Jsem kočičí povahy

29. listopadu 2012 v 17:14 | m.
Samota mě vůbec nesere. Mívám momenty, kdy dost silně zatoužím vypadnout mezi lidi, ale to už musí bejt, obvykle jsem radši, když mě nikdo nevidí, nikdo na mě nemluví a nikdo po mně nic nechce. Spíš mám pocit, že jsem čím dál tím asociálnější. Nebo je to prostě jen součást toho všeho, jak se tomu... no, osobní vývoj.

Co si tak vzpomínám, vždycky jsem vlastně byla víceméně sama. Nezapadala jsem. Nebyla jsem schopná dělat si přátele tak snadno jako druzí. Bála jsem se lidí. Když se mi někdo líbil, nedokázala jsem se mu ani podívat do očí. Byla jsem zoufale trapná a mimo a opožděná. Když ostatní holky s drsňáckým výrazem kouřily pod hospodou a chlubily se, s kým kde randí, já si nejradši hrála doma s mončičákama, na dlouhý hodiny jsem se zavřela do vlastního světa, kam za mnou nikdo nemohl, a bylo mi tak dobře.

Dodneška jsem v podstatě asi radši sama. Ale ne furt, samozřejmě.


Někdy, dost často, mám až šílenou potřebu s někým bejt. Obvykle je to někdo konkrétní. Jeden, dva, maximálně tři lidi, který mi v daný chvíli rozumí a můžou mi pomoct, většinou jen tím, že se mnou budou a že budou mlčet. Nemám moc ráda situace kdy potřebuju podržet a někdo má zrovna potřebu dávat mi přemoudřelý rady a ohánět se vzletnejma frázema jako že bude líp podobně, což je paradoxní, protože sama samozřejmě hrozně ráda dávám rady do života. Ale zásadně jen v situacích, kdy se mě na ně někdo ptá a řiká si o ně, a vždycky k tomu dodám, že je to pouze něco, co bych v daný chvíli udělala já, a že se to nedá brát za nějakou eternal truth. Například máme v práci brigádnici, která je poměrně zoufalá ze svýho vztahu a nějak asi nabyla dojmu, že já jsem hrozně chytrá a skvělá a že jí musim říct, co má dělat. Prosimvás já. Věčnej vztahovej zoufalec a poslední rok totálně beznadějnej single.

Což s tím samozřejmě taky souvisí. Po všech těch eskapádách se vztahama jsem ad 1) srdečně tak rozlámaná, že už prostě asi nefunguju tak, jako dřív. Poměrně snadno se rozsypu, když se s mým srdcem nezachází dobře, a ad 2) tak opatrná, že málokomu dovolím vstoupit. Ne že by o mě nebyl zájem, pár takových se našlo, co by rádi, ale já prostě nemůžu, protože už dopředu na těch lidech vidim, že to nemá smysl. Že mě neberou. Že bych se do něčeho nutila. Že by mi to za to nestálo.

Protože takovejch věcí, co mi za to nestály, už mám za sebou taky dost, a nestojím o další.

A pak je tu ta věc s odjezdem. Možná to používám jako výmluvu, ale něco pravdy na tom taky je - já si tu teď vlastně ani nemůžu nic začínat. Sice nevím, kdy a jak se to podaří, ale mám v plánu odjet. To bych nemohla udělat ani nikomu tady, ani sobě, už znova ne.

Když jsem do profilu psala, že ze všeho nejradši trávím večery s hrnkem čaje, myslela jsem to vážně. Čím dál tím míň se mi stává, že by mě zachvátila nezvladatelná touha jít kupříkladu pařit nebo jít s někým do hospody. Není to jenom tím, že chodím do práce, to je blbost, tam chodí kdekdo. Možná ne na dvanáctky a možná ne s tak náročnou pracovní náplní, ale stejně. Kdyby se mi chtělo, tak půjdu. Ale mně se nechce. Nepotřebuju se vybíjet, na to si vystačím s prací. A na dobití mi postačí skvělá hudba nebo pár výjimečných lidí, kterým výjimečně věnuju trochu svého času - a že ten je mi s takovým pracovním rozložením čím dál tím vzácnější.

