O multipotencialitě poprvé

14. října 2012 v 22:10 | m. |  co se mi honí hlavou
Nikdy jsem tu tomu nevěnovala moc prostoru, ale je fakt, že strašně ráda sleduju všelijaký možný minimalistický weby a fantastický lidi, který je píšou. Minimalismus neni zdaleka jen o tom, mít co nejmíň věcí, pro každýho to vlastně znamená něco jinýho, je to filozofie aplikovatelná prakticky na cokoli a mě hrozně bere, co všechno jsem díky ní objevila zajímavýho.

Jedním z blogerů, které sleduju, je Emilie Wapnick, nesmírně zajímavá ženská, na kterou jsem vlastně přišla přes Everetta Boguea (tuším první minimalista vůbec, kterýho jsem fakt poctivě hltala, a to dokud ještě psal na svym blogu Far Beyond the Stars rady pro minimalisty, kteří chtějí prorazit a odpoutat se od zaměstnání, které je nenaplňuje - teď ho používá pro publikování science-fiction tvorby). Narozdíl od jiných, Emilie se nevěnuje ani tak minimalismu v materiálních věcech, jako spíš celkově tématu multipotenciality, neboli píše pro lidi, kteří nemají "jedno pravé volání srdce" a nevědí, co si počít se životem, protože mají strašně moc různých zájmů, které se v podstatě nedají propojit a k žádnému z nich se neváže nějaká jednoznačná stezka kariéry, po níž by se mohli vydat. Jsou to lidi, kteří nikdy nevěděli, co si zvolit, když se jich někdo ptal, čím chtějí být. Kteří by do takového dotazníku napsali deset úplně rozdílných věcí a přitom by to byla pravda, oni skutečně chtějí být tím vším, chtějí dělat milion věcí, ale nevědí, čím se skutečně živit, čím si vydělávat a čím se zajistit na to, aby eventuálně tyhle věci mohli zkoušet a dělat pro zábavu.

První šok byl zjistit a uvědomit si, že takoví lidé fakt jsou. Ten moment, kdy vám totálně sklapne, protože jste si celej život mysleli, že je s váma něco špatně a že nikdy nebudete schopni uspět ve světě, kde všichni mají svoje "pravé volání", už od dětství vědí zcela přesně, že půjdou na práva a stanou se právníkem, že půjdou na uměleckou školu a budou dělat filmy, že půjdou na lékařskou a stanou se lékařem.


Já jsem třeba nešla na žádnou, protože jsem neměla ponětí, čím bych se měla stát. Chtěla jsem zkoušet, chtěla jsem objevovat, chtěla jsem poznávat svět a lidi a chtěla jsem rozumět tomu, jak fungují. Chtěla jsem psát a chtěla jsem aby lidi moje psaní četli. Chtěla jsem za to být placená. A chtěla jsem taky třeba radit lidem, pomáhat jim, když jsou na dně a potřebují pomoct. To jediné, co mě tudíž napadlo, byla žurnalistika a psychologie, později jsem zkoušela i pedagogiku. Nic z toho mi ovšem nevyšlo, nedostala jsem se přes zkoušky a jelikož jsem se vlastně ani nesnažila skrz ně dostat, došlo mi, že mě to vlastně nezajímá a že to vlastně zase tak moc nechci.

A tak jsem odjela do zahraničí s kamarádkou, zkoumat, co za svět je tam.

Nechci tu filozofovat o všech zkušenostech, co jsem od té doby získala, a jak mě která ovlivnila a co to se mnou udělalo nebo co jsem se od těch dob naučila o světě a o lidech, ale fakt je, že tenhle jeden krok mi nesmírně změnil život a že na to nikdy nepřestanu vzpomínat jako na to nejbáječnější, co jsem v životě udělala a zažila. Aspoň teda dokud nezažiju něco ještě víc osvěžujícího, co by ještě víc otřáslo mým světem - v pozitivním slova smyslu.

No a pak po letech, kdy už jsem zpátky a pořád nějak nevím, co dál, se mi dostane do ruky Emiliin e-book Renaissance Business a já zjistím, že jsem přesně ten člověk, o němž píše. Zkouším různé věci a když nevyjdou, zkouším je pořád dál, dokud si neřeknu, že to fakt nemá smysl, že už mě to stálo příliš sil a že mě to vlastně už nenaplňuje. A pak jdu zase na něco jinýho. Zjišťuju, co mi jde a v čem jsem dobrá a co mě opravdu neláká. Snažím se poslouchat svoje srdce nebo duši, chcete-li, pomocí meditačního kurzu jsem si uvědomila leccos důležitého o sobě samé a jdu za tím, ať mě to stojí, co mě to stojí. Nevím úplně přesně, jak dosáhnout toho, co chci, možná nevím ani přesně co přesně chci, ale rozhodně vím, co nechci, a tak to prostě nedělám, pokud je jiná cesta, a ona je skoro vždycky.

