Listopad 2012

Jsem kočičí povahy

29. listopadu 2012 v 17:14 | m.
Samota mě vůbec nesere. Mívám momenty, kdy dost silně zatoužím vypadnout mezi lidi, ale to už musí bejt, obvykle jsem radši, když mě nikdo nevidí, nikdo na mě nemluví a nikdo po mně nic nechce. Spíš mám pocit, že jsem čím dál tím asociálnější. Nebo je to prostě jen součást toho všeho, jak se tomu... no, osobní vývoj.

Co si tak vzpomínám, vždycky jsem vlastně byla víceméně sama. Nezapadala jsem. Nebyla jsem schopná dělat si přátele tak snadno jako druzí. Bála jsem se lidí. Když se mi někdo líbil, nedokázala jsem se mu ani podívat do očí. Byla jsem zoufale trapná a mimo a opožděná. Když ostatní holky s drsňáckým výrazem kouřily pod hospodou a chlubily se, s kým kde randí, já si nejradši hrála doma s mončičákama, na dlouhý hodiny jsem se zavřela do vlastního světa, kam za mnou nikdo nemohl, a bylo mi tak dobře.

Dodneška jsem v podstatě asi radši sama. Ale ne furt, samozřejmě.


Stuff on my cat

29. listopadu 2012 v 15:02 | m. |  co se mi honí hlavou
Ták, právě jsem se prohrabala držátkem na propisky a vytřídila všechno, co nepíše a zabírá místo. Musím říct, že vědomí, že pro cokoli tam teď sáhnu, bude psát, mě nesmírně uklidňuje. Stejně jako veškerej prostor kolem, kterej jsem zbavila bordelu a prachu a hned je to o hodně přehlednější a použitelnější. Miluju minimalismus, yay!

Jinak jsem se právě přihlásila na seminář sebeobrany zdarma, kam mě pozvala Klárka, takže bacha na mě, po příští neděli budu nejenom kousat a kopat, ale budu v tom ještě k tomu profesionálně proškolená >:)

A báj d vej, už jste slyšeli o webovce www.stuffonmycat.com? Co si lidi nevymyslej. Teda třeba oblíkání zvířat je mi dost proti srsti a nesnáším, když to někdo dělá, ale kočka s pěti ovládáníma na televizi na zádech, to je prostě epický :D Hlavně je na tom perfektně vidět, co je to za zvíře, kočkám je prostě fakt všechno jedno...


Počítačové úvahy, debordelizace a zásek šnečí pošty

29. listopadu 2012 v 12:47 | m. |  co se mi honí hlavou
Tak už jsem zase na funkčním kompu, Ježíšek přinesl zdroj, pošťoural se v tom, pozapojoval a juhů, zase jsem na svym! Mám z toho radost jen napůl, což mě samotnou trochu zaráží, ale je fakt, že myšlenka na zrušení poměrně obřího "pracovního kouta" u mě v pokoji mě prostě láká. Nejde jen o to, že se těším, až odsud odlifruju mámu, až bude hotovej její novej pokoj. Až si odnese svoje šanony a papíry a svoje kancelářský potřeby a vyklidí mi stůl, abych si do něj mohla dát věci vlastní, až zrušíme stoleček na tiskárnu, kterej je neustále ověšenej a zasypanej milionem dalších věcí kromě tiskárny. Vlastně to není jenom tohle, vlastně bych se docela ráda zbavila i toho celýho počítače a monitoru a stolu a těch kvant kabelů a blikátek. Nevim jak vy, ale já to cítím. Cítím, jak to tu vibruje elektřinou a z pohledu na tolik udělátek a kabelů je mi už drahnou dobu všelijak. Ve chvíli, kdy ten počítač odešel, mě napadly dvě věci. 1) Dohajzlu, nemám právě nejaktuálnější zálohu, a 2) YES! Při výběru novýho si koupim jen notes a goodbye obří stolní zařízení, co zabírá místo!

Ale ono to asi nebude tak snadný. Přece jenom nejsem čistě jen psavec, na počítači dělám i spoustu dalších věcí, na který potřebuju, aby to bylo hodně dobře použitelný, potřebuju velkej monitor a dobře použitelnou klávesnici - přitom, jak moc píšu, potřebuju nějaký normální rozložení kláves, ne jako na mámy mrňavym notesu, kde se prostě nedá psát. Pokud zrovna chodím do práce, nemám na takový věci čas, ale mimoto (a takový měsíce určitě ještě budou) ráda pařim různý hry, starý Simsy nebo Zoo Tycoon a samozřejmě taky Mafii, u níž mi to právě tuhle chcíplo (takže se trochu bojim pustit ji znovu :D). Na takový věci notesy asi nejsou moc stavěný, aspoň tak co mi někdo říkal před nějakejma třema rokama, samozřejmě netuším, jak je to teď.


