Říjen 2012

No to si pište, že jsem tady. A ještě dlouho budu.

29. října 2012 v 22:58 | m. |  co se mi honí hlavou
Zjišťuju, že se mi myšlenky nabalujou jak sněhová koule. Po sobotní čajovně jsem měla hlavu plnou samejch příjemnejch věcí, ale tak nějak jsem čekala, že je zas brzo nahradí ten klasickej pracovní a domácí splín a ono se to kupodivu (zatím) nestalo. Místo toho mi to v hlavě víří nápadem za nápadem a rozhodnutí "nechat to uležet a přemýšlet o tom" se vyplatilo. Včera jsem před spaním pročetla jen nějakejch pět šest článků z Archivu Everetta Boguea a i to mě stačilo nakopnout k tomu, abych konečně odepsala na Cirratin pohled a Sikarův dopis, což už úspěšně odkládám nějaký dva týdny a přitom vůbec nevím proč - ještě jsem to neposlala, furt mám hlavu nějak plnou jinejch věcí, ale však já si vzpomenu, jen si to dát někam na oči a jít kolem schránky.

Taky jsem se nemilosrdně pustila do vyjížděcího šuplíku u stolu, kterej vždycky zaplním bordelem, papírama, cédéčkama a kapesníkama a když tam pak chci něco najít, všechno se mi to zadem vysype. Everett mě ovšem v debordelizačních článcích nabádal, a tak jsem se neudržela a prostě ten bordel zrušila a to se nedá popsat, jakej má pak člověk dobrej pocit. A hlavně jak chce víc! Chtěla jsem normálně běžet ke skříni, narvat všechno nepotřebný oblečení do tašek a jít to napěchovat do popelnice, abych se toho zbavila a získala místo. Naštěstí nejsem zase takovej blázen, ale už jen ten pocit, to nutkání dělá divy.

Dneska jsem v práci celej den brainstormovala. Včerejší debata o webu s Nickem byla plodná. Doporučil mi, abych ho psala dvojjazyčně. Upřímně mě ta myšlenka velice láká, já se stejně nikdy nedokážu udržet, abych nepoužívala anglický výrazy, a blog čistě v angličtině jsem už taky psala, ale problém je, že asi budu příliš líná než abych všechno psala nadvakrát. To mě nikdy nebavilo a i když jsem to kdysi dávno zkoušela, nevydrželo mi to. Jenže rozhodnout se mezi češtinou a angličtinou taky nedokážu. Takže mi asi nezbyde než se hecnout a uvědomit si, že jinak to nejde. Musím myslet na to, jak mě budou číst mí stávající čtenáři a jak zároveň budu schopná poslat odkaz komukoli ze svých zámořských známých. Pravda, připravím je o zábavu nad Googlem přeloženým textem (Nick se třeba hrozně baví tím, že si překládá moje články XD Že z nich pak ale má hodně...), no ale zase to dostane jinou úroveň, když bude svět vědět, o čem píšu. Otevře mi to dveře. Neměla bych se bát je otevřít.


Po stopách Everetta Boguea

28. října 2012 v 19:19 | m. |  co se mi honí hlavou
Před chvílí jsem objevila odkaz na archiv někdejšího blogu Everetta Boguea, Far beyond the stars. Mám Vánoce.

Pro ty z vás, kteří nevědí, o koho jde, Everett Bogue byl jedním z prvních faktických minimalistů, kteří mě uvedli do světa téhle životní filozofie a inspirovali mě na nejvyšší možnou míru, byl to přesně jeden z těch awesome blogerů, na nichž prostě něco je a vy to víte už od prvního odstavce, co jste si od nich přečetli. Everett Bogue byl - a možná ještě trochu je - minimalistická hvězda, všichni minimalisti, které momentálně sleduju, do jednoho, na něj často odkazují (ale je třeba říct, že vzájemné odkazování je v téhle komunitě záležitostí zcela běžnou a mimochodem je to taky jedna z mnoha věcí, kterou jsem se od nich naučila víc používat). Někdo, už nevím, kdo to přesně byl, o něm prohlásil, že sám Everett vyletěl jak nejjasněji zářící hvězda nejvýš, kam se vůbec dá vyletět, a to šílenou rychlostí, ale že ze sebe bohužel příliš rychle vydal všechno to fantastické a shořel v atmosféře.