A když už ty lidi vídám, tak radši pěkně jednoho po druhym, žádný velký sleziny a davy a akce. Radši si je pěkně po jednom dávkuju a každýmu věnuju sto procent a s těma, s kterýma se nedá takhle ve dvou bejt (třeba je to trapný, divný, nemáte si co říct), hned vím, na čem jsem a že to nepůjde, protože já potřebuju mít kolem sebe lidi, se kterejma se takhle bejt dá. A tím bejt mysím fakt jenom bejt, postačí dřepět spolu nad hrnkem čaje v tlumeném osvětlení a podávat si šíšu a mluvit o životě a o lidech a o těžce filozofickejch otázkách a o zájmech a o píčovinách. A nebo nemluvit vůbec. Bez pocitu, že je to nějak špatně, protože neni.

A proto si tak skvěle jdeme na ruku s kočkama. Protože se vzájemně chápem a respektujem. Každá z nás má svoje mazlící momenty, kdy prostě nutně potřebuje čísi pozornost a dokáže si o ni říct, a každá z nás si občas chce pohrát a vyblbnout se. Ale povětšinou jsme fanoušci těžkýho zevlu, samoty, relaxace, odpočinku, spánku a nicnedělání. Nejde jen o lenost, i když líná bývám taky, hlavně v první polovině dne. Ale když mám den pro sebe, zvládnu obvykle udělat spoustu zajímavejch věcí, který mě těší, ať už je to nějaká tvůrčí činnost, čtení, přesazování kytek, úklid, zbavování se bordelu nebo reorganizace. A vlastně nesnáším, když mě v tom někdo ruší a něco po mně chce, třeba abych s ním někam šla.

Ovšem pak jsou i dny, kdy mě u toho nikdo nevyruší a neozve se a já jsem na brečení z toho, že nikoho nezajímám. Nojo, holt jsem furt ještě ženská a neni to se mnou nejjednodušší :D Ale furt doufám, že se najde někdo, kdo s tím bude umět pracovat a díky komu už nikdy nebudu sama, i když zrovna nebudeme u sebe.

No, vlastně jsem pár takových lidí už našla a díky nim je život snesitelnej.

A vůbec.

http://blogzilly.blogspot.cz

:D
 


Komentáře

1 fishermira11@gmail.com fishermira11@gmail.com | E-mail | 29. listopadu 2012 v 17:27 | Reagovat

Ahoj, moc krásný článek :-D

2 Adelaine Adelaine | Web | 29. listopadu 2012 v 17:34 | Reagovat

Páni, překvapilo mě, jak moc se s tím článkem ztotožňuju.

3 Lucie Lucie | 29. listopadu 2012 v 17:43 | Reagovat

Přesně souhlasím s Adelaine. ;-)

4 Annie Annie | E-mail | Web | 29. listopadu 2012 v 17:49 | Reagovat

Jo jo, my blogeři to máme těžký :D. Souhlasím, tenhle článek na mě také sedí.

5 Džejkej Džejkej | E-mail | Web | 29. listopadu 2012 v 17:55 | Reagovat

A já už se začínal bát, že slovní spojení "spokojený samotář" nenávratně mizí z toho našeho prazvláštního Vesmíru.
A jakožto zástupce takto ohroženého druhu bych se rád zeptal, jestli je dnes, dle tebe, skutečně možné zůstat oním samotářem, přehnaně řečeno,  'na plný úvazek'. Není v dnešním světě internetu (berme teď v potaz například jen samotný blog) samota jen jakousi... no, řekněme 'činností' či 'koníčkem' spíše než životním postojem? Nejsou ty večerní odpočinky nad teplým nápojem za doprovodu jemného praskotu gramofonové desky jen jakýmsi chvilkovým únikem? A nebo už jen schopnost si takové chvilky dopřávat z člověka činí jistý druh samotáře? :-)

6 Insidious Insidious | E-mail | Web | 29. listopadu 2012 v 18:12 | Reagovat

Ten obrázek dole mě dostal :') :D

7 m. m. | Web | 29. listopadu 2012 v 18:18 | Reagovat

[5]: Já myslím, že závěry o tom budu moct dělat až za pár desítek let, až budu vědět, jestli to byl můj celoživotní postoj nebo jen chvilková potřeba, trvající třeba maximálně pět let. Třeba jsem samotář jen teď, třeba ještě zažiju pařící a adrenalinové výlety podnikací časy. Ale teď je mi dobře tak, jak jsem.