Inspirativní lidi

26. listopadu 2012 v 23:00 | m. |  co se mi honí hlavou
Tak mně normálně včera umřel počítač. Shodou okolností se tomu stalo jen pár hodin předtím, než ke mně měl přijít na návštěvu Ježíš (snad se nebude zlobit, když ho odteď budu jmenovat, když jsem tu na něj minule tak pěla chválu, tak ho přece nesmetu zase pod nějaký řadový písmenko :D), takže bylo celkem nasnadě, komu volat. Ale stejně jsem se neubránila přemýšlení, komu jinýmu bych vlastně v takovou chvíli mohla volat. Nějak mi na mozek přišel hromadnej flashback, kdy jsem si vzpomněla na všechny ty dobré duše, které mi kdy pomohly s porouchanou technikou, protože blogovat můžu třeba stokrát denně, to ze mě neudělá dobrýho páníčka pro počítač.

No ale každopádně mi odešel zdroj. Ježíš se hned s naprostou samozřejmostí začal shánět po novém. Já mu to sice ještě řeknu osobně, ale stejně mu chci veřejně poděkovat. A vůbec všem lidem, kteří mi kdy píchli, opravili poťamťanej soudsystém a vadný kontakty, vyčistili klávesnici, zbavili komp bordelu, kterej jsem si tam za nějakou dobu natahala, reinstalovali systém, půjčili mi monitor (kterej jsem ještě dodneška nevrátila) a vůbec tak nějak opečovávali tu mou zázračnou bedýnku, bez níž si neumím představit existenci, ale o jejímž chodu toho vím zoufale málo. Čím dál tím častěji si říkám, že jsem se minula školou. Kdybych v tuhle chvíli měla znalosti o tom, jak ty kompy vlastně fungujou a byla schopná si to opravit sama, kdybych líp rozuměla webům a uměla programovat, tak bych měla zcela jasně vystaráno a nemusela bych se už nikdy rozhodovat, čím se živit. Měla bych jasno. Blogováním se člověk nenají, nebo nají, ale trvá to a není to úplně stopro. Jezdit ovšem po lidech - jako jsem já - a opravovat jim ty jejich opotřebovaný zaprášený kraksny, nebo bejt schopná zprovoznit stránky, když už si je umim graficky vymyslet, to by bylo něco jinýho. Vejšku dělat nechci, myslim, že na to nejsem stavěná. Ale zapsat se na nějakej počítačokurz a začít to fakt poctivě šrotit, to by asi nebylo marný. Ještě mám pořád čas měnit kurz.

Anyway, taky jsem včera byla v Ikee. Aaah, zase jednou "doma". Byla jsem tázána, proč to tam tak vnímám. No já nevim jak vy, ale já se v Ikee cítím naprosto uvolněně a fakt jako doma. Neni to jenom proto, že doma mám skoro všechno z Ikey, takže to tam vypadá stejně :D Je to prostě proto, že v Ikee je všechno tak, jak to bejt má. Je to perfektní, vymyšlený, funkční, neni tam žádnej stres z toho, že něco by se dalo udělat líp a všichni na to kašlou. Naopak, tam když je možný něco udělat líp, tak to tak udělaj. Pořád něco vylepšujou, pořád přicházej s novejma fantastickejma nápadama, pořád se snaží vymyslet, jak něco udělat chytřejš, ekologičtějš, smysluplnějš, levnějš pro zákazníka a pohodlnějš. No ukažte mi, kde jinde na světě se tohle děje, kromě Ikey.