No, pravda je, že je o něm míň slyšet než o jiných. Řekla bych, že to bude hlavně tím, že se dost často stěhuje. Jestli je někdo z těchhle lidí fakt přelétavá potvůrka, tak je to právě Ev, kterej se každou chvíli zabývá něčím jiným (všechno ovšem samozřejmě pořád v rámci totálního minimalistickýho přístupu k životu, kterej obdivuju) a stěhuje se z webu na web, z adresy na adresu, z facebooku na twitter a odtamtud zase na Google plus a kdoví kde působí teď, pravda je, že ho už zase tolik nesleduju, co zrušil svůj původní blog, právě Far Beyond the stars, kterej mě tak okouzlil a dostal.


Přepít se čajem

28. října 2012 v 0:16 | m. |  co se mi honí hlavou
Je mi blbě! :D

Tři konvičky čaje, Namring, Masala a Tuareg, a třikrát nový uhlíky do šíšy dělaj divy :D Mám obrovskej knedlík v krku a blbě se mi dejchá, ale furt je to lepší než stavy po pivu a podobných věcech. A krom toho to rozhodně stálo za to.

Po neskutečný době jsem zas viděla jednoho dávnýho kamaráda a neskutečně mě to pozvedlo na duchu. Jednak ten samotnej fakt, jak snadný vlastně je po tak dlouhý době někoho vidět a mluvit s ním - to dává člověku naději už samo o sobě, přece jenom některý dávno ztracený lidi mě trochu mrzej a ráda věřím tomu, že se někdy třeba zase sejdeme. A pak ten kluk je inspirace sama!

Moje únava ze světa mi najednou připadá jako něco úplně normálního, čím trpí i jiný lidi a řeší to přesně stejně jako já - vypadnou někam jinam. A funguje to. Najednou mi přišlo, že ty věci, co cítím, nejsou nic depresivního nebo nezdravýho, ale že to je prostě normální a že se to dá úplně snadno vyřešit. Někdy prostě fakt stačí jeden jedinej člověk, kterej ty věci vnímá stejně jako vy, abyste otevřeli oči a pochopili, že s váma ve skutečnosti nic špatně neni, že prostě jen potřebujete mluvit s někým, kdo je na stejný vlně, a ne s lidma, který jsou přesně na tý opačný a který tu všechno asi hrozně baví nebo je to sice nebaví, ale neví, co s tím. Já vím, co s tím. On ví, co s tím. Spousta dalších lidí ví, co s tím. Ven, prostě ven odsud!

A on to dělá ještě chytřejš než já. Teda já to dělám podobně, taky chvilku chodím do zaměstnání, našetřím a pak si nějakou dobu užívám. Jenže zatímco já si "užívám" pořád víceméně na stejnym písečku, on na tu dobu vždycky někam vypadne a zažívá svět z jiný perspektivy. Právě se vrátil z Novýho Zélandu a ani nemusel moc mluvit, ani nemusel moc přehánět a vychvalovat to, stačilo mi jen vidět ten neklid v něm, kterej ho táhne pryč stejně jako to táhne mě, slyšet historky o tom, jak snadno se některý lidi urvou ze stereotypu a prostě jedou někam do prdele a "ono to nějak dopadne". Já sice nejsem tak odvážná, ale mám pocit, že bych k tomu taky jednou mohla dojít, pokud to ještě za pár let bude možný. Že až se mi podaří dokopat sebe sama k nějaký samostatnosti a naučit se žít sama za sebe, tak vlastně zjistím, že to je přesně to, co potřebuju a že chci taky odjet někam do Nepálu nebo do Vietnamu nebo třeba na Sibiř, to je jedno, prostě někam, abych něco viděla a zažila a abych si tím nechala zase jednou pořádně změnit náhled na svět. Zatím jsem na takový věci příliš pohodlná, příliš se bojim a jsem příliš opatrnej hráč, ale kdoví, třeba jednou...

Prozatím mám vlastně dost střídmý plány. Bezpečný, relativně.

