživatele a žebříček Autorského klubu a Téma týdne.

Většina uživatelů Blog.cz si otvírá úvodní stránku Blog.cz ze tří důvodů: 1) přihlášení do blogu; 2) přehled o návštěvnosti, nových komentářích a článcích oblíbených blogerů pro přihlášené uživatele; 3) hledání nových článků ke čtení v žebříčcích Autorský klub a Téma týdne."

Ehm. Co se na to dá říct. Někde jsem slyšela, že změna nebude zase tak drastická, že to budou jen drobné kosmetické změny. A vlastně jsou, ale asi jako nechat si ze dvojek udělat pětky nebo místo nosu namontovat rychlovarnou konvici. Proč? No proč ne, žejo, aspoň bude o čem tlachat.

O statistikách nemá smysl mluvit. Vůbec nevím, co tím bylo sledováno, že je na úvodní stránce odkaz na "Detailní statistiky" (který mimochodem pokaždý, ale fakt pokaždý čtu jako "Debilní statistiky", fakt nechápu proč...), když blog.cz stále (už kolik měsíců to je, osvěžte mi někdo paměť, někdy od července?) nemá statistiky zprovozněné a tyto trvale hlásí nula přístupů denně. Pokud chci tedy vědět, kolik lidí na blog přišlo, musím si vypomoci Googlem, kde jsem si sice statistiky zprovoznila už se založením blogu, neboť ty zdejší nejsou úplně přesné, ale přesto. To hlavní, co mě vždycky zajímalo při příchodu na úvodní stránku, bylo, kolik lidí včera navštívilo můj blog. A jsem skálopevně přesvědčená, že je to ta hlavní věc naprosto pro každého uživatele blog.cz, možná s malými výjimkami, ať nežeru.

Vážně by mě MOC zajímalo, co je na tom tak strašně zapeklitě složitýho, že to nejde opravit, vážně moc. Vám to nepřijde zajímavý?


A co že bylo pod stromečkem?

25. prosince 2012 v 15:55 | m.
Tak předně moje vyžádaná čakrová svíčka :) Musím říct, že ačkoli jsem si řekla o duhovou, vůbec bych se nezlobila za některou z fialových nebo bílou. Poslední dobou meditace silně zanedbávám a velice ráda bych se do toho zase víc ponořila a ne že by se mi k tomu nehodily.

Několik sprcháčů. Čokoládovej jsem vyzkoušela hned, nedalo se odolat. Naprostá lahůdka 8)

Punčocháče. Nevim, koho to napadlo, myslím, že je nepotřebuju, ale zase ne že bych je neužila. Hned dneska mě donutily vytáhnout zase jednou sukni. Uvědomila jsem si díky tomu, jak dlouho už jsem na sobě sukni neměla. Neni na škodu občas se vyfiknout.

Voucher na masáž hlavy včetně péče masážním pavoučkem. Jaj, na to se těším 8) Sice poněkud mámě závidím ten její na masáž lávovými kameny, ale hlava bude taky dobrá.

Suchej šampon, svíčky z Ikey, dárková kartička do Ikey, Ferero Rocher... aneb mé oblíbené consumables. Brzo to spotřebuju a nezůstane mi po tom žádnej bordel, nic na co by se chytal prach, tak maximálně skleničky od svíček - ale ty obvykle vyhazuju, nemám pro ně využití. Je to dárek v podobě prožitku. Vůně svíčky. Osprchování se. Baštění něčeho dobrýho.

A ještě takovou malou surikatku - přívěsek na mobil. Roztomilá malá věc :) Jo a abych nezapomněla, taky kovový náušnice ve tvaru kytary. Já sice náušnicím moc nedám - mám jich už strašně moc párů - ale něco takovýho přesto dokážu ocenit, to téma je prostě perfektně zvolený.

A nakonec brácha si ze mě udělal chodící reklamu na vlastní web a dal mi tričko z jejich eshopu :D Jak rozkošné. Ale musí se tomu nechat, že to tričko má fakt pěkný barvy.