A tak tam chodím, když mám největší pocit, že je všechno špatně a že mě asi blbě vychovali, protože ten svět vůbec nechápu. Zajdu tam a uklidním se, připomenu si, že ne, že bílá je někde ještě furt bílá a nakoupim tunu svíček a dám si samozřejmě švédský masový kuličky, protože prostě IKEA! A hlavně - brusinky <3

Včera byl prostě báječnej večer a i když jsem dneska byla celej den v práci chcíplá, vlastně i dnešek můžu hodnotit kladně. Díky tomu včerejšku. Díky Ježíšovi. A díky Mysteriovi, jehož dvě novotiny jsem poslouchala včera před spaním a nádhera. A taky teda díky Nickovi, kterej dneska nahrál naprosto úžasnej sedmnáctiminutovej cover Porcupine Tree, kterej už poslouchám potřetí za sebou a furt nemám dost. Hergot ale musim si jít lehnout. Inspirativní lidi jsou k zbláznění úžasní, ale spánek je spánek.

Siniphae

25. listopadu 2012 v 0:17 | m. |  drabbloviny
Mněhe, zase jednou mě chytila inspirace k obrázku z Imaginária :) Mimojiné teda i proto, že přesně na následující téma mám rozepsanou jednu... nevim, jak to nazvat. Knížku? Příběh? Jo, příběh bude asi lepší označení. Nečekám, že bych to někdy dokončila. Je to už pár let zpátky, co jsem začala. Ale ráda se k tomu tu a tam vracím, aspoň v myšlenkách. Ráda vzpomínám na to, jak se mi to tvořilo v hlavě a jak se to samo skládalo dohromady. A občas si to po sobě ráda přečtu a zapřemýšlím, jak jsem na takový detaily proboha přišla a odkud se vzaly nápady na interiéry, který tam popisuju. Mít představivost je krásný...


Come on, come on, put your hands into the fire...

24. listopadu 2012 v 19:15 | m. |  co se mi honí hlavou
Melancholická.

Ještě k těm přátelům... včera mi bylo krásně. Dopoledne jsem prospala, kolem oběda jsem ten den pěkně proflákala, odpoledne jsem vyrazila s Maudětem a panem Mysteriou (já mu asi budu muset řikat jinak, tohle je hrozně divný na skloňování) do zkušebny a od tý chvíle byl krásnej den.


Wishlist 2012

24. listopadu 2012 v 18:41 | m. |  co se mi honí hlavou
Se mnou je to vlastně o Vánocích hrozně jednoduchý. Mně se toho líbí. Ale na druhou stranu u spousty věcí jsem se naučila užívat si jejich prostou existenci, to, jak jsou krásný, jak dobře jsou vymyšlený, jak zdobí místo, kde právě jsou, ale vůbec mě přitom nezajímá, kdo je jejich majitel, respektive že to nejsem já. Když vidím u někoho doma pěknej obraz, netoužím ho mít taky. Těším se z něj tam, kde je, a kde vytváří příjemnou atmosféru. Těším se z toho, co vypovídá o svých majitelích. Je mi dobře v bytě plnym halloweenovejch tykviček, ale vím, že domů bych je nechtěla, protože by se mi na ně akorát prášilo a protože mám takovejch serepetiček stejně už teď šílený množství.

Ale víte co. Já zbožňuju, když věci plní svůj účel. Když jsou funkční. Funkcí věci může bejt i to, že je krásná, ale jakmile je takovejch krásnejch věcí moc, tak to fungovat přestává, stává se to zmateným a nekonzistentním a je z toho bordel a místo aby to člověka uklidňovalo, je z toho čím dál tím nervóznější. Proto se tak ráda věcí naopak zbavuju, to mě uklidňuje a čistej prostor pak ve mně vzbuzuje inspiraci.

To ale neznamená, že nic nepotřebuju. Nejsem jeskynní žena, žiju v přítomnosti a existuje tisíc a jedna maličkost, která by mi vylepšila bytí a který se tudíž nikdy bránit nebudu. Po nikom nic nechci, mám Vánoce ráda, ale nepatřím k těm lidem, kteří si něco pomyslí, když jim nedáte dárek. Nepozastavím se nad tím, ani mi to nepřijde. Nic z toho nevyvozuju. Ani si toho nevšimnu.

Ale jako jo, chápu to, že někdo tomu stejně neuvěří a bude mít to nutkání mi něco dát. Tak pro ně píšu tenhle seznam, aby věděli, že i takovej minimalista jako já má svoje přání a potřeby a že jestli máte kolem sebe lidi, kterejm fakt nikdy neni co dát, tak já nejsem jedním z nich. A zase jako každej rok, třeba to někoho inspiruje při nákupech pro svoje blízké.