Cestou z čajovny (btw Duhová čajovna na Letné, musíte zkusit! Proběhla tam letos v létě rekonstrukce, po níž mi to tam nepřipadá ani zdaleka tak útulný ako dřív, ale pořád je tam personál nad personály, naprosto kouzelný lidi :)) se mi to všechno válelo v hlavě a najednou mě tu zas na chvíli nic neštvalo, protože jsem na moment našla klid v duši a opravdu jsem se myšlenkama i srdcem ocitla tam někde daleko a všechno to bylo zas o něco reálnější. A taky jsem věděla, že jsem zase našla o jednoho člověka navíc, kterej má tuhle životně důležitou věc úplně stejně vyladěnou, a že i když bude někde na druhym konci světa a i když spolu zase další dva roky nebudeme mluvit, než se znovu setkáme, prostě tam někde je a cítí to samý. To tak strašně nakopne!

Ne že bych ho plánovala další dva roky nevidět, rozhodně se musíme brzo sejít znova. Krom toho, že to byl fakt příjemnej potlach a vůbec kouzelnej večer, mu dlužim za dnešek, platil za mě XD

Navíc jsem potkala hned dvě bandy předčasně slavících helouvíňáků a do hlavy se mi vetřel nápad na jinej kostým, kterej by měl bejt mnohem míň náročnej na provedení a přitom by měl bejt mnohem veselejší, barevnější a líp vypadající. No tak uvidíme :) Zbožňuju inspirativní lidi!

A jen tak bokem, zbožňuju Mew. Další z neskutečnejch kapel, na který mě přivedl Nick. Nechápu, že jsem je předtím neznala! Dneska mám celej den v hlavě nádhernou Special, samozřejmě následovanou mou láskou na první poslech, skladbou Zookeeper's boy, kterou jsem se prostě MUSELA okamžitě naučit na basu (aahh, miluju Nickovy covery, díky nim je tak snadný se něco naučit jen tak z odposlechu, bez tabů, protože to v těch jeho videích je všechno perfektně slyšet :)) a kterou bychom snad měli "nakrýt" s mým Mysteriózním kamarádem, až zas jednou dorazí do tý naší stověžatý vesnice. Nemůžu se dočkat! Miluju muzikanty!

Bože. Mně je tak blbě :D Ale zároveň mi je moc dobře :)

FWB

27. října 2012 v 17:38 | m. |  poesie
Nad kávou
přemýšlím
co by kdyby

Už zase zvažuju staré chyby

Sním, nevím, dumám
mělo by smysl
obtočit kolem
tebe svou mysl?

Tak blízko a tak daleko
ty tvrdej a já naměkko

Klasicky
u srdce nelehko

*

A nebo prostě půjdu bez kostýmu, to je taky možnost XD

27. října 2012 v 14:47 | m. |  co se mi honí hlavou
Nesmějte se mi, já za to nemůžu XD

No dobře. Fakt je, že jsem to v podstatě vymyslela. Nakonec postačila červená igelitka (oranžovou jsem nenašla), izolepa a trocha pomoci od mámy (která se mi - přirozeně - náležitě vysmála) a voilá, komický kšandy á la Leeloo jsou na světě! XD

Jenže vypadaj strašně. A nedá se v nich hejbat. Co pohyb, to rup a někde se kšandy přetrhnou. Zezadu to vypadá ještě hůř než zepředu a nevím, jak to napravit. Možná kdybych to celý ještě hodně oblepila izolepou, udělala bych to trochu trvanlivější, jenomže abych řekla pravdu, je to nepohodlný jak cyp a furt mi to padá z ramen a připadám si v tom všelijak, jen ne sexy XD

Ovšem tatínkovi se to líbilo, tak nevim. Dámy a pánové, co myslíte. Nemám se na to radši vysrat? XD


Trápení s kostýmem - kreativní osoby, pomozte!