Nevím, co je příčinou a co důsledkem, ale je fakt, že ta představa mě naplňuje a těší, zatímco když se řekne "párty hard" nebo "pojď se dneska zlít", tak na to fakt většinou zahlásím něco ve smyslu "alkohol ne, raději knihu" :-D A není to na truc, neříkám to proto, že by mě lidi málo zvali ven, a tak bych dělala, že mě to vlastně vůbec nezajímá :D Oni mě zvou a já s nima fakt jít nechci :D

[6]: Jo, to mě taky :-D

8 m. m. | Web | 29. listopadu 2012 v 18:22 | Reagovat

A nemyslím si, že by to mělo něco společnýho s dobou nebo internetem. Spíš naopak, blogování dává nám samotářům možnost se v klidu vyjádřit, aniž by nám do toho něco kecal a rámusil nebo nám skákal do řeči. Ostatně mě právě internet, chatování a blog naučili mluvit s lidma a formulovat názory. Což je jeden z důvodů, proč si nenechám vzít svůj pozitivní názor na něj. To, že si o mě dneska kdekdo myslí, bůhvíjak nejsem "hustá", je zásluhou právě internetu, kterej mě otrkal a donutil mě zaujímat k věcem postoje a formulovat myšlenky tak, aby jim lidi rozuměli.

9 Džejkej Džejkej | E-mail | Web | 29. listopadu 2012 v 18:52 | Reagovat

[8]: A to mi právě samotářsky nezní. Byť nepřímá, je to pořád jakási komunikace s lidmi. Dává to prostor pro diskuzi (viz ta naše) a už ta je vlastně jakýmsi 'vztahem' s druhým individuem. Je to osobní a alespoň mojí maličkosti dává ta skutečnost, že reaguji na nějaký článek pocit, že nejsem sám, byť v bytě, ze kterého to píšu právě nikdo jiný není. :-)
Ach... a teď se ze mě stává věčný nesouhlaseč, kterým být nechci... :-)

10 mislol mislol | Web | 29. listopadu 2012 v 19:32 | Reagovat

hej! ten obrázek :D

11 Fabulator Fabulator | Web | 29. listopadu 2012 v 20:12 | Reagovat

Jsi první, od koho jsem slyšel, že je kočičí povahy. Ale má to svoje kouzlo, a to jak povaha, tak i pojmenování. Sám jsem podobného kočičího (či spíše koucouřího) myšlení. A navíc kočky mám rád, o to je ta povaha lepší.

12 m. m. | Web | 29. listopadu 2012 v 20:33 | Reagovat

[9]: No však taky neřikám, že blogování je projev samotářský povahy, naopak při tom člověk hledá odezvu, odpověď a kontakt. Někdy. Někdy se prostě jen potřebuje vyřvat a je mu víceméně jedno, jestli si to někdo přečte.

[11]: Fakt první? Mně to nepřišlo nijak inovátorský :-D Hh, my kočky zas rády kocoury >:) :D

13 Aranel Aranel | Web | 30. listopadu 2012 v 13:04 | Reagovat

Souhlasím s 2), 3) a 4)! Pěkně napsáno.

14 Cirrat Cirrat | E-mail | Web | 7. prosince 2012 v 11:25 | Reagovat

Hoj, máš u mě jeden malý zákeřný vzkaz: http://cirrat.blog.cz/1212/nominci-jedenactka-3-3 ;-)

15 papalala papalala | 12. května 2013 v 9:57 | Reagovat

Hahá holka, tys mě pobavila. Neměla jsem nervy a trpělivost číst to celý, ale člověk si holt nejlíp pomlže sám, protože má klíče od toho svýho trápení v ruce. Jen vědět, který dveře a jak odemknout, co? Kočky miluju. Těžký zevl :-D ale ta nezávislost.... prostě víme svoje. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
The Puttytribe