Milý Ježíšku, you are awesome! :)

20. listopadu 2012 v 13:26 | m. |  co se mi honí hlavou
Je to zvláštní, tuhle jsme s mámou a babičkou debatovaly o vánočních dárcích (achjo, to šílenství už zase klepe na dveře) a já jim povídám, že kdyby byl každej v týhle rodině schopnej vyjmenovat pár věcí, který má rád a který by se mu hodily, tak by bylo po starostech a po vzteku. Třeba já o tom každej rok sepíšu článek a nedovedu si představit, že by někdo mohl mít problém sehnat pro mě nějakej vhodnej dárek, když už teda bude mít tu potřebu.

Ale třeba takovej táta vždycky prohlásí, že jediný, co chce, je, aby mu všichni dali pokoj, babička tradičně hlásí, že nic nepotřebuje a nechce, ale dobře vím, že to není pravda, jen je tvrdě proti tomu, aby se vánoční přání sdělovala, na to prý má dárce přijít sám, a pak je tu brácha, kterej si pokaždý vymyslí něco jako nový auto, soundystem za x y tisíc, desky (DJ), novej byt a vůbec takový věci, nad kterejma se tak maximálně ušklíbnete jako že jo, chápu, že bys to chtěl, ale sorry, nejsem milionář, tak zkus přijít s něčim reálnějším. Ale to on neumí.

Takže Vánoce jsou pro mě (a vlastně pro nás všechny) každej rok celkem zbytečnym stresem, protože jediná máma si umí říct, co by se jí libilo, a jinak mě všichni tím svým přístupem nebetyčně serou a dost možná přijde moment, kdy mě to vážně přestane bavit, koupim každýmu kilo mrkve a polibte si šos.

Nemám ráda dávání dárků jen proto, aby se dal dárek. Nejde mi to. A když nevím, co by ten člověk opravdu rád dostal, tak se tím trápím, protože ho chci potěšit, ale nechci mu dát blbost. Neumím to ani o narozeninách, ani o Vánocích, a hrozně mě to žere. Takže mě úplně maximálně baví věci jako pozvat někoho na čaj, nabídnout nějakou službu (neřikám vysloveně přijít s nabídkou kvalitního sexu, zase nejsem Joey) nebo dát něco úplně miniaturního, co se dá použít, spotřebovat, nebo co je sice tak trochu clutter, ale tak mrňavej, že to nevadí.

Třeba mně vloni dal Anděl naprosto dokonalej dárek - aromalampu, naprosto kouzelnou, která se okamžitě stala mým zamilovaným kouskem, ale hlavně, která byla zabalená v nádherný černý krabičce a přebalená stříbrnou stužkou, na níž byla pověšená malá stříbrná vánoční ozdoba posypaná třpytkama.

Přátelé. Ten člověk naprosto přesně věděl, jak na mě. Já miluju stříbro! Miluju třpytky! Miluju voňavý svíčky, tyčinky a lampičky. Miluju malý věci! Miluju vínovou barvu! Miluju tu překrásnou lampičku z rozbitejch červenejch sklíček, miluju tu její vanilkovo-burbonovou vůni a miluju tu mrňavou stříbrnou kuličku! A kdyby mně dal jenom tu, tak bych byla šťastná.

Nepotřebuju hovadiny. Nepotřebuju sošky a figurky a plakáty a hrnky a plyšáky a kraviny, který mi akorát zaplácaj byt a k ničemu mi nebudou. Potřebuju dobrý přátele, kteří vědí, kdo jsem. Potřebuju spoustu různejch maličkostí, který mi o něco zjednodušší a zpříjemní život. Potřebuju, aby mě někdo neustále inspiroval a popoháněl, protože na lva jsem příšerně nerozhodná a dokud mě někdo nehecne, můžu nosit nějakej nápad v hlavě i roky a furt se nic neděje.

Potřebuju mít kolem sebe lidi jako je pan Jakub Ježíš Bouček. Kamarád, jehož přezdívka je více než přiléhavá, kterej je bůhvíproč nadšenej z mýho nápadu na zprovoznění vlastní webovky a narozdíl ode mě má potřebný IT znalosti a sám dávno působí na vlastním, takže mu to nepřipadá jako takovej big deal. :) Právě mi koupil doménu. A do večera mi na ní zprovozní mail. Co na to můžu říct? Došly mi slova.

Cítím vděčnost za takový lidi a za jejich fantastický nápady. Za inspiraci. Za pošťouchnutí. Faith in humanity restored. Děkuji.