Čtu právě první kapitolu a přidružené články a jedním z nich je mimojiné perfektní článek Your Parents and your multipotentiality - o rodičích a jejich přístupu k multipotencialitě jejich dětí. Nestačím čumět. Při jeho čtení jsem měla chuť vyskočit ze židle, protože jsem se zamyslela nad svýma rodičema a jejich rodičema a vůbec kam až si pamatuju a s úžasem jsem si uvědomila, že všichni, kdo mě napadnou, jsou (nebo byli, pokud už nežijí) multipotenciální. A snad všichni měli nějaký umělecký choutky a projevy, alespoň trochu.

Máma hrávala na klavír. Má ráda hudbu, relaxační. Bavila ji jóga, nějakou dobu. Věnovala se a pořád trochu věnuje takovejm těm spirituálním věcem jako je vztah lidské povahy k datu narození, mandaly nebo práce s energií (i když si upřímně nemyslím, že by zrovna na to měla talent, ale to je jedno), baví ji blbnutí s kolážema fotek a focení (i když teda jenom koček a do umění to má v jejím případě podle mě hodně daleko), založila si chovatelskou stanici na kočky a zároveň dělá něco tak strašně komplikovanýho a všedního jako je účetnictví, každou chvíli ji něco nadchne a zase přestane bavit, lítá od jednoho k druhýmu.

Táta je typickej zručnej tatínek. Všechno umí, všechno udělá, všechno ví. Umí pracovat s kovem i se dřevem, pokud je něco rozbitý a dá se to spravit, spraví to, pokud potřebuje něco vyrobit, vyrobí to, zastane práci na zahradě i na baráku, chodí do zaměstnání a přitom si umí udělat čas na x dalších zálib, o nichž by se v podstatě dalo říct, že jsou neslučitelné nebo přinejmenším že není v lidských silách se naplno věnovat víc než jedné z nich. Evidentně je. A do toho ještě v mládí naprosto neskutečně maloval, což dodneška nemůžu pochopit - ostatně nikdy jsem ho to neviděla dělat, jen jednou mi nakreslil naprosto fantastickej kreslenej vtip á la Renčín. A taky samozřejmě vášeň pro hudbu a pro čtení a baví ho řídit a baví ho bavit se s lidma a baví ho koukat na filmy.

Děda se zabýval historií. Sepisoval knihy, kde se datum po datumu věnoval tomu, co se právě v ten den stalo. Bral to opačně než jak se to děje v normálních knihách. Ty mají téma a v jeho rámci se věnují tomu, co kdy a jak to šlo po sobě, pár významných datumů pro tu kterou událost. Děda neměl téma, vzal jeden den a ať se něco dělo v Somálsku nebo na Antarktidě, ať se to týkalo nějakýho konfliktu nebo že se narodil někdo, kdo se o třicet let později stal slavným, zapsal to. Na jeden den bylo někdy zapotřebí celou stránku, tolik různých věcí se v něm událo. To si člověk nikdy neuvědomí, pokud teda nemá pro historii nějaký vlohy, že by si to uměl dát do souvislostí. Taky fotil. A snad toho dělal i víc, už si pořádně nevzpomínám, každopádně měl talent na různý věci.

A všem těm generacím a lidem bylo společný, kromě multipotenciality, i to, že jejich rodiče pro to neměli pochopení a nebo ho sice měli, ale přesto je nutili, aby si vybrali povolání a zajistili si živobytí. Nikdo nikdy nikomu v naší rodině neřekl:"Ježiš ty tak dobře píšeš, rozhodně byses měl stát spisovatelem." nebo "Ty tvoje obrazy jsou něco neskutečnýho, měl byses tím živit". Celá naše rodina jsou multipotenciálové, kteří jsou k multipotencialitě jakožto k živobytí totálně skeptičtí nebo spíš zcela odmítaví a vůbec nikdo z nich si nejspíš nikdy neuvědomoval a nepřipouštěl, že je možné právě na téhle vlastnosti to svoje živobytí vystavět - nebo možná prostě neměli tu šanci a ty příležitosti. Možná o tom nikdy neslyšeli a nepřemýšleli, možná to pro ně nebylo možné.

Pro mě to možné je.