Jo a vlastně ještě nějaký prachy taky. Táta řekl, ať si za ně hlavně koupim něco, co užiju. Tak nevim, váhám mezi drogama a dobitím openkarty.

No, prostě letos to vyšlo dobře a jsem i ráda, že se líbily moje dárky. Ani nemluvě o tom, že jsem mámě koupila Simon's cat - Kitten Chaos a tátovi druhej díl 1000 věcí, co mě serou - oboje věci, co si sama chci přečíst :D Tomu se řiká zabít dvě mouchy jednou ranou. Multifunkční dárek. Jupijéj.

A co vaše Vánoce?

Jak jsem se letos vykašlala na Vánoce

25. prosince 2012 v 15:26 | m.
Vánoce, jak je notoricky známo, by měly být svátky klidu a míru. A - jak je rovněž notoricky známo - málokdy jsou. Jednak je to honění se za dárky, jednak úklid, jednak hysteričtí členové rodiny, kterým prostě MUSÍTE okamžitě říct, co chcete k Vánocům, jinak se zblázní, a hlavně to s nima musíte jít nakoupit, protože jinak si můžete bejt jistí, že dostanete nějakou nebetyčnou kravinu nebo něco, co se silně vymyká vašemu vkusu nebo to nesmíte jíst, protože je to přesně ta jediná sladkost nebo druh ovoce, na něž jste silně alergičtí.

Já to letos vyřešila celkem dlouho dopředu prostě tím, že jsem sepsala článek, co k těm Vánocům letos chci a nechci a na něj jsem odkázala mámu - záruka toho, že se to dostane i k babičce a že ty dvě se spolu o to nějak podělí. Tohle se u mě už stalo tradicí, jen letos jsem k tomu přidala velice důrazné prohlášení, že nic z toho nevyžaduju a nepotřebuju a že mi nemusí nic dávat, protože - insert přednášku o mém náhledu na materiální vlastnictví.

Musím říct, že jsem už dávno vyrostla z dětského očekávání Vánoc a spíš se v posledních letech přepínám do dospěláckého módu, čili že z toho začínám mít osypky už dva měsíce dopředu a čím víc se to blíží, tím víc mě jímá hysterie.

A tak jsem se na to letos dost vykašlala. V listopadu jsem si začala sepisovat nápady, co bych komu mohla dát, protože já prostě nejsem schopná provádět vánoční nakupování stylem "dva týdný budu chodit po vánočních trzích a obchoďácích a na něco narazím". Kdepak, já to musim mít vymyšlený dopředu a pak vyrazit a jít cíleně do toho jednoho, maximálně do dvou míst, kde daný věci stoprocentně seženu. Jednak protože nesnáším davy a obzvlášť z těch vánočních mívám panický záchvaty, jednak protože mě letos vážně děsně bolí nohy a každej krok navíc je utrpení.

Dost jsem přemýšlela, jak bych se uchránila toho tradičního šílenství u nás doma. Letos mi na Vánoce vyšlo volno, a tak jsem věděla, že mě nezachrání práce. Nakonec mi to pomohla vyřešit předvánoční návštěva pana Mysteriózního. Zůstal u mě skoro celé tři dny a musím říct, že to významně pomohlo. Na tři dny jsem se zavřela do pokoje a nevnímala nic, co se kolem mě děje. Mrzelo mě to akorát když přišla na návštěvu babička - což mi mimochodem přišlo od našich dost nefér, dobře věděli, že se jí nebudu moct věnovat. Ty tři dny byly naprosto úžasný a báječně jsem si odpočinula, vlastně se mi po letech konečně podařilo udělat přesně to, co by člověk udělat měl, a sice strávit Vánoce s tím, koho má opravdu rád a s kým je mu dobře.