Vyšel rozhovor s Mattem, hehe

20. listopadu 2012 v 10:35 | m.
Wheeee, v Autorském Klubu právě vyšel můj rozhovor s Matthiasem ze Sprostých povídek! :) Tak šup šup, check it out!

Užívám si volno. Plány na dlouhej spánek klasicky nevyšly, já už prostě nějak nedokážu spát do dvanácti, nejpozději v deset se vzbudím vždycky, ale nevadí, aspoň bude víc času na jiný věci. Třeba jsem se hned vrhla na barvení vlasů. Odrosty jsou zlo a moje epesní oranžová už nevypadala tak epesně, když ji hyzdily, a protože jsem líná to celý znova odbarvovat, koupila jsem si hnědou. Jak se tak na to ovšem koukám, mám pocit, že z toho zas nic nebude, nějak se to nechytá.

Dneska dorazí do Prahy drahoušek Mysteria, na Muse, samozřejmě :) Tak doufám, že se mi ho podaří aspoň na chvilku vidět. Je to k zbláznění, furt vídat lidi, o který moc nestojíš, a vůbec nevidět ty, po jejichž přítomnosti nejvíc toužíš. Ono se to po netu přece jenom blbě vymejšlí, co a jak provedeme s tím příštím rokem.


V jednom kole

19. listopadu 2012 v 11:08 | m. |  co se mi honí hlavou
Uách, spala bych. To byl zase víkend. Tři dny pakárna, v sobotu dopoledne se mi nic nechtělo, odpoledne zas na nic nebyl čas, v sedm jsme div nevyháněly zákazníky, nestihly jsme vůbec pořádně poklidit ani nic udělat, takže jsem v neděli byla nucena přijít o hodinu dřív - ani ne tak proto, jako že mi to navrhovala vedoucí, jako spíš proto, že jsem věděla, že mi to hodně pomůže. A taky že pomohlo, bez stresu a bez problémů jsme všechno stihly tip ťop na minutu.

Ráno pak bylo spavo a odpoledne ještě spavějš. Řikám vám, kdyby se vedení rozhodlo, že v neděli bude otvíračka do čtyř nebo do pěti místo sedmi, tak by se vůbec nic nestalo, protože jsme měly tak přibližně jednoho zákazníka za půl hodiny a mezitím jsme tam spaly a krizovaly, protože veškerej úklid (i spoustu věcí navíc) jsme stihly udělat tentokrát velice včas a pak už jsme prostě neměly do čeho rejpnout a ani nebyla síla. Musím nás teda pochválit. Když jsem to tak viděla, co všechno jsme tam včera zvládly, do čeho všeho jsme se pouštěly, aniž bychom musely, jsme fakt dobrej dvoučlennej tým. A večer jsme si ještě rozdělily dýška za poslední tři týdny, po čemž mi příjemně ztěžkla peněženka a bylo mi hned o něco líp na srdci. Je fajn vidět, že alespoň jedna vedoucí na vás myslí a dělá to poctivě. Za tyhle tři týdny jsme naší kolegyni oddělily cca dvě stovky, pěkně poctivě. Za předchozí měsíc dostala od druhé vedoucí padesátku. To by mě zajímalo, v čem udělali kolegové z NDR chybu, ha.

Věděla bych, co s dneškem. Mám dost nápadů a věcí, co chci dělat, kam chci jít, co potřebuju oběhat, ale zase nemám kdy, byla jsem požádána, abych dneska odpoledne zaskočila na osmičku vypomoct, a tak jdu, vědoma si toho, že mi hlavní vedoucí dost pomohla, když jsem potřebovala volno na tišnovskej víkend. A taky mě teď v tejdnu nechala dvakrát přijít až na desátou, čímž si u mě významně šplhla :D Tak tu osmičku snad ještě přežiju, ale začíná mi z toho lehce hrabat. Jedna věc je, že přes víkend nejsem schopná si odpočinout, v sobotu přijdu domů vyřízená, ale mozkem jsem už v neděli, takže se nedokážu ani vyspat (spala jsem asi pět hodin), ale ten nedostatek volna, ze kterýho mi ještě ukrajujou těmahle "výpomocema" na mě působí jako že jsem už zas v jednom kole, ze kterýho kdovíkdy vybřednu. A to je správná poznámka. Zítra bych se měla dokopat zajít na pracák a vyptat se na pár věcí. Pohrávám si s myšlenkou, že bych se na to na konci zkušebky vybodla a šla radši na podporu, abych si užila klidný svátky, který jsem vloni neměla a když nad tím tak přemýšlím, tak vlastně už dlouho ne. Potřebovala bych spoustu volna na to, abych vyřídila všechno, co vyřídit chci, abych dočetla věci, co mám rozečtený, abych pohnula s webovkama, abych v klidu posháněla dárky, abych se konečně mohla zaměřit na vyřešení všeho, co je třeba vyřešit, než budu moct začít přemýšlet o detailech odjezdu a plánovat nějaký konkrétní data.