27. října 2012 v 11:36 | m. |  co se mi honí hlavou
Hergot, nejsem žádná švadlenka. Párkrát jsem si ušila tašku a dodneška to beru jako svůj ohromnej úspěch, protože na šicím poli jsem to nebyla schopná ničím překonat. Na svůj kostým před dvěma lety jsem náležitě pyšná, to je pravda, ale tam to nebylo až tak o šití - možná ty křídla, ty mi daly sakra zabrat. No ale stejně. Musí přijít inspirace a musí být informace - ty boží elfí uši udělaný z náplasti jsem si taky nevymyslela sama.

A když už dva dny browsím internetem a nejsem schopná najít víc než jedno video s návodem, jak vyrobit jednu část kostýmu, kterou bych poměrně životně důležitě potřebovala, tak mě prostě jímá hysterie. Štve mě to. Hlodá mě to. Jdu spát s jednou myšlenkou, jak to sakra udělat, a s tou samou se vzbudím. A tak si žádám vaši pomoc.

Nechtěla jsem ten svůj nápad prásknout dopředu, ale co už, já mám stejně pocit, že z něj nakonec sejde a budu se muset spokojit s něčím mnohem zažitějším, na co už mám dobře natrénováno, i když se mi do toho letos moc nechtělo - a sice se svou oblíbenou kočičkou.

O co mi jde? Těm zasvěcenějším by stačilo říct "Leeloo Dallas Multipass."


Brainstorming nad budoucím blogem

23. října 2012 v 23:20 | m. |  co se mi honí hlavou
Čtu si zrovna Renaissance Business a poslouchám báječnou Ellie Goulding a brainstormuju nad tématem svého budoucího blogu/webu. Napadají mě u toho kupodivu docela zajímavý věci. Třeba včera mě napadlo, že bych vážně potřebovala přejít z už nedostačujícího systému rubrik na štítkování, protože třeba tenhle blog vedu v podstatě jako deníček a aby se někdo dokázal aspoň trochu vyznat v tom, jaké dělám v čem pokroky a vůbec, jak šly věci za sebou, musel by mě vážně poctivě sledovat a hltat každej můj článek. A to nikdo nedělá a dělat nebude, tím spíš pokud sem přijde nově. Novej čtenář nemá šanci.

Tohle bych chtěla eliminovat. Chci to udělat tak, aby si každej mohl kliknout na tu jednu rubriku/štítek, co ho zajímá, a aby k tomu našel všechno relevantní.

Když jsem tak přemýšlela o těch štítcích, praštilo mě to do očí. Vždyť já už je mám vymyšlený! Už jsou tady. Přímo vlevo hned pod mou přezdívkou (kterou mám taky hroznou chuť nějak blíž vysvětlit, ale to si asi nechám ještě uležet, mohla by to být součást toho, co vlastně chci s tím webem dělat). Ty štítky, kterýma jsem označila sebe sama (a který se, vzhledem k mojí bláznivý povaze, dost často mění), se vlastně dost dobře hodí jako štítky pro skoro všechno, o čem teď ráda píšu.


Tři věci, co dělat, když last.fm nescrobbluje

22. října 2012 v 13:09 | m. |  co se mi honí hlavou
Upřímně řečeno, pořád ten pitomej program nechápu a zcela evidentně nejsem sama. Poměrně často mi prostě nescrobbluje songy a vygooglit nějakou odpověď je prakticky nemožný. Uvážíme-li, že google answers jako nejlepší odpověď hodnotí "Still can't figure that thing out"... pak je vcelku jasný, že nikdo nic neví.

Kdysi jsem narazila na nějakou stránku tuším přímo na last.fm, kde bylo krok za krokem popsáno, čím by to mohlo být. Člověk musel jít popořadě a vyřazovací metodou zjišťovat, v čem přesně je jeho problém. Byl to ovšem fakt dlouhej článek a od tý doby ho za prase nemůžu najít znova.

Tak jsem si řekla, že přispěju svou troškou zkušenosti do mlýna, protože už jsem vychytala pár věcí, co se s tím šmejdem daj dělat, když odmítá poslouchat.

1. Pravým tlačítkem klikněte na skladbu ve svém přehrávači (aspoň pokud používáte Winamp, tohle funguje) a otevřete si File info. Pokud song nemá vyplněné info, tzn interpreta a název skladby, nebude ho scrobblit. Ve chvíli, kdy tohle vyplníte (někdy pomůže Auto Tag, ale někdy vám to zase načte úplně něco jinýho než co to ve skutečnosti je), po najetí na růžový puntík (ikonu Last.fm) na dolní liště by se vám měl zobrazit název a interpret a po aktualizaci vašeho profilu na Last.fm by se měla skladba už scrobblit.