Až ke mně, ze všech těch generací, se dostalo tohle čtení, až já mám šanci a technické prostředky k tomu, abych to udělala. Prostředí a podmínky, společnost, která už to akceptuje a kde je to možné. Abych skutečně založila svůj život na tom, co doopravdy umím a co mě hlavně maximálně baví, jakkoli se mi to momentálně jeví nerealistické a nevím, jak na to a jak to skloubit dohromady a čím to spojit, aby to dávalo smysl. Mám pocit, že tuším, jen tak povrchově, ale nevidím do toho a nevím, kde začít a jak pokračovat. Ale to se můžu dozvědět, protože já jediná mám neomezenej přístup k informacím a zjevně jsem už narazila na ta správná místa, kde hledat, a na ty správný lidi, od nichž se učit.

Buší mi z toho srdce. Lekám se, když si uvědomuju, jak moc velká věc by tohle mohla bejt pro celou mou existenci. Jak by tohle mohl bejt ten moment, kdy skutečně přijdu na to, kudy se vydat. Bojím se toho.

A tudíž vím, že je to dobře.

"Feeling fear is the sign that you're on the right track and what you doing matters." (Emilie Wapnick)

Jdu pokračovat ve čtení, jsem napnutá jak guma od gatí.
 


Komentáře

1 Zaplivka Zaplivka | Web | 14. října 2012 v 22:36 | Reagovat

Držím palce ať to zjistíš. Já jsem zrovna ten člověk, který ví co chce dělat. Nastoupila jsem na milovanou školu a učím se co mě baví. Prostě vím, že chci fotit. Ach, sama slyším, jak naivně a blbě to zní a tady na blogu, kde je fotograf každý asi dvojnásob. :-D No, ten nemůžu nic než doufat :-D

2 Em Age Em Age | Web | 14. října 2012 v 22:38 | Reagovat

To, o čem píšeš myslím v druhém odstavci mě více než vystihuje. Mým problémem poslední dobou je právě to, že NETUŠÍM, kam se jednou v životě vrtnu, poněvadž mě zajímá TOLIK věcí z TOLIKA RŮZNÝCH OBORŮ, že nevím, na co jsem nejlepší a čím by PRO MĚ bylo nejlepší se zabývat. Chtěla bych se zabývat jak vším, tak si určit jednu věc, o kterou bych se zajímala do hloubky, ale zároveň nechci opustit další věci, co pro mě hodně znamenají. Kdybych si například vybrala humanistické odvětví, kam bych dala svou milovanou astronomii, meteorologii a geologii? 8-O Pro mě NEPŘEDSTAVITELNÉ. No a kdybych si vybrala přírodovědeckou školu, kam by se ztratila filosofie a litaeratura? Já vážně nevím, co mám dělat a lidem, co řeší tento problém, vůbec nezávidím. Upřímně bych chtěla poznat víc lidí, co řeší stejný problém, abych si o tom aspoň mohla s někým promluvit, protože upřímně... jsem ztracená.

3 m. m. | Web | 14. října 2012 v 22:44 | Reagovat

[1]: Ne, to je v pohodě, hlavně jdi za tím, co tě baví, to neni naivní, to je správný a měl by to dělat každej 8-)

[2]: Tak jestli zvládáš trochu angličtinu, tak se rozhodně vrtni přinejmenším na Emiliiny stránky Puttylike.com a studuj, studuj :) Ona odkazuje i na spousty dalších autorů, co se tomu věnují, má tam i článek s odkazy, které by si člověk jako ty (a já) měl přečíst a přes ty linky, když tomu věnuješ čas, brzo najdeš padesát dalších blogerů a autorů, kteří to mají stejně a založili si na tom živobytí.

Ty informace jsou, chce to jen hledat.

Já si stáhla zkušební kapitolu z e-booku, co napsala, a to mě dokonale nažhavilo na zbytek, takže jsem do toho ty prachy investovala a teď to hltám :)

4 Anub Anub | Web | 15. října 2012 v 2:49 | Reagovat

Ahoj. Je záhadou i paradoxem, že v době, kdy se rozhoduju co dál a hlavně JAK dál narazím na tento článek čistě ze zvědavosti, bo jsi měla dobrý titulek :) Jsem rovněž multipotencionální, bo kdo se podívá do mého životopisu, vidí - hudba, sport, příroda, auta, technika, společnosti, rodina, do toho od mala lítám od jednoho k druhému a v 26ti letech furt nevím kterým směrem jít, protože vždy se objeví něco co mě nadchne a já to chci zkusit a pak mě to zas přestane bavit a chci jít jinam...otázku proč vlastně my - multipotencionalisti nevidíme svou cestu si pokládám furt. Ono je to možná proto, že jí prostě vidět nemáme a máme jen sbírat zkušenosti a všeobecný rozhled z tohoto světa. Možná v pojetí kosmu jsme "Runneři", takový, jací byli v SGA, kteří utíkali napříč mnoha světy a nevěděli proč. Někde jsem i četl že jsme multidimenzionální bytosti, je dost možné, že někteří multi lidé prostě mají větší úkol než běžní pracanti, sloužící k zachování rovnováhy...Bůhví, ale good článek, kápl mi do noty ;-)

5 Anub Anub | Web | 15. října 2012 v 2:52 | Reagovat

Nemusím ani říkat, že má rodina je rovněž plná zájmů a talentu, že mi od mala nikdo neřekl, že něco umím tak aby mě dokopal k tomu se mým talentem zabývat, ale naopak jsem byl tlačen do toho co chtěli jiní i když já to chtěl bo mi to nic neříkalo, a tak jsem zjistil, že jsme zahodil jeden talent, bo věkově už bych ho nedal ani omylem, ani to není možné, bohužel :-/ Takže Bůhví kam se dostanu.