Mám toho všeho moc. Tak moc, že když mi někdo navrhne, abych šla na Silvestra na adrenalinový výlez na Sněžku nebo Ještěd, tak pozvednu obočí v údivném "Are you fucking kidding me?" výrazu. Ne že by to byl špatnej nápad, to vůbec. Ale fyzický aktivity, běhání a výšlapů si v práci užiju víc než dost, stejně tak adrenalinu, a rozhodně se nedá říct, že bych se nudila. Nepotřebuju tudíž rozbíjet nudu něčím "šíleným", stačí mi moje šílená práce.

Ale na druhou stranu, tři měsíce. Zapadám do stereotypu. A chvílema si připadám (hlavně po těch těžkejch víkendech), že mě to mele na karbanátky. Takovej noční výlet na Ještěd by vlastně vůbec nemusel bejt špatnej nápad.

Ovšem to abych si vzala teplé prádlo.

Vánoční pohlednice

15. listopadu 2012 v 18:52 | m. |  co se mi honí hlavou
Nějakou náhodou jsem se dostala na jeden bloček, kde zrovna probíhá soutěž o nejlepší vánoční pohled. Zrovna jsem se nějak nudila a byla kreativní nálada, takže jsem vylovila pár fotek z loňska a pustila se do nich :)

Zjistila jsem přitom ovšem, že na Photobucketu se rozhodli měnit, takže tam klasicky nic nefunguje. Počítač mi z toho jejich editoru zamrzl takovym způsobem, že jsem se na to záhy vykašlala a mám teda jen tyhle dva kousky. Ale to je fuk, ono z toho stejně nic nebude. To bylo jen tak pro srandu.



Jako prezident bych...

15. listopadu 2012 v 12:13 | m. |  co se mi honí hlavou
Já se obvykle do politiky nijak nemontuju ani o ní nic nepíšu, jednoduše proto, že o ní nic nevim a nechci se tu ztrapňovat nějakýma faktografickýma chybama a nedostatkama. Ale jak dneska jedna holka na tom modrym zvěrstvu jež zove Facebook psala, co by všechno udělala, kdyby ona byla prezident, tak mě to inspirovalo. Nějaký věci by se určitě našly.

Tak nejprv co psala ona:

1) snížení platů prezidenta, poslanců, senátorů atd nejméně o 50%

S tím mohu souhlasit, protože proč by doháje lidi, který dělaj pro ten stát úplný hovno, měli mít tak nehorázný platy. Už ten fakt, že si na ně nikdy nesáhnou, je, pokud jde o mě, totálně odepisuje jakožto nějaký vzory morálky nebo co. To prostě neni možný, vzhlížet k takovejm lidem, věřit jim, že jim jde o dobro státu nebo o dobro moje, když vidim, jak se kapsujou. Kdo jim za takový situace věří byť jenom nos mezi očima, je blázen, a já nepochopim, že maj vůbec to svědomí a tu drzost mluvit o nějakých škrtech a kde všude se musí ubrat. Je to od nich nehorázně sprostý a drzý.

A kdyby se jim ty platy snížily (a hlavně sebraly výsluhy, teď nevim, jak je to přesně, ale pokud se nepletu, tak třeba minimálně prezidenti pobírají po odchodu z funkce doživotně úplně bláznivý sumy - za co sakra? Jakym právem?), tak by se hned do státní kasy přililo peněz, že to svět neviděl. Maximálně bych přidávala prémie za to, když někdo přijde s nějakým zlepšovákem, co pomůže umořit státní dluh nebo tak něco. Aby se ti šmejdi museli trochu snažit.


Uách... spavo.