2. Zkuste to vypnout a zapnout. Obojí. Winamp i scrobbler. Fakt, zkuste to :D

3. Ve scrobbleru klikněte na Help a pak Diagnostics. Najděte tlačítko Reconnect.

Mno, to je zatím tak všechno, co mě k tomu napadá, jedna z těchhle věcí mi vždycky pomůže. Pokud se nejedná o skladbu získanou konvertováním z youtube videa. Pak scrobbler často zahlásí, že je příliš dlouhá než aby bylo možno ji natáhnout - i když není. V takovou chvíli ani google nezná odpověď, opět. Ale já mám vyzkoušeno, že když ji přehraju dostkrát, třeba desetkrát, scrobbler to většinou nevydrží a začne ji přece jenom scrobblit XD

Častá krůpěj i last.fm proráží.

S oranžovýma vlasama - Milý deníčku

18. října 2012 v 20:55 | m. |  co se mi honí hlavou
Ok, uznávám, že se mi tady podařilo vyloudit ten asi nejznuděnější výraz ever, ale rozhodně to nebylo tím, že bych se u Mauděte nudila :D Jen mi bylo trochu spavo a taky se fakt neumim tvářit do objektivu, když mě fotí někdo jinej než já sama, a tudíž z vzdálenosti delší než moje paže. Je to prostě nezvyk.

Btw tohle byla vlastně mezifáze, po druhym nánosu už to tak bláznivě oranžový neni. Ale stejně je to paráda. A hodí se mi to ke kalhotám, mwahaha XD

Jen mi přijde zvláštní, že zrovna v období, kdy se tak moc oblíkám do černý a snažím se nebejt vidět, si pořídím růžový kalhoty a zářivou dýňovou hlavu. Ví snad můj mozek něco, co já nevim? XD



S Běsovou kytarou. Neboj, zacházela jsem s ní něžně ;) :D

Budu mít bonsajku! :)

18. října 2012 v 19:17 | m. |  co se mi honí hlavou
Oujé, dneska to bylo fajn :)

Poslední ze tří volnejch dnů se nesmí jen tak proflákat, a tak jsem ho využila k návštěvě Mauďátka. Ani jsem nečekala, že to bude takhle na celej den, ale tak co by, dobrý to bylo. Mauďátko znovu předvedlo, jak znamenitě kuchařuje, a vytvořilo mi vynikající obídek, ze kterýho se nemůžu vzpamatovat ještě teď, o dezertu ani nemluvě :D A ještě jsem zneužila jejích kadeřnických služeb a byla mi doporučena další zajímavá kapela na poslouchání, Volbeat, do nichž jsem se hned po návratu domů znovu zaposlouchala a herdek, neni to špatný.

A ještě jsme objednaly bonsaje!

Já se fakt normálně nechápu. Nechápu, proč o tolika věcech tak dlouho mluvím, než je udělám, když stejně ze všeho nejvíc miluju právě to dělání a zkoušení a konání a až pak to následný psaní. Tak proč to tak často dělám přesně obráceně? To fakt furt potřebuju někoho, kdo mě do těch věcí bude hecovat nebo spíš že do nich půjde taky? Musim fakt na všechno zásadní mít někoho dalšího?


Lebeda v barvách

17. října 2012 v 20:35 | m. |  poesie
Zelená
barvy se mění
růžová
v podzimním znění

S čajem a pohledy
do neznáma
sladké lebedění.


Znám ultimátní otázku

17. října 2012 v 17:16 | m. |  co se mi honí hlavou
Živelné tango pozvolna přešlo ve Straussův valčík a já, lapena tříčtvrtečním rytmem, měním těžkou punkovou obuv s okovanou špicí za křišťálové střevíčky...


Mám takovou poměrně poetickou, nechutně línou náladu, kterou ještě podpořilo dopolední sluníčko a Rýžin poetický článeček. No ale co by ne, však včera jsem se naťapala až až, tak si můžu jeden den dáchnout.