6 matthias ohlášeně píšící ze školního pc! :D matthias ohlášeně píšící ze školního pc! :D | 15. října 2012 v 7:30 | Reagovat

Nejsi moje sestra? Máme úplně stejné rodiče :)

A já osobně bych taky rád, kdyby lidské tělo mělo trojnásobek energie a den měl 48 až 52 hodin:)

7 matthias ohlášeně píšící ze školního pc! :D matthias ohlášeně píšící ze školního pc! :D | 15. října 2012 v 7:32 | Reagovat

Jinak knížku si přečtu :D

8 Cirrat Cirrat | E-mail | Web | 15. října 2012 v 12:55 | Reagovat

Helemese, ani mě nenapadlo, že se tomuhle nějak konkrétně říká.

Multipotencionalita.

To by tak nějak sedělo taky na celou naši rodinu, i když u nás tomu láskyplně říkáme "my, magoři".

9 Frigg Frigg | Web | 15. října 2012 v 16:32 | Reagovat

Některý popis na mě sedí jako nočník na zadek... na vysokou jsem se sice dostala a mám tušení, kam bych chtěla i dál, ale můj největší problém je sebejistota. Žádnou totiž nemám. I když mi něco jde, pořád mám pocit, že to není ono a že nemá cenu za sebe a svoje dílo bojovat. Nejsem schopná se prosadit, což je v dnešním světě průšvih.
Tobě přeju hodně štěstí, abys konečně našla to, co chceš dělat a kam se ubírat ;)

10 Arvari Arvari | E-mail | Web | 15. října 2012 v 17:35 | Reagovat

Fakt to existuje? Takže já nejsem nerozhodnej debil, ale jsem ovládaná multipotencionalitou? 8-O To je tak příjemnej pocit, vědět, že člověk není sám! I když, v naší rodině teda sama jsem, nějak nevím, že by kdokoliv jinej čímkoliv takovým trpěl. Možná leda maminka, ale ta spíš jen v mládí psala...

11 m. m. | Web | 15. října 2012 v 22:37 | Reagovat

[4]: Hah, přesně o tom Emilie píše :) Hned v úvodu knihy proklamuje - "Pokud máte při pohledu na svůj životopis pocit, že patří alespoň pěti lidem a ne jednomu, pak je tahle kniha přesně pro vás" :-D

Takže tak...

Sama jsem vystřídala několik zaměstnání z přibližně čtyř zcela odlišných oborů, takže vím, o čem je řeč.

[6]: Myslim, že ne, můj bratr neni tak vtipnej :-D (Ale pro jistotu... Michale...?) XD

[9]: No, to je taky problém spousty lidí, to se neboj :) I když teda s tímhle tématem nevím, jestli to nějak přímo souvisí.

[10]: No právě, vůbec nejsme nerozhodný debilové, naopak jsme neuvěřitelně schopný lidi! :) A je třeba si uvědomit, že takové, jako jsme my, je prakticky nemožné nahradit.

Pokud máš specialistu na nějakou věc, pak ho nahradíš snadno. Takových bude x ypsilon.

Ale pokud máš člověka, který se vyzná trochu v počítačích, trochu ve zdravé výživě a sportech, trochu v jízdě na koni a trochu ve hře na flétnu, tak takového nenahradíš - jaká je pravděpodobnost, že najdeš člověka s přesně stejnou skladbou znalostí?

Já už nějakou dobu věřím, že to vlastně není špatně, že je to výhoda, ale člověk musí mít dostatečné sebevědomí, aby o tom dokázal přesvědčit i okolí a nepochyboval o sobě pod tlakem společnosti, která po něm tvrdě vyžaduje, aby si vybral jednu věc, jednu nálepku.

My jsme ale ti, pro které jedna nálepka nikdy nebude dostačující, my nejsme stavěni na řazení se do rubrik, spíš štítkování, a každou chvíli si přidáme jiný štítek. Já myslím, že když se s tím člověk naučí pracovat, tak se nakonec ukáže, že jsme neskutečně obdařeni a máme obrovskou výhodu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
The Puttytribe