Nemáme vánočku, valnou většinu dárků jsem nakupovala v neděli večer a vánoční úklid a zdobení jsem dělala až na Štědrej den - a vlastně jsem to dost brutálně odflákla, takže se nedá říct, že by mě letos naplnila nějaká extrémně vánoční atmosféra, ale to se dalo čekat a já jsem hlavně ráda, že jsem si odpočinula.

Vzhledem k věcem, co čekám od příštího roku, možná že o příštích Vánocích to budu zase vidět jinak, ale letos mi fakt bodlo se na to vykašlat a nic nehrotit a i když cítím trochu zklamání z toho, jak málo to už pro mě znamená, jsem vděčná za tu trochu klidu a totálního zevlení a za tu blízkost a společnost, jež mi byla dopřána. Co si člověk může přát víc než sounáležitost a vzájemnost. Než to nejdelší objetí na světě. Než ten nejzoufalejší a nejopravdovější polibek.


I když jsi daleko

23. prosince 2012 v 19:57 | m. |  poesie
Ještě mám na rtech tvoji vůni
slíbanou z krku pod hvězdami
jen ať si civí, ať si čumí
tohle se děje jen mezi námi

A mě už ti nikdo neveme
jsem tvoje, dokud mě budeš chtít
a tak často, jak to svedeme

jsi jiný, jsi zvláštní, jsi mystérie
a v našich tělech je symetrie
přesně ty správné parametry
nos si ty svoje tlustý svetry

stejně tě z nich rychle svleču
a přísahám, nikam ti neuteču
i když jsi daleko na kilometry

*

Řekni mi

22. prosince 2012 v 11:12 | m. |  poesie
Řekni mi
kde tě mám
venku sněží
a já to nevnímám
o co běží
zmateně se ptám
jsi to ty, kdo mi srdce spraví
je to sen, co mi duši tráví
je to sen nebo se to vážně děje
je to štěstí, co se na mě směje
je to vločka, co zmizí na parapetu
nebo ještě dá se věřit světu?

*

"Ty se jdeš futrovat v deset večer?"

18. prosince 2012 v 22:16 | m. |  co se mi honí hlavou
Zeptala se mě máma a já na to:"Jo."

A musela jsem se tomu usmát. Vlastně je to fajn, ještě pořád mám věci, z nichž se dokážu těšit, a který mě udržujou relativně v klidu. Jako houska s máslem. Hodně sladkej čaj. Kousek hermelínu s cherry rajčátkem. Hruškovej páj a vůbec všechny ty fantastický dorty, kterejma si sladím život v práci. Hudba - teď třeba už dva dny v kuse poslouchám Ellie Goulding a nemůžu se jí nabažit. A lidi.

Komentáře, co mě drží nad vodou, protože vím, že v tom nejsem sama. Kamarádi, kteří se veřejně postaví na mou stranu, když mám s někým spor, místo aby mlčeli nebo mi šeptem potajmu sdělovali, že to vidí stejně. Ono se to může zdát jako maličkost, ale věřte mi, pro mě není. Je to pro mě obrovská věc a hodně dobře si ji zapamatuju.

Lidi, co pro mě něco udělaj, aniž bych je o to musela prosit. Lidi, co za mnou přijedou jen proto, aby se mnou byli, žádný velký plány, žádnej stres, prostě jen vědomí, že nebudu sama a někdo mi jde nabídnout svoje rameno.

A koťata, ty čím dál tím roztomilejší koule chlupů, který mám furt na očích a nemůžu se jich nabažit. Jsem hroznej tyran, furt je beru do ruky a pusinkuju. Nemůžu si pomoct :)

A kafe. A kafe a kafe a kafe. A voňavý svíčky a moje zelený rostlinky (bohužel obraný o dracénu z Ikey, nějaká chundelatá svině mi ji ožrala). A ta výborná superpálivá pizza, co jsem měla včera k obědu. Nebo švédský kuličky z brusinkovou omáčkou z Ikey. Nebo výborná svíčková v kombinaci s výbornou společností. Plány. Naděje. Na něco se těšit. Něčemu věřit. A dát si k tomu kremžskou hořčici...