Včera jsem totiž prolezla celej Václavák v honbě za kalhotama. Prosimvás. Já a shánění kalhot! Já vim, že to tak má kdekdo, ale stejně pořád trpím pocitem, že je chyba ve mně, a neubráním se občasné touze přeříznout se v pase a to všechno směrem dolů hodit někam do popelnice, protože se na to prostě NEDAJ sehnat kalhoty!


Na počátku byla věta

14. října 2012 v 22:28 | m. |  poesie
Nadechni se, potom výdech
čistým vzduchem z plných plic
zas se učím o těch lidech
zas o světě něco víc

Otázku jsem položila
existuje odpověď?
možná dost jsem nezažila
možná zas dám výpověď

Za pohádkou kolem světa
právě já to dokážu
na počátku byla věta
"Však já jim všem ukážu."

*

O multipotencialitě poprvé

14. října 2012 v 22:10 | m. |  co se mi honí hlavou
Nikdy jsem tu tomu nevěnovala moc prostoru, ale je fakt, že strašně ráda sleduju všelijaký možný minimalistický weby a fantastický lidi, který je píšou. Minimalismus neni zdaleka jen o tom, mít co nejmíň věcí, pro každýho to vlastně znamená něco jinýho, je to filozofie aplikovatelná prakticky na cokoli a mě hrozně bere, co všechno jsem díky ní objevila zajímavýho.

Jedním z blogerů, které sleduju, je Emilie Wapnick, nesmírně zajímavá ženská, na kterou jsem vlastně přišla přes Everetta Boguea (tuším první minimalista vůbec, kterýho jsem fakt poctivě hltala, a to dokud ještě psal na svym blogu Far Beyond the Stars rady pro minimalisty, kteří chtějí prorazit a odpoutat se od zaměstnání, které je nenaplňuje - teď ho používá pro publikování science-fiction tvorby). Narozdíl od jiných, Emilie se nevěnuje ani tak minimalismu v materiálních věcech, jako spíš celkově tématu multipotenciality, neboli píše pro lidi, kteří nemají "jedno pravé volání srdce" a nevědí, co si počít se životem, protože mají strašně moc různých zájmů, které se v podstatě nedají propojit a k žádnému z nich se neváže nějaká jednoznačná stezka kariéry, po níž by se mohli vydat. Jsou to lidi, kteří nikdy nevěděli, co si zvolit, když se jich někdo ptal, čím chtějí být. Kteří by do takového dotazníku napsali deset úplně rozdílných věcí a přitom by to byla pravda, oni skutečně chtějí být tím vším, chtějí dělat milion věcí, ale nevědí, čím se skutečně živit, čím si vydělávat a čím se zajistit na to, aby eventuálně tyhle věci mohli zkoušet a dělat pro zábavu.

První šok byl zjistit a uvědomit si, že takoví lidé fakt jsou. Ten moment, kdy vám totálně sklapne, protože jste si celej život mysleli, že je s váma něco špatně a že nikdy nebudete schopni uspět ve světě, kde všichni mají svoje "pravé volání", už od dětství vědí zcela přesně, že půjdou na práva a stanou se právníkem, že půjdou na uměleckou školu a budou dělat filmy, že půjdou na lékařskou a stanou se lékařem.


Náročno

14. října 2012 v 14:39 | m. |  co se mi honí hlavou
Uf, neni to lehký. Znovu si potvrzuju, že nevnímat je někdy lepší než cokoli jinýho, i když to neni zrovna moje oblíbená forma vyrovnávání se se stresem. Mám pak pocit, že je se mnou něco špatně a že vůbec nežiju.

Ale ono to nejde. Už na to nemám, abych to všechno vstřebávala a dělala si s tím starosti. Už tak jsem emočně na kusy, nepotřebuju k tomu ještě tohle.

Koťátka nám umírají.

Nejdřív to byli dva při porodu. To jsem ještě brala, tak při šesti koťatech je to celkem dobrá statistika. A navíc jsem u toho nebyla a ti malí vlastně nikdy nežili, takže to nebyl zase takovej doják.

The Puttytribe