14. listopadu 2012 v 18:18 | m. |  co se mi honí hlavou
Tak mám sbaleno. Dnešek jsem sice celej totálně proflákala a prospala, prolenošila s jedním či druhým kotětem na břiše nebo proklimbala u znovushlížení GoT, ale k večeru jsem se hecla a hned po krátkym výletu za nákupama jsem se vrhla na to oblečení. Vysypala jsem na sebe skoro celou skříň, protože za ty roky se toho tam nashromáždilo fakt hodně, a teď mám celou Tesco tašku napěchovanou oblečením, který už nenosim a nosit nikdy nebudu, a přesto jsem ho zatím nebyla schopna udat nebo se ho zbavit.


Curiouser and curiouser...

10. listopadu 2012 v 23:27 | m. |  co se mi honí hlavou
Ok, dnešek byl fakt divnej den :D

Cca kolem desátý, jedenáctý mě vzbudil rámus, zvonění telefonu, hlučnej hovor, no prostě klasika u nás doma... Chvilku jsem ležela v posteli a přemítala, jestli mě to opravdu rozčiluje nebo jestli to ještě zvládám. Protože je fakt, že jsem na to dost zvyklá. Ale představa, že bych se od toho oprostila a šla za vlastním... vyškrtnout ze života jednu věc, která mi kazí náladu, to se mi čím dál tím víc líbí. Na druhou stranu si myslím, že jsem ještě pořád nedorostla do schopnosti postavit se na vlastní nohy, ani si neumím představit, jak bych se svým mizerným platem zvládala vlastní bydlení a jak bych řešila všechno, co se k tomu pojí. Vždyť mě znáte, neumím ani dojít na poštu a poslat balík.

Nicméně dlouho mi to přemítání netrvalo, poslední dobou jsem tak nastavená z práce, že jakmile se vzbudím, pokud se ještě necítím vysloveně spavě, okamžitě vstanu, protože se mi hned rozjede mozek a už zase myslim na tisíc a jednu věc, takže nějaký válení se v posteli nepřipadá v úvahu, prostě mě to vykope.

V kuchyni jsem zjistila, že naši svorně bok po boku vaří. Což byl šok. U nás doma se nevaří. Druhej šok byl, že dělali řízky s bramborovym salátem. Podrbala jsem se na hlavě a zapřemýšlela, jestli je možný, že jsem spala tak dlouho, že už jsou Vánoce. Upřímně by mě to potěšilo, poslední dobou se mi děje jen málo věcí, který by za to stály, a ani bych se moc nezlobila, kdybych mohla těch pár měsíců přeskočit. Samozřejmě si přitom vzpomenu na Jirotkova Saturnina a myšlenku škrtnutí několika týdnů a co by z toho vzešlo a o co všechno by se člověk ochudil... ale narozdíl od jeho hrdiny já fakt docela věřim tomu, že by bylo lepší tu zimu přeskočit. Když mi táta ze srandy řekl, že jsem fakt spala dlouho a že už je jaro, ta představa se mi líbila.


Nemám chuť si povídat, jasný?

10. listopadu 2012 v 12:24 | m. |  co se mi honí hlavou
Varování: Trošku výlev.

Přemýšlím, že by možná nebylo od věci vést si přesný záznamy o tom, kdy mám jakou náladu. Pondělí dobrý, úterý dobrý, středa skvělý, čtvrtek na hovno, pátek otřesný, sobota dobrý. Nevim, třeba by to k něčemu bylo.

Ve čtvrtek jsem se v práci znovu přesvědčila, že "Svět, svět je plný kreténů, kokotů, čůráčích hlav a debilů", kteří si hlavně z nějakýho důvodu vždycky najdou způsob, jak tě nasrat nebo dojebávat. On byl vůbec divnej den, nebyla jsem jediná, která zpozorovala, že je něco špatně, ale myslim, že zrovna já jsem měla štěstí na ty největší kokoty a rozesmutnilo mě to. Jedna věc je, že tě to samozřejmě naštve a rozpálí doběla. Druhá je ovšem ta moje klasická filozofická část. Proč je to vůbec nutný? Proč se ty lidi takhle chovaj?

Vzpomněla jsem si v tý souvislosti na Barneyho kruh/řetězec křiku. Už dávno jsem vyrostla z toho, abych si takový věci brala osobně, ale dojebává mě v tom ta myšlenka, proč se ty lidi tak chovaj, proč má někdo potřebu nebo spíš jak si vůbec dovolí chovat se k někomu druhýmu tak hnusně? Já bejt jejich matka, tak je okamžitě seřvu a fláknu jim takovou po tlamě, že chytěj druhou vo zeď. Protože co to je do háje za chování?

No nic.

The Puttytribe