Dokud se žere, ještě se neumřelo.

Dokud to byla hypochondrie, byla to ještě sranda, ale teď...

17. prosince 2012 v 21:05 | m. |  co se mi honí hlavou
Ah, konečně mám jednou čas a chuť přemýšlet nad novým blogem/webem - nevím, jak tomu mám vlastně říkat O.o

Ve světle stávajících okolností člověk chtě nechtě musí přemýšlet nad cestou ven z toho blázince. Jen kdybych nebyla tak nerozhodná a ztracená v tom, co všechno s tím vlastně chci dělat. Právě jsem se asi hodinu vymýšlela s úvodníkem a designem a když se tak na to podívám, nemám z toho úplně ten pocit, že to je ono. Takže to bude klasicky chtít dát si trochu odstup a až se na to podívám příště, třeba to budu cítit jinak :D

In the meantime, bilancuju. Nad tím, co pro mě má smysl a co ne. Nad tím, kolik šancí jsem už dala zbytečným lidem. Kolik nervů už mě stála všelijaká individua. Jak málo času mám na věci, co mi skutečně dávají smysl, a na lidi, s nimiž bych měla být. Jsou to kola osudu? Nebo si to nějak dělám sama?


Vidím blogosvět, v němž všechno funguje tak, jak má

17. prosince 2012 v 16:20 | m. |  Pár slov k Autorskému Klubu a Blogu
Aspoň bych ráda viděla. Teď momentálně jsem tak nakrknutá, že vidím tak akorát hovno, hlavně teda pokud jde o titulku Autorského Klubu, kde je ticho po pěšině, ačkoli jsem po svém posledním článku naivně očekávala bouřlivé reakce. Nebo aspoň - vůbec nějaké O.o

Jelikož ještě pořád nezazněla jediná odpověď na otázku, Proč není LoveShy v AK?, a vzhledem k počtu komentářů lidí, kteří se tím cítí zaskočeni, šokováni, znechuceni a kdovíco ještě, vážně jsem čekala alespoň pár článků s vyjádřením podpory, dožadováním se nějaké dospělejší reakce ze strany milého Stanýska, než je mazání všech komentářů, které se o LoveShy a vůbec o ty nechutný sprosťárny, s jakýma se na nás honí ego, jen otřou - a ono se nestalo vůbec nic, jediná Berenika to pojala jako inspiraci k sepsání velice poetického rozsáhlého pojednání o tak zvané biondifobii, které se sice možná fajn čte a něco na tom je, ale přijde mi, že to postrádá fokus na to důležité, co se teď děje - a sice že jsme bez LoveShy, její jméno pořád chybí v seznamu členů, její články se pořád nezobrazují na titulce a k celé věci jsme od Standy pořád neslyšeli ani hovno. To vám přijde v pořádku?

Netrpím žádnou fobií z blonďatý blbky, jejíž čas už dávno pominul, jsem úplně normálně nasraná a zklamaná a neustále v hlavě přemítám, co všechno se s tímhle dá dělat kromě toho, že bych si na dotyčného počkala u něj před barákem (náhodou vím, kde to je) a šlápla mu do úsměvu s pevnou botou nesoucí metaforickou pečeť nás všech blogerů v klubu i mimo něj, kteří sice už možná dávno ztratili iluze o jeho soudnosti, ale přesto nám vždycky spadne brada ještě o něco níž, když se dozvíme, o kolik víc se dá ještě v jeho případě klesnout, a které rozhodně nebaví to sledovat a být toho součástí.

Já se ptám, blogeři, kde je vaše solidarita a podpora? Kde je vaše soudržnost? Kde je vaše nadšení pro věc a pára, když někdo z nás potřebuje pomoct? Co uděláte, až se váš příští článek neobjeví na titulce? Nebo článek vašeho naprosto nejoblíbenějšího blogera z AK? Přejdete to jedním komentářem? Nevzruší vás to?

Stanley jakožto správce klubu nemá soudnost ani úroveň, to vědí všichni. Vážně se nenajde nikdo, komu by to doopravdy vadilo a byl by připraven proti tomu bojovat vším, co má?

Chci jinýho správce. Nejsem z těch, co by přehnaně lkali, že to tu dřív bylo lepší, ale je fakt, že takhle posraný vedení jakýhokoli blogerskýho sdružení jsem ještě nezažila a že takhle hnusně, přezíravě a arogantně se ke mně jako k blogerovi ještě nikdo nechoval. A to už bloguju sedum posranejch let.

Proč není LoveShy v AK?

11. prosince 2012 v 22:59 | m. |  Pár slov k Autorskému Klubu a Blogu
Co se to tu sakra zase děje?

Zase jednou volno a jo, jsem vyřízená, ale popadla mě komunitní nálada, a tak jsem si řekla, že se zase jednou začtu - hergot, tady je zima! jdu se oblíct - do titulky a do oblíbenců vůbec, a co nevidím.

LoveShy si v nejnovějším článku stěžuje, že její články zničehonic zmizely z titulky AK, a když si to šla překontrolovat přímo na klubový blog, zjistila, že její jméno z nějakého důvodu zmizelo ze seznamu členů. A jak se stává ve zdejších vodách nepříjemným zvykem, nikdo jí k tomu nic neřekl.

A já se ptám - DAFUQ?

Tak zaprvé, kam se podělo psané pravidlo, že z Klubu se už vyhazovat nebude?

Zadruhé, kam se podělo nějaké normální chování? Vyhazov/odstranění by podle mě měl být povolen a tolerován POUZE A JEDINĚ v případě, že daný bloger blog ruší, přesouvá nebo přestal splňovat podmínky nebo se nějak jinak zbláznil a pomátl a komunita dala najevo, že takového člověka ve svých řadách nechce.

A I V TAKOVÉM PŘÍPADĚ by mi přišlo normální a velice na místě, dát o tom dotyčnému vědět, sám od sebe, nejpozději ve chvíli, kdy ho mažu, spíš dřív, aby se mohl nad sebou zamyslet a napravit. (Kde je Kovářčino Kladivo a Očistec, když je člověk potřebuje, vážně už ale!) Aby se bloger něco takového dozvěděl až ve chvíli, kdy mu nějak podezřele klesne návštěvnost, a aby se mu nedostalo odpovědi ani po mailech, aby byly mazány komentáře, které se o dané věci zmiňují a pátrají po odpovědi - a to i komentáře dalších blogerů, které věc zaujala, NO DOPRDELE!? Kde to zase jsme?

Ono se furt pindá, jak se v AK nic neděje, ale já mám za to, že takový občasný infočlánek o tom, koho jsme dneska smazali a proč, by nebyl vůbec na škodu, protože mě vytáčí doběla (teď už naštěstí velice zřídka, protože to nesleduju, ale dřív mě to vytáčelo furt), když si zničehonic porovnám seznam členů před měsícem a teď a zjistím, že v něm ubylo několik jmen, aniž by na to kdokoli kdekoli upozornil a nějak to okomentoval.

LoveShy je moje oblíbená blogerka, mám ráda její styl, design, její reporty z akcí i její fotky a to si sakra pište, že ji chci vidět v AK, kde má rozhodně co dělat a kdyby bylo třeba ji obhajovat, ještě klidně přihodím zmínku o čisté autorskosti její tvorby, o tom, že je to zajímavá osobnost, kterou tu řada lidí má ráda, že se pilně zapojuje do komunity a že když tu někdo má co dělat, tak je to ona.

Ale ona nepotřebuje obhajovat. Ona jen potřebuje, aby se její jméno vrátilo do AK, kam patří a kde ji chceme mít, a ten, kdo má tuhle demenci na svědomí, aby to rychle napravil. Protože jako co je toto zase za bordel.

Sonda do hlubin Eminy duše

9. prosince 2012 v 11:06 | m. |  drabbloviny
Můžete to brát jako drabblovinu, jako literární dílko, nebo jako záznam skutečnýho snu, co se mi dneska zdál, jak se vám chce. Můžete mě zkusit psychicky rozpitvat, je-li vám libo.

Upřímně si začínám říkat, jestli to není nějaká nemoc, tyhle neskutečně živý a totálně ujetý sny, co mě pronásledujou. Nedá se tomu snad už říkat noční můry, už pár týdnů se mi nezdálo nic, co by mě skutečně vyděsilo a probudilo uprostřed noci totálně zpocenou, přesto to ale nejsou příjemný věci a mám pocit, že mi z toho čím dál tím víc hrabe. Nejde jen o to, že na to pak musím myslet celej den a že pocity, co jsem v těch snech prožívala, se mě drží jako klíště, jde hlavně o to, že se nevyspím. Už měsíce jsem se pořádně nevyspala, tyhle - a mnohem horší věci - prožívám noc co noc.

A to mám nad hlavou lapač snů a pod polštářem kus křišťálu. Pche. Myslím, že mně by nepomohla ani svěcená voda.


Až tady jednou nebudu

9. prosince 2012 v 10:47 | m. |  drabbloviny
http://alicexz.tumblr.com

(inspirováno úžasnou Alicí X. Zhang)

Až tady jednou nebudu.
Pořád mě uvidíš v každém západu slunce.
Uslyšíš mě ve větru, až si bude hrát s listím.
Ucítíš mě v každém závanu čerstvého vzduchu a v každé kapce rosy na trávě.
Vzpomeneš si na mě, až si budeš hřát prsty o šlehající plameny táboráku.
Kapka vody ve tvé koupeli. Poslední list, co spadne na podzim, a první květ vykvetlý na jaře.
Vzpomeň si, až ti hřejivé paprsky slunce budou tančit po tváři a až se ti o kotníky otře kočka.
Vzpomeň si, až vykvetou šeříky. Ucítíš mě jako skořici ve vánočním cukroví, jako vůni levandule, jako chuť mléčné čokolády.

Fénix nezmírá, jen se přerozuje. Tělo spálí oheň, však zůstává energie. Síla pohledu. Něha úsměvu. Myšlenka.
Pro ty, kdo chtějí věci měnit a žít tak, jak se má. Pro tebe.
Dýchej. Bolest i trápení zas přejdou a zase bude líp.
A já budu pořád s tebou.

Nominčí jedenáctka

8. prosince 2012 v 14:29 | m. |  co se mi honí hlavou
Mám akutní psavou krizi, takže Cirratino pobídnutí k účasti na dalším z mnoha řetězáků přišlo docela vhod. Protože mám chuť psát. Jen mě popadl takovej nihilismus ohledně smyslu toho všeho, no znáte to.

Už od čtvrtka se brutálně těším na víkend, protože mi měla přijet velice milá návštěva. Bohužel nakonec nepřijede a jak jsem včera měla celej den docela fajn náladu (až na večer, kdy mě hrozně rozbolela noha), dneska ji mám tak akorát na dvě věci. Nemůžu ani jít nakupovat dárky. Mám sice pár věcí vymyšlenejch a mám na to teď i čas, ale nemůžu chodit, bolí mě i pajdat po bytě, takže ven se fakt nepoženu. Nesnáším, když věci nevychází tak, jak by měly. Vážně jsem se těšila.

No ale k řetězáku. O co jde - mám podle pravidel takzvané Nominčí jedenáctky odpovědět na jedenáct otázek - které tu nebudu opakovat, máte je v odkazu. Tak jdeme na ty odpovědi.

The Puttytribe